Pojetí přírody v klasickém Řecku

Dějiny náboženství jsou důstojnou a zajímavou religionistickou disciplínou, ale taky těžko kontrolovatelným polem vědomé i nevědomé ideologizace.

Nedávno Osel zmínil myšlenku Ivana Klímy: „…To, co nazýváme historií, je jen hromada zlámaných větví, náhodně utržených listů a natolik povadlých květů, z nichž se snažíme obnovit celý sad a mylně věříme, že jsme ucítili vůči všech záhonů…“ Možná je to ještě horší. Z těch náhodně potkaných zlámaných větví, urvaných listů a povadlých květů občas někdo podle svého vkusu něco vybere do kytice, kterou umně uváže a pak prezentuje jako kulturní fetiš.

Některé způsoby vazby takových kytic jsou v určité kultuře skoro kanonické, takže mohou posloužit k rozpoznávání kulturních vrstev. Citovaná myšlenka začínala slovy: „Představa, že z dějin lze čerpat poučení, je mylná. Jediné skutečné poučení z dějin vede k poznání, že lidstvo se nikdy v ničem nepoučilo.“

Naštěstí teď není tématem poučení z dějin v tomto smyslu slova, ale v jiném, totiž poučení z toho, jak ty dějiny snujeme. Na otázku, zda mají dějiny smysl, občas odpovídám: Samozřejmě ano, vždyť jsme je tak napsali, dokonce aby měly právě ten žádaný smysl! Bez podvodů to nelze dělat jakkoli, ale i při poctivém přístupu máme obrovské pole možností, např. podle toho, na co zaměříme pozornost (výběrový efekt) a jak to dáme do vzájemných souvislostí.

Jeden kolega v nadsázce říká, že historici trpí nedostatkem fantazie a všechny události pořádají podle času. Proč ne třeba podle teploty? Dějiny vojenství od Stalingradu po Tobruk by v takovém uspořádání zahrnuly velkou většinu lidských neštěstí při rozličných teplotách.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Obecným dějinám nerozumím vůbec, ale dějin filosofie jsem prostudoval řadu (víc, než mi bylo milé) a dvoje napsal, takže vím, o čem mluvím. I bez podvodů se mohou vinout velice rozličně a mít velice různá vyústění.

Dokonce by bylo možné poctivě napsat dvoje dějiny filosofie, které by měly jen minimum společných postav a témat. Tento často spíše nudný duchamorný obor občas kupodivu dokáže zapůsobit jako mimořádně třaskavá bomba, např. když někoho napadne, že teď už budeme ty dějiny řídit, když je konečně chápeme, a to že je ten jejich smysl.

Jedním z problémů dějin filosofie je, že samo pojetí dějin je proměnlivé filosofické téma. A nejen téma filosofické, ale taky náboženské, dokonce i para-náboženské, v řadě typů ateismů.

Mám ještě jednu prosbu. Pokud budete číst dál, tak si, prosím, aspoň po dobu četby, pod slovem náboženství radši nepředstavujte nic podle toho svého, ale hlavně ne podle toho, na které jste naštvaní.

Lecjaká náboženství mají svá pojetí dějin. Např. judaismus je specifický tím, že do kánonu posvátných knih řadí i texty v dobovém smyslu slova dějepisné (Knihy Kronik, Knihy Královské), protože dějiny chápe jako prostředí božího působení, dějiny smlouvy mezi vyvoleným národem a jeho bohem.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Známe ovšem i náboženství, která na nějakých dějinách rajtují podstatně míň, protože se hlásí ke své mytické povaze, např. staré Řecko.

I řečtí historikové málokdy pracují s nějakou „ideovou“ koncepcí dějin, a když, tak s principem aktualismu, tedy že limitující podmínky dění jsou v různých historických dobách skoro stejné. Dokonce i drtivá většina řeckých filosofů (včetně třeba Aristotela) chápe lidské dějiny velice podobně jako přírodní dění, totiž v cyklech.

Zato Římané mají utkvělou představu Věčného města, s jehož úpadkem je pak spojen přímo kulturní šok, protože jeho zánik vlastně není představitelný. Jako kdyby bylo málem podobné matematickým objektům, které nereznou, v nejhorším případě se na ně může na chvíli pozapomenout.

