Vliv Přehrad na Ekosystémy a Historický Kontext Budování Vodních Děl v České Republice

Příspěvek se zabývá některými aspekty vztahu člověka a vody na příkladu velkých vodních děl v českých zemích. Na tomto vztahu můžeme představit principy praktického fungování idejí a ideologií, včetně náboženství. Vodní hospodářství a jeho vývoj není jen specifickým fenoménem, zrcadlí také dobové ideje a ideologie, k nimž náleží i náboženství.

Historický Vývoj Vztahu Člověka a Vody

Dějiny vztahů člověka a vody zahrnují reakce různých kultur a civilizací na náhlé proměny přírodních podmínek, např. v podobě dramatických povodní, ale i na dlouhodobé procesy, jako jsou změny srážkové činnosti nebo teplot. Nejde zdaleka jen o „pohanské“ kulty, směřující přímo k uctívání vody jako živé bytosti. Také křesťanství podstatně ovlivnilo rámec, v němž se vodní hospodářství po celá staletí pohybovalo, a zároveň nové ideje v souvislosti s osvícenstvím a průmyslovou revolucí během 18. a 19. století.

Středověk a Náboženství

Středověk a raný novověk akcentuje otázku náboženství ve vztahu k zániku velkých antických říší a počátkům nové globalizace. Spolu s přístupem k lidskému tělu křesťanství změnilo také pohled na vodu. Očišťující voda měla symbolicky významné, rozsahem však nepatrné místo ve křtitelnicích křesťanských kostelů, zatímco římské vodovody a lázně dávno zničili Gótové, Langobardi a Vandalové. Pro běžné užívání vody stačily většině obyvatel namísto výstavných vodovodů studny, řeky a potoky.

Náboženská askeze se významně podílela na změně konfigurace evropské kultury po pádu Římské říše. Spolu s „ochlazením“, souvisejícím s přesunem společenských center na sever, formuje více než tisícileté období středověku křesťanské náboženství vztahující se mimo hmotný svět. To přestává být obdivováno jako zdroj krásy a radosti, namísto toho je tabuizováno coby hříšné lákadlo pekla.„Hříšný“ čas trávený v lázni měl náležet modlitbě a práci. Přestože pokusy zcela vymýtit společné koupání nahých mužů a žen ve středověké Evropě neuspěly, význam osobní tělesné hygieny většinově upadl. A tak, když čas od času přicházela epidemie nějaké choroby, byla ve středověku považována za „trest Boží za hříchy“.

Křesťanství zároveň limitovalo touhu člověka „vyrovnat se Bohu“ symbolizovanou biblickým příběhem o stavbě Babylonské věže, postavené ke slávě člověka, a nikoli Boha. Významné vodní stavby byly ovšem budovány i s vírou člověka ve vlastní schopnosti a podporu bohů.

Čtěte také: Ohrožení Oroville: Analýza

Renesance a Rybníkářství

S renesancí a zámořskými objevy se kyvadlo dějin překlopilo na cestu globalizace a návratu k antickému dědictví. Příkladem obratu od lokálních středověkých měřítek k širším ambicím zůstává i české rybníkářství, jehož zlatá éra v 16. století se kryje s rozkvětem české renesance. Rybníkáři usilovali o vytvoření celého systému vodního hospodářství v krajině. Na rozdíl od středověké minulosti jim nebránily překážky v podobě rozdrobené pozemkové držby, kdy se o jednu vesnici dělilo i několik majitelů. Na počátku raného novověku disponovala vrstva nejbohatších šlechticů stabilizovaným rozsáhlým majetkem územně ucelených panství, kde existoval prostor pro realizaci ambiciózních záměrů, jakými byla např. velká vodní díla.

Osvícenství a Technokratické Myšlení

Pozdější důvěra v rozumové řešení všech problémů lidstva navazuje na tradice tkvící svými kořeny v osvícenství. Ve 20. století náležely tyto tradice k oporám moderního technokratického myšlení na Východě i na Západě. S tím je nerozlučně spjato jak úsilí o rozumové překonání mýtů a svazujících hierarchií včetně náboženství, tak i radikální racionalistické prostorové přeformátování životního prostředí, v němž mají řádní občané žít.

Budování Velkých Vodních Děl ve 20. Století

Klíčovou částí příspěvku je téma budování velkých vodních děl ve 20. století, intenzivní zvláště v jeho druhé polovině. Ve výše uvedeném projektu je nejvíce pozornosti věnováno právě přehradám. Na obr. 1 jsou barevně rozlišena vybraná vodní díla podle doby vzniku.

