Romantické umění: Příroda a charakteristika

Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století. V první polovině 19. století se v Evropě rozšířil nový umělecký směr - romantismus. Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce.

Úplně na začátku bylo latinské označení pro město Řím - Roma. Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky. Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu. Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii. Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti.

Romantismu dala vzniknout dvě ve své době populární umělecká hnutí, která více méně reagovala na poptávku publika, a sice anglický gotický román, který v druhé polovině 18. století v Anglii rozpoutal vášeň pro tajemno a středověk, a německé literární hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor), které ovlivnilo celou generaci literátů a jejich čtenářů přelomu 18. a 19. století. Zatímco gotický román byl více formou bez hlubšího obsahu a smyslu, než komplexní literární tvar, díla hnutí Sturm und Drang, jehož čelnými představili byli Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller, byla a jsou vysoce ceněna pro svou vysokou literární úroveň.

Gotický román působil především na představivost (časté byly motivy duchů, rytířů, prokletí a polozpustlých hradů), Sturm und Drang se snažil zasáhnout čtenářovy city (hrdina Goethova románu Utrpení mladého Werthera se stal vzorem řady mladých konce 18.

Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše). Romantici žijí podle svých idejí a dávají společnosti na vědomí svůj nesouhlas s jejím uspořádáním, například tím, že se toulají, chovají se nezvykle apod. Romantismus našel uplatnění ve všech uměleckých disciplínách. Umělci se ve svých dílech snažili vyjádřit duchovní náplň tohoto směru prostředky, které měli k dispozici. Literatura zachycuje melancholii, stesk (oblíbený termín spleen - trudomyslnost, smutek) a boj jednotlivce proti společnosti.

Čtěte také: Romantické pojetí přírody u Friedricha

Malíři zobrazovali ponuré krajiny, ruiny, bouří stižené lesy. Osamocení hrdinové (na obrazech i v literatuře) trávili dlouhé hodiny v panenské přírodě, či byli zmítáni delirii a vášněmi. Hudba využívá lidových motivů i snových obrazů. Oblíbené motivy byly osamocení, noc, nebezpečí, tajemství, stesk či cesty.

Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí. Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckému směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje.

Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu [1]. Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století.

Romantická hudba je označení hudebního stylu, který vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicismu v duchu impulsů uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetiletí století dvacátého. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba). Orchestr byl během 19. století rozšířen a výrazně obohacen o nové nástroje.

Mezi české skladatele hudebního romantismu patří především Bedřich Smetana, autor mj. cyklu symfonických básní Má vlast, a dále Antonín Dvořák, který složil symfonické básně Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat a Holoubek na motivy Erbenových balad.

Čtěte také: Obrazy přírody a romantismus

Architektura romantismu je zásadně ovlivněna nostalgickým zaměřením tohoto období na minulost. Architekti se při svém dílu inspirovali stavbami jiných historických epoch nebo jiných kultur. Romantická architektura jako svébytný styl prakticky neexistuje, konkrétní podoba je pak dána slohem, ze kterého stavba vychází.

Romantismus v módě: Ženy nosily rozevláté sukně ve tvaru kužele. Pod sukněmi bývalo mnoho spodniček. Šaty se vyznačovaly úzkým pasem se sepnutým korzetem. Aby byl pás ještě hubenější, tak byl oděv v ramenou více rozšířený. Často nosily velké klobouky zdobené umělým ovocem nebo květinami. Vlasy byly často složité a sepnuté. Na plesy nosily hedvábné dlouhé rukavičky, šály a vějíře.

Muži nosili frakový kabát, který měl pestré a syté barvy. Pod kabátem mívali kostkované vesty. Kalhoty byly dlouhé a především jiné barvy než kabát. V zimě si oblékali dlouhé pláště s několika límci. Těmto kabátům se říkalo carriky. Ke kabátu nosili špacírku (hůlku) s cylindrem na hlavě.

Zatímco osvícenství bylo univerzálním celoevropským hnutím, romantismus získal v každé zemi své specifické naplnění a podobu. Směr vycházející z minulosti v každém prostředí využil dějiny konkrétního státu, kde se rozvíjel. V německém prostředí apeloval na měšťanskou humanistickou kulturu, v Anglii na křížové výpravy a v Rusku na nedávné napoleonské války. Romantičtí tvůrci zobrazovali bájné hrdiny (v českém umění např. Přemysl Oráč a kněžna Libuše, v německém Parsifal, v anglickém král Artuš).

Právě rozdílnost jednotlivých směrů posilovala jiný ideologický směr, který se v té době rozvíjel - národní cítění - podporovaný i na teoretické rovině, např. Herderem. Důvodem vzniku romantismu právě v Anglii byla drsnost, nezkrotnost a tajemnost tamní přírody, legendy i kontakty s orientem. Vzorem byla anglickým romantikům gotika (pro svoje tajemství, rytířství a ideály), kde podle nich byly lepší mezilidské vztahy, což zpracovávali v románech, podle kterých je toto období nazváno.

Čtěte také: Penziony pro romantiku v přírodě

Nejvýznamnějším představitelem anglické romantické literatury byl George Gordon Byron. V Německu Friedrich Schlegel, Novalis, Heinrich Heine. Nejvýznamnějším představitelem ruského romantismu byl Alexandr Sergejevič Puškin. Jeho dílo Evžen Oněgin nabylo celosvětového významu a úspěchu. Dalším významný ruský romantik byl Michail Jurjevič Lermontov. V Polsku - Adam Mickiewicz a Julius Slovacki. Němečtí: E.T.A.

tags: #romantické #umění #příroda #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Harmonogram svozu odpadu Drnholec
• Techniky maskování pro airsoft
• Obecní vyhlášky o kompostování
• Více o 10litrovém odpadkovém koši
• Hroznový kompost Biovin