Přelidnění Země a omezené zdroje

Problematika přelidnění naší Země do sebe zahrnuje spoustu hledisek a spoustu úhlů pohledů. Futurologové - novodobí věštci ve vědeckém hávu - často a rádi mluví o přelidnění jako o jedné z velkých hrozeb pro budoucnost lidstva. Politici, kteří občas fušují do řemesla sociologům, naopak bijí na poplach - porodnost klesá, ekonomicky aktivního obyvatelstva je stále méně, a kdo bude vydělávat na důchody současné generace?

Pro problematiku přelidnění je klíčovým pojmem únosná kapacita prostředí. Pod tímto odborně znějícím termínem se skrývá souhrn všech přírodních zdrojů, které lidé potřebují k přežití - suroviny, půda, voda, ale i fauna a flóra. S vývojem moderních technologií se únosná kapacita prostředí zvyšuje. Zatímco naši prapředci získávali úrodnou půdu pomocí takzvaného žďáření - tedy vypalováním lesů, a když se země vyčerpala, museli ji několik let až desítek let nechat ležet ladem, my známe řadu hnojiv, která nám umožňují získávat vysoké výnosy i z poměrně nekvalitních půd. Dokážeme dobývat suroviny v mnohem obtížnějších podmínkách a využívat zdroje, o kterých naši pradědové a prabáby neměli ani tušení.

Ale přesto, že se únosná kapacita prostředí díky moderním technologiím zvyšuje, nestačí tento růst vyrovnat přírůstek lidské populace. Zatímco v raném neolitu žil na Zemi podle odhadů vědců přibližně jeden milion lidí, kolem druhého tisíciletí před Kristem jich bylo k deseti milionům a v prvním století po Kristu tři sta milionů. Na počátku devatenáctého století se nás na modré planetě tísnila už miliarda. Od roku 1960 do dnešních dní se počet lidí zdvojnásobil a dosáhl tak šesti miliard. Vědci odhadují, že do roku 2050 stoupne populace nad deset miliard.

Pojďme tedy na konkrétní čísla. V současné době činí celková rozloha úrodné půdy na Zemi zhruba 18 milionů km². Pro 9 miliard lidí. Zbývající zemědělskou kapacitu Země tedy může ještě využít 1,99 mld. přibližně do roku 2040. Jedná se tedy o velice aktuální a nebezpečný problém, který od současné doby není nějak výrazně časově vzdálen. Současně můžeme předpokládat, že ceny veškerých potravin postupně stále porostou.

40. léta 21. se možná později může těšit na zajímavé zhodnocení. Tato prognóza pochopitelně souvisí i se sociální sférou. To by mělo všechny rodiče postavit před otázku, o kolik vlastních potomků vlastně usilovat. Tento strach či alibismus však ve výsledku lidstvu moc nepomůže.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Podle zprávy z roku 2017 by měla světová populace dosáhnout až na děsivé číslo 9,8 miliard obyvatel, což povede k větší těžbě a také k většímu množství odpadu. Z důvodu přeidnění bude třeba zvýšit produkci potravin ze současných 8,4 miliard tun na přibližně 13,5 miliard tun za rok. To bude vést k dalším problémům, jelikož zemědělství spotřebuje až 70 % světové vody.

Až 66 % lidí bude žít ve městech, což bude vytvářet tlak nejen na infrastrukturu a veřejné služby. Migrace obyvatel může vyústit až ve válečný konflikt. Problémem je i to, že pro tak obrovské masy už nebude místo, ani nezbydou potraviny. Nakonec můžeme dospět do stavu, kdy budou lidé chronicky hladoví a ze stejného důvodu i agresivní.

Kromě toho zpráva uvádí, že stupňující se četnost katastrof za poslední roky nastolila trend následujících desetiletí. Jedná se hlavně o hurikány a požáry (těmi bylo například v roce 2017 zničeno více než milion hektarů divočiny). Změna klimatu, hlavně dlouhodobě stoupající teploty, přispějí k horším přírodním katastrofám. Dopad budou mít na mořské ekosystémy či přírodní prostředí v Arktidě. Sucho bude nebezpečně ohrožovat tropické pralesy a právě kvůli němu by se mohla velká část Amazonie stát vyprahlou Afrikou. I Evropu bude sužovat sucho a budeme si muset zvyknout na čím dál delší prudká vedra.

