Problém matematizace přírody

Příznaky globální civilizační krize se projevují mimo jiné i v ohrožování myšlenkových a duchovních hodnot. Mezi jiným se takové ohrožení dotýká kultivovanosti myšlení a řeči. Ve vztahu k filosofii je tak ohroženo kritické myšlení. Globalní civilizační krize je v některých svých aspektech autodestruktivní. Konzumní a komerční způsob života ohrožuje myšlenkové a duchovní hodnoty. Rozvoj informační techniky přivádí k novému stylu života.

Formy vzdělávání se nepřizpůsobily ani hlediskům potřeb vědeckotechnické a informační společnosti, ani hlediskům překonávání civilizačních krizových jevů se zřetelem na zachování života, vědění, umění. Živelně jsou upřednostňovány jiné hodnoty, než tradiční a klasické myšlenkové a duchovní hodnoty. Informační a komunikační média navozují multikulturální a polysémantická setkávání z různých oblastí myšlenkových a duchovních kultur, které dosud nikdy nebyly v přímém kontaktu. Toto setkávání je jen někdy souladné a je jen někdy rozvíjející a obohacující tradiční a klasické hodnoty.

Pociťujeme-li ohrožení myšlenkových a duchovních hodnot, pak to pozorujeme mimo jiné jako ztrátu souvislostí, jako neznalosti a nepřesnosti, jako opouštění, zapomínání, zkreslování, přepisování, nahrazování, znevažování, zesměšňování dosud uznávaných hodnot pocházejících z hlubokých kořenů západní kultury. V hloubi věků spočívá v těchto kořenech setkání antiky a židovsko- křesťanské tradice. Novodobě se z těchto kořenů rozvinula moderní kultura vědecko-technické civilizace, která v současnosti zásadně mění styl života a uvádí postavení člověka v jeho prostředí přírodním a společenském stále více do umělosti a tím citelně rozrušuje souvislosti, ze kterých sama původně vychází. Postmoderní myšlení pak provází ztráta jistoty, která se myšlenkově projevuje někdy skepsí, jindy cynismem.

V ohrožení kultivovaného kritického myšlení pozorujeme, jak je ohrožena filosofie, pozorujeme ohrožení vědy. V širokém povědomí vzrůstá nedůvěra k vědě a k racionálnímu myšlení. Nepokrytě se šíří alternativní vědění, v pestrých podobách se šíří mnohá iracionalita a nejrůznější pavědy, čímž se vyplňuje prostor nutný pro pocity rozumění a chápání postavení člověka ve světě, když vědecká pojednání jsou běžně velmi obtížně přístupná, málo srozumitelná. Tradiční představa kultivované víry, která ve svém naplňování je pro každého vysokým nárokem, bývá někdy zaměňována za jiné duchovní cesty nejrůznějšího obsahu a duchovního dosahu. Stává se pak, že kultivovaná víra může být zaměněna za pouhou pověru.

V životním stylu se projevuje zhrubnutí, násilí, čestnost se střetává s vychytralostí, síla a rafinovanost má navrch před subtilním myšlením, moudrá zdrženlivost, skromnost a pokora jako životní styl jsou vystřídávány hédonismem, užíváním a využíváním všeho možného bez dotazu, zda smím vše, co mohu. To vše a podobné se dostavuje při obdivuhodném výsledku přírodních věd, spočívajících především na exaktním vědění. Uniká nám potom otázka po tom, jak je vůbec možné, že tak obsáhlé a rozsáhlé vědění, které je experimentálně ověřeno, praxí potvrzeno a potud (a jen potud) je správné a pravdivé, nás samo o sobě nijak nechrání před neblahým a autodestruktivním počínáním. Dvacáté století se vedle svých úspěchů vědecko-technického pokroku stalo současně nejkrvavějším stoletím zneužitím vědecko-technického potenciálu a stoletím s halucinační politikou ideologií.

Čtěte také: Problémy životního prostředí Evropa

Považujeme-li myšlenkové a duchovní hodnoty za ohrožené, potřebujeme je chránit? Co je jen novou proměnou dalšího vývoje vědění a společnosti a co je nebezpečným znamením ohrožení? Potřebují myšlenkové a duchovní hodnoty svoji ochranu?

Krize myšlení v historii

V dějinách evropského myšlení se vyskytují krizová období se svými důsledky. Jedním takovým obdobím byl rozpad antiky. Dělat mezi takovými a podobnými obdobími a dneškem paralely je velmi ošidné. Proto ponechme na čtenáři, co si pomyslí o podobnostech, shodách a rozdílech nad následujícím Rádlovým vylíčením rozkladu antického myšlení.

