Příroda a lidské dilema: Co to je?

Naše domovy obklopuje příroda, která sama o sobě skrývá domovy další. Na koho bychom zde mohli narazit? Kdo v přírodě bydlí, kde a jak? Klid, teplo, pocit bezpečí, rodina… Pro každého znamená domov něco trochu jiného. Někteří si nedokáží představit svůj domov bez přírody, jiní ani nemohou žít jinde - pod kamenem, v jezírku, v korunách stromů. Někomu stačí krásný výhled z okna, druhý se potřebuje vydat do lesa.

Krásný výhled, zurčení potoka, šumění lesa, kopce v dáli či louka v blízkosti domova - nejen to nám může vytanout v mysli při pomyšlení na krajinu, jež nás obklopuje. Krajinu, kam se rádi vracíme - naši krajinu. Její proměny, které mohou být nejen dílem člověka, ale také přírody, nejspíše kombinací obou faktorů. Její úchvatné scenérie, které vytváří během čtyř ročních období. A jak vnímáte naši krajinu Vy? Mění se naše krajina? Jak? Proč? Jak byla tato krajina formována?

Co pro nás příroda znamená? Potřebujeme ji? Proč? Jak se k ní chováme a jaké to má dopady? Čím dál aktuálnější téma, které se týká nás všech. Ačkoliv na to mnohdy zapomínáme, jsme součástí přírody. Patříme do ní. Poskytuje nám místo pro život, obživu, je všude kolem nás.

• Víme, co pro nás příroda znamená?
• Kde žijeme? Kde odpočíváme?
• Kde se bere jídlo a pití? Z čeho budujeme?
• A jak se tedy vlastně chováme k přírodě?

Některá místa jsou krásná a fascinují nás svou nádherou. Naopak jiná zase trpí činností člověka. Avšak nezapomeňme, že člověk ovlivňuje všechna místa, i ta krásná, neboť vzduchem a vodou se vše šíří. Svým způsobem života jsme se mnohdy od přírody úplně “odstřihli” a zapomněli na ni. Jestlipak si vůbec ještě dokážeme uvědomit, kdy se k přírodě chováme hezky a kdy a jak jí naopak škodíme a ničíme si své životní prostředí? A jak se můžeme k přírodě chovat ohleduplně nebo jí dokonce prospět? Otevřme oči a podívejme se kolem sebe. Jen se rozhlédněme jiným pohledem a hledejme, co se za čím skrývá.

Divočina a ochrana přírody

Úvodem je třeba říci, že v poslední době hojně diskutované téma jsme v článku nazvali záměrně tak, jak bývá toto dilema obvykle vnímáno. V následujícím textu se pokusíme ukázat, že věc je poněkud složitější a stavět proti sobě biodiverzitu a procesy není zcela správné. Dochází totiž k situaci, kdy se legislativa Evropských společenství začíná uplatňovat i ve státech, které na rozdíl od západní Evropy mají ještě nezanedbatelný podíl téměř nenarušené přírody neboli divočiny, použijeme-li termín, který se dnes začíná v evropské ochraně přírody opět užívat.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

A protože se tato území velmi často stávají součástí soustavy Natura 2000, dochází v nich k překryvu dvou ochranářských konceptů: (1) zachování, případně zlepšení současného stavu biotopů, resp. populací druhů a zároveň (2) ochrany dynamických procesů. Tento překryv, v některých územích až střet, nastoluje zásadní otázky kompatibility různých ochranářských přístupů. V praxi to znamená potřebu stanovení priorit, tedy předmětů a cílů ochrany v konkrétním území. Dlouhodobá strategie péče o konkrétní území by měla být výsledkem snahy o vyvážení obou přístupů (ochrana druhů/biotopů versus ochrana procesů) v širším geografickém měřítku.

Stejně jako ve světě, tak i v ČR zaznívá v této souvislosti potřeba jasnější definice divočiny. Dochází-li k různému vnímání tohoto pojmu, a to zejména v kulturní sféře na rozdíl od té přírodovědné, je potřebné jasné vymezení, v jakém slova smyslu je termín divočina používán. V tomto pojetí je termín divočina vnímán podstatně šířeji než kategorie Mezinárodní unie na ochranu přírody (IUCN) Ib území divočiny (viz dále). V zásadě se jedná o tři typy území.

1. První typ zahrnuje území, kde se v minulosti neuplatňoval, anebo jen zcela marginálně, přímý vliv člověka, tedy území, která jsou divočinou z hlediska historie i současnosti.
2. Druhý typ území představují oblasti, které nelze považovat za divočinu z hlediska historického, ale dnes jsou ponechány samovolnému vývoji (non-intervention areas).
3. Konečně třetí typ území zahrnuje oblasti, které jsou v budoucnu vhodné pro obnovu spontánních procesů (restoration areas).

