Politika ochrany přírody v České republice

Mohlo by se zdát, že v České republice existuje celá řada koncepčních, strategických a jiných materiálů zaměřených ať už primárně, nebo jako součást širšího spektra zájmů na ochranu přírody a krajiny.

Jde o dokumenty mezinárodní, jako je Globální rámec pro biologickou rozmanitost, Evropská úmluva o krajině či nařízení o obnově přírody, k jehož konečnému schválení snad v nejbližší době dojde a na jeho podkladě vznikne Národní plán na obnovu přírody.

Z národních dokumentů je možné v první řadě uvést Strategii přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, související Národní akční plán adaptace na změnu klimatu či Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR.

Dochází k dlouhodobému úbytku biodiverzity na všech úrovních. Naše krajina jako celek je příliš homogenní, chybí v ní prvky, které by zvyšovaly její ekologickou stabilitu, pomohly zadržovat větší množství vody v krajině, bránily či alespoň zmírňovaly půdní erozi.

Stav a odolnost krajiny a jejích dílčích složek je takový, že snadno podléhají negativním vnějším vlivům, příkladem byla před několika lety kulminující kůrovcová gradace v lesích, která jasně ukázala, že adaptace na změnu klimatu není dlouhodobou vizí, ale aktuální nutností.

Čtěte také: Čínská ekologická krize

Je nezbytné stabilitu krajiny nejen udržet a zvýšit, ale i připravit na celou řadu obtížně predikovatelných událostí souvisejících s probíhající a pravděpodobně se zrychlující změnou klimatu či s řadou nových požadavků na využití krajiny.

Pro úspěšnou adaptaci na probíhající změnu klimatu je stěžejní ochrana stávajích přírodních ekosystémů pro jejich přirozenou schopnost odolávát extrémním výkyvům, jako je např.

Východiska a vznik Politiky krajiny

Poptávka po tzv. krajinném plánování je zřetelná dlouhodobě. Různí se však pohledy na to, co si pod tímto termínem představit.

Ministerstvo životního prostředí (dále jen MŽP) si uvědomuje svou úlohu spočívající ve strategickém a metodickém ukotvení krajinného plánování. Úkoly směřující k definování tohoto pojmu jsou obsaženy již v Národní adaptační strategii schválené vládou.

Zřejmá je též souvislost s Evropskou úmluvou o krajině, kterou Česká republika podepsala již v roce 2002 a která vstoupila v platnost roku 2004.

Čtěte také: Politika klimatické změny

Pro dosažení dostatečného odborného zázemí a kapacit přihlásilo MŽP téma krajinného plánování do reforem Národního plánu obnovy, což je unijní ekonomický nástroj sloužící pro reformy a investice členských států na oživení ekonomiky po pandemii koronaviru a na zelenou a digitální transformaci.

Reformní aktivita v Národním plánu obnovy - vypracování strategického dokumentu Politika krajiny - byla schválena vládou usnesením č. 437 ze dne 14. června 2023.

Na přípravě Politiky krajiny spolupracuje s MŽP široké spektrum odborných institucí, zejména Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., nebo CzechGlobe, Ústav výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.

Intenzivní příprava dokumentu byla zahájena počátkem letošního roku. Pro tvorbu podkladových materiálů bylo sestaveno 6 odborných pracovních skupin (Biodiverzita, Voda, Lesnictví, Zemědělství, Sídla a kultura, Infrastruktura).

Pracovní skupiny byly obsazeny kromě pracovníků resortu MŽP i zástupci dalších resortů, nejrůznějších výzkumných institucí, nevládních organizací, podnikatelských svazů tak, aby rozpětí názorů ve skupinách bylo dostatečně široké a aby byly zohledněny všechny významné a oprávněné zájmy související s využíváním krajiny.

Čtěte také: Environmentální politika a její příklady

Výše zmíněná reforma Národního plánu obnovu má být naplněna nejpozději v roce 2026, počítá se však s tím, že dokument Politika krajiny by měla svým usnesením schvalovat současná vláda, která si jej u MŽP již zmíněným usnesením objednala.

Ke schválení by tak optimálně mělo dojít nejpozději na podzim roku 2025.

Cíle Politiky krajiny

Cílem Politiky krajiny není vytvořit nové nástroje pro plánování krajiny, nýbrž stanovit prioritní potřeby krajiny a vyhodnotit již existující nástroje k jejich dosažení.

Dlouhodobě se totiž ukazuje, že hlavní problémy krajiny nespočívají v neexistenci těchto nástrojů, ale spíše v jejich ne zcela optimálním nastavení a tím v dané neefektivitě jejich využívání.

V této souvislosti lze jmenovat nástroje z rámce několika právních předpisů. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny je vymezována soustava územních systémů ekologické stability, která má i v současné době nezastupitelné místo v ochraně přírody a krajiny, je však potřebné ji lépe provázat se současnými poznatky z oblasti přírodních věd i s již zmíněnými měnícími se požadavky na využívání krajiny.