„Filosofie antická se dala nésti všeobecným rozkladem. Nikdo si neuvědomoval, že filosofie je spoluvinna úpadkem a že je jejím posláním rozkladu se bránit; žádný filosof antický nevolal: Pomoc! Hyneme! Nýbrž spokojeně pluli s proudem, odříkávajíce své formule o potřebě odvrátit se od shonu tohoto světa a hledat štěstí v sobě samém. Ani pomyšlení nepřišlo nikomu z nich na reformu; pojem reformy je antice cizejší než středověku. Školy rétorské se tu a tam držely; sv. Augustin ještě vzpomíná jejich vlivu; za vrchol vzdělání však pokládaly bezobsažnou frázovitost. Císař Justinian dal r. 529 zavřít filosofické školy v Athénách, konfiskoval jejich majetek a zapověděl filosofii; komentátor Aristotelův Simplicius tehdy opustil Athény a odešel na dvůr perského krále; později se vrátil, ale školy filosofické, založené druhdy Platónem, byly navždy mrtvy. Duch si zatím hledal jinou, lepší cestu pro působení na tomto světě.“

Mnohé hodnoty (i etické) relativizujeme. Ve prospěch umělosti, která zachvacuje veškerý životní styl, narušujeme souvislosti přirozeného bytí. Především narušováním souvislostí a nepřirozeným uspořádáním přirozených dějů dosahujeme pokroku. Nevytváříme nové souvislosti; pocit nových souvislostí je jen zdání - my jen vstupujeme do světa plného možností, které otevíráme k uskutečnění podle vůle a někdy zvůle. Všechny souvislosti možností nacházíme před sebou již jako nějak připravené. Nestálost motivů vědění a porozumění spolu s nemohoucností opouštět paradigma včetně nánosu omylů a předsudků svědčí onekultivo vaném a nedůsledném myšlení. Úpadek kritického myšlení se smyslem pro realitu a objektivitu poznání prokazuje noetickou nedůslednost a povrchnost. To se stává živnou půdou pro iracionalitu a pro nedůvěru vmohutnost rozumu. Myšlení potom nabývá podob skepse, cynismu nebo dogmatičnosti.

Smysl vědění se posouvá od etického porozumění a pochopení sebe sama a místa svého pobytu přes tzv. etickou neutrálnost vědy až ke smyslu hédonistického využívání až zneužívání možností svých amožností místa pobytu nabízejících se v „jakoby skladebné funkčnosti a zdánlivé ovladatelnosti“ jsoucna. Mění se smysl vzdělání ve prospěch pragmatičnosti a technokratičnosti na úkor osobní odpovědnosti a kultivovanosti, s náročností a nepřístupností vědy se šíří iracionalismus a vědecká negramotnost. Ochrana životního prostředí pojatá jako technologie a nevnímající myšlenkové a duchovní hodnoty není postačující k přežití. Smysl vzdělání opouští orientaci k myšlenkovým a duchovním hodnotám, které poskytovaly západoevropské kultuře a civilizaci stabilitu.

Čtěte také: Přečtěte si o ekologických problémech

Technokratické myšlení si sotva kdy položí otázku, zda projevy civilizační krize nejsou důsledkem neporozumění a nepochopení sama sebe, našeho místa pobytu; kdo jsme, kde jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. Technokratické myšlení nepotřebuje filosofii. Technokratické myšlení považuje filosofické otázky za zbytečné a o ničem. Tak a podobně mohou zaznívat nejrůznější stesky ledaskoho nad projevy globální krize civilizace.

Horizonty úspěšnosti

Proti takovýmto a podobným subjektivním pocitům a hodnocením stojí v ještě vážnější a naléhavější podobě pocity a hodnocení pocházející z prostředí vědy, které se ukazují jako objektivní nahlédnutí horizontů vědění. Je to nahlédnutí, na které dosud není lidstvo myšlenkově vůbec připraveno. Představa, že bude možné cokoliv neomezeně a beztrestně rozvíjet do nekonečna a přitom postupně zdolávat jakékoliv vzniklé nesnáze, se zdá být dnes silně otřesena. Vše lidské je konečné a jako takové je vyčerpatelné ve svých možnostech (jde jen o to, zda se bude jednat o horizonty přirozené anebo o horizonty nepřirozené, násilné a předčasné).

