Role univerzit v environmentální výchově a vzdělávání

Environmentální výchova je součástí současného všeobecného vzdělávání a je zaměřena na ochranu a tvorbu životního prostředí. Pojetí environmentální výchovy je širší než přírodovědně založené ekologické výchovy - zahrnuje rovněž sociální, hodnotové a etické zaměření výchovy k aktivní účasti na tvorbě zdravého životního prostředí.

Hlavním cílem environmentální výchovy je odpovědné environmentální chování, tj. takové chování, kdy lidé berou při svém rozhodování v potaz dopady možných řešení na životní prostředí a zapojují se do aktivit určených ke zvýšení kvality životního prostředí a kvality života. Environmentální výchova je procesem poznávání životního prostředí, utváření a rozvíjení hodnotících vztahů (postojů) a rozvíjení šetrného a odpovědného jednání.

Soustředí se na pochopení vztahů a souvislostí mezi složkami životního prostředí (přírodní, kulturní nebo umělou, sociální), komplexní vyjádření vzájemné podmíněnosti živé a neživé přírody, organismů navzájem, vztahů lidské činnosti a jejích produktů a přírody, včetně poznávání nechtěných důsledků lidských přetvářecích aktivit, jež způsobují devastaci a ohrožení přirozených kvalit vody, vzduchu, půdy, flóry a fauny s následným ohrožením nejen lidského zdraví, ale i existence života na Zemi vůbec.

Ekologickou gramotností se rozumí porozumění provázanosti mezi lidským jednáním a jeho širšími sociálními, ekonomickými i environmentálními důsledky. Ekogramotnost lze rozčlenit na složku poznávací (souhrn poznatků o přírodě a jejím fungování, způsob myšlení zaměřený na hledání souvislostí a vnímání procesů), postojovou (projev emocionálního vztahu k přírodnímu prostředí, životní a hodnotové orientace, odpovědnosti za zdraví a dobrý stav prostředí) a činnostní (osvojení si ekologicky odpovědného a šetrného jednání a návyků, aktivní účast na účinné péči o životní prostředí).

Environmentální přístup ke vzdělávání je spojen s překonáváním primitivně egocentrických názorů a preferencí hodnot a s duchovní integrací člověka do přírody a kultury. Vzdělávání o životním prostředí obsahuje témata, která poukazují na komplexní vazby mezi čerpáním přírodních zdrojů, spotřebou energie, hranicemi průmyslového růstu, životním standardem, limity v zátěži přírody, kvalitou života, prostředím vytvořeným lidmi a vztahy kultury a přírody.

Čtěte také: Význam motýlů v přírodě

Vyvrcholením výchovného procesu je utváření žádoucích postojů jedince, jeho zájmových orientací a potřeb jako podnětů k jednání. Jde o náročný úkol utvářet a kultivovat hluboký citový vztah k přírodě i ke kultuře a posilovat trvalý zájem o ně.

Na rozvoji teorie a praxe environmentální výchovy se podílí nejen školy, ale i jiné instituce, například střediska ekologické výchovy, která realizují vzdělávací akce pro žáky, studenty, učitele a osvětové programy pro veřejnost.

Ekologické problémy se v souvislosti s globální klimatickou změnou, s poklesem obyvatelnosti krajiny, s čerpáním zdrojů nebo se změnami životního stylu stávají výrazným politickým tématem. Zároveň s tím, jak v akademické sféře i u politiků začíná vítězit funkce univerzit coby společenského resp. ekonomického agens, rostou nároky na vysokou úroveň výstupů činnosti těchto škol jako základu věrohodnosti rozhodování v různých oblastech.

Přestože humboldtovský model univerzit se posunul ve prospěch utilitárních základů vzdělanosti, i u nás sílí volání po diferenciaci vysokých škol podle náročných kritérií k financování (research universities, polytechnics). Nejen politické strany, ale možná ještě více občanská sdružení mající v programu kvalifikovaně působit v oblasti udržitelného rozvoje, budou potřebovat k osvětě “tvrdá data” a údaje verifikované standardními prostředky vědy.

