Proč ubývá motýlů v přírodě? Příčiny a řešení

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Na druhové bohatství má oteplování paradoxně pozitivní dopad. Protože množství druhů roste od severu k jihu, napočteme více druhů, jimž oteplení prospívá, než těch, které vytlačuje k severu či do hor.

Některé druhy obsazují nová území, např. modrásek tolicový (Cupido decoloratus) pronikl na sever Moravy. Jiné jsou zcela nové pro ČR: žluťásek tolicový (Colias erate) již od 90. let a cípatec jižní (Libythea celtis) od roku 2019. Lze napočítat na 20 druhů denních motýlů s recentní expanzí.

Oteplení ale nevyřeší stále palčivější problém s vymíráním hmyzu. V minulosti postihly největší úbytky druhy otevřených lesů, parkové krajiny a nejrůznějších typů bezlesí - tedy stanovišť typických pro „starou“ kulturní krajinu, kterou jsme zničili zprůmyslněním hospodaření v posledních cca 150 letech. Dnes se k nám šíří hlavně druhy, které v jižnějších krajích vystupují jako generalisté. Náročnější druhy závislé na pracné péči o jejich (často územně chráněná) stanoviště se nešíří u nás ani v okolních státech.

Severojižní a výškové posuny areálů motýlů patřily k prvním důkazům vlivu změn klimatu na výskyt organismů. Ze západní Evropy pocházejí i poznatky o mechanismech těchto změn.

Soumračník čárkovaný (Hesperia comma) byl ve Velké Británii do 90. let velmi vzácný. Pak nastala expanze k severu. Ukázalo se, že larvální vývoj v současnosti probíhá v jiných podmínkách než před několika málo dekádami. Dříve se motýl vyvíjel na jižně či západně orientovaných krátkostébelných trávnících. Dnes preferuje trávníky vyšší, orientované k severu či východu. Housenky požadují stále stejné mikroklima, to se však v horkých letech nachází jinde. Podobné změny zjistili O`Connor et al. u modráska jetelového (Polyommatus bellargus). Dříve žil jen na nejvyprahlejších vápencových drolinách, dnes osídlil širší spektrum bezlesých trávníků.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Pokud by se klima měnilo ve stanovištně pestré krajině, pro hmyz by to nebyl problém.

Ohrožené druhy a jejich stanoviště

Stepní stanoviště Okáč skalní (Chazara briseis) byl do poloviny 20. století běžným druhem teplejších oblastí. Dnes přežívá na hrstce vulkanických kopců v Českém středohoří a patří k našim nejohroženějším motýlům. Před rokem 2015 stála lounská populace nad propastí. Z deseti čedičových kup pozitivně osídlených roku 2007 se výskyt smrskl na jedinou. Projekty LIFE+ a regionální akční plán zajistily, krom obnovy pastvy a záchranného chovu pro transfer jedinců do zaniklých lokalit, i „zahradnickou“ péči o stanoviště - hrabání stařiny v krátkostébelných kostřavových trávnících, využívaných pro larvální vývoj.

Situace se začala zlepšovat, zasáhly do ní ale teplotní extrémy a sucha posledních let. Z vrcholových partií vrchu Raná, kde se po předchozí dekádu vyvíjelo jádro populace, se zcela ztratily zdroje nektaru, nepostradatelné pro kladoucí samičky. Okáči se přesunuli do přece jen vlhčích a květnatějších partií při úpatích kopců.

Modrásek ligrusový (Polyommatus damon) vymírá všude ve střední Evropě, ztratili jej v Polsku, na Slovensku i v Maďarsku, s výjimkou Alp vymírá v Rakousku a Německu. Jeho živnou rostlinou jsou vičence (Onobrychis spp.) - pozdně rozkvétající bobovité byliny. Motýl vyžaduje zarostlejší stepní trávníky, nesnese intenzívní výpas ovcemi. U nás si do roku 2005 obstojně vedl na Hustopečsku, kde obýval zarůstající stepi v blízkosti obce Kurdějov. Lokalita se dočkala „evropské“ ochrany (EVL) zaměřené na hadinec červený (Echium russicum) - bylinu nejranějších sukcesních stanovišť.

