Ropucha a její význam v přírodě

Přemýšleli jste někdy proč se v pohádkách "ošklivé a odporné" ropuchy mění vždy v překrásné princezny? Už v článku o ještěrce obecné jsem se zmiňoval o tom, že mám ve zvyku zvířatům ve svém okolí dávat jména. A tak jsem Matyldou pojmenoval ropuchu, která se mi usídlila na zahrádce.

Ropucha je nenápadným, ale velmi užitečným spojencem každého zahrádkáře. Žáby obecně, a ropuchy zvláště, jsou odpradávna pro svůj vzhled a slizkou kůži považovány za ošklivé. Přitom se jedná o velmi užitečné predátory, kteří mají své nezastupitelné místo v rovnováze potravního řetězce a výrazně se podílejí na regulaci množství škůdců především z hmyzí říše, ale také měkkýšů.

Ropucha obecná (Bufo bufo)

Ze všech druhů obojživelníků na našem území patří ropucha obecná (Bufo bufo) mezi nejrozšířenější a také nejméně ohrožené. Ropucha nemá velké nároky na určitý typ prostředí. Je domovem nejen v nížinách, ale i v horách- u nás asi do 1200 m . V Himálaji žije až do 3000 m. U nás žijící ropucha obecná severní (Bufo bufo bufo) je hojná po celém území. V Krkonoších se vyskytuje ojediněle i na Sněžce. Ropucha žije v lesích, na polích, zahradách i v okolí lidských sídel.

Ropucha obecná je v ČR rozšířena celoplošně, chybí pouze v některých menších oblastech. Jde o nejběžnější naší žábu i obojživelníka a je zřejmě jediným druhem, který snese označení "obecně rozšířený". Narozdíl od jiných druhů obojživelníků neznamená téměř žádné obsazené mapovací pole jen jednu lokalitu výskytu, ale více lokalit, často více než deset.

Ropucha obecná tráví skoro celý život na souši, ve vodě je pouze v krátkém období páření a kladení vajíček. Jde o velmi přizpůsobivý druh obojživelníka. Dobře snáší mimo jiné i široké rozmezí podnebí a typů půd. Vyskytuje se i ve velkých městech nebo v horách nad hranicí lesa.

Čtěte také: Srovnání ropuch

Popis

Ropucha obecná je z našich ropuch největší. Barva hustě bradavičnatého hřbetu je špinavě šedohnědá nebo narezavělá. Mladé ropuchy bývají svrchu nevýrazně skvrnité. V době rozmnožování mají ropuchy pokožku méně drsnou a jejich zbarvení je živější. Ale kontrast mezi normálním a jarním zbarvením není tak výrazný jako například u čolků. Za očima mají ropuchy dosti velké příušní jedové žlázy. Ušní bubínek je u některých jedinců dobře viditelný, u jiných nezřetelný. Dospělé samice ropuchy obecné dosahují velikosti až do 15 cm, samci do 10 cm.

Samci se od samic liší především velikostí. Samci mají tmavé zrohovatělé mozoly na prvních třech prstech přední končetiny a na prostředním dlaňovém hrbolku. Rezonanční měchýřek u tohoto druhu chybí. Samičky jsou o něco větší.

Rozmnožování

Brzy na jaře, někdy už od poloviny března se ropuchy páří. V té době žijí ve vodě a samečkové s vypoulenýma očima nad hladinou evokují pohádkové vodníky. V době páření vznikají samečkům na dvou až třech prstech předních nohou rohovité, skoro černé mozoly.Tyto mozoly slouží k pevnému uchycení na hřbetě samičky.

Samci totiž početně převažují nad samicemi a tak se často nezadaní samečci snaží soka z hřbetu samičky sundat. Desítky bachratých žabáků se dvoří svým vyvoleným. Při páření objímá samec samici za jejíma předníma nohama a snaží se co nejrychleji ji oplodnit svým mlíčím. Samička klade až 10 000 vajíček ve velkých chomáčích mezi rostlinstvem stojatých vod. Jsou to dlouhé rosolovité šňůry, vždy tři až čtyři vajíčka vedle sebe. Každé vajíčko je chráněno souvislou želatinovou bílkovinnou blankou zabraňující zaplísnění.

Asi za deset dní se z vajíček líhnou téměř černí pulci velcí pouze 5mm. Z našich žab jsou nejmenší. Stává se tak přžedevším po dešti. Koncem září ropuchy z naší přírody poznenáhlu mizí. Uchylují se do suchých podzemních dutin, daleko od vody. Zřídka si vyhrabou i vlastní nory.

