Recyklace plastů: Možnosti a výzvy

V dalším díle Encyklopedie plastů se zaměříme na recyklaci plastů. Je to možnost, jak efektivně využít plastový odpad a vrátit jej do oběhu v nové podobě. Plasty je možné recyklovat buď mechanicky, nebo chemicky. Čím se tyto dva rozdílné přístupy materiálového zpracování plastů liší?

Mechanická recyklace plastů

Pro tento typ recyklace plastů jsou typické mechanické procesy, díky nimž získáváme plastový recyklát. Jedná se o procesy mletí či drcení plastů, čištění, separace, sušení či regranulace. V současnosti se většina vytříděných plastů zpracovává mechanickou recyklací.

Mechanická recyklace je proces, během kterého se z plastového odpadu získává výrobek bez využití chemické reakce recyklovaného materiálu. Mechanická recyklace zachovává molekulární strukturu. Tento mechanický postup se může dělit podle zpracované suroviny a hodnoty výrobku na recyklaci primární a sekundární.

Primární mechanická recyklace

Při primární mechanické recyklaci se z jednodruhového plastového odpadu získává výrobek stejné či podobné kvality, jako měl původní materiál či recyklovaný výrobek. Recyklovaný materiál se mechanicky rozdrtí, vypere, vysuší a přetaví jej do granulátu při nízkých teplotách, aby nedocházelo ke štěpení molekul. Následně se míchá s čistým panenským plastem vstupujícím do zpracování. Tato metoda u zpracovatelů plastů převažuje.

Sekundární mechanická recyklace

Sekundární mechanická recyklace je proces, ve kterém se získá materiál nebo výrobek s vlastnostmi odlišnými od původního materiálu nebo výrobku. Postup lze využít při zpracování některých typů směsných plastových odpadů, kompozitních výrobků a méně kvalitních průmyslových a technologických plastových odpadů.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Nemalé limity pro mechanickou recyklaci plastů představují i aktuální trendy v obalovém průmyslu, kdy dochází například ke kombinaci různých druhů plastů, k nevhodnému kombinování materiálů, přidávání různých aditiv atd. Je třeba vzít v úvahu, že plasty recyklované mechanickou cestou můžeme zpracovat jen po omezený počet cyklů, protože se kvalita materiálu s každým dalším recyklačním procesem snižuje. Nevýhodou recyklátů, které vzniknou z procesu mechanické recyklace, je to, že je nelze opět využít při aplikacích do produktů, které jsou ve styku s potravinami.

Design plastového produktu hraje jednu z hlavních rolí v mechanické recyklaci. Pokud se například plastový obal skládá z vícevrstvé folie, není praktické jej recyklovat. Vynaložené úsilí pro tuto recyklaci je mnohem vyšší než při výrobě nového obalu z primárních platů.

Podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin nelze granulát z mechanické recyklace opětovně použít v obalové technologii potravin. Granulát by mohl obsahovat zdraví škodlivé látky, které by se mohly dostat do potravin. Pouze PET lahve, které si spotřebitelé přivezou zpět na zálohu, mohou být znovu použity na nové obaly potravin.

Dalším limitujících faktorem a výzvou mechanické recyklace plastů je barva recyklovaného plastu. Výsledný plastový granulát po rozdrcení a přetavení je černošedý produkt. Z tohoto nelze vyrobit plastové výrobky s brilantními barvami. Kromě toho mají granule vyrobené z recyklovaného plastu často nepříjemný zápach. Tento zápach lze přenést na výrobek. Tento problém lze překonat vylepšeným recyklačním procesem, např. optickými separátory. Ani tato vylepšení však nepracují se stoprocentní účinností.

Mechanická recyklace vyžaduje nekontaminované toky plastového odpadu. Většina plastů nelze mechanicky recyklovat opakovaně. Do mechanické recyklace jedné tuny plastových odpadů je nutné investovat 1 MW elektrické energie a použít 4 m3 vody.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Chemická recyklace plastů

Tento druh recyklace plastů je dnes stále spíše ve fázi testování. Na rozdíl od mechanické recyklace mají výstupy z chemické recyklace totožnou kvalitu jako primární suroviny a jsou od sebe nerozlišitelné.

Můžeme si to uvést na příkladu polyethylentereftalátu (PET). Ten lze ve vhodném prostředí rozložit na kyselinu tereftalovou a ethylenglykol. Překážkami chemické recyklace aktuálně jsou značné investiční náklady a nízká výtěžnost produktů. Takto získané druhotné suroviny bývají dražší než primární.

Po chemické recyklaci se plast stává prakticky nekonečně recyklovatelný. Naproti tomu se chemická, a zvláště termochemická recyklace se jeví jako velmi perspektivní způsob recyklace plastových odpadů. V budoucnu lze očekávat, že bude chemická recyklace doplňkem mechanické recyklace.

Oproti tomu chemická recyklace nevyžaduje důkladné třídění, může důsledně recyklovat většinu používaných plastů.

