Pouště a polopouště mírného klimatu představují jedinečné ekosystémy s charakteristickými vlastnostmi a výzvami. Rozšiřování pouští, odborně nazývané desertifikace, je proces dalšího snižování kvality půdy a nevratného ničení suchých a polosuchých oblastí vlivem klimatických faktorů a lidských zásahů.
Většina dnešních pouští má původ v době před více než deseti tisíci lety, kdy Země prožívala závěrečné záchvěvy poslední doby ledové. S ústupem ledovce se posouvalo a měnilo i pásmo pravidelných dešťů. Na mnoha místech bylo podnebí stále sušší, vypařovala se jezera, mizely řeky a s mizející vodou mizelo i rostlinstvo. Opuštěnou holou půdu dál bičoval vítr, který odnášel vrchní vrstvu zeminy a obnažoval holou skálu, na kterou se „vrhla“ eroze.
Odborníci upozorňují i na další příčinu vzniku pouští: nerovnoměrné ohřívání Země Sluncem. Na rovníku se tvoří horké vzestupné proudy, teplý vzduch se hromadí ve výšce a směřuje odsud na sever a na jih do chladnějších zeměpisných šířek, kde klesá dolů. Vzdušná cirkulace tak podporuje vznik pouští a také polopouští a vyprahlých pásem kolem obratníku Raka na severu a Kozoroha na jihu.
Odborníci se neshodují na zcela přesné definici pouště. Mnozí ji charakterizují jako pásmo zemského povrchu bez rostlinného pokryvu. Podle německého geografa Alberta Pencka jsou aridní (suché) pouště takové oblasti, „ve kterých atmosférické srážky jsou nižší než přirozený výpar“. V závislosti na množství dešťových srážek se pak aridní oblasti dělí na dvě základní skupiny: pravé pouště, kde roční průměr srážek nepřesahuje 200 mm a polopouště (200 - 400 mm).
Pouště mírného pásma se liší od tropických a subtropických pouští zejména chladnými zimami. Kontinentalita těchto pouštních oblastí se projevuje minimem srážek pod 200 mm a extrémními teplotami.
Čtěte také: Mírné pouště: podrobný popis
Podle druhu povrchu se rozlišuje několik typů pouštní krajiny:
Typickými prvky jsou dále wadí (arabská oblast) nebo creeky (Austrálie), tj. občasné toky, hluboce zařízlé do terénu a oázy, tj. místa, kde je rostlinám dostupná povrchová či podzemní voda.
Pro pouště je typická absence souvislého rostlinného krytu, expozice povrchu působení extrémních klimatických činitelů a v důsledku toho intenzivní mechanické zvětrávání hornin a denudace terénu. Pro vegetaci je např. časté přežívání ve formě s minimální životní aktivitou, např. semen, podzemních útvarů (oddenky, hlízy, cibule), dále omezování asimilační plochy a úprava asimilačních orgánů (sukulenty) vybavených ochrannými prvky a vrstvami (vosky, ochlupení). Kořeny pak pronikají za vodou do velikých hloubek, u některých dřevin byla dosažena hloubka až 80 m.
Speciální podtyp - haloekosystémy jsou svým výskytem vázány na aridní klima, byť nejsou omezeny pouze na tropické či subtropické podmínky. Jejich vznik je umožněn:
Desertifikace, rozšiřování pouští, další snižování kvality půdy a nevratné ničení suchých a polosuchých oblastí vlivem nejrůznějších klimatických faktorů a lidských zásahů.
Čtěte také: Fascinující pohled do nehostinné krajiny
Köppen-Geigerova klasifikace představuje nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Köppen vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy. Klasifikace zohledňuje průměrné roční a měsíční teploty a srážkové úhrny a sezónnost srážek.
Následující tabulka uvádí přehled hlavních klimatických skupin dle Köppen-Geigerovy klasifikace:
| Skupina klimatu | Charakteristika |
|---|---|
| A: Vlhké tropické klima | Chybí chladná roční období, průměrné roční teploty neklesají pod 18 °C. |
| B: Suché klima | Množství srážek je menší než potenciální evapotranspirace. |
| C: Mírně teplé klima | Značná proměnlivost počasí, střídání čtyř ročních období a chladná zima. |
| D: Mírně studené klima | Krátké léto a pravidelná sněhová pokrývka. |
| E: Polární a alpínské klima | Nižší průměrná teplota nejteplejšího měsíce než 10 °C. |
Čtěte také: Vlivy tropických pouští
tags: #pouště #mírného #klimatu #charakteristika