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Potrava

Mimo dobu rozmnožování je ve dne většinou ukryta v děrách, pod kameny apod. Za potravou se vydává zpravidla za šera a v noci, kdy vylézá z úkrytu a začne slídit po potravě za kterou ji slouží červi, slimáci a různí pozemní členovci. Kořist zpozoruje až zblízka, upoutaná jejím pohybem. Zmocňuje se jí rychlým vymrštěním jazyka a okamžitě ji polkne. Stane-li se, že ulovený živočich je příliš velký a nedá se spolknout najednou, pomůže si přední packou.

Obrana

Zmínil jsem se již o příušních jedových žlázách zvaných parotidy vylučujících ostrý dráždivý sekret. Kožní jedy ropuchy vyvolávají silné pálení na sliznicích , můžou vyvolávat nejen vyrážky, ale i křeče a poruchy zažívací soustavy. Žádné zvíře, které jednou vzalo ropuchu omylem do tlamy už svůj pokus neopakuje. Může se ovšem stát, že nějaké zvíře účinek ropušího jedu nezná a na ropuchu zaútočí. Tehdy se žába snaží zapudit nepřítele výhružnou pozicí. Staví se na natažené nohy a nafukuje se. Nijak vábně přitom nevyhlíží.

V případě, že se k ropuše přiblíží had nebo jiný predátor (často tak reaguje i na přijíždějící auto), zaujme tato žába výstražnou polohu. Výrazně se nafoukne, skloní hlavu a napne zadní končetiny. Snaží se tak vypadat vetší než je a predátora se tím tak pokouší odradit. V případě, že už se predátor ropuchy dotýká, začne žába na obranu vypouštět bělavý, intenzivně páchnoucí kožní sekret, který obsahuje různé toxiny.

Ropucha zelená (Bufotes viridis)

Ropucha zelená se v České republice vyskytuje souvisle jen v některých nížinných oblastech. Nejvýše položené lokality tohoto druhu v ČR jsou ve výšce 740 m.n.m., většinou však svým výskytem nepřesahuje nadmořskou výšku 450 m.n.m.Jde tedy o typicky nížinný druh žáby.

Ropucha zelená bývá často oprávněně označována jako stepní žába a vyžaduje tak pro svůj výskyt otevřenou, nezarostlou krajinu s přítomností obnažené půdy. Na rozdíl od skoro všech ostatních druhů našich obojživelníků dobře odolává suchu, teplu, chladu a nevadí ji ani zvýšená slanost vody v nádrži pro rozmnožování - jediný náš druh, který je odolný vůči suchu a teplu je pouze ropucha krátkonohá.

Čtěte také: Proč je ekologická výchova důležitá

Popis

Samci mohou ve střední Evropě dorůstat velikosti až 80 mm (většinou méně) a samice 90 - 100 mm. Hlava tohoto druhu je výrazně široká. Oční zornice jsou charakteristicky vodorovné a mají eliptický tvar, duhovka bývá citrónově žlutá až nazelenalá. Na svrchní straně těla je ropucha zbarvena bíle, béžově či tmavohnědě v podkladu a je velmi výrazně poseta tmavozelenými či světlezelenými skvrnami, které mohou být propojené - zbarvení ropuchy je tak nejčastěji typicky „maskáčové“.

Rozmnožování

Období páření a kladení vajíček ve střední Evropě probíhá nejčastěji od dubna do června, ale výjimkou není ani páření v červenci. Ropuchy zelené se ve vodě objevují víceméně pouze v tomto období, jinak jsou výlučně suchozemské. Při páření samec drží samici za předníma nohama, mají tedy axilární amplexus. Samice klade dvě paralelní rosolovité šňůry vajíček o délce 2-5 m a šířce 4-6 mm. Samotná vajíčka jsou jednobarevně černohnědá a mají průměr 1-1,5 mm, v provazci jsou uložena v 1-3 pravidelných řadách. Jejich počet ve snůšce (šňůře) se pohybuje nejčastěji mezi 2000-6000 ks (údajně až 15000 ks).

Potrava

Její potrava se skládá hlavně z mravenců, brouků, pavouků a měkkých larev hmyzu. Méně je zastoupen létající hmyz jako jsou motýli a mouchy. Potrava mladých jedinců se skládá především z chvostoskoků, mšic, menších druhů brouků, roztočů a klíšťat. Pulci požírají často různé řasy a detrit, ale i jemný písek s kalem.

