Puštík bělavý: Ohrožený druh a informace o jeho záchraně

Puštík bělavý (Strix uralensis) je po výru velkém druhou největší sovou Česka. V rámci střední Evropy je nejpočetnější na Šumavě a v oblasti Bavorského lesa, kde je dnes populace odhadována na více než dvacet párů, optimistické odhady uvádějí dokonce padesát párů.

Puštík bělavý se vyskytuje ve starých boreálních lesích s roztroušenými bažinami, často s volnou vodou, mýtinami a políčky v severních částech euroasijského kontinentu. Na našem území je možné spatřit puštíka bělavého středoevropského. Hlavní centrum jeho rozšíření se nachází v karpatském oblouku a na území České republiky zasahuje západním výběžkem, přičemž zde hnízdí přibližně 50 párů.

Puštíci obývají jehličnaté i listnaté lesy. Ve střední Evropě preferují staré bukové lesy. Puštíci mají kolem obličeje z peříček vytvořené srdce, podobně jako sova pálená, na rozdíl od ní mají peří chundelaté a načechrané. Zbarvení peří je světle až tmavě hnědé, kropenaté. Puštíci jsou noční ptáci. Loví různé hlodavce a další drobné savce, jiné ptáky či hmyz. V jarních měsících můžeme slyšet typické hluboké houkání samce „vůhu-hu-hu“ s důrazem na první slabiku. V době hnízdění jsou puštíci velmi útoční a nebojácně brání svá hnízda před jakýmkoliv vetřelcem.

Historie a vymizení puštíka bělavého z české přírody

Puštík bělavý patří na Šumavě k původnímu druhu sovy. Určité odlišnosti v habitu dokonce vedly k popisu unikátní šumavské formy Strix schumavensis (HEYROVSKÝ, 1851). Ještě na přelomu 19. a 20. století se na české i německé straně Šumavy a v jejím podhůří puštík bělavý pravidelně vyskytoval. Jednalo se o jeden z nejzápadnějších výskytů v rámci rozšíření puštíka v západním Palearktu. Hnízdil zde zvláště ve smíšených lesních porostech a jeho početnost zde mohla dosahovat minimálně několika desítek párů. Mezi nejčastější oblasti výskytu patřilo především území mezi Vimperkem, Volary a Novou Pecí. Od počátku našeho století bylo zaznamenáváno snižování početnosti puštíka, poslední údaje o hnízdění jsou k dispozici z 20. let a od konce 30.

Jedna z největších sov střední Evropy byla začátkem 20. století v Česku i v Rakousku vyhubena. Dnes je tento kritický ohrožený druh i díky Zoo Praha opět stálým obyvatelem Šumavy.

Čtěte také: Ochrana puštíka obecného

Příčinu velmi výrazného úbytku, resp. vymizení šumavské populace puštíka bělavého lze zpětně obtížně definovat. Dostupné údaje vedou k předpokladu, že se může jednat o kombinaci intenzivního odstřelu s některými nepříznivými okolnostmi vývoje životních podmínek (ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, silné kolísání velikosti populace v důsledku možných klimatických výkyvů a gradací drobných savců, genetická izolovanost málo početné populace).

Puštík bělavý je nápadná a krotká sova, aktivující často za bílého dne, která je v blízkém okolí svého hnízda silně agresivní. Lze proto předpokládat, že při tehdejším vysokém počtu obyvatel Šumavy a možnostech v podstatě volné likvidace "škodné" mělo rozhodující vliv na vymizení puštíka právě pronásledování člověkem. V současné době je možno považovat reintrodukci puštíka bělavého na Šumavě za perspektivní, protože nebezpečí přímé likvidace puštíka bělavého je minimální.

Od 30. do 70. let bylo na Šumavě evidováno několik pozorování puštíka bělavého. Jedná se zřejmě o náhodné zálety z míst trvalého rozšíření, vzdálených od Šumavy několik set kilometrů, avšak vyloučit nelze ani možnost přežití velmi omezené původní šumavské populace. Občasné výskyty puštíků bělavých na české straně Šumavy z 80. a 90. let pak lze přisoudit především vypouštění v Bavorském národním parku.

Reintrodukční program na Šumavě

Návrat puštíků bělavých do přírody česko-německého pomezí začal v sedmdesátých letech minulého století z bavorské strany a v devadesátých letech i z české strany. Zpočátku byly sovy vypouštěny hlavně v okolí Českého lesa, od roku 2008 se vypouštění soustředilo na Šumavu.