Z uvedeného plyne, že společným a zároveň podstatným rysem divočiny v tomto pojetí je ve všech třech typech území neintervenční management (non-intervention management). Tento přístup, někdy též nazývaný pasivní management (passive management), je uplatňován v ideálním případě z hlediska historického vývoje, případně v současnosti nebo alespoň z hlediska budoucí perspektivy. Hovoříme tedy raději o územích ponechaných samovolnému (spontánnímu) vývoji. Ze stejného důvodu je dávána přednost termínu samovolný proces před méně jednoznačným termínem přirozený proces.

Legislativní rámec ochrany přírody

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, nestanoví přímo, zda má být v chráněných územích uplatněn aktivní, nebo pasivní management. V případě národních parků však stanoví, že (§ 15 odst. 2): „Veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými cíli sledovanými jejich vyhlášením“, a v případě národních přírodních rezervací (§ 28, odst. 2): „Využívání národní přírodní rezervace je možné jen v případě, že se jím uchová či zlepší dosavadní stav přírodního prostředí“.

Zřizovací předpisy, tj. vládní nařízení, kterými byly zřízeny národní parky Podyjí (č. 164/1991 Sb.) a Šumava (č. 163/1991 Sb.) a přehlášen již v roce 1963 zřízený Krkonošský národní park (č. 165/1991 Sb.), explicitně uvádějí, že posláním národního parku je „...uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin...“. Důraz na samořídící funkce, dnes spíše nazývané samovolnými, spontánními či přirozenými procesy, je z těchto ustanovení zcela zřejmý.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Většina území v ČR, ve kterých jde především o ochranu spontánních procesů, náleží mezi evropsky významné lokality. To znamená, že pro typy přírodních stanovišť (habitatů) i pro druhy, které jsou v daných evropsky významných lokalitách předmětem ochrany, je nutno udržet nebo zlepšit stav příznivý z hlediska ochrany (favourable conservation status), který je v § 3 zákona č. 114/1992 Sb. definován pro (přírodní stanoviště) následovně: „Stav přírodního stanoviště z hlediska ochrany se považuje za ‚příznivý‘, pokud jeho přirozený areál rozšíření a plochy, které v rámci tohoto areálu pokrývá, jsou stabilní nebo se zvětšují a specifická struktura a funkce, které jsou nezbytné pro jeho dlouhodobé zachování, existují a budou pravděpodobně v dohledné době i nadále existovat, a stav jeho typických druhů z hlediska ochrany je příznivý“.

Globální rámec a ochrana přírody

Na globální úrovni neexistuje žádná legislativně zakotvená soustava chráněných území. Důvodem je, že na úrovni národní legislativy mají velmi často tytéž názvy kategorií v různých státech různý obsah. Zejména to platí o kategorii národní park, která tím, že se stala též managementovou kategorií IUCN, je předmětem mnohých kontroverzí. Z managementových kategorií IUCN, ve kterých jde vedle dalších cílů i o ochranu spontánních procesů, se jedná zejména o kategorie Ia (přísná přírodní rezervace, strict nature reserve), Ib (území divočiny, wilderness area) a II (národní park, national park).

Přestože kategorizace chráněných území podle IUCN nepatří mezi legislativní nástroje, představuje důležitý mezinárodní standard deklarující celosvětově srovnatelným způsobem managementový cíl daného chráněného území. Z tohoto důvodu je v ČR povinně uváděna i v plánech péče o chráněná území (vyhláška MŽP č. 60/2008 Sb., příloha 1). V národních parcích zařazených do kategorie II, resp. deklarujících dosažení tohoto cíle v budoucnu, a zároveň zařazených mezi evropsky významné lokality, by tedy měly být uplatňovány postupy...

Křesťanství a příroda

Je otázkou, jestli je vůbec potřeba přemýšlet o vztahu křesťanství k přírodě. K čemu to pomůže, když ochrana přírody probíhá i bez křesťanů a takové úvahy mohou vypadat jako upozorňování na ideologii, jejíž „doba“ prý skončila. Jsou nové myšlenky, které mohou výborně podepřít snahy ekologů. Ale křesťanství může nabídnout jeden svůj velký argument, který svou silou mnohé ostatní předčí. To je jeden z důvodů, proč píšu tento článek, druhý je pro mne osobně naléhavější. Je to upozornění, že křesťanství nikdy nebylo nepřátelské přírodě. Ne, že by své stanovisko v poslední době změnilo, od samého začátku nebylo v jeho myšlenkách pro nepřátelství k přírodě místo. Křesťanská /stejně tak i judaistická/ tradice a filosofie je neslučitelná s nepřátelským vztahem k přírodě.