Porodnost ve vyspělých demokraciích západního typu ovšem klesá natolik, že přírůstek obyvatelstva mnohde nevyrovná jeho úbytek, a to přesto, že se snižuje úmrtnost a zvyšuje se průměrný věk, jehož se lidé dožívají. Vyspělé technologie, zvyšující únosnou kapacitu prostředí, jsou přitom charakteristické pro Evropu a USA. Přelidnění však hrozí především zemím mnohem méně rozvinutým - a tím pádem méně připraveným na populační explozi. Také nižší sociální vrstvy mívají více dětí než lidé bohatší a mění se tak demografická struktura obyvatelstva - lidově řečeno: chudých je čím dál tím více, jsou čím dál tím chudší a nůžky mezi chudinou a bohatými se rozevírají.

Přelidnění ovšem není problémem moderním - už několik staletí před Kristem došlo v Řecku k překročení únosné kapacity prostředí. Heléni řešili tuto situaci nekompromisně - odstraňováním nemocných jedinců. Populární byla i takzvaná čínská metoda - jedna rodina směla mít jen jedno dítě. Na regulaci populace se nemenší měrou podílely i války, epidemie a hladomory - a to až do pozdního středověku.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Už na konci 18. století však ekonom Thomas Malthus varoval před touto tendencí. Upozorňoval, že zatímco lidská populace roste exponenciálně, naše schopnost využívat zdroje stoupá pouze lineárně. Za samoregulační mechanismus pak označil války. Svým způsobem se jeho teze potvrdila jako pravdivá - po dvou válkách světových nebyla otázka přelidnění nějakou dobu aktuální. Na přetřes se znovu dostala až v šedesátých letech minulého století, kdy se jí ujali milovníci science fiction a katastrofických scénářů.

Výpočty únosné kapacity země se staly oblíbeným koníčkem řady vědců a při zábavních pořadech televize ukazovaly, kolik se každou minutu narodilo dětí. Pravdou ovšem je, že nevíme, kolik lidí naše planeta unese. Vědci mluví až o pětatřiceti miliardách lidí, kteří by ovšem Zemi doslova a do písmene snědli. Do ještě větších potíží se odborníci dostávají, pokud mají navrhnout řešení. Čínský model sice zastavil nárůst populace, ale ve spojení s tradiční touhou mít syna vedl k vraždám novorozených dívek a k současnému nedostatku žen v Číně. Populační - přesněji řečeno populaci snižující - politiku nepodporuje ani odpor římskokatolické církve k antikoncepci.

Přitom vliv této církve především v rozvojových zemích je značný. Pesimisté mluví o epidemii AIDS jako o novém způsobu, jímž se příroda vyrovnává s naším přemnožením, výpočty ovšem ukazují, že se stále množíme mnohem rychleji, než umíráme. Jediným eticky přijatelným řešením, které však počítá s horizontem několika generací, se zdá být šíření osvěty, vzdělání a především důraz na osobní odpovědnost jedince za dění na celém světě. Na druhé straně pak stojí snaha o podporu tradiční rodiny ve vyspělých zemích - řešením není nemít děti, ale mít jich tolik, abychom je dokázali dobře vychovávat. Hlad a podvýživa v příštích letech nevymizí.

Nejnovější průzkumy o počtu obyvatel naší planety a odhady jeho dalšího vývoje přinášejí dobrou zprávu: Populační exploze se zpomaluje. Je známé, že lidstvo překročilo hranici jedné miliardy v roce 1804. Dosažení dvojnásobku trvalo celých 123 let, tedy až do roku 1927. Ovšem pak následoval obrovský populační boom a hranice tří miliard byla překročena za 33 let. Uvedená mírně optimistická globální statistika prognostiků nepostihuje jeden zásadní problém. Rozhodující není až tak počet lidí na zemi jako spíše geografické rozmístění a přerozdělení potravinových, surovinových a finančních zdrojů.

