Pražské kanalizace a čištění odpadů: Historie a současnost

Středověká Praha, stejně jako jiná středoevropská města, byla zahlcena nečistotami pevnými i kapalnými. Odpadní voda z chlévů, žump a různých jímek přetékala do ulic, všude se hromadil hnůj a odpadky. Jediné čištění ulic zajišťoval spíše prudký déšť než soustavná snaha městské správy.

Prvním technickým dílem, které zbavovalo jeden z pražských stavebních objektů nežádoucí vody, byla stoka odvodňující areál strahovského kláštera premonstrátů. Při budování kláštera v polovině 12. století byla přivedena pitná voda z petřínských štol a zároveň vybudována odvodňovací štola zbavující stavební komplex odpadní vody. V roce 1310 byla postavena stoka, která odvodňovala proboštův dům v dnešní Nerudově ulici. Nevíme ale, kam nečistoty odváděla. Výjimkou byla také stavba vzniklá ve druhé polovině 17. století.

Jednou ze závažných modernizačních akcí bylo zahájení stavby podpovrchové pražské kanalizace v roce 1787 podle projektu Leonarda Hergeta. Finanční problémy odsunuly začátek intenzivní stavební činnosti až na rok 1791. Práce však až do roku 1816 vázly, protože majitelé domů museli uhradit část nákladů na stavbu stoky, která vedla podél jejich nemovitosti. Teprve nejvyšší purkrabí Karel hrabě Chotek se energicky postaral o dokončení první pražské veřejné kanalizace. V období 1816 až 1828 bylo postaveno 44 kilometrů stok. Kanalizace byla vyústěna přímo do Vltavy třiceti pěti výpustmi.

Po stránce technické i zdravotní však vybudované stoky vykazovaly z dnešního pohledu řadu závad (ploché dno, obyčejné cihly, místo malty byla použita hlína, nevhodné průřezy a nedostatečné sklony). Stoky čistili pohodní, ale postupem času vznikla koncesovaná živnost průtočnická.

Vývoj kanalizačního systému v 19. století

Během druhé poloviny 19. století se postupně měnila tvář Prahy, která se přetvářela na moderní velkoměsto. Z této proměny vycházela i nutnost změnit její urbanistické, komunikační a hygienické poměry. Rozvojem průmyslové výroby došlo nejen ke zvýšení počtu obyvatel, ale i k velké zátěži životního prostředí. Strojírenství, chemický průmysl a výroba stavebních hmot stále více ohrožovaly životní prostor pražské kotliny. Stav stávající pražské kanalizace byl také průběžně zhoršován častými povodněmi. V roce 1865 vznikl Úřad stavební a hospodářský a kanalizace byla v péči jeho technického a hospodářského oddělení.

Čtěte také: Pražská příroda: Kvíz

Vybudování nového kanalizačního systému bylo pro hlavní město Českého království nevyhnutelné. Byla nastolena „kanalisační otázka“, to znamená, že byla započata diskuse o způsobu odvodnění, či chcete-li odkanalizování, pražské aglomerace. Zastupitelstvo královského hlavního města Prahy vyhlásilo dne 16. července 1884 soutěž na projekt generelního řešení pražské kanalizace. Ve stanovené lhůtě do 1. září 1884 došlo celkem šest návrhů.

Předložené projekty posuzovala od 23. března do 23. července 1885 šestičlenná porota. Po této neúspěšné soutěži byl založen zvláštní kanalizační subkomitét, který za předsednictví Františka hraběte Thun-Hohensteina sestavil v roce 1886 nový „Program na vypracování detailního projektu na čištění a odvodňování král. hl. m. Prahy a na provedení téhož“ a jeho odůvodnění.

V lednu 1889 vyzvala pražská obec ke spolupráci na kanalizačním projektu řadu významných evropských expertů, např. dr. J. F. Hobrechta z Berlína, ing. W. H. Lindleye z Frankfurtu nad Mohanem, ing. Kaumanna z Vratislavi, ing. Hallensteina z Mnichova a ing. Kaftana z Prahy. Z renomovaných expertů měli zájem o vypracování nového projektu pouze dr. Hobrecht, ing. Kaftan a ing. Kaumann. Při dalších jednáních pak dr. Hobrecht doporučil, aby místo doporučených tří různých projektů byl vypracován pouze jeden společný a to jím a ing. Kaftanem, jakožto znalcem místních podmínek. Vzniklý projekt byl v roce 1891 prezentován na Jubilejní výstavě na pražském výstavišti. Návrh řešil odvodnění území o velikosti 1651 hektarů.