Podobně je tomu s problematikou významných krajinných prvků, které lze nepochybně považovat za stěžejní nástroj územní obecné ochrany přírody a krajiny, ale jeho uplatnění v praxi mívá rezervy, a to i z důvodu nedostatečného metodického vedení ze strany MŽP.

Důležitou roli v krajinném plánování sehrávají též nástroje dalších resortů, zejména Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva zemědělství.

Za zcela zásadní považuje MŽP nástroje územního plánování. Vytvoření metodiky pro uplatnění územních studií krajiny, které je možné v současné době financovat pro obvody obcí s rozšířenou působností z Operačního programu Životní prostředí, lze považovat za příklad úspěšné spolupráce obou resortů.

Lepší metodické vedení si jistě zaslouží i koncepce uspořádání krajiny jako součást územních plánů. Kromě uvedených nástrojů územního plánování budou analyzovány též nástroje Ministerstva zemědělství, jakými jsou např.

Metodika krajinného plánování

Na vzniklou Politiku krajiny by měl bezprostředně navázat vznik Metodiky krajinného plánování. Nemělo by jít o akční plán Politiky krajiny, ale o návod pro efektivní práci s nástroji plánování, využívání, ochrany a péče o krajinu v praxi.

Aby mohl být tento nástroj v praxi využitelný a efektivní, bude nutné jej provázat s existujícími, případně upravenými rámci danými konkrétními právními předpisy. Zde půjde především o nezbytnou provazbu na zmíněné dokumenty územního plánování.

Pojem krajinné plánování se již delší dobu objevuje v různých odborných dokumentech, dosud však není jasně metodicky uchopen a hlavně provázán s legislativními nástroji.

Souvislosti s dalšími strategiemi

V současné době se připravují, resp. začínají připravovat i další strategické dokumenty v oblasti ochrany přírody a krajiny. V souvislosti s očekávaným schválením nařízení o obnově přírody by měla být v nejbližší době zahájena rovněž příprava Národního plánu na obnovu přírody, tedy nástroje, jehož východiska budou v určité oblasti sdílená s Politikou krajiny, a to především v tématech ochrany biodiverzity.

Rozdíl obou dokumentů bude především v konkrétní šíři záběru, kdy v rámci Národního plánu na obnovu přírody bude navrhováno naplňování konkrétních indikátorů podle jednotlivých článků, které nařízení o obnově přírody členským státům přímo nařizuje nebo které si členské státy v rámci výběru zvolí z většího množství indikátorů.

Současně s Politikou krajiny se začíná připravovat i aktualizace Strategie ochrany biologické rozmanitosti, která by měla být platná od roku 2026.

Krajinné plánování jako široká diskuse

Od samotného dokumentu Politika krajiny nemůžeme očekávat, že vyřeší všechny problémy naší krajiny, ale zároveň si nepřejeme mít strategii zbožných přání, kterou budeme nanejvýš, ve snaze šířit dobrou víru, rozdávat na seminářích.

Politika krajiny je zpracovávána v meziresortní spolupráci, bude schvalována vládou a může tak jednotlivým ministerstvům ukládat konkrétní úkoly.

MŽP je vedeno snahou vést při zpracování politiky konstruktivní debatu s hospodářskými sektory a posílit roli nástrojů, které pomohou provázání zájmů ochrany přírody a krajiny a zájmů na jejím hospodářském využívání.

Žijeme v člověkem pozměněné, kulturní krajině a v kontextu probíhající změny klimatu a jejích negativních dopadů nabývá role přírodních systémů nebývalé důležitosti.

Investice a jejich dopady

Česká republika dlouhodobě investuje do ochrany životního prostředí významně nad průměrem Evropské unie. Přesto investice vždy nepřinášejí očekávané dopady a v řadě oblastí zůstávají plánované strategické cíle nenaplněné.

Vysoké emise, nedostatečná recyklace i znečištěné ovzduší tak nadále zůstávají zásadními problémy. Vyplývá to z celkem 11 kontrol Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), které se v letech 2018 až 2024 zaměřily na klíčové oblasti environmentální politiky a jejichž výsledky NKÚ shrnul v „Souhrnné zprávě z kontrol NKÚ v oblasti životního prostředí“.

Z kontrol NKÚ vyplývá, že v praxi existuje řada faktorů, které snižují efektivitu podpory v oblasti životního prostředí - od nedostatků ve strategickém řízení přes pomalou administraci projektů a nedostatečné zacílení podpory až po nekvalitní monitoring dopadů, nízkou motivaci příjemců, legislativní překážky a nevymáhání pravidel.

Do oblasti životního prostředí přitom směřují značné veřejné prostředky. Jen z operačního programu „Životní prostředí“, který byl jedním z nejvýznamnějších nástrojů financování environmentálních opatření, bylo v období 2014-2020 poskytnuto téměř 72 miliard korun. Z toho 66 miliard korun směřovalo přímo do oblastí kontrolovaných NKÚ - například na energetické úspory, vodní a odpadové hospodářství, ochranu přírody a krajiny či zlepšování kvality ovzduší.