Ukazuje se, že 94 až 97 procent veškerého přírůstku populace připadá na rozvojové země. Naopak v Evropě, ale také například v Japonsku, dojde k "vymírání". Tato skutečnost před-znamenává, že bohaté země budou ještě bohatší, zatímco chudé chudší, vzhledem k nepoměru přírůstku obyvatelstva a hospodářského růstu. Na zchudnutí se navíc v posledních letech podepsal proces globalizace a jeho vedlejší produkt, finanční turbulence a krize na finančních trzích, která uvrhla 40 procent světové populace do recese.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Přestože v příštím desetiletí bude svět schopen vyprodukovat dostatek potravin pro celé lidstvo, nynějších osm set miliónů hladovějících či podvyživených osob nebude mít příliš šanci změnit svou situaci. Důvodů je celá řada. Dramatický vývoj lze pozorovat v Latinské Americe, postižené před časem přírodní katastrofou. Řešení potravinového problému oddálila také světová finanční krize (Mexiko, Indonésie, státy jihovýchodní Asie, Brazílie, Rusko atd.) a ochromují ho válečné a etnické konflikty (především v zemích subsaharské Afriky atd.).

Expert organizace FAO Niko Alexandratos se domnívá, že překonání hladu předpokládá změnu způsobu vedení zemědělství v rozvojových zemích a v lepším přerozdělování potravin. Přírůstek populace a následný tlak na zvyšování zemědělské výroby způsobuje zvýšení spotřeby vody. Jeho slova potvrzuje nyní profesor Elias Salameh z Jordánské univerzity v Ammánu: Voda rozhodne o budoucnosti Středního východu. O vodní zdroje vedou spor Palestinci a Izraelci. Irák a Sýrie odmítají projekt Turecka postavit na Eufratu a Tigridu 20 gigantických přehrad.

Také Addis Abeba zvažuje vypovězení etiopsko-súdánské smlouvy z roku 1959, zaručující Egyptu, že řečištěm Nilu nechá protéct ročně 55,5 miliardy kubických metrů, a připravuje projekt zavodnění 900 tisíc hektarů zemědělské půdy. Takový krok by snížil průtok Nilu o 20 procent. Súdán projektuje využití Nilu k zavodnění a zúrodnění rozsáhlých oblastí. Zatím je záměr omezen pokračující občanskou válkou v zemi.

Za poslední desetiletí došlo v otázce překonání "neduhu lidstva - hladu" k pozitivním změnám. V roce 1970 trpěla nedostatkem potravin třetina lidstva, nyní 20 procent. Žádná chudá země však nemůže otázku nedostatku vody a problém hladu vyřešit sama. Rozhodující jsou finanční zdroje a koordinace pomoci v rámci světových organizací, především pak OSN.

Generální tajemník OSN Kofi Annan již v roce 1997 upozorňoval na potenciální konflikt mezi bohatým severem a chudým jihem a navrhl modernizaci světového grémia, které by mělo působit jako stabilizující faktor. Také ze strany světových finančních organizací a bohatých států se chudé země, které v průměru 20 procenty exportu musí pokrývat své dluhy, nemohou čekat radikální finanční pomoc. Spíše naopak, neboť 29 států z klubu bohatých (OECD) zredukovalo svou státní finanční pomoc třetím zemím (v roce 1996 šlo o podporu ve výši 87 mld. USD, o rok později o 76,8 mld. USD). Došlo i k poklesu soukromých investic.

Globální problémy a jejich řešení

Na světě existuje velké množství globálních problémů. V ideálních podmínkách (s neomezenými zdroji) bychom je všechny dokázali vyřešit naráz. Ale náš svět není ideální, takže se logicky musíme ptát, kde začít. Který z těchto problémů řešit jako první.

Pokud bychom se tedy rozhodli v příštích čtyřech letech alokovat určitou částku (řekněme 50 mld $) na řešení některého ze závažných globálních problémů, jaké projekty bychom měli podpořit? Identifikovali jsme 10 nejzávažnějších globálních výzev - klimatická změna, přenosné nemoci, válečné konflikty, vzdělání, nestabilita finančního sektoru, způsob vládnutí a korupce, podvýživa a hladovění, přelidnění a migrace, hygiena a pitná voda, dotace a obchodní bariéry.

Pokud budeme orientováni pouze na problém, nevyhnutelně dojdeme k závěru, že každá z položek na tomto seznamu vyžaduje okamžité řešení. Jenže tento seznam, je jako jídelní lístek, na němž nejsou uvedeny ceny.