Žel, péče o lokalitu se potácela ode zdi ke zdi, nevhodnou pastvu ovcemi střídalo zarůstání. Po zániku této nejperspektivnější populace zůstal motýl omezen na tři malé populace, jednu na Kyjovsku, dvě až v dalekém v Lounském středohoří. Motýl je pravidelně monitorován, experimentovalo se s posílením porostů jeho živné rostliny.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Sucho poškozuje i další modrásky vázané larválním vývojem na květy bobovitých. Týká se to nejen vzácného modráska komonicového (Polyommatus dorylas, v celé ČR dvě známé populace, vývoj v květenstvích úročníku bolhoje, Anthyllis vulneraria), ale i mnohem rozšířenějšího modráska vikvicového (Polyommatus coridon, vývoj v květenstvích čičorky pestré, Securigera varia). Motýli s těžištěm výskytu v jižnější Evropě, kteří by z vedra a sucha měli profitovat, se nám vypařují před očima.

Pokles početnosti modráska vikvicového se vyhnul vyšším polohám (např. Sušicko-horažďovické vápence) a lokalitám udržovaným časně jarní (např. Týnčanský kras) nebo celoroční volnou (rezervace velkých kopytníků Milovice) pastvou. Jarní pastva, či mozaiková jarní seč, na rozdíl od letní seče či výpasu umožní rychlou regeneraci bylinného patra.

Lesní stanoviště

Nečekaný vývoj nastal u dvou druhů, nejmedializovanějšího a nejméně prozkoumaného. Hnědásek osikový (Euphydryas maturna), který v nedávné době vyvolal mnoho svárů mezi ochranáři, zažíval v Dománovickém lese na Kolínsku, své poslední lokalitě, v letech 2017 a 2018 populační boom. Umožnilo to vzít několik jedinců do kontrolovaného chovu a jejich potomky v roce 2018 přenést do NPR Libický luh. Tam motýl kdysi dávno vyhynul vinou zastínění, dnes už jsou k dispozici vyhovující světliny.

Následujícího roku nastal šok. Důkladně monitorovaná populace v Dománovickém lese se propadla na méně než desetinu stavu z předchozího roku. K propadům populací hnědásků běžně dochází a lze jen spekulovat, proč byl propad roku 2019 tak hluboký. Vysoké populační hustoty a extrémní vedra mohly zvýšit míru napadení parazitoidy. Dospělci se roku 2018 vylíhli o 2-3 kalendářní týdny dříve než v běžných letech. Naštěstí se repatriovaná populace v Libickém luhu úspěšně uchytila.

Okáč bělopásný (Hipparchia alcyone), před 30 lety vcelku rozšířený v teplých okrscích Povltaví a Předšumaví, přežívá na hrstce lokalit v okolí Orlické a Slapské přehrady. Posledními stanovišti byly nezapojené listnaté porosty na strmých svazích, případně jiné typy lesních světlin a lemů. Ovšem i jemu rok 2019 přinesl krach - vzdor intenzívnímu pátrání byli zaznamenáni pouze dva jedinci, každý na jiné lokalitě.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Z Povltaví se ztrácí okáč kluběnkový (Erebia aethiops), který je ale nově zjišťován výše proti proudu, v předhůří Šumavy. Naopak kriticky ohrožený okáč metlicový (Hipparchia semele) se v roce 2019 vyskytoval na většině zbylých lokalit ve vyšších početnostech.

Nejen horko a sucho působí na motýly decimačně. Negativní dopady musel mít roku 2019 i extrémně studený a deštivý květen, který následoval po časném startu vegetační sezony. Hmyz se probudil k životu, načež mu nastalo několik týdnů strádání.

Klimatická změna jako příležitost

Snahy udržet zbytkové populace skrze „zahradnicky“ prováděnou péči o jejich poslední stanoviště jsou dlouhodobě odsouzeny k debaklu. Vše, co jsme se pracně naučili o časování seče, dávkování a načasování pastvy atd., rychle zastarává. Nevíme-li, jak o stanoviště pečovat, je jedinou radou péče co nejrůznorodější. Narážíme ale na to, že nejcennější druhy přežívají na miniaturních lokalitách.