Zmínil jsem jenom ta náboženství, jejichž metamorfáty, včetně ateistických přeznačení i novinek, z největší části poskládaly základní mix různých evropských konceptů dějin. Pro obecnou religionistiku, která by hypoteticky měla zahrnout jakékoli náboženství, je problém ještě větší.

Zdatný religionista vydestiluje nějaké pojetí dějin snad i z mumlání a výkřiků šamana, čímž se nechci ani jednoho z nich dotknout. Někdo si třeba myslí, že vrcholem dějin bude takové či onaké náboženské vyústění. Nebo para-nábožensky pochopené politické vyústění. Z této pozice se pak dívá na různá náboženství.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Třeba křesťan může řecké náboženství považovat tu za přípravu ke křesťanství, tu za cosi spíše mimoběžného (spíš jen obecně kulturního), tu za dílo ďáblovo. Analogických kombinací je mnoho.

V českém prostředí je nejrozšířenější učebnicí dějin náboženství kniha Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení. Autor je rumunský znalec indických náboženství, jehož náboženské i politické peripetie byly neméně barvité než jeho dílo. O to však teď nejde. Na zmíněné knize mi vadí spíš její upovídanost a nevyváženost, ale ono se snadno kritizuje. Důležitější je, že tam řada zásadních reflexí chybí. Opět to není výčitka autorovi, všude něco podstatného chybí, pokud se na to podíváme po delším čase a z jiného hlediska.

U nás jsme zvyklí na to, že plus minus jasně rozpoznáváme, co je věda, co je umění, co je sport, co je náboženství… Dokonce to pak dál dělíme na různé obory nebo žánry. Podle této naší orientace pak popisujeme i jiné kultury, dokonce i vzdálené, včetně kultur v hluboké minulosti.

Tak ve všech kulturách nacházíme něco, čemu my říkáme umění, dokonce už v dost hlubokém paleolitu. Jenže vydělení kategorie umění z řemesla, z náboženství nebo zábavy není samozřejmost. Reálně to udělalo několik málo kultur, počínaje Řeckem klasické doby. Jak je to s náboženstvím samotným? Bylo by vlastně spíš divné, kdyby je všechny kultury chápaly tak odděleně od „světského“ dění, jako to děláme my.

Teorií na to je spousta. Vážným varováním pro velkou část z nich je např. Ilustrativně varovné je už to, jak často se přeme, který z archeologických nálezů je předmět denní potřeby, pouze věnovaný nebožtíkovi do hrobu nebo nalezený u chrámu, a který je předmět kultovní. Ještě mnohem horší je rozlišování mezi dětskou hračkou a některými kandidáty na kultovní předměty.

Přímo umanutý „počátkem“ (arché) byl Aristotelés. Z hlediska zkoumání nejstarší řecké filosofie působí jeho samozřejmé (ve skutečnosti naprosto násilné) nacházení těch či oněch počátků u rozličných presokratiků až komicky. Méně se smějeme vědám, které hledají počátek života nebo velký třesk. Doufejme, že ne jenom proto, že na to jsme dneska zvyklí.

Umanutost počátkem nebo původem je zvlášť typická pro 19. a 20. Řada výkladů o původu náboženství se objevila zvláště v letech 1840 až 1930. Mezi nejznámější autory patří Feuerbach (projekce obav a tužeb do nadlidské podoby, „na nebe“) a Engels (strach a omyl nebo podvod), který následoval školu tzv naturistů, ještě předtím, než to slovo začalo označovat nudisty.

Problém vzniku náboženství je nejspíš mimo dosah religionistiky. To bychom už museli nějak „vědět“, jak je to s náboženstvím, a jen bychom hledali, jak a odkud to zaonačit, - v krajním případě třeba „vědět“, že je to všechno podvod, a jenom hledat, jak a kdy provedený.

Nezbývá než se spokojit se suchou konstatací, že nejstarší památky, které většina znalců interpretuje jako náboženské, se datují už do poměrně hlubokého paleolitu. Typicky jde o pohřbívání, ale ne jenom.