Navzdory významným investicím zůstává Česká republika v mezinárodním srovnání na chvostu. Stav životního prostředí v roce 2024 odpovídal 6. nejhorší pozici v rámci unijní sedmadvacítky. Podobnou příčku Česko obsadilo i ve dvou předchozích letech - a to navzdory skutečnosti, že na životní prostředí vynakládá jeden z nejvyšších podílů HDP v celé Evropské unii - ten jen v roce 2021 činil 0,6 % HDP.

Například v oblasti recyklace komunálního odpadu Česko recykluje pouze 38,3 %, přestože cílem je dosáhnout 60 % do roku 2030. Skoro polovina odpadu stále končí na skládkách a kapacita recyklačních linek zůstává nedostatečná. Zůstávají ale také vysoké emise skleníkových plynů - 10,16 tuny CO₂e na obyvatele nás řadí na 6. místo v EU.

Významným zdrojem znečištění ovzduší je stále vytápění domácností, často v energeticky neefektivních budovách.

Navzdory současným problémům nelze přehlédnout, že se v některých oblastech podařilo dosáhnout pokroku. Oproti 90. letům se znatelně zlepšily emise oxidu siřičitého, které klesly téměř o 95 %. Od roku 2000 se také zlepšila kvalita povrchových vod díky výstavbě nových čistíren odpadních vod a rozšiřování kanalizační sítě.

Zemědělství a jeho vliv

Většina zemědělské výroby v České republice se odehrává na velkých farmách, kde se hospodaří konvenčně se snahou o maximální výnosy. To znamená s použitím chemie s cílem dostat z půdy maximum. Důsledky na životní prostředí jsou dalekosáhlé.

Orná půda ale ubývá, stejně jako zemědělská zvířata. Naproti tomu existují ekologické farmy, i když je jich jen zlomek, kde se hospodaří bez chemie, hospodářská zvířata žijí v jim přirozeném prostředí.

Produkty ekologického zemědělství jsou tak zdravější, ale také dražší a náročnější na pracovní sílu. Mohlo by takto fungovat celé české zemědělství?

Energetické úspory v historických budovách

I památkově chráněné a architektonicky cenné veřejné budovy se mohou stát energeticky úspornějšími, aniž by přišly o svoji historickou hodnotu. Ministerstvo životního prostředí na jejich komplexní rekonstrukce nabídne veřejným či neziskovým institucím půl miliardy korun. O prostředky z programu ENERGov se mohou zájemci ucházet od 29. září. Současně resort připravil novou metodickou příručku, kterou zveřejní během následujících dnů.

Státní politika životního prostředí ČR 2030

Zastřešující strategický dokument Státní politika životního prostředí České republiky 2030 s výhledem do 2050 (dále jen „SPŽP 2030“) byla schválena vládou ČR usnesením č. 21 dne 11. 1. 2021. SPŽP 2030 navazuje na dlouhodobé úsilí MŽP o ochranu životního prostředí.

SPŽP 2030 zastřešuje problematiku ochrany životního prostředí v celém jejím rozsahu a stanovuje strategické směřování, tedy cíle, do roku 2030. V dokumentu jsou formulovány vize ideálního stavu k roku 2050, a to jak komplexní pro celou SPŽP 2030, tak i dílčí vize dle tří hlavních oblastí.

SPŽP 2030 zohledňuje ostatní strategické dokumenty na národní, evropské i mezinárodní úrovni, legislativní dokumenty, principy udržitelného rozvoje ale i predikce externích vlivů, jako je sociodemografický vývoj, hospodářský vývoj, globální tlaky. Dále byly v dokumentu zohledněny výsledky Vyhodnocení SPŽP 2012-2020, stejně tak jako každoroční hodnocení Zpráv o životním prostředí ČR.

SPŽP je tematicky členěna na tři oblasti: Životní prostředí a zdraví, Nízkouhlíkové a oběhové hospodářství, Příroda a krajina, a 10 témat (1.1 Voda, 1.2 Ovzduší, 1.3 Rizikové látky, 1.4 Hluk a světelné znečištění, 1.5 Mimořádné události, 1.6 Sídla, 2.1 Přechod ke klimatické neutralitě, 2.2 Přechod na oběhové hospodářství, 3.1 Ekologicky funkční krajina, 3.2 Zachování biodiverzity a přírodních a krajinných hodnot).

Implementace a monitoring SPŽP

SPŽP 2030 představuje vrcholový, zastřešující strategický dokument a je implementována skrze další tematické strategie v gesci MŽP i dalších resortů, které musí cíle SPŽP zohledňovat a dále je rozpracovávat. Cíle SPŽP budou naplňovány skrze typová opatření, uvedenými u jednotlivých strategických cílů. Konkrétní podoba typových opatření bude předmětem platných složkových a sektorových strategických dokumentů.

tags: #politika #ochrana #prirody #Česká #republika

Oblíbené příspěvky:

• Příroda Královéhradecka
• Tipy pro den v přírodě
• Ochrana mloka skvrnitého
• Obnovitelné zdroje v ČR
• Průvodce výběrem lahví Equa