Postup městské rady při zadávání projektu vzbudil velké pobouření. Nespokojeni byli i městští inženýři Josef Václavek a Čeněk Ryvola. Na protest proti postupu svých nadřízených vypracovali soukromě a bez nároku na odměnu projekt vlastní a pražské obci ho ostentativně darovali. Protože „samozvaný“ projekt nebylo politicky únosné zcela pominout, musely být oba návrhy posouzeny a porovnány. Na tuto práci se pražská radnice rozhodla pozvat zahraničního odborníka, který by nebyl zainteresován ani na jednom projektu. Byl vybrán stavební rada Frankfurtu nad Mohanem anglický inženýr William Heerlein Lindley.

Ten se nejprve důkladně seznámil s konfigurací pražského terénu a geologickými podmínkami. Navíc prozkoumal podrobně vhodnost letenského masivu pro ražení kanalizačního tunelu. Pak oba projekty detailně posoudil a odborná veřejnost očekávala, že městská rada uloží přepracovat Václavkův a Ryvolův projekt podle Lindleyových připomínek. Stalo se ale něco jiného. William H. Lindley nabídl městské radě, že vypracuje vlastní projekt nové pražské kanalizace a čistírny odpadních vod a ta tuto nabídku přijala. Tímto skutkem městská rada opět přehlédla místní odborníky a William H.

Čtěte také: Pražské Služby a odpad

V červnu 1893 předal Lindley městu projekt se všemi podrobnostmi. Velmi důležitou kapitolou bylo „setkání se lijáků z velkými vodami“. Důležitým závěrem je pak konstatování, že „...vyšší velké vody nesetkávají se s nejprudšími dešti...“. Proto musela být stoková soustava navržená tak, aby při o dva metry vyšším stavu říční vody na staroměstském vodočtu byla schopná co nejdříve množství vody dešťovými výpustmi převést do Vltavy. Celé odvodnění bylo rozděleno na soustavu A a B. První větší soustava A pokrývala ty části města, která bylo možné nejkratší a nejúčelnější cestou spojit letenským tunelem s čistírnou. Soustava B byla odvodňována stokou vedenou Karlínem a Holešovicemi také do čistírny v Bubenči.

Pro stoky byl zvolen vejčitý tvar s elipsovitým klenutím, protože nejlépe odolával tlaku zeminy. W. H. Lindley také určil za materiál pro výstavbu pražských stok jednoznačně cihlu. V projektu jsou také podrobně uvedeny všechny parametry mechanické čistírny odpadních vod, která musela zvládnout 160 000 m3 splaškových vody denně.

Vodoprávní schválení celého záměru skončilo kladným výrokem c. k. místodržitelství ze dne 19. listopadu 1894. O dva měsíce později začaly přípravné práce k výstavbě stokové sítě a čistící stanice odpadních vod. Stavba moderní pražské kanalizační soustavy začala oficiálně zahájením výstavby staroměstského stokového sběrače na počátku roku 1898, i když některé práce byly zahájeny v předstihu. Postupně byly rozestavěny další hlavní sběrače. V říjnu byl proražen kanalizační tunel pod Letnou. V této době také W. H. V roce 1900 byl také dokončen detailní projekt čistící stanice. V roce 1901 se oficiálně ujal funkce zástupce přednosty kanalizačního úřadu W. H. Lindleye ing. Emanuel Heinemann. Stavební firma Quido Bělského zahájila v září 1901 náročnou stavbu čistící stanice a to výkopovými pracemi pro usazovací nádrže.

Dne 27. června 1906 byl zahájen zkušební provoz stanice s mechanickým čištěním odpadních vod. Toho dne bylo otevřeno stavidlo kmenové stoky A a splaškové vody začaly přitékat do čistícího procesu. Rok 1909 byl posledním v působení W. H. Lindleye v Praze. Postupně předával celou agendu výstavby kanalizační sítě svému zástupci a pozdějšímu nástupci Emanuelu Heinemannovi, stavebnímu radovi a rytíři císařského rakouského řádu Františka Josefa. Po splnění všech úkolů, které vyplývaly ze smlouvy a následných dodatků se W. H. Lindley rozloučil s Prahou na zasedání dozorčí rady pro kanalizaci konaném 10.

Působení Williama Heerlein Lindleye v Praze na přelomu 19. a 20. století se stalo nesmazatelnou kapitolou nejen pražské historie, ale i dějin evropského technického myšlení. Vzniklý projekt svým zpracováním a významem překročil hranice tehdejšího Rakousko-Uherska. Většina tehdy postavených liniových staveb pracuje pro Pražany dodnes, Lindleyova čistírna odpadních vod sloužila více než šedesát let.

