Význam ekologické výchovy

O nezbytnosti realizace udržitelného rozvoje už pochybuje málokdo a jednotlivé jeho prvky naštěstí již začínají pronikat do našeho života. Vyjdeme-li z názoru, že myšlení rozhodujícím způsobem ovlivňuje všechny lidské aktivity, pak velmi obecně řečeno, udržitelnost rozvoje vyžaduje vnést do myšlení člověka novou kvalitu - schopnost negativní zpětné vazby, tedy regulačního mechanismu, který byl zakladatelem kybernetiky N. Wienerem označen za „tajemství života“, regulačního mechanismu umožňujícího tzv. organický vývoj či udržování dynamické rovnováhy v biosféře.

Jinými slovy jde o to, naučit se preventivně domýšlet možné důsledky jednání a chování a volit takové způsoby, které neohrožují život, jeho podmínky a rozmanitost, a které vyhovují také kulturním a humanitním rozměrům lidské společnosti. Takové pedagogické ideály byly v podstatě hlásány mnohými mysliteli i v minulosti - stačí si jen pročíst například pansofické dílo J.A.Komenského.

Myšlení člověka zásadním způsobem ovlivňuje výchova - výchova v nejširším smyslu slova zahrnující jak působení na racionální složku lidské osobnosti ,tak i na její složku emocionální a volně aktivní. Zahrnuje tedy jak vzdělávání, tak i výchovu v užším smyslu slova, jak obvykle označujeme ovlivňování citů, podněcování lidské tvořivosti a aktivity. Takto široce pojatou výchovu směřující k realizaci udržitelného rozvoje můžeme označovat jako ekologickou.

Historie a vývoj ekologické výchovy

Počátky ekologické výchovy jsou v komplexní výchově k ochraně přírody, která k sobě připoutala pozornost v šedesátých letech a v sedmdesátých letech pak rozšířila svůj zájem a změnila většinou i své označování na výchovu k péči o životní prostředí. Postupně se stále zřetelněji ukazovalo, že jde o domýšlení a uplatňování složitých interakcí v celém systému vztahů člověka k biosféře i vztahů uvnitř lidské společnosti, že jde o propojování hledisek ekologických, ekonomických, technických i sociálních.

Do popředí vzdělávání stále výrazněji vystupoval požadavek rozvíjet schopnost myšlení ve vztazích (v souvislostech) nad požadavkem získávat jednotlivé znalosti, a to tím výrazněji, čím více se rozšiřují možnosti využívání moderních informačních technologií. Protože termín výchova k péči o životní prostředí byl jazykově nešťastný a slovo „ekologie“ označující vědu o vztazích mezi organismem a prostředím výstižněji naznačovalo i potřebu vztahového myšlení, začal se u nás od poloviny osmdesátých let stále častěji používat termín ekologická výchova (ekologické vzdělávání a výchova) .

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Termín byl nejprve používán v resortním výzkumném úkolu školství, do kterého se podařilo zapojit nejen resortní výzkumné úkoly, ale i téměř všechny vysoké školy v tehdejším Československu. Je třeba zdůraznit, že termín „ekologická výchova“ nikdy neznamenal pouze předávání informací ze základů ekologie, ale že od samého počátku jeho používání mělo širší význam - uplatňování ekologických aspektů ve všech oblastech lidských aktivit, tj. V současné době Ministerstvo životního prostředí začíná prosazovat termín odpovídající jeho označení - tj. environmentální osvěta, vzdělávání a výchova v souvislosti s jeho uplatněním v zákonu o právu na informace o životním prostředí (č.

Úrovně ekologické výchovy

• Ekologické vzdělávání a výchova by v žádném případě neměly být chápány izolovaně od celkového výchovně vzdělávacího ovlivňování lidské osobnosti.
• Naopak.
• Musí být nedílnou součástí všeobecného vzdělávání i odborné přípravy pro život každého člověka.
• Vzhledem k naléhavosti změn ve způsobech chování a jednání lidí (tj. změn životního stylu) ve smyslu udržitelného rozvoje je třeba ekologickou výchovu realizovat na všech možných společenských výchovně vzdělávacích úrovních - tj.
• Ekologickou výchovu je nutné zaměřovat jak k dětem a mládeži, tak i k dospělým a je třeba sledovat jak utváření odpovědných občanských postojů , tak i zvyšování různě náročné a zaměřené odborné kvalifikace (profesních postojů).

Žádnou z úrovní ekologické výchovy bychom neměli podceňovat a přehlížet, protože jejich účinnost je individuálně velmi odlišná, a to jak s ohledem na různou (i geneticky danou) podstatu jedinců, tak i s ohledem na to, jak, kdo a jakými prostředky, ekologickou výchovu realizuje. Rodina má obzvláštní význam při formování základních postojů člověka ke skutečnosti a zejména její vliv na citové vztahy k prostředí (k přírodě, k lidským výtvorům i k ostatním lidem) a na hodnotovou orientaci je často rozhodující. Zdaleka ne většina rodičů je si ovšem vědoma principů a potřeb udržitelného rozvoje a navíc svých rodičovských možností a povinností v tomto směru.