V environmentální výchově se tedy nejedná pouze o otázky spjaté s přírodou, ale původní důraz na ochranu přírody se rozšiřuje o porozumění vztahům mezi komponentou přírodní, kulturní a sociální a jejich souvislostem. Nestačí například jen rozlišit živou a neživou přírodu, ale je třeba zkoumat jejich vzájemnou podmíněnost a vztahy mezi nimi.

Čtěte také: Občanská společnost: Současná rizika

S ohledem na necitlivé zásahy člověka do prostředí je třeba také upozorňovat na vliv lidské činnosti na přírodu. Mluvit s žáky o těch vlivech, které byly způsobeny nedbalostí, ale i o těch nechtěných. O všech, které působí devastaci a ohrožení přirozených kvalit vody, vzduchu, půdy, života zvířat i rostlin, a následně ohrožují lidské zdraví a život na Zemi vůbec. Environmentální výchova tedy značně přesahuje rámec přírodovědy a její původní, převážně biologicky pojatý obsah se od osmdesátých let 20. století rozšiřuje o témata společenskovědní.

Z toho vyplývá, že obsah i cíle environmentální výchovy lze naplňovat v každém vyučovacím předmětu. Podstatný vliv mají učitelovy přístupy k výuce, kterými žákům přibližuje, jak to v životním prostředí funguje. Řadu let se objevují výhrady k výuce, jež akcentuje nepropojenost učiva, které je odtržené od života. A to je také limitujícím faktorem pro naplňování cílů environmentální výchovy.

Když seznamujeme žáky na základní škole s přírodními zákonitostmi, měli bychom hledat propojení s možnými civilizačními vlivy. Odříkávání pojmů, vyjmenovávání morfologických znaků rostlin a živočichů nebo líbivá vyobrazení na interaktivní tabuli nepostačují. Důležité je zapojovat žáky do výuky, vést je k přemýšlení, nechat je řešit teoretické i praktické úkoly.

Zkušenostní a činnostní orientace výuky předpokládá zapojení činností, manipulaci s předměty, pozorování přírodních a společenských jevů, experimentování, práci s myšlenkovou mapou nebo třeba besedu s odborníkem. Takové exemplární metodické náměty, naplňující výše uvedená doporučení, zpracoval např. Aleš Máchal z brněnské Lipky. Motivuje jimi žáky k řešení simulovaných situací a k vyvozování důsledků lidského jednání na přírodní prostředí.

Otázkami typu: co v životním prostředí existuje, jak jednotlivé složky souvisejí navzájem a proč tomu tak je, co se stane, když do systému vstoupí nový „prvek“ apod., podněcuje žáky k přemýšlení. Je potřeba, aby škola začala na tento rozpor reagovat. Ve škole by měla být větší pozornost věnována objasňování souvislostí vzniku produktů lidské činnosti - takzvané materiální kultury - z přírodních surovin.

Čtěte také: MŽP a krajina v ČR

Žáci by si měli uvědomit, že přírodu nevytváříme, že příroda funguje bez nás. Environmentální výchova se stala součástí školních vzdělávacích programů, na školách jsou kvalifikovaní koordinátoři environmentální výchovy, učitelé mají možnost dalšího vzdělávání atd.

Určitým vodítkem k posouzení kvality učitelovy práce se mohou stát doporučení odborníků, kteří se kriticky vyjadřují k vlivu vzdělávacího systému, jenž podle nich podporuje krizi životního prostředí a lidskou nadřazenost nad přírodou. Osobně považuji za inspirativní myšlenky Emila Višňovského: Opravdu vyučujeme o přírodě pouze jako o „objektu, materiálu, zdroji či o prostředku dosažení lidských cílů, plánů a záměrů“?