V pestré a různorodé krajině minulosti by se modrásek pravděpodobně přesunul o kousek dál. Nesmíme se ale vzdávat. Druhy, jejichž dnešní reakce na teplejší klima nás znepokojují, přežily v našich krajích několik teplých období holocénu. Na evropské úrovni pak přežily mnohem výraznější klimatické oscilace čtvrtohorní. Zhoršily-li se jim někde podmínky, vznikly vhodné podmínky jinde.

V éře rychlých změn klimatu musíme prosadit ochranářské přístupy, které motýlům a dalším bezobratlým umožní nacházet klimaticky vhodná stanoviště.

Doporučení pro ochranu motýlů

1. Rozšiřme péči o stanoviště na co největší plochy: O lokality ohrožených druhů nelze jako dosud pečovat minimalisticky či „bodově“ - soustředěním na plochy či plošky, kde se cílový druh vyskytoval, rozmnožoval či vyvíjel v několika posledních sezonách. Je třeba postupovat velkoryseji. To neznamená, že odstoupíme od zásad mozaikovitosti a různorodosti. Někdy bude vhodné rozšířit stávající chráněná území o přilehlá, méně kvalitní stanoviště, kde bude na místě zahájit různorodý ochranářský management.
2. Vedle chráněných stanovišť vnášejme do krajiny nová: Tuzemská síť maloplošných chráněných území je v kritických oblastech typu jihovýchodní Moravy či Polabské nížiny natolik ucelená, že ji není kam rozšiřovat - co není chráněno, je „odhmyzeno“. Jinde, zejména v podhůří, jsou chráněny alespoň ty nejcennější lokality. Přesto stávající rozsah chráněných území neposkytuje dost místa pro dostatečně různorodou péči, bez níž jejich druhové bohatství neuchováme. Proto je třeba síť chráněných území doplnit - ne nutně formou ochrany legislativní, nutně však formou ochrany faktické.
3. Při ochranářské péči pracujme s přírodou: Případy okáče skalního a stepních modrásků poukázaly na význam celoroční volné nebo časně jarní pastvy - což je stav přírodě mnohem bližší než seč nebo než letní oplůtková pastva. Případy lesních motýlů ukazují na význam narušení, světlin a řídkolesí všeho druhu, a to nejen na stávajících lokalitách ohrožených hmyzích vzácností.
4. Mějme na zřeteli referenční stav: Vztahovala se dosavadní středoevropská ochrana přírody - snad s výjimkou odlehlých horských oblastí - k domněle bukolickému stavu před nástupem zemědělské (a lesnické) intenzifikace. Zapomněli jsme, že postbarokní krajina a její biota vznikly tisíciletou transformací krajiny raně holocénní a že jak preindustriální období, tak raný holocén byly ovlivňovány přítomností velkých zvířat - koní, turů a zubrů. Sebelepší aktivní péče neumí velká zvířata plnohodnotně nahradit. Právě pastevní krajina - pestrá a dynamická „savana“ spíše než uniformní kultury - by se měla stát referenčním stavem pro krajinářské a ochranářské aktivity.
5. Pracujme na úrovni krajinných celků: Udržení a návrat diverzity do krajiny musí s krajinou, její historií, funkcí a potenciálem, skutečně pracovat. Připravujme ochranářská opatření komplexně, na úrovni celků, jako jsou pohoří, povodí, říční údolí či velkoplošná chráněná území (NP, CHKO, přírodní parky).
6. Asistované kolonizace: Dejme prostor translokacím: Zmizí-li nějaký druh z klimatických příčin, neznamená to, že pro něj nevzniklo vhodné klima někde jinde: jednou na protilehlém svahu říčního kaňonu, jindy výše v horách či dále na severu. Klima a stanoviště se ale mění tak rychle, že translokace získávají čím dál větší význam pro udržení přírodního dědictví naší země. Je nejvyšší čas navýšit kapacitu záchranných chovů, podpořit genetický screening středoevropské bioty, učinit z reintrodukcí...