Recyklace plastů v EU

Zpracování plastů recyklací bychom měli brát spíše jako možnost, kterou můžeme snižovat množství odpadů, než jako úsporu primárních zdrojů (ropy a zemního plynu). Jen 4-6 % ropy se totiž používá k výrobě plastů. V Evropě dosahovala podle dostupných údajů v roce 2019 celková instalovaná recyklační kapacita pro plasty více než 8,5 milionu tun. Z toho největší část připadala na polyethylentereftalát (PET) a nízkohustotní polyethylen (LDPE), následoval vysokohustotní polyethylen (HDPE) a polypropylen (PP). Největší recyklační kapacity v Evropě mají k dispozici Německo, Itálie a Španělsko. V EU využívají v omezené míře chemickou recyklaci jediné dvě země, a to Německo a Itálie.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Podle jednotlivých druhů plastů disponovaly země unijní osmadvacítky (před vystoupením Británie) recyklačními kapacitami uvedenými níže:

Recyklace plastů v České republice

V České republice bylo v roce 2021 okolo 120 třídicích linek, které dotřiďovaly komunální plastové odpady. Třídění plastů a jejich recyklace jsou velmi důležitými kroky k efektivnímu nakládání s odpady, díky kterému můžeme snížit zátěž životního prostředí a přírody. Pokud odpad nevytřídíme, bude s velkou pravděpodobností uložen na skládku bez možnosti dalšího využití.

Plasty roztříděné podle druhů a slisované až ve dvousetkilogramových balících se odvezou z dotřiďovacích linek ke zpracovatelům. Zde se drtí, čistí a přetvářejí na suroviny vhodné pro výrobu finálních produktů. Nejběžnějším produktem recyklace plastů je takzvaný regranulát. Je vstupní surovinou pro výrobu nových plastů v podobě malých peciček. Z některých jednodruhových vytříděných plastů se také mohou vyrábět textilní či technická vlákna, a z nich poté např. koberce, výplně do zimních bund, dek a spacáků, autočalounění, mikiny, trika a dresy nebo také rozvodné vrstvy dětských plenek.

Pokud doma plasty sbíráte do taše nebo pytlů, do kontejnerů (pokud to je) je vysypte. Recyklaci plastu a její rentabilitu mimo sběr, třídění a zpracování ovlivňuje částečně i cena ropy. Například pokud klesne cena polyetylenu (jednoho z tzv. panenských polymerů) pod určitou hodnotu za kilogram, přestává být pro výrobce finančně zajímavé nahrazovat jej druhotnými surovinami (recyklovanými). Tím klesá poptávka a recyklace nám, lidově řečeno, vázne.

Potom, co vhodíte své oblíbené plastové obaly do žlutého kontejneru, přijede svozový vůz a plasty odveze na dotřiďovací linku. Zde se na běžícím pásu odstraní vše, co tam nepatří. Mimo to se zde plasty dotřiďují podle jednotlivých druhů (v ČR se v současnosti nejčastěji vytřiďují PET, duté obaly z tvrdého plastu, pěnový polystyren a plastové fólie). Pak se vše roztříděné zabalí, sváže a odveze k dalšímu zpracování. To, co zbude, je možné použít na tzv. downcycling. To je metoda (disponuje jí například Transform a. s. Lázně Bohdaneč), kdy se vše semele a vznikne nevzhledný druhořadý plast. Ten je využitelný ve stavebnictví nebo na výrobu různých krytů, kabelových koryt, apod.

Nejprve se tedy z hromady odpadu na třídicí lince vyberou PET obaly, průhledné fólie a pevné duté plasty (např. kelímky od jogurtů, obaly od kosmetiky a čisticích prostředků a jiné využitelné odpadní plasty). Co se stane se zbytkem, už víme. Následuje další krok a tím je drcení a mletí. Materiál se rozdrtí na maličké vločky a ty se dokonale properou ve vodě. Tím se odstraní zbytky potravin, nápojů, lepidel a dalších nečistot. Proprané vločky se roztaví a podle druhu, popřípadě, se vytvoří směs. Tento polotovar se tepelně upraví a vtlačuje se do kovových forem. Pak putuje recyklát ke svému odběrateli.

Sebraná plastová víčka jsou drcena podle jednotlivých druhů materiálů, ze kterých jsou vyrobená a dále podle barev. V další fázi dochází tepelným zpracováním ke vstřikování materiálu do forem, ze kterých pak vypadávají nové skvělé výrobky. Z víček od PET lahví se vyrábějí například potrubí, jejich spojovací komponenty, plastové konstrukce.

Problematický je polystyren ze stavebnictví. Ten velmi často obsahuje různá aditiva a zpomalovače hoření, které běžnou recyklaci znemožňují. Nejznámějším zpomalovačem je hexabromcyklododekan. A říká se o něm, že má karcinogenní účinky. Takovýto odpadní polystyren se pálí při teplotách kolem 900° C a je zákonem zakázáno ho vhazovat do kontejnerů na plast (postih až 50 000,- Kč). Týká se to i polystyrenu, který vám zbyl například po rekonstrukci doma v bytě nebo domě.

Plastové produkty z PVC (recyklační značka 3) nikdy nevhazujte do kontejnerů na plast. Jde i o roury z domácího odpadního vedení, některé předměty denní potřeby nebo hračky. Máte-li jich více, odvezte je do sběrného dvora.

Již víme, že plasty lze nejen třídit, ale i recyklovat. Skutečností je, že recyklát, který nenajde využití, je k ničemu stejně jako vše, co jeho získání předcházelo. Tedy i to naše slavné třídění odpadů.

tags: #recyklace #plastu #muze #byt #co

Oblíbené příspěvky:

• Velkoobjemové kontejnery Klatovy
• Přenesená působnost obcí v ochraně přírody
• O emisích developerských společností
• Soutěž pro středoškoláky
• Ekologické dopady dopravy