Udržitelnost je slovo skloňované v médiích, na sociálních sítích, v politických rozpravách ale i na pracovištích a školách. Ekologické aspekty a recyklace hutních materiálů se v současné době stávají stále důležitějšími faktory, které hrají klíčovou roli v několika oblastech. Především mohou významně přispět k ochraně životního prostředí a udržitelnosti přírodních zdrojů. Recyklace kovů představuje významný příspěvek k ochraně životního prostředí a udržitelnosti zdrojů.
Opětovným zpracováním použitých kovových materiálů lze výrazně snížit potřebu nové těžby, která často vede k devastaci krajiny a znečištění. To nejenže snižuje ekologickou stopu spojenou s těžbou, ale také šetří energii potřebnou pro zpracování kovů. Například, recyklace oceli vyžaduje o 60-75 % méně energie než její prvotní výroba z rud. Recyklace oceli je dnes jedním z klíčových pilířů průmyslové dekarbonizace.
Recyklace oceli, známá také jako sekundární výroba oceli, je zdrojem přibližně 50 % celkové výroby oceli v EU. V současné době vzniká přibližně 50 % z celkové výroby oceli v EU recyklací. Klíčovými surovinami potřebnými pro recyklaci oceli jsou ocelový odpad (označovaný také jako šrot) a železo, jehož potřeba závisí na dostupnosti a kvalitě ocelového šrotu.
Samotný proces recyklace zahrnuje několik klíčových kroků:
Nerezová ocel se v peci roztaví během zhruba 90 minut. Tavenina je následně odlévána do forem, ve kterých vznikají nové tyče a výlisky přesně definovaných rozměrů: průměry 16, 45 a 60 milimetrů u tyčí, délky tří metrů, případně ploché výlisky o rozměrech například 65 × 10 × 1000 milimetrů. Typická legura odpovídá standardu AISI 316L, známé také jako X2CrNiMo18-15-3 nebo DIN 1.4441.
Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj
Recyklace hutních materiálů snižuje potřebu těžby nových surovin, čímž se omezuje narušování ekosystémů a krajiny. Mimo environmentálních přínosů má recyklace hutních materiálů také značný ekonomický potenciál. Opětovné využití již jednou zpracovaných materiálů šetří náklady na pořízení nových surovin a energie potřebné k jejich zpracování.
Velkou výhodou recyklace kovů je skutečnost, že mnoho z nich, jako například hliník, měď nebo ocel, lze recyklovat prakticky donekonečna, aniž by došlo ke ztrátě jejich kvality a vlastností. Tento proces šetří nejen primární suroviny, ale také značné množství energie, která by jinak byla potřebná pro těžbu a zpracování nových kovů. Navíc se tím snižují emise skleníkových plynů a omezuje se produkce odpadu.
Značka STANLEY® si stanovila velmi ambiciózní závazek: SNÍŽIT EMISE SKLENÍKOVÝCH PLYNŮ O 50 % DO ROKU 2030. Aby tohoto cíle dosáhla, zavázala se, že nejméně 50 % výrobků bude vyrobeno z nerezové oceli vzniklé z recyklovaných materiálů a to již do roku 2025. Recyklovaná nerezová ocel snižuje spotřebu energie a emise přibližně o 50 %.
Již nyní platí, že v každém nerezovém výrobku je minimálně 60 % vyrobeno z recyklovaného nerezu. Při recyklaci 1 tuny nerezové oceli se vyhneme těžbě 33 tun rudy a ušetříme přibližně 4,5 tuny CO2.
Ve švýcarském městě La Chaux-de-Fonds spustila společnost Panatere první dvě průmyslové solární pece určené speciálně pro recyklaci nerezové oceli. Základní princip je jednoduchý a geniální zároveň. Pomocí heliostatů, tedy pohyblivých zrcadel sledujících pohyb slunce, je sluneční záření koncentrováno do ohniska speciálního reaktoru, kde je jeho intenzita zesílena až 5 500násobně oproti běžnému slunečnímu svitu.
Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí
V ohnisku této soustavy je dosaženo teplot přesahujících 1 450 °C, přičemž při maximální koncentraci dosahuje tepelný výkon hodnot odpovídajících více než 2 000 °C. To je teplota, která bezpečně stačí k tavení nerezové oceli a otevírá prostor pro celý proces recyklace bez spalování fosilních paliv.
Zatímco běžná výroba nerezové oceli znamená zhruba 6,8 kilogramu emisí CO₂ ekvivalentu na kilogram materiálu, „solární“ ocel společnosti Panatere má deklarovanou stopu pouhých 0,041 kilogramu CO₂ ekvivalentu. To je více než 160násobné snížení emisí. Tam, kde dosud hrála hlavní roli fosilní nebo elektrická energie, nastupuje přímo koncentrované sluneční záření.
Ačkoliv jsou kovy v zásadě neomezeně recyklovatelné, neúplná separace, složitá konstrukce výrobků a nedostatečné recyklační technologie recyklační proces stále více ztěžují. Ocel je často legována jinými kovy a materiály; s každým cyklem se příměsi jako měď a cín obtížně odstraňují a hromadí se v recyklované oceli.
Stejně jako u jiných forem recyklace platí, že „čím je výrobek složitější a čím rozmanitější materiály používá, tím lépe pravděpodobně funguje, ale tím obtížnější je jeho recyklace tak, aby byly zachovány zdroje, které byly pro jeho funkci primárně nezbytné“.
Jedním z nejzásadnějších limitujících faktorů je přítomnost mědi (Cu). Na rozdíl od uhlíku nebo síry nelze měď z taveniny běžnými metalurgickými postupy odstranit. To znamená, že se postupně hromadí a zhoršuje vlastnosti oceli.
Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů
Pro zajištění kvality recyklované nerezové oceli je nezbytné:
Ocelové výrobky musí být navrženy pro opětovné použití nebo opětovné zpracování, aby si zachovaly co největší hodnotu a prodloužily životnost materiálu. Míru recyklace lze zlepšit vytvořením správné infrastruktury. Klíčem k vysoké míře sběru jsou technicky a ekonomicky realizovatelné technologické procesy. Úspěšné recyklační závody a elektrické obloukové pece potřebují velké objemy vysoce kvalitního ocelového odpadu, aby mohly pokrýt počáteční investice a vyrábět kvalitní ocel.
tags: #recyklace #nerezove #oceli #proces