Parodie v ohrožení: Recenze a zamyšlení nad žánrem

Filmové parodie jsou divácky velmi vděčné a mezi filmaři oblíbené. Tvůrci v nich mohou totiž zcela beztrestně vykrádat cizí díla a v jejich nápodobě popustit uzdu své fantazii.

Počátky a vývoj parodie

Během minulého století zdomácněl komiks v různých kulturních prostředích, ať už jsou to Spojené státy, Japonsko nebo třeba Francie. Všechny komiksové mocnosti mají své mistry, své uznávané kreslíře a scenáristy, kteří pozvedli komiks na úroveň hodnotného umění.

V angloamerickém prostředí tvoří špičku mezi scenáristy trojice ostřílených matadorů - Neil Gaiman, Frank Miller a kdo jiný než Alan Moore.

Alan Moore propadl kouzlu magie a přírodních sil a kdo ví, co se v jeho domě po setmění odehrává. Mnohem důležitější vliv mají některé Crowleyho názory, které vzal Moore za své. Podle obou platí, že prvním krokem při kreativní činnosti je destrukce.

Když chcete vytvořit něco nového, originálního, musíte zbourat staré postupy. A tahle teorie se přerodila v praxi jen několik let po vydání V for Vendetta, když se Alan Moore vytasil se svým stěžejním dílem, které navždy změnilo tvář komiksu.

Čtěte také: Posádka v Ohrožení: Rozbor titulků

Strážci: Geniální dekonstrukce

Strážci jsou geniální dekonstrukcí superhrdinského žánru. Autor vzal otřepané maskované postavičky s černobílými charaktery, které vždy tvořily jádro angloamerické komiksové tvorby, a přidal jim třetí rozměr.

Náhle se z idealizovaných superhrdinů stávají bytosti se stejnými problémy, jaké denně řešíme v našich životech, a jejich nadpřirozený úděl jim často jednání více komplikuje než usnadňuje. Stěžejní myšlenka díla zní: Kdo bude střežit strážce?

Jestliže mají superhrdinové ohlídat blaho prostých lidí a pořádek ve společnosti, vystavovat se nebezpečí a chránit pořádek na nejvyšší úrovni, kdo zajistí, že tak budou činit správně a po právu?

Může existovat někdo, kdo jejich činnost uhlídá? Jak téma Moore zpracoval, to se můžete dočíst již brzy i v češtině. Nakladatelství BB/art, dvorní to vydavatel Alana Moora u nás, připravuje toto nezvykle propracované dílo na začátek tohoto roku.

Ve stejném roce jako Strážci vyšel i Návrat Temného rytíře od Franka Millera, který zásadním způsobem prohloubil Batmanovy příběhy a přinesl tak další vynikající alternativu tradičním komiksovým příběhům. Rok 1986 byl tedy snad nejdůležitější v dosavadní historii komiksu.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Ani Moore nenechal Batmana na pokoji. V dětství byl jeho velkým fanouškem, a protože ho s renesancí této postavy předběhl Miller, vystřihl si alespoň kratší dílko o vztahu Batmana s Jokerem, který se jmenuje Kameňák.

Parodie v české kinematografii

Na jednom z nejhravějších českých filmů má velký podíl komiksový kreslíř a výtvarník Kája Saudek. Půvabnou Jessii si zde zahrála česká sexbomba Olga Schoberová, Supermana jeden z průkopníků kulturistiky v ČSSR, Juraj Višný.

Za filmem stojí tvůrčí dvojce Václav Vorlíček a Miloš Macourek. Komiksové postavičky nemluví, a když chtějí něco říct, objeví se bublina s textem. A právě kvůli bublinám a ilustracím je film černobílý, protože tehdy naši filmaři ještě neuměli kombinovat barevný hraný film a kreslené snímky.

Barevně měl být až americký remake, na který si američtí tvůrci koupili práva, bohužel z něj ale sešlo. Leslie Nielsen se poprvé objevil v roli přitroublého, popleteného a nepříliš schopného detektiva Franka Drebina v seriálu pro stanici ABC Police Squad! (1982).