Zlatý Věk Výstavby Přehrad

V rámci masivního hospodářského oživení po skončení druhé světové války se dá mluvit o zlatém věku výstavby přehrad na obou stranách železné opony, ale i mimo tzv. vyspělý svět. V případě Československa pak platí, že nejvíce přehrad bylo vybudováno ve druhé polovině 20. století, ovšem často na místech vyhledaných a doporučených již v době kolem roku 1900. Politické změny v Československu po roce 1948 zahájily etapu plánovité, nejednou násilně „od stolu“ vnucené výstavby velkých vodohospodářských děl. Autoritativní povaha režimu umožňovala, aby byl oproti předchozímu období složitých diskuzí, otálení a ohledů na soukromé vlastnictví uveden poměrně snadno - doslova škrtem pera - do chodu celý realizační proces, materiál, stroje i pracovní síly.

Pramálo záleželo na postoji místních obyvatel, na přírodě, krajinné harmonii, ba ani na širší ekonomické logice takové výstavby. Překážky nové výstavbě v podobě vlastnických vztahů, místních sociálních vazeb, veřejného mínění a vlastně čehokoli šlo poměrně snadno zdolat poukazem, že ta která budovatelská akce je nepostradatelnou součástí „socialistické péče o občany“ a nemá alternativu. Kvůli budování vodních nádrží zaniklo v průběhu 20. století přes 100 vesnic.

Čtěte také: Studie o dopadech přehrady na Labi

Z pohledu vodohospodáře se toto období ovšem jeví poněkud jinak. Byl směrným plánem pro vodohospodářská opatření všech odvětví národního hospodářství i pro územní plánování, který na základě podrobného místního průzkumu umožňoval využití vodních zdrojů v jednotlivých povodích. Dal podnět k soustavnému sledování a vyhodnocování údajů o přírodních podmínkách ovlivňujících vodní zdroje a hospodaření s vodou, což vedlo k jeho průběžné aktualizaci a doplňování. Zpracoval problematiku zásobování pitnou vodou, prosazoval komplexní a víceúčelové využíváni vodních zdrojů, přechod od místních vodovodů ke skupinovým a k oblastním vodovodním sítím. Řešil protipovodňové úpravy a odtokové poměry celých oblastí.

Již před listopadem 1989 byly postoje k ekologickým otázkám využívány k politickým a ideologickým bojům, po změně poměrů doznívaly i v dalších letech. Politické a ideologické změny po roce 1990 vedly také k zavržení ekonomických nástrojů socialismu, jako je plánovité národní hospodářství, a s tím bylo upuštěno i od dlouhodobého plánování ve vodním hospodářství. Přírodní jevy jako povodně (např. 1997, 2002), přívalové srážky (průběžně) či dlouhodobé sucho (např. 2015-2017) ukazují, že ve vodním hospodářství je plánování nezbytné, aby se alespoň částečně vyrovnávaly negativní vlivy sociálního prostředí zaměřeného na okamžitý komerční nebo politický zisk. Také požadavky směrnic Evropské unie a předpokládané klimatické změny vrátily „plánování v oblasti vod“ do popředí zájmu.

Výmluvným příkladem vnuceného technokratického řešení je kaskáda tří přehradních nádrží na řece Dyji pod Pavlovskými vrchy na jihu Moravy. Vládní rozhodnutí z května 1971 o výstavbě Novomlýnských vodních nádrží bylo poslední tečkou za jakoukoli diskuzí o otázce jejich výstavby, jak svědčí věta z kroniky posléze zatopené obce Mušov: „Nebude se diskutovat, je to již hotová věc.“ Občané se dostali do pozice pouhých „pěšáků“ na pomyslné šachovnici. Nádrže byly postaveny, aby zamezily každoročním záplavám a zvýšily intenzitu zemědělské výroby.

Alternativní Řešení pro Zajištění Vodních Zdrojů

Příspěvek popisuje možnosti zajištění vodních zdrojů pro deficitní oblast Hradecka a Pardubicka, které mohou představovat alternativu k výstavbě nové vodní nádrže v hájené lokalitě Pěčín. Oblastí, která se nabízí jako první k řešení, je aglomerace Hradce Králové a Pardubic, kde dostupné vodní zdroje v suchých letech právě postačují na uspokojení stávajících požadavků. Zásobování obyvatelstva pitnou vodou v řešeném území je z významné části zajišťováno tzv. Vodárenskou soustavou východní Čechy (VSVČ). Soustava umožňuje částečnou zastupitelnost vodních zdrojů při haváriích nebo při lokálním nedostatku vody.