Čtěte také: Nové trendy v odpadkových koších v Praze

Vývoj po vzniku Velké Prahy

Zvýšenou potřebu budování nových stok vyvolalo vytvoření Velké Prahy v roce 1920. Na vznik Velké Prahy v roce 1921 reagoval ing. Máslo vypracováním generelu, který předložil v roce 1925. Dne 2. května 1933 vyhlásil pražský magistrát soutěž na generelní projekt kanalizačních čistíren na území Prahy. Mezitím, od roku 1927, proběhla první modernizace bubenečské čistírny. K tomu účelu zřídil v objektu čistírny ing. V. Maděra speciální „Laboratoř pro výzkum splašků, kalů a působení jich na řeku“, první pracoviště svého druhu u nás.

Od konce 19. století až do počátku 20. let století následujícího se o výstavbu a provoz kanalizačního systému starala Kanalizační kancelář kr. hl. m. Prahy. Po roce 1922 se touto problematikou zabýval Stavební úřad hl. m. Prahy, odbor 9, od kterého se na konci 20. let oddělil odbor 9a, sloužící pouze pro provoz čistírny odpadních vod. Tento typ správy pražské kanalizace skončil v roce 1948.

Díky bytové výstavbě na počátku 50. let minulého století prudce vzrostl počet obyvatel připojených na stokovou síť. Po roce 1954 padlo rozhodnutí o výstavbě nové Ústřední čistírny odpadních vod hl. m. Prahy (ÚČOV) na Císařském ostrově. Nová ÚČOV byla slavnostně uvedena do provozu v červenci 1966, zatímco Lindleyova čistírna po šedesáti letech svou činnost ukončila. Již v okamžiku uvedení nové čistírny do provozu její kapacita biologického stupně nedostačovala potřebám hlavního města. Část splašků se proto čistila jen mechanicky.

Poté, co počátkem devadesátých let převzalo hlavní město Praha od státu odpovědnost za vodovody a kanalizace na svém území, pražský magistrát rozhodl o další, v pořadí druhé intenzifikaci stávající ÚČOV. První etapa proběhla od listopadu 1994 do srpna 1997 a zahrnovala výstavbu čtyř nových dosazovacích nádrží, vybudování nové hluboké regenerační nádrže na biologický kal a řadu dalších významných vylepšení.

Současné problémy a řešení

Aktuálně Ústřední čistírna odpadních vod v Praze každoročně zpracuje desítky milionů metrů krychlových odpadů, které do odpadní vody a kanalizace nepatří. Rozhodně se do kanalizace nesmějí dostat chemické látky, barvy, ředidla, motorové oleje, léky, omamné látky, zahradní chemie, ale také biologický odpad (zbytky jídel, odpad z kuchyňských drtičů), jedlé tuky a oleje, hygienické potřeby (vlhčené a kosmetické ubrousky, vatové tyčinky, jednorázové pleny apod.) a aktuálně také roušky a respirátory.

Velké problémy v kanalizační síti způsobují tuky a oleje. Tuk se totiž usazuje na stěnách kanalizace, kde tuhne a kde na sebe nabaluje další a další nečistoty. Důsledkem, který můžete pocítit na vlastní kůži, je ucpaný odpad nebo zatopení nemovitosti znečištěnou vodou. Důsledky, které pak zaměstnávají odborníky, jsou ucpaná čerpadla nebo narušení biologického stupně čištění odpadních vod. Odpadní vodu čistí bakterie, na které mají tuky negativní vliv.

Plastové části z hygienických potřeb, které nepodléhají rozkladu, zase mohou zcela zničit čerpadla v čerpacích stanicích odpadních vod. Vlhčené ubrousky jsou totiž obvykle vyrobeny z dlouhých vláken netkané celulózy anebo z plastů a mají tendenci ulpívat ve stokové síti v jakýchkoliv záhybech, kříženích či překážkách a vytvářet vysoce odolnou kompaktní masu.

Kanalizační řád je schvalován rozhodnutím vodoprávního úřadu dle ust. §14 zákona o vodovodech a kanalizacích a stanovuje nejvyšší přípustnou míru znečištění odpadních vod a další podmínky pro vypouštění odpadních vod do stokové sítě. Neoprávněné využívání kanalizace pro veřejnou potřebu k likvidaci odpadů vede k provozním problémům na kanalizaci, k jejímu zanášení, vytváření ucpávek a vyvolává zvýšené náklady na provoz kanalizace a deratizaci. Likvidace kuchyňských odpadů podléhá režimu nakládání dle zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech.

Podle zjištění PVK byl největší výskyt ležatých tuků v kanalizaci zaznamenán například v ulici Klicperova na Smíchově, v ulici Na Petřinách v Praze 6 nebo v ulicích Jugoslávská a Belgická na Vinohradech. Restaurace mají ze zákona povinnost separovat použité tuky a využívat sběr tuků. Nicméně ne všechny to dodržují, a pokud vypouštějí tuky do kanalizace, způsobují zásadní škody, za které jim hrozí postih.