Příběh Bláznivé střely začíná na tajném protiamerickém setkání v Bejrútu, kde je Frank na dovolené. Bláznivá střela si z původního seriálu vyzobala ty nejvtipnější hlášky a stala se základem třídílné série.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Příklady filmových parodií

• Spaceballs (Vesmírná tělesa): Režiséra Mela Brookse neparodují jen Star Wars, ale sci-fi žánr obecně, takže citují Planetu opic, Mouchu, nechybí ani scéna či herec z Vetřelce.
• Limonádový Joe: Film je dokonalou ukázkou, jak se dá dělat skvělá parodie a komedie bez fekálního humoru, sprostých slov, lechtivých vtípků a doslovných citací z jiných filmů.
• Team America: Autorská dvojice Trey Parker a Matt Stone se tématem boje proti terorismu a americkou reakcí na něj zabývala už v seriálu Městečko South Park.
• Soukromé životy Billa a Teda: Britská dvojice Simon Pegg a Nick Frost ráda parazituje na žánrových filmech. Jejich komediální přístup k nim bychom mohli označit za směsici parodie a pocty.

Zamyšlení nad žánrem

Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe.

Trilogie Tomáše Vorla

Staří kámoši z gymplu Michal a Petr už stojí na pokraji krize středního věku, ale pořád se občas hecnou, natáhnou kukly na hlavy a vyběhnou sprejovat do ulic. První jmenovaný má práci, rodinu a hypotéku, druhý se konečně začíná etablovat jako umělec, ale štěstím rozhodně nezáří ani jeden.

Nudná práce v korporátu, monotónnost manželského života a starosti o matku-alkoholičku z pětatřicátníků v podání Jiřího Mádla a Tomáše Vorla juniora vysávají energii a graffiti berou jako způsob, jak být ještě chvíli svobodní, aniž by museli přistupovat na kompromisy.

Generační trilogie režiséra a scenáristy Tomáše Vorla začala v roce 2007 filmem Gympl a pokračovala o sedm let později Vejškou. Debut ještě těžil z magie „sklepácké“ podvratnosti, kterou Vorel definoval ve svých prvních filmech Pražská pětka (1988) a Kouř (1990).

Strasti dospělého života tady dopadaly na mladé hrdiny hlavně skrze jejich učitele a rodiče. Následná Vejška už namíchala nekompromisní dávku tíživé reality mladého člověka na trhu práce a Džob tento temný ponor do marnosti a bezvýchodnosti dospělého života dokončuje.

Vorel svým hrdinům viditelně fandí, ale zároveň jim nedává nic zadarmo. A i v novém filmu zopakuje narativní trik z Vejšky - když už to vypadá, že věci se obrací k lepšímu, zase se všechno musí podělat.

Gympl byl ve finále možná jen nesourodým slepencem sklepáckých scének, nadšeně zahraných, ale pořád trochu amatérských, přesto je pro první porevoluční generaci dodnes kultovním filmem, kterému je schopna ledasco odpustit.

První věrohodná polistopadová variace na žánr „gympláckých“ filmů, jako byly Škola základ života (1938) nebo Jak svět přichází o básníky (1982), trefila pocity náctiletého odcizení i pubertálního vzdoru, které jsou shodné napříč režimy.

Vejška nabrala na production values, ale jako by nevěděla, co chce vlastně říct. Naštěstí mohla těžit z komediálního talentu Jana Krause v roli Michalova otce. Postava podnikatele, který vystoupal v polistopadové hierarchii tak vysoko, že si může všechny koupit, tady byla nenápadným ostnem společenské kritiky, starý Kolman ale pořád zůstává hlavně srandovní postavičkou se zásobou hlášek (v novince je bohužel na plátně jen pár vteřin).

Na Džob se znovu dobře dívá, ale příběh tentokrát stupňuje životní hořkost, a to skoro nesnesitelně. „Proti čemu vlastně rebelujete?“ ptá se v Gymplu Petra jeho spolužačka a ten jen zamumlá, že proti ničemu, jen ho baví malování.

Graffiti bylo pro první devadesátkovou generaci způsobem, jak se vymezit proti šedi zanedbaných komunistických sídlišť, jejich následovníci takhle výrazného společného nepřítele už neměli. Do nějaké míry ho nahradila reklama nebo developeři, politický rozměr rebelie tady ale naráží na ideologii českého kapitalismu, v němž je soukromé vlastnictví posvátné.

Petr a Michal tak v Džobu vyráží na svoje noční sprejovací jízdy vlastně už jen z vnitřního pnutí dokázat si, že ještě nejsou staří. Poslední díl Vorlovy trilogie je podprahově i o krizi maskulinity.

Michal jde cestou, kterou mu vyšlapal jeho otec podnikatel, ale když v prosklené kanceláři v saku a kravatě vykřikuje firemní motivační hesla, samozřejmě mu musí dojít, že tohle není skutečný život. Tím spíš, že se každý den stává krůček po krůčku stejným bezpáteřním neřádem, jakým byl jeho otec.