A to, o co se snaží Copenhagen Consensus Center Center, je právě ocenění jednotlivých položek. Oslovili jsme 30 vynikajících ekonomů (3 na každou položku) a zeptali jsme se jich, jaké konkrétní kroky můžeme pro řešení daného problému učinit, co to bude stát a jaký konkrétní prospěch provedení navržených kroků přinese.

Ekonomy jsme oslovili proto, že lékař bude vědět vše o malárii, klimatolog o klimatu, ale právě ekonom by měl umět mezi jednotlivými oblastmi srovnávat.

No a jak dopadly jednotlivé projekty vztahující se k výše zmíněným položkám našeho seznamu. Nejhůře se umístili právě projekty týkající se globálních změn klimatu. Makroekonomické modely předpovídají minimální globální náklady na dosažení cílů Kyotského protokolu na 150 mld. $ ročně (což je dvojnásobek až trojnásobek globální rozvojové pomoci poskytované ročně všem zemím třetího světa).

Za všechny tyto peníze získáme to, že se do roku 2100 odloží nárůst teploty o šest let - tedy, např. že Bangladéš nebude zaplavena v roce 2100, ale v roce 2106. Za poloviční roční náklady bychom ale během několika let dokázali zajistit čistou vodu, uspokojivé hygienické podmínky, základní zdravotní péči a základní vzdělání pro každou lidskou bytost na celém světě.

Podle mínění oslovených ekonomů se nejlépe umístily projekty řešící problém malárie (13 mld. $ ročně po dobu čtyř let, očekávaný benefit 5-krát větší, než náklady), dále projekty odstraňující obchodní bariéry, projekty zaměřené na obohacení stravy nutričně významnými prvky a látkami jako je železo, zinek, jód a vitamín A (12 mld. $ ročně po dobu čtyř let, detekovatelný benefit pro 2 mld. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii William Nordhaus spolu dalšími významnými ekonomy odhadl, že náklady spojené s řešením dopadů globálních změn klimatu mohou do konce století činit mezi 2 až 4 % globálního hrubého domácího produktu, což znamená, že na konci století budeme o 2 až 4 % chudší, než bychom mohli být, nebýt změn klimatu.

Globální změny klimatu budou podle IPCC například spojeny s extrémními projevy počasí. Náklady na řešení následků hurikánů dnes činí zhruba 0.04% globálního HDP. Tyto náklady nejsou distribuovány rovnoměrně - více dopadají na chudé země s málo vyvinutou infrastrukturou. Důvod, proč věnujeme hurikánům větší pozornost, než jiným typům mnohem závažnějších problémů, je CNN efekt. Na místě hurikánu je vždy štáb s kamerou, který vám ukáže utrpení lidí, které daná katastrofa zasáhla. V porovnání s tím jsou ostatní typy problémů nudné.

Stejně jako v roce 2005 i v roce 2019 byly podle závěrů Copenhagen Consensus Center klimatické projekty těmi nejméně efektivními.

Lineární trend grafu 2019 -1770 má rozdíl asi 0,77°C. Průměr teplot za 240 let je asi 9,6°C, čili o 3°C nižší, jak letošní 2019 teplota 12,6°C. Průměr teplot 1901-2000 je 9,77°C, průměr teplot 1975-2019 je 11,55°C a průměr teplot 2000-2019 je 11,57°C. Trend 2019/1974 představuje zvýšení teploty asi 12- 9,8 = 2,2°C.

Budeme-li poslouchat klimatologa, budeme mít na moment pocit, že není na světě většího problému...

Důsledky a názory

Článek se mi jeví velmi zajímavý. Není pochyb, že rozumná argumentace se zvolna vytrácí a článek jako tento mne vždy potěší.

Pořád kroutím hlavou proč neděláme něco, co může být do půl roku znát a přírodě pomůže přímo. Proč se nevěnujeme efektivnímu zpracování odpadu, pořádku v lesích, remízkům v polích, rozmanitosti rostlin apod. Proč se tolik věnujeme neviditelnému plynu na místo toho, co vidět je?

