Psychosociální Podpora a Environmentální Aspekty

Environmentální psychologie studuje psychologické aspekty tvorby životního prostředí a péče o ně.

V anglosaské literatuře nacházíme příbuzný termín psychologie environmentální. Oba pojmy se v mnoha ohledech překrývají.

Environmentální psychologie studuje spíše vzájemné vazby osobnosti a bezprostředního, hmotného prostředí, zatímco ekologická psychologie (p.e.) širší vazby a vztahy člověka k životnímu prostředí vůbec, k ekologii, a to v symbolické, kulturní, rozhodovací a výkonné oblasti.

Zatímco psychologie v klasickém pojetí počítá s diferenciacemi danými různým typem osobnosti, temperamentu atd., p.e. se snaží zachytit univerzálně platné souřadnice struktury charakteru prostředí působící na různé lidi celkem jednoznačně a stejně.

Oblasti zájmu environmentální psychologie

Do p.e. patří především výzkum tzv. environmentální percepce, tj. toho, jak člověk vnímá, hodnotí a interpretuje své životní prostředí (počítaje v to i prostředí pracovní a soukromé).

Čtěte také: Psychosociální podpora v environmentální oblasti

Nejvíce poznatků bylo získáno studiem pohybu a chování lidí ve městech - např. byly zkoumány způsoby, jak lidé kognitivně kódují urbanistický svět kolem sebe.

Výslednicí bývá formulace prostorové představy města, tzv. mentální mapa, kterou do p.e. zavedli K. Lynch a S. Milgram.

Vnímání a hodnocení životního prostředí představuje tak základnu výzkumné orientace p.e., přičemž lze experimentálně sledovat ohromnou škálu lidského vnímání životního prostředí, např. výzkumem vlivu podprahových informací, subliminálního vnímání, tzv. urbanistického náměsíčnictví, vnímání krajiny (tzv. topofilie), způsobů orientace člověka v prostoru (zmíněné mentální mapy), vnímání symbolicky působících znaků živ. prostředí.

Spolu s analýzou vnímání ovšem p.e. zároveň sleduje i způsoby jednání a prostorového chování člověka, které je uváděno do pohybu interpretací vnímaných informací a samotnou komunikací člověka s jeho bezprostředním i vzdáleným prostředím (viz též ekologická komunikace).

Významné jsou i studie teritoriality, chování v kritických a mezních situacích během přírodních katastrof, studie environmentálních postojů a reakcí člověka, např. P.e. klade důraz i na studium ontogeneticky formativních vlivů životního prostředí, které jsou v závislosti na geografickém umístění.

Čtěte také: Podpora pro elektromobily

Historický vývoj oboru

Příroda a životní prostředí vstupují do zorného pole psychologie počátkem dvacátých let minulého století.

Zpočátku okrajová pozornost vědy „o lidském prožívání a chování“ si všímá především vlivu prostředí na člověka, a v druhé polovině století si začíná klást otázky typu: Jaké je to žít v bytě s okny do parku? Jak obyvatele měst ovlivňuje smog, přelidnění a hluk? Podle čeho lidé hodnotí místa?

Nový obor se jmenuje environmentální psychologie a bývá v té době vymezovaný jako studium vlivu prostředí na lidskou psychiku.

Když začátkem sedmdesátých let vzniká ekologické hnutí, začínají si otázky spojené s ochranou životního prostředí klást také někteří psychologové.

Už nejde jen o to, jak jsou lidé prostředím ovlivňováni, ale ryze ekologicky: jak lidé ovlivňují životní prostředí?

Čtěte také: Projekt ochrany přírody – financování

Období výrazného rozvoje „ekologických iniciativ“ v psychologii spustí v roce 1992 Theodore Roszak svým ohlášením ekopsychologie.

Z propojení hlubinné ekologie a psychoanalytických přístupů vzniká myšlenkový kvas, který přináší celou řadu neotřelých a nekonformních příspěvků.

Do pohybu se však dávají i psychologové z univerzitního a výzkumného prostředí.

Jedna za druhou vycházejí knihy iniciující vytvoření nového oboru, který by byl ukotven v psychologickém výzkumu a zabýval se prožíváním a chováním lidí ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí.

Píše se o „ekologické psychologii“, „psychologii environmentálních problémů“ či jindy o „psychologii udržitelného rozvoje“.

Potřeba psychologické disciplíny postupně zraje.

V roce 2002 vzniká obor conservation psychology, k němuž se přihlásí většina významných odborníků „zeleně-psychologické práce“ uplynulých tří dekád.