Projekt reintrodukce puštíka bělavého na bavorské straně Šumavy byl zahájen počátkem 70. let a v současné době jej lze považovat za relativně úspěšný, protože v posledních letech již došlo ve volné přírodě k úspěšnému vyhnízdění několika párů, které se vytvořily z vypuštěných jedinců. Již v počátcích však projekt nesplnil dvě ze základních podmínek, a to dostatečný počet výchozích rodičovských párů (základ k chovu vytvořilo pouze 9 exemplářů, takže při vyprodukování necelých 200 mláďat dochází k nežádoucímu inbreedingu) a jejich původ (většina ptáků pochází z různých zoologických zahrad a někteří patří k nevhodné subspecii ze severní Evropy).

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Tento německý reintrodukční program dosud probíhal v omezenější míře (ročně vypuštěno v průměru 8 mláďat) a zatím ani na bavorské straně Šumavy neexistuje trvalá početnější a reprodukceschopná populace puštíka bělavého. Je proto velmi žádoucí eliminovat všechny výše uvedené nepříznivé faktory výrazným posílením geneticky vhodnou populací.

Od 20. let minulého století do začátku 21. století v Čechách puštík bělavý nehnízdil. Na Moravě se v 80. letech utvořila malá izolovaná hnízdní populace v oblasti Beskyd. Jde zřejmě o důsledek pozvolného šíření puštíka bělavého západním směrem ze Slovenské republiky, kde se v současné době vyskytuje početná stabilizovaná populace.

V současnosti je puštík bělavý rozšířen především v horských lesích střední Evropy (Karpaty, některé horské oblasti bývalé Jugoslávie a nejvýchodnější oblasti Alp).

Zoo Praha se do projektu návratu puštíků do šumavských lesů zapojila poskytnutím vlastních odchovů poprvé v roce 2009, tedy pouhý rok poté, co se v trojské zoo v rámci obnoveného chovu vylíhlo první mládě. O rok později byla předána další tři mláďata. Převážena byla společně s rodičovským párem do adaptačních voliér, kde strávila několik týdnů, než mohla být oddělena a vypuštěna.

Populace na Šumavě se začala od počátku projektu rychle stabilizovat i díky tomu, že puštíci přijali za své umělé budky, ve kterých začali hnízdit. S odhadovanou populací až dvaceti hnízdících párů byl reintrodukční projekt na Šumavě ukončen a populace je dnes již jen monitorována.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Situace puštíků bělavých byla ale stále alarmující v Rakousku, které by mohlo být důležitým mostem mezi populací na Šumavě a v Bavorském lese a východními populacemi na Slovensku a ve Slovinsku. V roce 2013 jsme proto poskytli dva puštíky bělavé z geneticky velmi cenné linie do stanice pro sovy a dravce v Haringsee poblíž Vídně, aby se zapojili do rakouského reintrodukčního projektu. V roce 2021 jsme pak předali první tři puštíky z našeho chovu k vlastnímu vypuštění v rámci projektu Návrat puštíků bělavých (Habichtskauz Wiederansiedlung), vedeného Dr. Richardem Zinkem z Vetmeduni Vídeň. Další dva puštíci následovali v roce 2023 a tři v roce 2024.

Aktuální poznatky o potravě puštíka bělavého

Na základě aktuálních poznatků o potravě puštíka bělavého (převažují menší druhy savců, méně jsou pak zastoupeni ptáci, obojživelníci a hmyz a při současných znalostech o populacích drobných savců a ptáků i predátorů na Šumavě lze předpokládat, že navrácení tohoto většího predátora do biocenóz Šumavy nebude mít zásadní vliv jak na kořist, tak i na potravní (ale i hnízdní) konkurenty.

Při zvažování opodstatněnosti reintrodukce a jejích vlivů nelze opominout ani skutečnost, že puštík patří mezi ty predátory, jejichž početnost a reprodukční strategie je velmi výrazně závislá na dostatku, resp. přebytku potravy, tedy největší predační tlak vytváří právě v období gradace drobných savců.

Zajištění chovného materiálu

Limitujícím faktorem pro zahájení úspěšné reintrodukce bylo zajištění dostatečného množství chovného materiálu. Z hlediska genetického i ekonomického se ukázalo jako nejvhodnější pro reintrodukci použití středoevropské subspecie ze Slovenské republiky. Populace puštíka bělavého je na tomto území početná a odběr určitého množství jedinců se v žádném případě na velikosti a kvalitě populace nemůže projevit.