Množství hmyzu, ptáků, obojživelníků jsou dobře měřitelné hodnoty. Cil by byl snadno dosažen a náklady by byly zvladatelné. Ale bylo by to o práci. Kdežto boj s klimatem pod hlavičkou CO₂! Je špatně měřitelný a až příliš závislý na všemožných špatně ověřitelných studiích.

Řada lidí neví, co se má dělat, ale jsou přesvědčení, že se toho nedělá dost. V historii lidstva se podobné pocity opakují pořád dokola.

Nemohu se zbavit pocitu, že jen novodobí šamani jsou chytřejší, dovednější a naučili se nové kejkle. často mnohem fatálnější..

Souhlasím s tím, že bychom měli poslouchat vědce. Ale jenom ty, kteří respektují, že k přírodě je třeba se chovat slušněji.

Naše mladá generace žije v prostředí, které patří jak materiálně, tak ekologicky k nejlepším na světě. Vše díky předchozím generacím (v oblastí životního prostředí - odsíření, lapače prachu, čističky, katalyzátory, plynofikace, jaderné elektrárny).

Lidská rodina a její přátelé jsou svázáni více altruistickými vazbami než čistě prospěšnými vazbami jedince. Přenést tento pohled a vnímání světa v planetárním měřítku povede minimálně k pochopení propojení jedince (tím také polečnosti) a prostředí na kterém je závislý a navzájem se formují.

Reálně ničíme svůj svět a priorita je ho chránit. Ať už pro to uděláme maximu nebo nic, tak příroda si najde jiný druh co ji bude respektovat.

Příroda trpí aktivitami lidí, nejde o úklid ale o skutečné ničení si "vlastního" prostředí které je pro náš "snad další úklid" nutné. A tím je přelidnění. Všechny ostatní problémy jsou jenom následky přelidnění.

Poskytnutí potravinové pomoci pak okomentoval jako kontraproduktivní. Již roku 1798 britský ekonom a pastor Thomas Malthus předpovídal, že se lidstvo řítí do populační katastrofy. Podle jeho propočtů se totiž prosperita národa odvíjela primárně od toho, jak rychle rostl - konkrétně tedy čím pomaleji, tím pro všeobecný blahobyt lépe. Dobové tempo však bylo dle zmíněného myslitele neudržitelné: V jeho očích hrozilo planetě přelidnění a z něj plynoucí hladomory.

Malthus přitom žil ve světě, který ještě neobývala ani miliarda lidí. Společností tenkrát hýbala průmyslová revoluce, všechno se překotně měnilo, lidí zásadně přibývalo, a bylo tudíž snadné podlehnout katastrofickým představám. Přesto se lidstvo přes hranici druhé miliardy přehouplo teprve roku 1927 a skutečný rozmach přišel až po druhé světové válce. V roce 1960 dosáhla populace tří miliard, do čtvrté zbývalo čtrnáct let a do páté dalších třináct. Malthusova varování se proto začala objevovat znovu a jejich nejhlasitějším propagátorem se stal americký biolog Paul Ehrlich. V roce 1968 vydal knihu The Population Bomb neboli „populační bomba“ a již od první strany v ní tvrdí, že lidstvo prohrálo boj samo se sebou a nedokáže se svépomocí uživit. Varoval, že pokud nedostaneme populační růst pod kontrolu, hrozí hladomory a nepokoje.

Ani v tomto případě se však děsivá předpověď nenaplnila. Počet obyvatel sice rostl, ale hladomor ani revolty planetárních rozměrů nepřišly. Jeho vize každopádně zvedla takovou vlnu strachu, že přispěla ke vzniku řady organizací a vládních programů na kontrolu obyvatelstva. Jejich zásahy se pak většinou orientovaly na rozvojové země: Sterilizovaly se miliony lidí, často proti jejich vůli a v nehygienických podmínkách. Domorodým ženám se nutila antikoncepce a například v odlehlých filipínských vesnicích se doslova shazovala po bednách z helikoptér. V některých částech Indie se v 70. Prakticky každý stát, který zavedl populační regulaci, zažil nárůst ilegálních potratů a s nimi spojených traumat. Snad jedinou zemí, kde se reprodukci podařilo omezit, se stala Čína. Po zavedení „politiky jednoho dítěte“ v roce 1979 tam klesl průměrný počet potomků na ženu z 2,74 na dnešních 1,09.