Sotva by bylo možné namítat, že ohlašující se náznaky vyčerpanosti, únavy, naplnění, splnění úkolů, které přicházejí z prostředí věd a vědění, jsou jen pouhými subjektivními soudy vědců a intelektuálů. Třeba i takováto okolnost objektivity horizontů vědění naznačuje, že projevy globální civilizační krize mají zřejmě nutnou souvislost s pojetím našeho vědění, neb mimo jiné jsme takoví, jací jsme, podle toho, o čem a jak smýšlíme. Na původ globálních civilizačních jevů lze také nahlížet jako na dlouhodobě působící a latentně se projevující myšlenkové pochybení ve smyslu vědění a tázání. Tím není nijak řečeno ani naznačeno, že by dnešní věda byla špatná a že se zmýlila; svoji objektivitu a správnost si konec konců zajišťuje a za ni odpovídá každá vědní disciplína sama.

V průběhu posledních staletí moderního věku se výrazně změnila motivace poznávání a vědění. Původní smysl pro objasnění Božího řádu dobra a krásy ve stvoření se postupně přes systematizaci a strukturalizaci jsoucen posouval k relativizujícímu obrazu světa v jeho skladebnosti a funkčnosti, založené na nějaké fundamentální úrovni, která je v konečnosti poznání přímo anebo nepřímo v nějakém metodologickém smyslu dostupná. Věda se tak institucionalizovala v motivaci vědotechnické až případně k motivaci technovědné. Věda a technika tak naplňují představy možné prosperity a především praktické účinnosti ovládnutí a přeměny prostředí přírodního a společenského - pokud možno do všech maličkostí a beze zbytku.

Nic není ponecháno samo sobě a nic není vynecháno ze zřetele. Vědě a technice se ve smyslu účinnosti obdivuhodně daří, a pokud lidstvo přežije ohrožení, nabízí do budoucna věda a technika obzory ještě zdaleka netušené. Již tato okolnost mnohosti rozdrobených, hlubokých a propracovaných specializací, které nelze se vším všudy vyložit synteticky a uceleně, je jedním z výrazně pociťovaných horizontů současného vědění. Nakolik je úspěšná účinnost všech dílčích vědecko-technických disciplín, není většinou pociťováno znepokojení nad tím, že horizont úplnosti, celistvosti, jednoty veškerého poznání není dostupný. Se ztrátou přirozenosti a se ztrátou souvislostí jsoucna můžeme hovořit o zapomenutém světě. Horizont vědy a vědění se uzavírá mimo jiné právě vzhledem k tomu, že věda a vědění je v mnoha směrech lidského počínání nebývale úspěšná. Objevování neznámého ve vědě ustupuje ve prospěch konstruktivity umělosti ve všem při současném hledání souvislostí ve známém, objeveném a vykonstruovaném.

Čtěte také: Dopad obnovitelných zdrojů na životní prostředí

Celá věda a technika je umožněna především matematickou metodou, která poskytuje deskripce, predikce a explanace v obdivuhodné shodě s pohybem, veškerým děním. Matematizace přírody je onou metodou, která propůjčuje onu nezaměnitelnou a nenahraditelnou účinnost vědě a technice.

Redukcionizmus

Weinbergův redukcionizmus

Příkladem současného redukcionizmu exaktní přírodovědy může být vynikající americký kosmolog Steven Weinberg. Weinberg se snaží ukázat, že úspěšnost matematizace přírody je svojí povahou hluboce redukcionistická a že díky redukcionizmu jsou novodobé exaktní přírodní vědy úspěšné a účinné, že jim filosoficky není rovno. Weinberg, ač sám stoupenec a zastánce redukcionizmu, takto podal se svým antimetafysickým přesvědčením nechtěně zároveň docela vyhovující diagnostiku redukcionizmu v přírodních vědách.

Zopakujme Weinbergovu myšlenku: Svět je sám ve své základní povaze redukcionistický! Zůstaneme-li nad tímto tvrzením stát, pak přinejmenším ze dvou důvodů. První bude souhlasný s Weinbergem, protože ona redukcionistická matematizace přírodního a společenského dějství proniká úspěšně a účinně do všech oborů, a podle toho se zdá, že snad svět sám by mohl být takový. Druhý důvod bude pro změnu nesouhlasný. Svět takový, jak si Weinberg namlouvá, přece jenom není! Ale jak to prokázat a dokázat? Jak to dokázat a prokázat, když redukcionizmus se ukázal být natolik praktický a úspěšný, že žádná jiná metodologie neskýtá tolik účinnosti a úspěšnosti, ba dokonce, že nějaká jiná v účinnosti a úspěšnosti srovnatelná metodologie není ani přinejmenším v dohledu.