Uvážíme-li, že odhadovaných 500 slovenských párů puštíka vyprodukuje v potravně nepříznivých letech min. 500 a v letech příznivých více než 1500 mláďat, pak např. plánovaných 5-10 odebraných mláďat ročně představuje zanedbatelnou část z vylíhlých jedinců. Při odběru je dodržována zásada, že pouze z hnízda o dvou a více mláďatech se odebere vždy jen jedno nejmladší mládě, které obvykle pro nedostatek potravy uhyne. Je proto zřejmé, že vliv odběru na celkový počet všech vylétlých mláďat je prakticky nulový a v žádném případě nemůže jakýmkoli způsobem tuto populaci ovlivnit.

Chov puštíků bělavých vychází z řady publikovaných údajů a ze zkušeností s chovem puštíků bělavých v Bavorském NP. Pro sestavení chovných párů je třeba jako základ použít kombinaci většího množství jedinců z volné populace v různých místech Slovenska. U těchto dovezených kusů se na podzim provádí sexování endoskopickou metodou a následně sestavení párů. Ty jsou poté umístěny v několika trvalých chovných zařízeních s dostatečnou personální a materiální základnou (Zoo Ohrada u Hluboké n. Vlt., Přírodovědná stanice Horažďovice, Stanice ochrany fauny Pavlov, Zoopark Chomutov, později Zoo Děčín a Zoo Praha). V nich puštíci pravidelně hnízdí a odchovávají mláďata, která se používají pro vypouštění do volné přírody nebo pro sestavování dalších chovných párů.

Na základě současných zkušeností při vhodném krmení odchová jeden rodičovský pár v průměru okolo dvou mláďat za rok, přičemž počet mláďat se s přibývajícím stářím rodičů obvykle zvyšuje. Byl zde tedy předpoklad, že při plánovaném trvalém chovu 6-10 hnízdících párů a každoročním dovozu 5-10 mláďat ze Slovenské republiky by bylo možné do roku 2005 vypustit na Šumavě až 150-200 exemplářů.

Vlastní vypouštění puštíka bělavého do volné přírody

Vlastní vypouštění puštíka bělavého do volné přírody vychází především z osvědčené metodiky v Bavorském národním parku. Chovné páry jsou umístěny ve vypouštěcích zařízeních, prostornějších voliér, vybudovaných na Šumavě v příhodných biotopech nebo jejich bezprostřední blízkosti. Do těchto vypouštěcích voliér jsou ve vhodném období, obvykle koncem července, umisťovány rodičovské páry s mláďaty z trvalých odchovných zařízení 1-2 měsíce před vypuštěním mláďat (dlouhodobější nebo trvalý chov hnízdících párů ve vypouštěcích voliérách se prozatím ukázal z finančních i organizačních důvodů jako nevhodný). Někdy jsou k rodičovským párům s mláďaty přidávána mláďata jiných párů nebo i slovenská mláďata z volné přírody.

Po vypuštění se mláďata pohybují v okolí těchto voliér a jsou ve vizuálním i hlasovém kontaktu s rodiči, což je velice důležité pro dobrou adaptaci na volnou přírodu. Po tuto dobu jsou mláďata přikrmována, postupně však začínají potravu lovit samostatně a za několik týdnů nejbližší okolí voliér opouštějí. Předpokládáme, že v budoucnu budou z těchto voliér v některých případech vypouštěna mláďata i s rodičovským párem, což umožní ještě přirozenější vývoj mláďat v kontaktu s rodiči i delší společně strávenou dobu po opuštění hnízda. U takto vypuštěného hnízdního páru je pravděpodobná silná hnízdní vazba na místo vypuštění i v dalších letech (starší ptáci se po vypuštění obvykle neodstěhují tak daleko jako mladí ptáci, kteří se během první zimy mohou přesouvat až několik desítek kilometrů. Předpokládá se, že je možno tímto způsobem postupně vytvořit ve vhodných lokalitách stálé hnízdní okrsky s trvalejší produkcí mláďat. Množství takto vypouštěných hnízdících párů však bude závislé na počtu jedinců, kteří budou pro tento účel vhodní.