Motýli v Praze

Motýli v pražských rezervacích jsou ohroženi méně než motýli v rezervacích v zemědělské krajině. Je bezpodmínečně nutné na bývalých pastvinách a skalnatých stráních vymýtit porosty nepůvodních a náletových dřevin. Vyčištěné plochy pak v žádném případě znovu nezalesňovat.

Ještě v 50. letech minulého století byl okáč skalní jedním z nejhojnějších pražských motýlů pozdního léta - proto se mu taky říkalo "pražský motýl". Žil po celé republice, vyhovovaly mu stráně podél cest nebo vyšlapané cesty, v Praze se držel hlavně ve skalnatých údolích, jako je Prokopské údolí nebo Dalejský profil. Když v hlavním městě pod heslem "Vraťme přírodu do Prahy" proběhly zalesňovací akce, byly stromy vysazovány i na skalnaté stráně a na pastviny a motýl rychle ztrácel místo, kde by mohl žít. Naposledy byl nalezen na konci 90. let v Prokopském údolí a dnes už se v Praze nevyskytuje. V podstatě poslední životaschopná populace v ČR je v Českém středohoří a okáč skalní je tak na pokraji vyhynutí v celé republice.

Podle autorů z toho vyplývá, že motýli pražských rezervací jsou ohroženi míň než motýli rezervací v zemědělské krajině. Zmizely druhy vázané na skalnaté stráně a na krátkostébelné a vyprahlé stepi a místo nich se do rezervací rozšířily druhy míň náročné, mobilnější a vázané spíš na lesy a keře.

Údaje tedy nasvědčují, že v Praze už nenajdeme především motýly, kterým jejich životní prostředí zarostlo. Na takto pozměněná místa se pak rozšířily druhy, které dokážou přežít na okrajích silnic, na železničních náspech, rumištích a dalších trochu zarostlejších lokalitách.

I tak v Praze stále žijí vzácní motýli. Z ohrožených druhů se tady daří například modrásku rozchodníkovému (Scolitantides orion), přibylo taky míst s výskytem soumračníka slézového (Carcharodus alceae). V Praze dokonce stále ještě žijí druhy, které v ní mají vůbec největší populaci v rámci celé republiky.

Je potřeba se co nejdřív zbavit náletových a invazních dřevin, jako jsou akáty - příkladem můžou být zarostlé Barrandovské skály, kde akát nepomáhá vůbec ničemu. Mýtit by se měly i trnky, které se šíří na suché stráně. Nejlepší by bylo zavést pastvu ovcí, což ale z mnoha důvodů nemusí jít. Náhradou tak můžou být turistické stezky, které by mohly vést přímo přes suché stráně. Místa, kde bývaly pastviny nebo skalní ostrov, se v žádném případě nesmějí zalesňovat, byť by šlo i o kvalitnější dřeviny jako dub nebo buk. V parcích je potřeba nechávat neposečené plošky, protože na krátce zastřižených trávnících nežije skoro nic.

Vliv zemědělství na biodiverzitu

Nepřiměřenost mechanizace a chemizace na našich polích, změna tradiční agrotechniky i osevních postupů včetně omezení spektra pěstovaných plodin i velikosti honů naší rostlinné výroby je smutným a nepatřičným vzorem příčin nikoliv poklesu, ale ničení života našich polí, luk a lesů.

Počet a různorodost živočišných druhů v evropském regionu stále klesá. Například od roku 1990 se populace ptáků žijících na zemědělské půdě a lučních motýlů snížila o víc než 30 %. V souvislosti se závazkem plynoucím z Dohody OSN o biologické diverzitě přijala Evropská komise v roce 2011 strategii k zastavení snižování biodiverzity a degradace ekosystémů do roku 2020 a jejich maximálnímu obnovení.

Pokles biodiverzity je celosvětový, všeobecně uznávaný a bezprecedentní, v současné době je ohrožen vyhynutím jeden milion rostlinných i živočišných druhů. Hlavní příčinou je zvyšování intenzity zemědělství, typická přeměnou malých polí a přirozených biotopů do celků obhospodařovaných výkonnými stroji s extrémně vysokým využitím látek chemické ochrany rostlin.