Často se dočítám, že křesťanská duchovní tradice je jednou z příčin, proč lidé neberou na přírodu ohled, když budují svou kulturu. Že křesťanský „panovačný“ vztah je příčinou neúcty k přírodě, považování přírody za něco nevýznamného ve srovnání s člověkem a jeho rozumem a důležitostí, která je mu přiznávána v celé křesťanské filosofii i praxi. Ti, kdo si toto myslí se většinou odvolávají na pasáž z úvodních stránek Starého zákona. Když Bůh stvořil lidi, řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Tak je psáno v Bibli. Nezdá se mi vůbec zřejmé, že z takového citátu lze vyvodit myšlenku o přehlížení přírody a jejím chápání jako nástroje k ovládnutí a vykořisťování, až záhubě.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Pokud si vysvětlujeme slovo „panujte“ jako panování despoty, tak ano. Ani výraz „podmaňte“ není tak jednoznačný, i když v něm je cítit více násilí. Nemusí být ale s násilím spojen, tak jako s násilím nemusí být spojena vláda - panování. Podmanit znamená uplatnit nad něčím nebo někým svou vůli. Na člověku potom záleží, jestli je ta vůle k dobru nebo neprospěchu ovládaného. Neboť jedním ze základních pojmů křesťanské filosofie je „svobodná vůle“. Nějaký názor lze obhajovat pomocí „babrání“ se v závazných textech a lpění na slovech. Argumentace na základě textů ovšem vyžaduje důkladnou znalost jejich původu, úmyslů, autorů atd. a dosažení této znalosti přichází po několikaletém studiu. Je rozdíl mezi výkladem textu a babráním se v textu. Jedna činnost následuje po studiu, druhá je mnohem jednodušší, oblíbenější a studium k ní není potřeba. Rozumnější pro neobeznámeného s texty, je spolehnout se na dvoutisíciletou tradici, ve které proběhly zápasy o formulování nejdůležitějších myšlenek. Tímto způsobem budu také postupovat.

Dalším zdrojem argumentů je vlastní zkušenost. Nemohu souhlasit s tím, že křesťanství má negativní vztah k přírodě. Protože miluji přírodu nejvíc tehdy, když ji vnímám pod křesťanským nebem. Naopak - bez křesťanství by byla příroda chudá. Neměla by korunu. Nebyla by oděna slávou, nebyla by oděna krásou a radostí. Nezněla by z ní symfonie chvály. Nebylo by v některých chvílích možné říci, že jediný květ má větší cenu, než všechna lidské díla. V křesťanství je samozřejmě člověk na prvním místě. Protože „dějiny jsou dějinami spásy“. Nevíme, proč dříve než se na Zemi objevil člověk, patřil celý svět tak dlouho přírodě, nevíme, proč Bůh člověka chtěl až po tak dlouhé době. Ale když přišel člověk, on jediný z celé přírody byl schopen Boha si uvědomit. A Bůh ho stvořil k obrazu svému. Tak je základním úkolem člověka Boha poznávat, jemu sloužit a jeho milovat. Protože je toho schopen uvědomělým postojem.

Člověk se ale Bohu vzdálil, a celé dějiny jsou snahou o jeho navrácení k Bohu. Proto ten důraz na člověka. Příroda se Bohu nevzdálila. Ta je stále s ním a vždy bude odrážet jeho slávu. Je jeho obrazem, člověk ne. Bohu záleží na záchraně člověka, příroda je již zachráněna - stále se podobá svému Stvořiteli. I když i příroda je asi také zasažena tzv. „dědičným hříchem“, například odumíráním, nemocemi, ale v jiném smyslu než člověk, který je zasažen mnohem více. Až s člověkem přišlo zlo, předtím byla jen přirozenost. A tak může příroda stále připomínat prvotní krásu, čistotu a sílu, někdy k velké radosti, jindy k bolesti, která ale člověka obnovuje.

Člověk je podle křesťanského učení největším Božím dílem. A jako největší má i právo panovat nad tím, co je pro Boha méně významné. Ale panovat a podmaňovat v jakém smyslu? Ve smyslu v jakém panuje a podmaňuje Bůh. Nepanuje z moci a násilí, ale z lásky. Přeje si dobro pro veškeré své stvoření. To je další základní myšlenka křesťanství. Jestliže má člověk panovat ve smyslu opatrování a starání se, nejde o žádné vykořisťování. Příroda má být také člověku k užitku, živit ho. Ale nikdy ne za cenu jejího ničení. A v tom je podstata vztahu křesťanství k přírodě. Příroda je Božím dílem. Křesťan nemůže a nesmí ničit Boží dílo. Musí se o něj starat a využívat ho ke svému dobru a samozřejmě i dobru přírody samé. Určitě se má o Boží díla starat víc, než například o díla svá. Víc než o své domy a továrny, auta a dálnice. Nejvíce se musí starat o člověka, lidi kolem sebe, ale hned potom následuje příroda. A někdy je také prospěšné starat se na prvním místě o zachování přírody, která často může pomoci lépe než továrny a „civilizační vymoženosti“.

