Základy ekologie v díle Jana Zapletala

Jan Zapletal se ve svých publikacích věnuje různým aspektům ekologie a environmentální výchovy. Jeho práce zdůrazňují, že environmentální výchova by měla vycházet z teoretických znalostí konceptu učebních stylů a měla by s nimi pracovat. Realizace environmentální výchovy není možná bez respektu učitele k žákům (jejich individuálním osobnostem a potřebám).

Učební styly a environmentální výchova

Díky studiím a publikacím amerického psychologa H. Gardnera (1993, 1999 a 2003) se do moderní pedagogiky dostalo povědomí o různých způsobech učení žáků - učebních stylech. Pro tolik využívanou a propagovanou týmovou práci by učitel environmentální výchovy žáky do týmů rozřazovat nenáhodně, ale takovou metodou výběru, která by vedla k různorodosti týmů.

Pokud je učitel environmentální výchovy zároveň učitelem žáků, nebude mít problém takové týmy vytvořit, protože žáky dobře zná. Pokud učitel s žáky navštíví Středisko environmentální výchovy, místní lektor se ocitá v náročnější situaci (žáky nezná). Všem (tj. i slabým) žákům by mělo být umožněno cítit se prospěšnými a užitečnými - je nezbytné využít jejich veškeré nadání (výtvarné, rukodělné, pracovní nebo i kuchařské), tj. oceňovat nejen intelektuální, ale také praktické nebo organizační výkony.

To koresponduje s přístupem respektu vůči dítěti, jeho vývojovým i individuálním potřebám, který posazuje Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání (Kopřiva, 2008), s responsibilním přístupem k dítěti (Koch, 1986, Drtikolová, Koukolík, 1994, Biddulph, 1997) a pedocentrismem (např.

Principy environmentální výchovy

Stejně jako v jiných předmětech, také v tématu environmentální výchova je potřeba žákům informace vhodně, bez zkreslení zjednodušovat (Horká, 1996). Je potřeba probudit zájem žáků o probíraná témata, podporovat jejich zvídavost a snahu objevovat, oceňovat jejich aktivitu.

Čtěte také: Krajinná ekologie: úvod

Je správné využívat principu názornosti - nechat žáky sáhnout, zkusit, zažít, prožít, diskutovat atd. Názor je nutné používat tam, kde je nezbytné vytvářet konkrétní představu, ale na didaktické zásadě názornosti není potřeba ulpívat tam, kde je třeba rozvíjet pojmy a rozvíjet abstraktní myšlení (Altmann, 1974: str. 149). Aktivita žáků by měla být podněcována vhodnou motivací. Naprosto nevhodná je „motivace zastrašováním“, např.

Požadavek rozvoje všech smyslů, jejich využívání a trénování se ve spojitosti s realizací environmentální výchovy na prvním stupni opakuje ve většině publikací (např. Burešová, 1992, Horká, 1996, Jančaříková, 2004). Nejvíce pozornosti je lektory environmentální výchovy věnováno smyslům v dnešní škole obvykle nedostatečně rozvíjeným (čich, hmat) nebo rozvíjeným monotónně (např.

Podle psychologické teorie sensorické integrace mají být smyslové orgány v raném věku stimulovány holisticky, jinak je nebezpečí, že dojde k vytvoření dysfunkcí (Ayers,1979 cit.

Projektové vyučování a environmentální výchova

Projektové vyučování je založeno na tom, že pomocí jednoho tématu se děti procvičí prakticky ve všech předmětech. To je důležité především proto, aby žáci uměli využívat nástroje a rozumové pochody nezávisle na předmětu, v němž jim byl projekt zadán, což dnešní žáci podle M. Kubínové (2002) neumí. Projektové vyučování je doporučováno jak zahraničními (např. Gardner, 1993), tak našimi autory (např. Altmann, 1971) již delší dobu.

Vzhledem k tomu, že je environmentální výchova zařazena do RVP ZV jako průřezové téma, je její realizace v rámci projektového vyučování vhodná. Mnoho programů a lekcí environmentální výchovy je publikováno formou interdisciplinárních projektů (např.