Celkový počet ptáků žijících v zemědělské krajině zemí EU se od roku 1990 mezi 39 sledovanými druhy snížil o 34 %. Situace v jednotlivých evropských státech je různá. Bulharsko a Rumunsko, kromě jiného právě pro neintenzivní tradiční hospodářské postupy a menší zemědělské podniky, jsou snad jediné země v rámci EU s bohatou biodiverzitou a stačí tento stav zachovat. Naopak v Německu a Holandsku vlivem intenzivního zemědělství zmizely bohaté přirozené biotopy a mnoho živočišných i rostlinných druhů.

Z celoevropského pohledu bylo v květnu 2020 Komisí EU konstatováno, že členské státy dostatečně nevyužívají nástroje Společné zemědělské politiky (SZP) na ochranu přírodních prvků.

U domácích zvířat, zejména psů, sice zůstává zčásti zachována pestrost a chovatelská cena plemen, ale malý počet chovaných jedinců nutně vede k postupné likvidaci řady plemen psů příbuzenskou plemenitbou. Nenapravitelnou škodou je přeměna řady loveckých nebo pracovních plemen psů na společenská, čímž se ztrácí nejen tradiční výcvik, ale hlavně dědičná schopnost konkrétního plemene k pracovním výkonům pro plemeno typická a jedinečná.

Komise už v roce 2015, v polovině trvání strategie biodiverzity konstatovala, že nedošlo k významnému pokroku zejména u cíle 3, v zemědělství, ani v lesnictví. Na dodržení je nutno vynaložit větší úsilí.

Stále větší jednotnost systémů výroby potravin a naše omezení pestrosti a biologické hodnoty výživy přispěly nejen k poklesu biodiverzity, ale také k dalším nežádoucím důsledkům. Další „požehnání“ je použití látek chemické ochrany v těchto porostech, protože výkonnost odrůd je získána na úkor odolnosti vůči škůdcům a chorobám.

Auditoři (tento audit výkonnosti vykonala Auditorská komora I pod vedením člena Evropského dvora auditorů Nikolaose Milionisa): Prozkoumali jsme příspěvek společné zemědělské politiky k zachování a posílení biodiverzity a pravděpodobnost, zda se dosáhne cíle pro zemědělství (3a) ze strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti. V cíli se stanoví, že v oblasti biologické rozmanitosti se musí dosáhnout měřitelné zlepšení. Celkově jsme zjistili, že tomu tak nebylo. Ani hodnocením Komise, ani naším auditem se nezjistilo takové zlepšení. Auditor doporučuje posoudit, lépe koordinovat a vytvářet součinnost mezi zemědělskými složkami členských států v oblasti biodiverzity a kapitolou o zemědělství ve strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti po roce 2020 a dát genetické rozmanitosti přední místo ve strategii EU.

Z uvedeného textu si těžko dokážeme představit, k jakým kladným změnám a hlavně, jak rychle vliv společné zemědělské politiky - tedy působení orgánů EU - povede k ozdravění krajiny a co nejvíce ekologickému zemědělství. Co nejvyšší soběstačnost ČR v rostlinných i živočišných potravinách je nutným cílem pro zemědělce i pro státní orgány. Smutným paradoxem je, že za dob socializmu jsme měli k této soběstačnosti blíže než nyní.

Jak je vidět, administrativní řízení EU zemědělství zatím mnoho rychlých a přesvědčivých úspěchů v ekologizaci nepřináší. Náprava je proto v rukou našich hospodářů a státních orgánů, ale i v působení nás všech.

Smysl dotací a přímých plateb musí být ve skutečné podpoře zlepšování přírodního principu zemědělství, osvědčených metodik a postupů. Snížit dotacemi cenu potravin na trhu je sice pro nás všechny prospěšné a žádoucí, ale zemědělství přece není jen výroba potravin, ale také citlivé, moudré a perspektivní zacházení s krajinou a životem v ní.

Shrnutí klíčových faktorů ovlivňujících pokles motýlů

tags: #proc #klesa #pocet #motylu #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Důvody klimatických protestů
• Studie o včelách a těhotenství: Co potřebujete vědět.
• Dílo Jana Zapletala
• Příroda a vzdělávání
• Co znamená značka recyklace HASCO?