Weinberg přehlédl jedno podstatné rozlišení. Jedna věc by byla, že svět je takový, že sám sebou již je redukcionistický. Druhá věc na to pak navazuje tím, že redukcionistická metoda je na svět aplikovatelná. Právě touto užitelností reduktivní metodologie je Weinberg zřejmě uchvácen a zaslepen. Weinberg si Sotva uvědomuje onu metafysickou předchůdnost každé možné matematizace a aplikovatelnosti matematických metod.

Metafysická předchůdnost matematizace přírody začíná u možné intelligibility jsoucna. Sama abstrakce je daleko komplikovanějším aktem v souvislosti poznání a skutečnosti, než k čemu že by byl kterýkoli novodobý redukcionista svým myšlenkovým postojem vůbec odhodlán. Aprotože veškeré metodologické redukce novodobé exaktní přírodovědy a následné techniky a technologie jsou nanejvýš účinné a úspěšné, redukcionistu ani nenapadá, že by jeho obraz světa mohl být o něco významného okleštěn.

Galileiho redukcionizmus

Novodobá úspěšnost exaktní přírodovědy počíná Galileovým objevem matematizace přírody. Galilei v nominalistickém postoji odhlédl od myšlenkového dosahu klasického realizmu a z hlediska úspěšnosti a účinnosti triumfoval nejen on, ale celá novodobá klasická amoderní přírodověda.

Galilei oponuje svému oponentovi, skrývajícímu se za pseudonymem Lotario Sarsi: „Proti pokusům, které my klademe od popředí, stavíte vy autoritu básníků. Výslovně Vám říkám, že kdyby se tito básníci zúčastnili na našich pokusech, změnili by názor…. Ve všem, co říká Sarsi, je možné, jak se domnívám, odhalit pevnou víru, že je třeba se opírat o nějakého slavnějšího autora, a to tak, jako by naše myšlení zůstávalo neplodné… Možná soudí, že filosofie je kniha, která je výsledkem fantasie jednoho člověka, jako Illias anebo Zuřivý Roland; kniha, ve které je nejméně důležité to, co je pravdivé. Není to tak, jak se domníváte, signor Sarsi. Filosofie je napsaná v té nesmírné knize, která zůstává stále otevřená před očima (tou knihou je vesmír); ale nemůžeme ji pochopit, pokud se zprvu necvičíme ve znalosti jazyka a písma, kterým je napsaná. Napsaná je jazykem matematickým a její písmena, to jsou trojúhelníky, kruhy a další geometrické obrazce, bez kterých z ní člověk nemůže pochopit jediné slovo; bez těchto prostředků se vystavujeme nebezpečí, že zabloudíme v temném bludišti.“

Jak je vidět na první pohled, Galilei má povahu přírody již ve svém založení za bezprostředně matematickou, aniž by to potřeboval dokazovat. Nerozlišuje mezi tím, co se prvotně nabízí v přírodě smyslům jako „kulaté“ a co uchopuje rozum jako „kruh“ s následnou matematickou (geometrickou) definicí. Matematicky vyjádřený volný pád je obsahově vyprázdněný, individuální příběh skutečnosti se vytratil. Jen z těchto náznaků bude zřejmé, že sám problém reduktivní matematizace přírody bude daleko složitější, než jak by si Galilei chtěl představovat. Galilei úspěšně uplatnil reduktivní metodu konstruktivních pojmů, aniž by reflektoval její původ vůči přirozenosti ve filosofických předpokladech poznání.

Husserlova reflexe Galileiho matematematizace

Edmund Husserl poukázal na nedotázanost původu matematizace přírody. Samu matematizaci přírody pokládá Husserl za hypotézu, a to k tomu ještě za hypotézu zcela zvláštního druhu. Z uvedeného zůstává přinejmenším patrné již to, že galileovská reduktivní metoda při vší své úspěšnosti, účinnosti a při vší své ověřenosti si vyžaduje filosofickou kritickou reflexi. Pak je na místě otázka způsobu poznávání pomocí modelů a hypotéz. V této otázce znovu ožívá smysl pro realitu obecnin, která byla a je vlastní klasickému realizmu.