Stávající bilančně vyvážený stav je ale poměrně zranitelný vůči potenciálním změnám ve vydatnosti využívaných vodních zdrojů v souvislosti s dlouhodobým suchem, s potenciálním ohrožením jakosti vody ve zdrojích nebo v souvislosti s rostoucí poptávkou po vodě v regionu. Navrhování opatření na zvýšení disponibilních vodních zdrojů ve východních Čechách i s ohledem na očekávané dopady změny klimatu proběhlo v rámci projektu s názvem Výzkum adaptačních opatření pro eliminaci dopadů klimatické změny v regionech ČR (QH81331), který byl řešen ve VÚV TGM, v.v.i., v letech 2008-2012.

Čtěte také: Více o odpadkových koších a okolí přehrady

Z možností vytipovaných a řešených v rámci projektu QH 81331 jsou v současné době relevantní především první dvě uváděná opatření - zavedení odběru vody z nádrže Pastviny a navýšení stávajících odběrů ze soustavy nádrží na řece Chrudimce. Jednou z možností, jak zajistit soustředěný odběr vody pro vodárenské využití v rámci VSVČ, je vodárenské využití stávající nádrže Pastviny na Divoké Orlici. Další možností pro zvýšení disponibilních vodních zdrojů pro deficitní oblasti Pardubicka a Hradecka je navýšení stávajících odběrů z nádrží Seč a Křižanovice na řece Chrudimce a zvýšení stávající míry předávání vody na Pardubicko a Hradecko. Další možností pro posílení stávajících vodních zdrojů na VSVČ je realizace nového jímacího území v hydrogeologickém rajonu Vysokomýtská synklinála.

Biodiverzita a Ekosystémové Služby

Úlohu koncepčního východiska, od níž se odvíjejí další činnosti v ochraně přírody a krajiny včetně konkrétních opatření v terénu, již s různým úspěchem postupně plnila řada přístupů: od romantizujícího pohledu prosazujícího nejméně narušenou přírodu a dlouhodobou přírodní rovnováhu přes udržitelný rozvoj po biologickou rozmanitost a ekosystémové služby. Jako ekosystém můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, včetně umělého prostředí vytvořeného člověkem. Z tohoto hlediska představuje ekosystém spíše určitou metaforu, přiblížení reálného světa, pohled na přírodu. Ekosystémy jsou tak mnohem více koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky.

Organismy a přínosy přírody: dvě strany téže minceÚloha organismů z hlediska ekosystémových služeb bývá trojí (Mace et al.2012): organismy jsou regulátorem ekosystémových procesů: klíčový koloběh půdních živin je určován složením společenstev (edafonu) v půdě a řada organismů se podílí na rozkladu organické hmoty; organismy přímo přispívají k některým statkům (zboží), které se s různým úspěchem pokoušíme ohodnotit. Druhy bezprostředně ovlivňují poskytování služeb přírodou lidské civilizaci. Odhaduje se, že 40 % světového hospodářství je přímo či nepřímo založeno na využívání biologických zdrojů (CBD 2012); organismy samotné jsou statky - nemáme na mysli pouze druhy, které jsou předmětem obchodu (ryby, mořští živočichové, stromy, okrasné rostliny, živočichové chovaní, jako jsou mazlíčci). Řada druhů, a to nejen vlajkových nebo deštníkových, má pro člověka nepochybnou kulturní, náboženskou či estetickou hodnotu. Většinu ekosystémových služeb neposkytují lidem stejnou měrou všechny organismy, ale určité ekologické/funkční skupiny označované jako gildy.

Druhová Bohatost a Fungování Ekosystémů

Představu, že druhově rozmanitější příroda vždy funguje lépe než ochuzená, podporoval jeden z otců moderní biologie Charles Darwin. Od začátku 70. let 20. století nejdříve matematické modelování, později také četné pokusy v umělém prostředí i terénu naznačovaly, že by uvedený předpoklad nemusel platit. Od té doby se mezi odborníky vede místy značně vzrušená, občas do osobního či ideového osočování přecházející diskuse o tom, zda existuje pozitivní vztah mezi biologickou rozmanitostí, zastupovanou nejčastěji druhovou bohatostí, a fungováním ekosystémů. Nejčastěji se učená disputace soustředila na otázku, zda byly pokusy ověřující výše uvedený vztah správně navrženy, jaké jsou skutečné mechanismy odpovědné za předpokládaný vliv diverzity na ekosystémové procesy a funkce a nakolik můžeme zjištění z laboratorních a terénních pokusů prováděných v malém měřítku a v přísně regulovaném prostředí vztáhnout na přírodní či alespoň přírodě blízké ekosystémy.