Realizace ekologického vzdělávání a výchovy různými institucemi a organizacemi (včetně sdělovacích prostředků, filmů, speciálně zaměřených organizací, středisek a hnutí.) může být a často skutečně je velmi efektivní, ale obvykle působí pouze (nebo zejména) na ty jedince, kteří mají zájem a umějí naslouchat. Jsou ovšem tací, kteří ekologickou problematiku podceňují, nic o ní nevědí, nemají chuť slyšet varování a myšlenka udržitelného rozvoje je pro ně pouhou frází. Takoví jedinci jsou nyní ve všech věkových skupinách a v nejrůznějším sociálním postavení. Pokud se týká dospělé populace, je u nich náprava těžká - až nemožná, protože dospělé nelze přimět k tomu, aby si alespoň něco přečetli, něco poslechli, aby získali základní informace, které by jejich vztahy k ekologické problematice mohly ovlivnit.

Ekologická výchova ve školství

Za prvořadý úkol školy se pokládá vzdělávání, a tedy i vzdělávání ekologické. Otázkou je, zda si škola tuto svou výjimečně závažnou roli již uvědomuje, zda ji chce realizovat a zda ji vůbec umí zastávat. Odpověď jistě nemůže být jednoznačná. Tak jako v mnoha dalších aspektech jsou velké rozdíly mezi jednotlivými školami a v nich mezi jednotlivými pedagogy. Zdá se, že v současné době je již v našich školách hodně učitelů, kteří se snaží připravovat své žáky a studenty pro udržitelný rozvoj. Bohužel se však většinou jedná o obětavé jedince, obrazně řečeno o osamělé běžce na dlouhé trati. Možnost působit systematicky a dlouhodobě je zatím využívána jen velmi zřídka, jak ukázaly například průzkumy realizace ekologického vzdělávání a výchovy v oblasti středních škol (v oblasti středních odborných škol v roce 1998 a v oblasti gymnázií v roce 1999).

Ekologická výchova na prvním stupni základní školy

V nejnižších ročnících základní školy ještě převažuje u dětí hravost a proto forma hry je nejdůležitější i pro získávání základních informací o okolním prostředí a o vztazích k němu. Postupně děti rozšiřují svou pojmovou základnu, učí se rozlišovat, vnímat souvislosti. Svět je chápán zcela přirozeně celistvě a zejména prostřednictvím citů. Schopnost vnímat krásu, hodnotit kvalitu okolí, vztahy lidí k prostředí, k živým organismům i vlastní jednání je přímo nezbytné opírat o konkrétní kontakty s přírodou, s uměním, s lidmi. Toto období je mimořádně závažné pro utváření osobnosti dítěte, formují se základní mravní zásady, počátky tvořivých přístupů ke skutečnosti, rozvíjí se fantazie. Veliký vliv mají vzory chování a jednání, kterých si dítě váží, které mu imponují, a to jak z bezprostředního okolí, tak i z literatury, filmů atd. Dítě v tomto věku snad nejtíže snáší rozpory mezi skutky a činy. Ve škole má rozhodující vliv jediný učitel, který většinou řídí všechny učební činnosti, s nimiž může cílevědomě spojovat i ekologickou výchovu.

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Za základní cíle ekologické výchovy v tomto období je možno pokládat podchycování a rozvíjení citlivého vztahu k okolí, ohleduplnosti v mezilidských vztazích, úcty a obdivu ke kráse, k životu. Na základě aktivit a kontaktů s přírodou i s ostatním okolím je třeba prohlubovat a třídit elementární znalosti o přírodě, o člověku, o jeho vlivech na prostředí, pěstovat základní dovednosti a návyky správného chování a vytvářet předpoklady pro myšlení ve vztazích. Velkou pozornost je nezbytné věnovat vlastní úpravě prostředí ve třídě i v okolí školy a spolupráci školy s rodinou. Velmi pozitivní výchové vlivy mívají návštěvy dětí v ekologických střediscích, v zoologických zahradách apod. Je to období, kdy jsou běžné vhodné příležitosti k ovlivňování postojů rodičů k ekologické problematice.

Ekologická výchova na druhém stupni základní školy

Na druhém stupni základní školy procházejí žáci velmi citlivým obdobím puberty, které se výrazně projevuje nejen na jejich tělesném, ale také na psychickém vývoji. V období psychické lability se mnohdy mění vztahy mladého člověka k okolí i k sobě samému. Začíná hlouběji přemýšlet, snaží se chápat okolní svět a vztahy v něm, často zaujímá rozhodné postoje jevící se i jako vzdor. Jeho vnímání se blíží vnímání dospělého člověka. Lépe zobecňuje, zvyšuje se samostatnost a kritičnost přístupů k okolí, stabilizují se rozmanité zájmy. Dospívající jedinec vyvozuje vlastní závěry z poznávání okolního světa, často i ukvapené z nedostatku zkušeností. Snaží se napodobovat své životní vzory, blížit se jim. Silný kolektivní cit se někdy projevuje i „stádností“, s čímž bývají spojeny problémy kuřáctví i propadání dalším drogovým závislostem.