Špatná likvidace olejů a tuků způsobuje, že se usazují na stěnách kanalizace, kde tuhnou a nabalují pak na sebe další nečistoty. Lepí se na ně ubrousky, hygienické potřeby a další nečistoty. Průměrná cena za řešení ucpaného odpadu se pohybuje při složitějších opravách nad hranicí deseti tisíc korun. Nikdy proto nevylévejte tuk do dřezu nebo toalety! Vychladlý olej nalijte do PET lahve a vyhoďte ji do kontejneru na tuky nebo do směsného odpadu.

Historie moderní pražské stokové sítě se datuje od přelomu 19. a 20. století, kdy anglický inženýr William H. Lindley navrhl systém odvodu splaškové vody a její čištění. V centrální části Prahy je vybudován jednotný kanalizační systém, často právě ze začátku 20. století, který ovšem bezproblémově slouží dodnes.

Zatímco tuhých odpadů různého druhu vznikne v Praze ročně okolo 6 milionů tun, odpadní vody je přibližně 20x více. Kanalizační síť v Praze byla budována jako jednotná, to znamená, že odvádí současně dešťové a splaškové vody. Celková délka stokové sítě v Praze je necelých 4000 km, je na ní umístěno téměř 115 tisíc kanalizačních přípojek a 285 čerpacích stanic, které přečerpávají splaškové vody. Odpadní vody jsou čištěny v ústřední čistírně odpadních vod a v dalších 21 pobočných čistírnách, v nichž jsou čištěny odpadní vody v okrajových částech Prahy.

Vlastníkem kanalizační infrastruktury v Praze je hlavní město Praha, provozovatelem kanalizace v hlavním městě je akciová společnost Pražské vodovody a kanalizace, a. s. - člen skupiny Veolia.

Ústřední čistírna odpadních vod je mechanicko-biologická čistírna, která odstraňuje organické znečištění, částečně amoniakální dusík a fosfor. Denně se z ústřední čistírny odveze na skládku více než 10 tun shrabků. Znečištění z odpadní vody je v biologickém stupni odstraňováno pomocí mikroorganismů nazývaných aktivovaný kal.

V případě, že se jedná o novou nemovitost, je připojení na kanalizaci řešeno zpravidla v rámci projektové dokumentace objektu. Pokud chce vlastník připojit na kanalizaci stávající objekt, musí si nejprve ověřit možnost připojení v zákaznickém centru Pražských vodovodů a kanalizací.

Likvidace odpadních vod je služba jako každá jiná a je zpoplatněna. Nejčastěji se účtuje podle skutečné spotřeby vody na domovním vodoměru a hradí se spolu s fakturou za vodu jako složka „stočné“.

Podmínky, za nichž mohou producenti odpadních vod vypouštět vodu do kanalizace stanovuje kanalizační řád. Nejdůležitější částí kanalizačního řádu pro občana je seznam látek, které se do kanalizace nesmí vylévat. Naprosto nepřípustné je vylévat do opadu tuky, například z fritéz. Tento odpad způsobuje zanášení kanalizace a může způsobit ucpání již u domovních rozvodů.

Kam ty věci dát a vylít, když ne do odpadu? Jedy, nebezpečné látky, ropné látky a rozpouštědla lze odevzdat do nebezpečného odpadu. Léky lze kromě toho vrátit do speciálních kontejnerů dostupných v každé lékárně. Kuchyňský odpad je nejlépe likvidovat do nádob na biologický odpad.

Nejstarší kmenovou stokou pražské kanalizace je kmenová stoka A, která vede od Staroměstského náměstí pod Pařížskou ulicí, k Čechovu mostu, pod Vltavou, tunelem pod Letnou do ústřední čistírny. V areálu původní dnes již neprovozované čistírny odpadních vod funguje Ekotechnické muzeum. Nově budované kanalizační řady, zejména v centru města, jsou umístěny v tzv. kolektorech. I tyto kolektory lze po dohodě navštívit a absolvovat prohlídkový okruh s výkladem.

Pražské vodovody a kanalizace proto připomínají, že tuky nepatří do odpadu. Stačí přitom jednoduchý postup: nechat olej vychladnout, slít ho do uzavřené nádoby a odnést na místo určené pro sběr jedlých tuků.

tags: #prazske #kanalizace #cistice #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Test odpadkových košů 60 litrů
• Postupy ekologického chovu mléčného skotu
• Udržujte čistotu s koši Ebal
• Informace o svozu velkoobjemového odpadu
• Cesta za dobrodružstvím a ochranou přírody