Vypouštění mláďat probíhá v NP Šumava v místech historického výskytu puštíka bělavého. K dispozici zde byly původně tři, v současné době dvě vypouštěcí zařízení (v okolí Českých Žlebů, Stožce a Rejštejna). Později přibyly dvě voliéry na území Boletic spravovaném VLS Horní Planá. Při volbě umístění vypouštěcích zařízení byly upřednostňovány lesní porosty, blížící se svou druhovou, věkovou i prostorovou skladbou lesům přirozeným (v daných podmínkách především smíšené porosty pralesovitého charakteru s převahou buku) v kombinaci s volnými plochami s dostatečným množstvím potravy. V oblastech vypouštění byly postupně instalovány vhodné hnízdní budky, i když lze předpokládat zahnízdění též jiným způsobem (stará hnízda dravců, ve zlomech stromů, na zemi apod.).

Všichni vypuštění jedinci byli okroužkováni a označeni mikročipy. U téměř poloviny exemplářů byly od roku 2000 instalovány vysílačky, s jejichž pomocí bylo možno získávat důležité informace o pohybu ptáků po vypuštění do volné přírody po období až jednoho roku. Vzhledem ke značnému rozptylu mláďat po vypuštění se očekával postupně se rozšiřující, ale velmi těžko předvídatelný výskyt v oblasti celé Šumavy. Nepředpokládala se dlouhodobější kumulace více jedinců na stejné lokalitě a ani celková denzita zřejmě v budoucnu nebude vzhledem k velké rozloze Pošumaví dosahovat vyšších hodnot.

Od započetí realizace projektu v roce 1991 bylo doposud dovezeno 31 mláďat a 3 dospělí hendikepovaní jedinci ze Slovenské republiky a 124 mláďat bylo odchováno v našich zoologických zahradách (z toho 54 v Zoo Ohrada), v letech 1995-2010 bylo vypuštěno do volné přírody 107 jedinců (z toho 37 odchovaných v Zoo Ohrada). Tím byla úspěšně zakončena první fáze projektu, která měla za cíl sjednotit tým spolupracovníků, zajistit vhodné zázemí pro realizaci projektu, shromáždit geneticky vhodné jedince a započít s jejich reprodukcí, ověřit metody odchovu a vypouštění mláďat do volné přírody.

Celý projekt je možno již nyní označit za úspěšný, neboť již v letech 1998 a 1999 bylo na české straně Šumavy po více než 70 letech opět prokázáno vyhnízdění puštíka bělavého ve volné přírodě, a to poblíž míst jeho vypouštění, jiní vypuštění jedinci jsou pravidelně pozorováni na několika dalších místech vhodných pro zahnízdění a bylo nakonec hnízdění zaznamenáno opakovaně i v dalších letech. Na české straně se vytvořila relativně početná (cca 15-20 páru) reprodukce schopná populace.

Poděkování

Celý projekt by nemohl úspěšně začít a probíhat bez pomoci řady organizací a jednotlivců. Na odběru mláďat puštíka bělavého ve Slovenské republice se podílela Lesnická fakulta Technické univerzity ve Zvoleně (Ing. Rudolf Kropil, CSc.), Zoologická zahrada Bojnice a Mgr. Štefan Danko, RNDr. Pavol Kaňuch, RNDr. Štefan Pčola a MUDr. Ladislav Šimák. Vstřícná vždy byla i podpora orgánů ochrany přírody Slovenské republiky (především Ministerstva životního prostředí SR). Výrazný podíl na přípravě a zahájení prací měl Ing. Jaroslav Červený, CSc.

Nezbytné je zabezpečení vlastního chovu, které až do současnosti zajišťuje a z velké části ze svých nákladů hradí Zoo Hluboká (u začátků byl RNDr. Vladimír Holas, Petr Bednář a další), Přírodovědecká stanice v Horažďovicích (Karel Průcha), Stanice pro ochranu fauny v Pavlově (RNDr. Aleš Toman se spolupracovníky) a Zoopark v Chomutově (MVDr. Martin Ptáček aj.), později se spolupráce rozběhla i se Zoo Děčín a Zoo Praha.

Práce a náklady spojené s vlastním vypouštěním do volné přírody garantuje Správa NP a CHKO Šumava (RNDr. Luděk Bufka, pracovníci LS České Žleby, Stožec a Rejštejn) a významná byla vždy spolupráce s NP Bavorský les (Dr. Wolfgang Scherzinger). Organizaci celého reintrodukčního projektu zajišťuje Správa CHKO Třeboňsko (Ing. Bohuslav Kloubec).

tags: #pustik #belavy #ohrozeni #informace

Oblíbené příspěvky:

• Rozměry odpadu vany
• Hodnota přírody
• Materiály pro velké odpadkové koše
• Komunální odpad Lysá nad Labem
• Jak na ekologickou likvidaci aut v Přešťovicích