Osiandrova předmluva ke Koperníkovi

Galileovskou naivní představou bezprostřední matematizace přírody je postižen kdekdo a zejména pak každý přírodovědec, který reduktivní metodou soustavně pracuje. Ten je pak snadno náchylný ztotožnit exaktní matematizaci za povahu přirozenosti samotné, aniž by jakkoli byl ochoten přezkoumávat souvislost rozumového poznání a skutečnosti. Matematizace se stala cílem moderní exaktní přírodovědy. Možná bude užitečné ilustrovat tento moderní příklon k matematizujícím vysvětlením na Osiandrově předmluvě ke Koperníkovi .

Osiandr vyjádřil dobově přijatelný noetický smysl Koperníkova heliocentrického systému; vyjadřuje se k poznávání podob pohybů planet následovně: „Astronomovi … přísluší pilným a dokonalým pozorováním zachycovat průběh nebeských pohybů a dále vytvářet a vymýšlet libovolní příčiny čili hypotézy, (protože skutečných příčin se žádným způsobem nelze dopídit) ze kterých, jestliže jsou předpokládány, mohou být tyto podoby na základě geometrických principů správně vypočteny jak do budoucnosti, tak do minulosti. … Vůbec není nutné, aby tyto hypotézy byly pravdivé, či dokonce jen pravdě podobné, ale stačí to jediné, že dávají výpočet shodný s pozorováním.

Už na této Osiandrově předmluvě je patrný poznávací dosah hypotéz a modelů spolu s jeho redutkivností, agnosticismem a zároveň prediktivní, konstruktivní a rekonstruktivní účinností. Výpočet se také stal pro veškerou moderní pogalileovskou přírodovědu a následnou techniku a technologii účelovým cílem. V přírodních zákonech poznáváme to, co se může stát, co se stane nutně a co se nemůže stát, co se nutně nemůže uskutečnit. V tomto smyslu i dnes upřednostňujeme výpočet, kterým se v možnostech vzhledem k uskutečnění orientujeme. Metafysika je filosofickou naukou o jsoucnu jako jsoucnu.

Hawkingova charakteristika přírodovědného poznání

Pokud by se někomu zdálo, že Osiandrova předmluva ke Koperníkovi je zaváta časem a že je jen dobová, pak toto zdání má svůj původ především v oné novověké záměně zmatematizovatelné přírody za přírodu samu, tedy za skutečnost, Husserlovými slovy řečeno za předvědecky názornou přírodu. Tato záměna zůstává i dnes nadále nereflektovaná. Dokonce je možno zdůraznit, že vprostředí přírodních věd ani nemůže být zřetelné, že skutečnost, která má údajně stát předlohou všemu matematizovatelnému poznání, je něčím jiným, než z ní novodobě činíme.

Povšimněme si proto nápadné shody mezi Hawkingovou charakteristikou novodobého matematicko-fyzikálního (kosmologického) poznávání skutečnosti s charakteristikou Osiandrovou, renesančního a humanistického věku. Jestliže si čtenář pečlivě porovná text Osiandrův s následujícím textem Hawkingovým, shledá nápadnou podobnost. Málem by mohlo vzniknout podezření, že Hawking to napsal pod osiandrovskou inspirací, i když bude nanejvýš pravděpodobné, že Hawking o Osiandrovi nevěděl.

„Každá fyzikální teorie je prozatímní, vždy jde vlastně pouze o hypotézu, neboť žádnou vědeckou teorii nelze dokázat. Nezáleží na tom, kolikrát byla potvrzena různými pokusy a pozorováním; nikdy si nemůžete být úplně jisti, že se příště nevynoří nějaký nesoulad. Na druhé straně může teorii vyvrátit jeden jediný experiment, jediné pozorování, pokud výsledek nesouhlasí s jeho předpověďmi. … jakmile se objeví jediný nesoulad, musíme teorii opustit nebo upravit. … Konečným cílem vědy je jednotná teorie vysvětlující celý vesmír. Tento úkol si vědci rozdělili na dvě ...

Galileo Galilei a matematizace fyziky

Galileo Galilei (1564-1642) je obecně známý hlavně jako astronom. Byl geniální pozorovatel, navíc konstruktér řady přístrojů. Leckdo si snad vybaví aspoň volný pád. Někdo zná i „Galileiho princip relativity“ a „Galileiho transformaci“ popisující převod pohybu mezi inerciálními soustavami. Skončím otázkou, proč Galileiho kritizovala řada významných filosofů celého 20. století, dokonce napříč spektrem škol, málem „napříč politickým spektrem“. Není to ostuda novodobé filosofie?