Proč hledat základ pro ochranu přírody v pohanství či hlubinné psychologii? Protože křesťanství se nevyjádřilo. Stará se o člověka. Je mnoho nauk, které mohou poskytnout vodítka pro filosofické pojetí důležitosti přírody. Například strategie hlubinné /či hluboké/ ekologie není v žádném rozporu s křesťanstvím, naopak: krásným způsobem je obohacuje. A obohacení křesťanství v tomto směru je potřeba právě z důvodu jeho zaměření na vztah Boha k člověku. Pohanství v jistém smyslu ztotožňuje boha s přírodou. Nedodáme přírodě větší důstojnost, když ji ztotožníme s Božím dílem? Lze jistě milovat přírodu pouze pro její krásu, ale na jakém základě zdůvodníme potřebnost krásy? Přírodu lze také milovat protože mluví ještě o jiné kráse. A ta jiná krása o které příroda mluví je důvodem proč ji zachovat. Příroda ale není jen prostředkem k Bohu, neopomíjíme ji, protože je tu Bůh, který je větší a krásnější, všímáme si jí kvůli ní samé, protože je Božím dílem. Pro někoho odkazuje na Boha, pro někoho je krásná sama o sobě. I pro křesťany je krásná sama o sobě, protože svět pro ně není chiméra, ale skutečnost. A krása světa má být zachována - i v místech, kde ji člověk nemůže vnímat.

Příroda a ekologická krize

Jaké chápání přírody dnes vlastně převládá? chápání přírody je nejen vágní, ale také deformovaný. významů. obhájeného až Josefem Jungmannem v době národního obrození. v českém jazyce používalo termínu "přirozenost". novějších filosofických a naučných slovníků. šíří či důrazem na jinou oblast. Příroda je např. učebnic a příruček filosofie. prostředí či samozřejmý základ a prostor pro rozvoj kultury. hmoty. kulturního. k nalezení cesty k jeho vyřešení. kultury, neodpovídá poznatkům dnešní vědy, neodpovídá skutečnosti. přírodu vůbec - kosmos a přírodu pozemskou. znovu opravňuje položit starou otázku: Jaké je postavení Země ve vesmíru?

Pro Marxe je příroda nejenom základnou lidského jsoucna a živlem života lidské společnosti (94), ale v jeho pojetí jde o vazbu vzájemnou, tj. také příroda se podstatně vztahuje k člověku. Dějiny přírody jsou pro Marxe vývojovou cestou přírody k člověku (101); to je jejich podstatný rys, takže lze říci, že celé dějiny světa nejsou leč vytvářením člověka lidskou prací, procesem, v němž je příroda stále víc a víc pro člověka (104), cestou, jíž se příroda stává lidskou, zlidštěnou (99), ba přímo člověkem (94). Tím nemá na mysli jenom způsob, jak se určitý zlomek stává lidským organismem, organickým tělem člověka; celá příroda mu je neorganickým tělem člověka, totiž ta příroda, která se nestala přímo lidským tělem (68). V tomto smyslu pak mluví Marx o lidské podstatě přírody (94, 101), a protože lidskost znamená společenskost, o společenské skutečnosti přírody (102). Podstata člověka je přirozená (101), člověk je částí přírody (68), ale na druhé straně se přirozené jsoucno stává jsoucnem lidským, příroda (celá příroda, jak jsme viděli, tj. jakožto neorganické tělo člověka) se stává člověkem (94).

Výsledky soutěže!

Sešlo se nám v soutěži krásných 2 150 děl!

Bylo tedy z čeho vybírat a porotkyně a porotci to věru neměli snadné. Ovšem i tentokrát se k úkolu postavili čelem a odpovědně se ho ujali.

…a tak tu nyní máme výsledky!

Ocenili jsme vždy 3 nejlepší práce na 1. až 3. místech.

✨Děkujeme všem soutěžícím za účast v soutěži a zaslání jejich děl.

Děkujeme také všem porotkyním a porotcům, organizačnímu týmu a všem dalším za jejich čas, energii a spokupráci.

Oceněná díla si časem budete moci prohlédnout v online galerii na webu a fb, při vyhlášení výsledků a předání cen 28. 1. 2023 v Knihovně J. Mahena v Brně nebo v únoru na výstavě v Knihovně J.

tags: #priroda #aale #je #vzy #dilem #co

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny světelného znečištění
• Kácení stromů a ochrana přírody
• Vliv radioaktivního záření
• Komparace produkce odpadu: Česká republika
• Šetrné prostředky na nádobí