Ekopsychologie v České republice

Domácí ekopsychologové zprostředkovávají zahraniční poznatky českému prostředí - publikují články, přednášejí na univerzitách, pořádají besedy, o dění v oboru informuje Český portál ekopsychologie.

Pracují na vlastních výzkumech, například hledají souvislosti mezi nedostatkem přírodních zkušeností a odporem k přírodě, motivace k třídění odpadu či charakteristiky osobních vztahů lidí k přírodě.

Ekopsychologické otázky nemá smysl spojovat jen s ekopsychologií: Jaké jsou vztahy lidí k přírodě? Proč se někdo bojí přírody, a proč jiný chrání životní prostředí? Čím to, že se lidé ve vztahu k přírodě liší v rámci jedné kultury, společnosti, ale i rodiny?

Podobné otázky tu byly dávno před rozvojem ekopsychologie a také dnes si žijí svým vlastním životem.

Často si je kladou lidé, kteří svůj osobní nebo profesní život spojili s přírodou nebo ochranou životního prostředí.

Psychologie jako věda se souborem poznatků o lidské psychice si dala zvláště v českých zemích na čas, než se sama začala takovými otázkami zabývat.

Považuji to za dobrý důvod pro zdejší rozvoj ekopsychologie a mezioborové spolupráce.

Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů - míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost stejně jako environmentální výchovy.

Pokud vláda či parlament přijímá „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy.

Možnosti spolupráce ekopsychologie a environmentální praxe pěkně vyjadřuje v oboru populární metafora kyvadlového autobusu.

Podobně environmentální praxi ovlivňují mýty o vztahu člověka k přírodě.

Ekopsychologická literatura popisuje několik desítek charakteristik, kterými se lidé ve svém vztahu k přírodě a životnímu prostředí liší.

Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti - příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí.

Podle stovek zahraničních výzkumů publikovaných v recenzovaných časopisech se navíc ukazuje, že informační programy a kampaně mají jen mizivý efekt na chování - a platí to i pro informace o životním prostředí.

Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je - svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace.

Pokud skutečnost zjednodušujeme daleko za hranu její pravdivosti, nemůžeme se s ní setkat a porozumět jí.

Přitom bez porozumění lidským postojům, schopnostem a chování k přírodě se účinná řešení hledají obtížně.

Vznik a vývoj environmentální psychologie

Vznik a vývoj environmentální psychologie je úzce spojen se vznikajícím environmentálním hnutím a s ním spojeným paradigmatickým obratem v rámci různých vědních disciplín, který zapříčinil vznik řady nových směrů (viz environmentální archeologie, ekologická antropologie, politická ekologie, ekofeminismus).

Prvopočátky etablování oboru spadají již do druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století.

Po druhé světové válce byla patrná snaha o nalezení nových přístupů v rámci sociálních věd, které by vysvětlovaly kulturní odlišnosti lépe než rasová teorie.

Padesátá léta pak přinesla prohloubení debaty o vlivu životního prostředí.

V roce 1955 vychází zásadní dílo kulturní ekologie Juliana Haynese Stewarda (Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution), které poukazuje na značný vliv životního prostředí pro kulturní vývoj.

Šedesátá léta poté přinášejí environmentální i celospolečenské obrození, odmítání soudobých institucí a volání po návratu k romantizované harmonii prvotní pospolitosti.

Individuální imaginace přírody se rychle stává předmětem zájmu psychologů a dochází ke konstituování prvních environmentálně-psychologicky zaměřených institucí.

Výzkumné oblasti

Výzkumy environmentální psychologie se tradičně zabývaly působením městského prostředí, architektury a designu, hluku a přelidnění, přírody či počasí na lidské myšlení, emocemi, a také způsobem, jak své prostředí vnímáme a jak v něm jednáme.

Výzkum chování, které poškozuje životní prostředí, hrál v této disciplíně původně jen doplňující roli.

Nově, někdy na přelomu století, začíná být environmentální psychologie chápána jako studium interakce mezi člověkem a jeho prostředím s větším důrazem na podporu proenvironmentálního chování".

tags: #psychosociální #podpora #environmentální #aspekty

Oblíbené příspěvky:

• Podrobný postup pro odpady v základové desce
• Třídění odpadu: Který koš vybrat?
• Klimatické Změny a Jejich Následky
• Zdroje znečištění Ústecký kraj
• Dopad znečištění ropy na ČR