Hranici páté miliardy jsme tak překročili v roce 1987, šestá následovala o jedenáct let později, sedmá za dalších dvanáct roků a osmá předloni. S devátou se nicméně počítá až v roce 2037. Malthus, Ehrlich i další alarmisté totiž předpokládali, že populace poroste nezadržitelným tempem, jenže ve skutečnosti záleží na řadě faktorů - od vzdělání přes délku dožití a průměrný plat až po dostupnou lékařskou péči. Podle dat Organizace spojených národů zažila Země vrcholný přírůstek v roce 1963, kdy činil 2,3 %. Loni však statistika klesla na 0,9 %. Během zmíněného rekordního roku připadalo na každou ženu v průměru 5,3 dítěte, v roce 2023 se však jednalo pouze o číslo 2,4. Dle nejnovější předpovědi OSN by se přitom v roce 2086 mohl planetární přírůstek srovnat s úmrtností, a jiné modely dokonce předpokládají, že k tomu dojde ještě dřív.

Paradoxem zůstává, že tytéž výhody, které přišly s průmyslovou revolucí a populační boom odstartovaly, jej teď podle expertů mírní. Rozvoj medicíny, hygieny, zlepšení životních podmínek, očkování proti smrtelným nemocem - to vše přispělo k poklesu úmrtnosti dospělých, ale hlavně dětí, u nichž se navíc prodlužovala doba dožití.

Za popsaným efektem stojí celá řada faktorů, nicméně dva jsou nejvýraznější - přežití potomků a vzdělání žen. Pokud umírá méně dětí, rodiče nemají potřebu si jich pořizovat „nadbytek“, aby se alespoň některé dožily dospělosti. A jakmile se ženám otevře vzdělání, zatouží po uplatnění ve vybrané profesi, nejen v domácnosti. V nejvyspělejších zemích tak porodnost dávno klesla pod laťku, jež zajištuje stabilní populaci, tedy 2,1 dítěte na ženu. USA v současnosti hlásí hodnotu 1,78, Itálie 1,24, Španělsko dokonce jen 1,16 a Jižní Korea se propadla na aktuální světové minimum činící 0,72.

Populace tak momentálně ubývá v 83 zemích a daný trend se pomalu šíří i do zbytku světa - včetně států, které v předchozích dekádách zažily populační explozi. Například v Bangladéši, kde bylo ještě v roce 1975 běžné mít sedm potomků, klesl průměr na 1,92 dítěte na ženu. Naopak mezi hlavní tahouny růstu patří rozvojové země subsaharské Afriky jako Demokratická republika Kongo, Tanzanie či Nigérie. Poslední jmenovaná by se přitom do roku 2100 měla stát třetí nejlidnatější na světě, hned po Indii a Číně. Ve stejné době bude také tamní metropole Lagos s více než 88 miliony obyvatel největším městem na Zemi.

Otázkou zůstává, jak zmíněné teorie obstojí v konfrontaci s realitou. OSN například vydává předpovědi každé dva roky, protože jedině tak dokáže reagovat na změny ve společnosti. Války, přírodní katastrofy, migrační vlny či pandemie do porodnosti promlouvají. Zároveň je pravděpodobné, že s rostoucí životní úrovní se i rozvojové země vydají cestou menšího počtu potomků (viz Vzdělané Mali). Ve státech s klesajícím počtem obyvatel se zase vzmáhají inciativy na podporu rodičovství, díky nimž je například finanční zátěž spojená s výchovou potomků pro mnohé páry přijatelnější.

Klíč k regulaci populace bez porušování lidských práv tvoří vzdělání. Právě díky němu se společnost rozvíjí, lidé mají širší obzory a dokážou lépe plánovat dopředu - nejen rodinu. Studie prováděné v Mali například ukázaly, že tamní nevzdělané ženy obvykle povily kolem sedmi dětí, zatímco ty vzdělanější „pouhé“ čtyři. Díky postupnému všeobecnému rozvoji navíc méně dětí umírá.

tags: #priroda #prelidneni #zdroje

Oblíbené příspěvky:

• Emise do dílny: Nízký průtok zpětného vzduchu
• Problematika bezpečnosti silničního provozu
• Tipy na ubytování v přírodě
• Česká ochrana krajiny
• Více o zázracích přírody