Čtěte také: Krajinná ekologie – Kadlecova cvičení

Dramatická výchova a environmentální výchova

Při realizaci environmentální výchovy může pomoci zařazení prvků dramatické výchovy. Pomocí loutek lze formou hry nebo lépe mimetické hry zažít nejrůznější situace i emoce. Díky využívání prvků dramatické výchovy se žáci mohou na chvíli ocitnout v situaci někoho jiného a třeba díky tomu lépe porozumět jeho problémům.

Mohou si například zahrát vyjednávání vesničanů se zástupcem místního úřadu (McNaughton, 2004). V ČR existuje také několik divadelních představení s environmentální problematikou, které je možné si objednat a které poskytují první pozitivní zkušenosti s využitím této metody k osvětě nejen ve školách.

Na pomezí mezi dramatickou výchovou, výchovou skrze slavnosti (viz následující odstavec) a zážitkovou metodou je Shromáždění všech bytostí (Kohák, 2000: str. 125), „dílna“, ve které účastníci dostanou úkol vcítit se do a promlouvat za živočichy, rostliny či jiné přírodní objekty.

Slavnosti a environmentální výchova

Pro realizaci environmentální výchovy je velmi efektivní formou forma oslav a slavností. Nejznámější slavností environmentální výchovy je Den Země (22. dubna), který se slaví od roku 1969. Tradičními slavnostmi na našem území, které je vhodné v rámci realizace environmentální výchovy obnovit, je Slavnost otvírání (popř.

Česká křesťanská akademie pořádá tradiční podzimní slavnosti sv. Narozeniny žáků je možné oslavovat návštěvou stromů zasazených při příležitosti narození dítěte. Inspirací pro vytváření oslav mohou být také pravoslavné spásy. Každý z nich, medový, jablečný i ořechový (tzv. velký) spás má svou tradici, pravidla a logiku.

Čtěte také: Ekologické zajímavosti

Kritické myšlení a environmentální výchova

V České republice má výchova ke kritickému myšlení tradici. Společnost Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT) vychovává české pedagogy již více než 10 let. Kritické myšlení je důležitou schopností nejen pro environmentální výchovu, ale pro možnost realizace vyšší morálky, skutečného lidství (Fromm, 2001), protože nezbytnými podmínkami módu bytí jsou nezávislost, svoboda a dostatek kritického rozumu (Fromm, 2001: str. 107).

Spolupráce rodiny a školy

Někteří odborníci, například psycholog a školní etnograf M. Kučera (2005), se domnívají, že spolupráce rodiny a školy není možná, protože rodina a škola jsou dvě a priori konfliktní instituce (Kučera, 2005: str. 27), protože škola provádí jednak homologizaci (dítě srovnává s normou) a především za většinu neúspěchů dítěte (např. za špatnou výslovnost, nevhodné chování) viní rodinu. Jiní, převážně reformní pedagogové naopak vyzývají učitele, aby k realizaci pedagogických cílů (nejen cílů environmentální výchovy) využili potenciálů rodičů, popř. prarodičů (např. Gardner, 1993).

Hry v environmentální výchově

Využívání her a herních prvků je v environmentální výchově poměrně rozšířené. Jedná se o hry simulační, například Fish Banks - hra simulující na modelu rybářských flotil honbu za ziskem a její následky (Meadows, 1994). Pro zdravý rozvoj žáků jsou významné především hry v přírodě (Zapletal, 1987) nebo „hry na přírodu“.

Narativní metoda

Narativní metoda je založena na skutečnosti, že si žáci lépe zapamatují informace, které jsou jim podány prostřednictvím vhodného příběhu. Využití příběhu a vyprávění (ekonaratologie) není dosud v české environmentální výchově využíváno dostatečně.

tags: #základy #ekologie #jan #zapletal

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat stojící klozet?
• Pěstování révy vinné
• Stanoviště PLO Frýdek: Historický přehled
• Vzdělávání v Lauderových školách
• Recyklace v Česku