Latinský středověk znal různé koncepty fyziky, ale nejvlivnější bylo komentování Aristotela. Pozemskou přírodu viděl jako natolik chaotickou, že neumožňovala matematický popis jevů, ten byl možný pouze v supralunární oblasti. Původně kvůli metodě fyziky, ne kvůli náboženství. Náhoda nemá žádnou roli, vlastně vůbec není.

V pozdním středověku a na prahu renesance se znovu objevily i zajímavější koncepty fyziky. Pokus o matematický popis pohybu byl zatím komplikován tím, že nezanedbali tření, takže i k udržování pohybu např. vozíčku byla potřeba síla úměrná jeho hmotnosti.

Patří k zakladatelům fyziky ve smyslu vědy založené na měření, tedy na matematicky pojednaných výsledcích pozorování nebo experimentů. Přírodní jevy jsou vyloženy matematickou schematizací. Například lineární nebo kvadratické úměry mezi veličinami. Jiné parametry nezbývá než měřit, v pozdějším pochopení to jsou konstanty, které (přinejmenším na daném stupni poznání), nejsme schopni odvodit z teorie.

Důležitým příkladem rozumného odhlížení od okolností, které jsou v jiných kontextech velice důležité, je pád kamene a pád chmýříčka. Padá kámen rychleji proto, že je těžší? Nebo proto, že je z jiné látky? Aristotelskou představu o různé rychlosti pádu různě těžkých těles zpochybňovali už scholastici 14. století, většinou ale jen mentálními experimenty. K pokusům s pády proto patří i ověření představy, že různě hmotná tělesa padají stejně rychle, tedy pokud vezmeme taková tělesa, u kterých se moc neuplatní odpor vzduchu. („Odpor vzduchu není úměrný ctnosti aviatika“, praví známá průpověď z počátků letectví.)

Šel na to vtipně. Pád po kolmici nahradil kutálením kovových koulí po šikmé fošně s podélným žlábkem uprostřed, dlouhé 12 loktů, nadzvednuté o 1 loket. Tím zmenšil akceleraci, takže prodloužil čas průběhu. Pokaždé měřil čas k jiné značce na fošně a ukázal, že dráha je úměrná čtverci času. Když fošnu zvedl o 2 lokte, kutálelo se to rychleji, ale vztah dráhy a času platil stále.

Dávný příklad je problém rychlostí dvou lodí, pokud zrovna pečlivě nesledujeme okolní pevninu. Novodobé školní příklady řeší rychlost pohybu cestujícího chodbičkou jedoucího vagónu, v krajním případě vůči jinému v protijedoucím vlaku. Formálnímu řešení dnes říkáme Galileiho transformace. A když se pohyby dějí šikmo, tak musí nastoupit vektory a počítání úhlů se sinusy.

Asi platí, že co udělal Kepler pro astronomii, to Galilei pro fyziku.

U přírodovědců požívá Galilei oprávněnou úctu, ale leckteří jiní nad ním ohrnují nos.

Dnes víme, že Galilei závislost dráhy na druhé mocnině času opravdu dokázal změřit. První (obecnou) úrovní toho tipu je sázka na možnost matematického popisu kvantifikovaných přírodních jevů. Druhou úrovní (konkrétně pro tento případ) je sázka na rovnoměrné zrychlování pohybu padajícího tělesa, neboť to je v nejlepší shodě s neměřitelnou životní zkušeností, s citem fyzika a s intuicí matematika. Měření tyto sázky silně podpořilo.

Kritika Galileiho

Nejslavnější a naštěstí i nejslušnější kritiku Galileiho podal Edmund Husserl (1859-1938) ve svém pozdním díle Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Galileiho kritizuje proto, že prý zaměnil prožívaný svět (Lebenswelt) za jeho matematizovaný obraz. Přesto je Husserl velice racionální duch a nehodlá novověkou vědu znevažovat, pouze upozorňuje, že „neřeší otázky smyslu“. To lze komentovat tím, že k tomu přece věda není; a že každé nové poznání je podobné novému okouzlení, které samozřejmě odkouzluje ono starší, naivnější. Husserlovo upozornění by ovšem bylo trefné, pokud by vědci zaměnili skutečný svět za formalismus matematických objektů (jako Descart).

tags: #problem #matematizace #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Léčivá síla přírody
• Kontejner na stavební suť Jevíčko - cena a objednávka
• Životní prostředí a globalizace
• Zbavte se krtka v zahradě
• Úprava surovin a odpadu