Ochrana

Ropucha zelená tak potřebuje otevřenou krajinu s obnaženým půdním povrchem, v níž se vyskytují mělká a nezarostlá vodní tělesa. Ropucha zelená je tedy jednoznačně závislá na hospodaření v krajině, pokud dojde k opuštění některých dříve udržovaných ploch, z místa mizí. Podpořit můžeme ropuchu zelenou ale i dalšími opatřeními, jen je potřebné změnit náhled na narušení krajiny. Nelpět na urovnaných a esteticky dokonalých tvarech, ale naopak alespoň krátkodobě ponechávat vyjeté koleje na cestách a polích.

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita)

Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita) - má téměř vždy výrazný citronově žlutý či žlutozelený pruh ve středové linii hřbetu. Zbarvení je celkově jiné, často světlé s tmavším (zeleným) skvrněním, jen málokdy je skvrnění výrazně„maskáčové“. Má velmi krátké zadní končetiny, díky čemuž neskáče, ale běhá. Parotidy má oproti r.zelené a obecné výrazně menší, trojúhelníkovitého tvaru a při pohledu shora navzájem rovnoběžné.

Ohrožení a ochrana ropuch

Bohužel člověk je v přírodě jejím největším nepřítelem. Ještě větší množství přijde každoročně o život pod koly automobilů při jarní migraci k vodním zdrojům. Ropuchy jsou totiž vybaveny silnou lokální pamětí, díky níž se na jaře vracejí ze svých zimovišť v podzemních dutinách vždy do svého původního rodiště, aby zde nakladly vajíčka a zplodily další generaci. Během několika jarních večerů a nocí tak tisíce po zimní hibernaci často ještě malátných žab táhnou nejkratší cestou ke svému rybníku, a pokud jejich cestu kříží byť jen málo frekventovaná silnice, hynou pod koly automobilů po stovkách.

Chráněna je dle vyhlášky č. 395 / 1992 Sb.

Na rozdíl od jiných druhů patří ropucha obecná na většině území ČR mezi méně ohrožené druhy obojživelníků. Celkově jde stále o nejpočetnější a nejodolnější druh našeho obojživelníka. Ropucha není zásadně ohrožena vyššími rybími obsádkami v rybnících, vyšší intenzitou využíváním krajiny ani zanedbáním péče o některé části krajiny. Dokáže celkem úspěšně přežívat v lidských sídlech.

Pouze je u tohoto druhu třeba věnovat zvýšenou pozornost místům střetu výrazného počtu zvířat s auty při jarní migraci. Tam kde je populace ropuchy méně početná a velký podíl populace umírá každoročně pod koly aut, je nutné situaci řešit - optimálně trvalými zábranami s navedením do podchodů či propustků, popř. Pokud budeme v krajině realizovat managementová opatření ve prospěch výrazně ohrožených druhů obojživelníků (např. pro kuňku ohnivou a čolka velkého), budou v řadě případů tyto zásahy pozitivní i pro ropuchu obecnou.

Tabulka: Rozdíly mezi druhy ropuch v ČR

Krajinu a přírodu neutváří jen dlouhodobé vlivy typu dob ledových, ale i ty rychlé, jako třeba povodně, vichr, oheň, laviny nebo pastva velkých savců. To vše přispívá k pestré škále podmínek, kde může příroda prosperovat. Lidé se ale často snaží tyto procesy potlačit nebo usměrnit. Tím však narušují základní principy fungování přírody a dochází k ohrožení mnoha druhů. To pociťuje například i naše sousedka ropucha zelená, která patří mezi druhy, které osidlují místa bezprostředně po nějaké „katastrofě“.

Stačí si uvědomit, že pro pestřejší přírodu i krajinu toho stačí udělat relativně málo. Třeba nechat oheň pod dohledem hořet nebo řeku se vylít. Bude-li člověk přirozené dynamické procesy více respektovat, vrátí se mu to třeba i v tom, že investice do „údržby“ přírody a krajiny budou menší.

tags: #ropucha #význam #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Bioodpad Králův Dvůr a okolí
• Průvodce výběrem nádoby na odpad
• Průvodce výběrem kalhot do přírody
• Oživení veřejných prostranství
• Bedřich Moldan o znečištění