Ze zmíněné doby let 1830 až 1930 pochází i další myšlenková schémata: periodizace, plus analogie vývoje celku a menší society nebo dokonce jedince. Nejznámější je „zákon tří stadií“, který formuloval Auguste Comte už roku 1834, ale s mnoha následnými přepracováními, které působí trochu zmatek:

1. První je stadium mytické (resp. teologické), kdy se spokojujeme s vyprávěním, která nás zařazuje do společnosti a činí svět nějak srozumitelným.
2. Druhé je stadium metafyzické (resp. metafyzické filosofie nebo teologické), kdy nárokujeme jakési obecné odpovědi na základní otázky, ale nezabýváme se jejich faktickou stránkou.
3. Třetí stadium je pozitivní, kdy se ptáme na fakta a za odpověď považujeme opět jenom tu faktickou.

První stadium prý odpovídá „primitivům“ nebo rané archaické době, v naší kultuře malým dětem (jako akceptace, přijímání potravy i bezpečí okolí). Druhé souvisí se vznikem filosofických škol a u nás odpovídá dospívání. Třetí stadium je vědecké (resp. „pozitivní filosofie“) a odpovídá dospělosti.

Na všem z toho něco je, i když všechno z toho lze snadno karikovat, např. První stadium spojoval Comte nejčastěji s animismem. Ale pozor! To prý si jednou jistý vzdělaný mladý Afričan ve službách kteréhosi slovutného francouzského profesora omylem myslel, že profesor je křesťan a trochu rasista, tak ho upozornil, že on sám je animista a nehodlá se toho vzdát. Pan profesor jej prý uzemnil odpovědí: „Člověk, který sám tvrdí, že je animista, už není animista, ale produkt francouzského školství.

Biologové si z dědictví zmíněného období vybaví spíše „ontogenetické pravidlo“, dříve Haeckelův (1834-1919) zákon. Ontogeneze opakuje fylogenezi, přesněji snad: u řady skupin živočichů najdeme zvláště v zárodečném vývoji fáze, které nápadně reprezentují evolučně starší stadia dané skupiny. O vědeckost tohoto předního propagátora darwinismu v německé kulturní oblasti planuly spory.

Nehodlám se tady pouštět do faktografie dějin náboženství, je strašlivě rozsáhlá a citlivá na výkladová hlediska. Místo toho nabídnu na závěr pokus o útržkovitý popis toho, co nám z nich zbylo v naší kultuře. Vždyť archeologicky nalezené objekty, ale i některé recentní památky, např. tradované texty, lze pochopit jako relikty - a některé prvky naší kultury také, někdy málem jako rudimenty.

Nejspíš už z paleolitu máme úctu k plodnosti žen a síle mužů, zvyky specificky mužských společností, zvláště však sběračské a lovecké pudy a metafory. Doslovně vzato je např. houbaření nebo sběr borůvek buď roztomilou vzpomínkou na paleolit, nebo škodlivým rudimentem, podle okolností. Reliktem paleolitu jsou skautské tábory, spíše rudimentem myslivost.

Rozumná myslivost, která myslí na to, aby bylo co lovit i příští rok, a na to, co se děje kolem, je spíše reliktem mezolitu. Z neolitu máme četné zemědělské metafory a keramiku, někdy dokonce zcela konkrétní tvary nádob. Zbytek úcty k sociálním vazbám rodiny a okolní společnosti, zbytek úcty k sedlákům, patří k reliktům neolitu, spolu se zahrádkáři a chovateli.

Z doby bronzové máme samozřejmost toho, že individualita, smrtelnost a sexualita patří k sobě. Možná to byl už zděděný výdobytek neolitu. Specificky bronzáckým reliktem je pojetí cti a s ním související zákony typu „zub za zub“, které poprvé regulovaly krevní mstu na tuto únosnější úroveň. K tomu epika a atletika.

Z řecké archaické doby máme koncept otevřené společnosti; několik různých představ o tom, co je to pravda. Především ale esteticky koncipovanou erotiku jako doporučeníhodný rámec sexu, navíc ocenění intelektu a smyslu pro humor, lyrickou poezii...

tags: #pojetí #přírody #v #klasickém #Řecku

Oblíbené příspěvky:

• Tipy na relaxační hry
• Vztah člověka a biodiverzity
• Srovnání zemního plynu a obnovitelných zdrojů
• Neprošlo auto emisemi? Zjistěte, co dál!
• Nejzávažnější environmentální problémy