Podle názoru Cardinala et al.(2012) existuje shoda alespoň na tom, že: úbytek biodiverzity snižuje účinnost, s níž společenstva využívají nezbytné zdroje (živiny, vodu, světlo a kořist), vytvářejí biomasu, rozkládají a uvádějí znovu do oběhu nezbytné živiny; biodiverzita zvyšuje stabilitu fungování ekosystému; vliv biodiverzity na jednotlivé procesy není lineární, neplatí tedy přímá úměra mezi počtem druhů a účinností příslušného procesu v ekosystému: nicméně vyvolané změny v ekosystému se urychlují, pokud se úbytek biologické rozmanitosti zvyšuje; druhově bohatší společenstva bývají produktivnější, protože obsahují klíčové druhy významně ovlivňující produktivitu. Rozdíly v důležitosti organismů pro určitou ekosystémovou funkci zvyšují celkové využívání určitého zdroje; ztráta biologické rozmanitosti na různých potravních hladinách (umístění organismu v článcích potravního řetězce, počínaje zelenými rostlinami a konče vrcholovým predátorem) může ovlivňovat ekosystémové funkce dokonce ještě výrazněji než úbytek rozmanitosti na určité potravní hladině; charakteristiky organismů související s jejich úlohou při fungování ekosystémů mají velký vliv na rozsah ekosystémových funkcí: proto může být dopad vymizení určitých druhů na fungování ekosystémů značně široký.

Vzájemné vazby mezi biodoverzitou a ekosystémovými službami: jsme teprve na začátkuNa rozdíl od předcházející problematiky se odborníci začali zabývat vzájemnými vztahy mezi biologickou rozmanitostí, obvykle zastupovanou druhovou bohatostí, a ekosystémovými službami teprve nedávno a ani v tomto případě nejsou jejich názory jednoznačné. Dospěli při tom k těmto závěrům: existuje dostatek důkazů, že biologická rozmanitost buď přímo ovlivňuje, nebo silně souvisí s určitými zásobovacími a regulačními ekosystémovými službami (cf.Mace et al. 2012); pro mnohé ekosystémové služby platí, že je druhová bohatost v některých případech zlepšuje, v jiných zhoršuje: druhá situace může nastat v případě produkce plodin, dlouhodobého ukládání uhlíku, početnosti ekonomicky a epidemiologicky závažných druhů (škůdců) a výskytu chorob (viz rámeček na str. 22). pro četné ekosystémové služby nemáme dostatek údajů, abychom mohli rozhodnout o vzájemném vztahu mezi nimi a bio­logickou rozmanitostí: zatím tak nevíme, nakolik ovlivňuje druhová bohatost úlovek ryb. Každá ekosystémová funkce vyžaduje určitou biologickou rozmanitost. Nikdo není dokonalýNa jedné misce vah leží dlouho podceňovaná možnost prokázat, že i příroda má určitou hodnotu, kterou se můžeme pokusit s různým úspěchem vyjádřit i prostřednictvím peněz.

Tabulka: Maximální Nadlepšení pro Vodní Dílo Pastviny

Přesný mechanismus vzájemných vazeb mezi biologickou rozmanitostí, chápanou nejčastěji jako druhová bohatost, fungováním ekosystémů, vyjádřeným antropocentricky prostřednictvím poskytování ekosystémových služeb lidské civilizaci, a zdravím ekosystémů je poměrně složitý a nadále se o něm diskutuje. Zdá se, že zatímco vyšší druhová bohatost může podporovat fungování ekosystémů, v případě ekosystémových služeb tato závislost vždy neplatí. Protože řada zjištění o vztazích mezi druhovou bohatostí a fungováním ekosystémů je stále zatížena neurčitostí a současně nejen v Evropě narůstá potřeba rozhodovat rozumným způsobem o využití území, je další výzkum uvedené problematiky nezbytný.

tags: #přehrada #sec #ekosystem #dopad

Oblíbené příspěvky:

• Výroba energie z bioodpadu
• Znečištění ovzduší v ČR a EU způsobené vytápěním
• Zelené pastviny Orlických hor
• Udržitelná budoucnost a odpadové hospodářství
• Uložení odpadu v Malíně