Dokážeme ve výuce kriticky nahlédnout na výsledky lidské činnosti? Hovoříme s žáky o důsledcích kultury/civilizace? Nestává se, že je často marginalizujeme, odsouváme na okraj či přehlížíme? Objasňujeme dostatečně konflikt nebo vztah kultury a přírody? Nahlížíme na jejich vztah z hlediska etického, tj. dobra, zla, správného, nesprávného chování či jednání?

Pokud se vám daří s žáky o těchto tématech diskutovat, je zřejmé, že dáváte do kontextu učivo o přírodě a kultuře, že dokážete uvést příklady jejich vzájemného ovlivňování. Environmentální výchova se stala průřezovým tématem v kurikulárních dokumentech, které vešly v platnost v roce 2004. Ukazuje se však, že zajistit průřezovost není pro učitele vůbec samozřejmé.

Ve školách se ale setkávám s učiteli, kteří si uvědomují, že mohou ve svých nejen přírodovědných předmětech přispět k rozvoji environmentálních postojů svých žáků. Ráda bych zdůraznila, že jednání a chování v životním prostředí podle mě ovlivňují nejen environmentální znalosti, ale i takové kvality, jako jsou ukázněnost, starostlivost, laskavost, citlivost, tolerance či odpovědnost.

Jejich rozvoj je každodenní součástí práce učitele, nesnadné ovšem je, že zde působí řada dalších vlivů a očekávaný výchovný efekt se projevuje až s odstupem času. V environmentální výchově má všechno svůj čas. Environmentální vývoj světa bude i nadále ovlivňovat člověk.

Vědomí environmentálního rizika ‒ nebo chcete-li ohrožení ‒ je tu přítomné již dávno, a tak se již dlouho hledají cesty, jak mu předejít. Způsoby, jak pečovat o životní prostředí, se diskutují již více než šedesát roků. Zdá se, že stále více žijeme v době nebývalých možností, a to má vliv na míru naší konzumace materiálních i nemateriálních statků.

Vidím, jak mnoho lidí, aby nemuselo změnit svůj způsob života, spoléhá na to, že environmentální rizika se jich ‒ zatím ‒ netýkají. Věřím ale, že škola může mít v těchto otázkách vliv. Základem je vytvářet to, čemu já říkám pro-přírodní základ. Brát ohled na životní prostředí bychom měli učit každého žáka, aby, až dospěje, měl vypěstovanou citlivost a porozumění pro prostředí, ve kterém žije.

Klíčovou roli hraje empatie a dialogické promýšlení možností, jak konsolidovat environmentální situaci. A proto podporujme naše žáky, snažme se je nadchnout pro život.

V současné době působím na katedře pedagogiky. Vyučuji školní pedagogiku a teorii a metodiku výchovy, tedy předměty, v nichž nelze pominout výchovné aspekty. Ty sledujeme při kurikulárních činnostech, když se studenti učí vymezovat výukové cíle, učební úlohy, výukové strategie nebo volit způsoby hodnocení.

Práce se studenty mě velmi těší, vážím si jejich zájmu, otevřenosti, ochoty komunikovat a přemýšlet. Oceňuji, že si navzájem důvěřujeme, že si sdělujeme i případné pochybnosti. Potěšilo mě, když mi jeden student napsal: „možná bychom neměli žasnout, jak někteří lidé pomáhají zlepšit život na této planetě, ale měli bychom se zamyslet, jak můžeme pomoci my“.

Velkou radost mám z úspěšného působení našich absolventů ve školách, kteří považují environmentální výchovu za organickou součást své práce. Mnozí tvoří vlastní výukové materiály, píší učebnice nebo se úspěšně angažují v institucích neformálního vzdělávání.

tags: #role #univerzit #v #environmentální #výchově #a

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní kompostování s Kvetinac 5v1
• Meandry Odry a jejich ekosystém
• Obrazy člověka a přírody
• Techniky malby podzimní krajiny
• Březnová příprava kompostu