Je ale z této pasti únik? Kompromisy jsou dalším důležitým motivem trilogie. Jestli ve Vejšce Petr odmítl prácičku spočívající v nastříkání plameňáků na zeď nočního klubu, v Džobu už na sítotisku vyrábí trička s nablblými slogany, protože se prostě potřebuje nějak uživit.

Dospělost je schopnost přistoupit na kompromisy, vzkazuje možná scénář, ale zároveň o chvíli později na scénu povolává rappera Yzomandiase s jeho motivačním heslem „Nezaprodat se, vydělat“.

Pak už rapper vystupuje jen na graffiti jamu, kam Petr a Michal jdou udělat legál, když se rozhodnou dát si pauzu od honiček s policií. Yzo tady rapuje track Rodinnej typ, který se ve filmu několikrát vrací, protože odkazuje na Michalovo dilema rodina vs. graffiti.

Manželka mu výlety se sprejem už nehodlá tolerovat, ale Michal si nemůže pomoct. Ve třetím dílu je to poprvé Michal, kdo tahá svého parťáka do terénu. Scéna návštěvy rapového koncertu propojuje jednotlivé části trilogie.

V Gymplu jdou Petr a Michal na Supercrooo a jejich track Pulzní hajzl je koncentrované pubertální spratkovství. Ve Vejšce zní naopak Děti prázdnoty, v nichž Vladimir 518 syrově komentuje realitu kokainových večírků.

Yzomandiasův Rodinnej typ vůbec neoslavuje rodinné hodnoty, jak by se mohlo zdát. Naopak. „Říkám jí, kotě, jsem rodinnej typ / na prvním místě je crew, ne ty,“ říká v refrénu karlovarský rapper a pak rekapituluje svoje vyrůstání v rozpadlé rodině, které ho naučilo věřit spíš kamarádům.

Michal nakonec svůj konflikt řeší stejně jako Yzo, byť možná jen dočasně. Spojení s graffiti a rapem dodávalo Gymplu a Vejšce autenticitu, na kterou mladí slyšeli. V Džobu už to funguje spíš jako retro - český rap je dnes mainstream a napojení na graffiti subkulturu už je spíš slabé.

Proto také Yzomandias rapující na graffiti jamu kdesi pod mostem nepůsobí příliš věrohodně. (Že si rapper kupuje obrazy u českých výtvarníků, je naopak známá informace.) Scény s graffiti plní ve Vorlově trilogii roli hudebních sekvencí v muzikálech.

Děj se zastaví, aby se kamera mohla kochat „choreografií“ writerů podloženou chytlavým trapovým beatem. Honička s policií je pak klasické klišé, které je ale v Džobu natočeno zase o něco efektněji.

Na svém místě jsou bohužel i některé neduhy předchozích filmů. Tomáš Vorel junior v roli Petra je při vší snaze pořád jen herecký ochotník a jeho otec jako scenárista pořád neví, co dělat s ženskými postavami a jak jim vložit do úst věrohodné věty.

Postava bezdomovecké „zkuřky“ Zrzouna, který se náhodou zjevuje na různých místech Prahy, aby mohl vstoupit do děje, je ještě otravnější než ve Vejšce a místo smíchu už by měla vzbuzovat jen lítost.

Pořád také není úplně jasné, proč se vůbec Petr a Michal tak dlouho kamarádí, když je kromě graffiti vlastně nespojuje vůbec nic. Na úplně první veřejné projekci Džobu na Filmové škole v Uherském Hradišti se z publika při debatě ozval provokativní dotaz: „Pane režisére, měla to být celé parodie?“

„Parodie na život, možná,“ odvětil Vorel, ale k dotazu se pak ještě několikrát vrátil, protože ho nejspíš trochu rozhodil. Trilogie, která začala jako skoro čistá teenagerská komedie (byť s temnými podtexty), se v posledním dílu proměnila v generační výpověď o mužích, kteří odmítají dospět, protože dospělost jim nenabízí nic lákavého.

Petr a Michal pořád nevědí, proti čemu rebelují, ale nechtějí přestat ani v pětatřiceti.

tags: #posadka #v #ohrozeni #parodie #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní spořiče obrazovky zdarma
• Zdravotní dopady znečištění ovzduší
• Definice rozptylu emise dle českého práva
• Klimatická politika ČR: Cíle
• Tipy pro focení přírody za svítání