Na jedné straně roste citlivost, samostatnost,odpovědnost, sebeovládání, na druhé straně i lhostejnost, tvrdost a necitelnost. Zvyšuje se často nesnášenlivost k povrchnosti, nekompromisnost v mravních zásadách. Často se výrazně rozvíjejí aktivity, fantazie a tvořivost. Formování postojů k okolí - k přírodě, k umění, k technice, ke sportu, k ostatním lidem, ke konzumu atd.- ovlivňuje více učitelů ve škole i mnoho dalších lidí v mimoškolním prostředí, zatímco vlivy rodiny často ustupují do pozadí. Na rozdíl od převahy ekologické výchovy (ovlivňování citového vztahu k prostředí) vystupuje do popředí ekologické vzdělávání, tj.

Mezi základní úkoly ekologického vzdělávání v tomto vývojovém období by mělo patřit nejen prohlubování jednotlivých poznatků o přírodě, o vztazích člověka k prostředí (včetně vztahů k ostatním lidem v rámci lokálním, regionálním i globálním), ale zejména konktrétní sledování a uvědomování si souvislotí v okolním prostředí, vyvozování obecně platných zákonitostí. Důraz by měl být kladen na přímé aktivní kontakty s prostředím, na jeho pozorování, zlepšování, hodnocení, na řešení přiměřeně obtížných problémových úloh, na rozvíjení zájmů. Ekologické vzdělávání spojované s nenásilným výchovným vlivem by mělo prolínat do celé struktury vzdělávání - do všech vyučovacích předmětů - i do celkových školních aktivit. Rozhodující význam pro vytváření základní soustavy potřebných znalostí mají předměty Přírodopis, Zeměpis a Občanská výchova, zčásti také Fyzika a Chemie. Realizace ekologického vzdělávání vyžaduje jednak adekvátní připravenost všech učitelů (včetně vedení školy) a v zájmu koordinace ekologického vzdělávání a výchovy v rámci školy i v zájmu rozvíjení kontaktů školy s okolím v této oblasti ještě zvláštní organizační (manažerskou) připravenost některého pedagoga, který by koordinační funkci zastával.

Ekologická výchova na střední škole

Středoškolský stupeň ekologického vzdělávání zaujímá mimořádně významné postavení, které souvisí jednak s celkovým postavením středních škol ve vzdělávací soustavě, jednak s dosaženou úrovní mentální vyspělosti mladých lidí. V tomto vývojovém období dochází k dozrávání intelektu a výrazněji se projevuje jeho diferencovanost. Celkově je možno říci, že se zdokonaluje schopnost osvojovat si větší rozsah znalostí, rozpoznávat podstatné znaky, princip a smysl jevů a dějů, chápat vztahy, velmi často i zpětnovazební souvislosti. Zvyšuje se úroveň estetického vnímání okolí, ustalují se etické zásady. Mladý člověk si uvědomuje svou individualitu, roste jeho sebevědomí, kritičnost k okolí, zájem o aktuální problémy společenského vývoje.

Čtěte také: Důležitost ekoznačení

Přímé zapojení do praxe sleduje zejména střední odborné školství, příprava pro vysokoškolská studia je hlavním úkolem gymnázií. Střední odborné školství kromě toho musí mít na zřeteli spojování ekologických aspektů s odbornou přípravou a utváření profesních postojů k prostředí, tj. pěstování odpovědnosti, aktivity a tvořivosti v uplatňování ekologických aspektů ve veškeré pracovní činnosti. I na středoškolské úrovni má proto hlavní význam připravenost učitelů pro ekologické vzdělávání v jednotlivých učebních aprobacích a kromě toho zajištění speciální přípravy některých učitelů pro integraci znalostí, pro nové, moderní metodické přístupy její realizace.

Ekologická výchova na vysoké škole

Vysokoškolská úroveň ekologického vzdělávání by měla být především spjata se získávání odborné kvalifikace a s rozvíjením samostatných tvořivých přístupů v této oblasti. Adekvátně vysokoškolskému stupni vzdělávání by měly být do vzdělávací struktury začleněny informace týkající se filozofických aspektů udržitelného rozvoje, významů komplexního pojetí ekologické problematiky a ekonomických, legislativně právních i sociálních nástrojů, které je možno v zájmu udržitelného vývoje prosazovat a využívat. Tento požadavek by se měl týkat všech vysokoškolských oborů.

Podpora ekologické výchovy Ministerstvem životního prostředí

6. 9. Ministerstvo životního prostředí (MŽP) připravilo novou výzvu zaměřenou na rozvoj znalostí a dovedností pro žáky, studenty nebo učitele ale i mimoškolní veřejnost. Výzva je určená na environmentální vzdělávací programy, kurzy či školení a aktivity související s ochranou přírody i klimatu a celkově na podporu ekologické osvěty. Na to je v Národním programu Životní prostředí připraveno 70 milionů korun.

„Vést děti a mládež k ekologickému vnímání a cítění, učit je chápat význam klimatických změn a proč je důležité chránit přírodu, je dnes jedním z našich nejdůležitějších úkolů. Dlouhodobě proto podporujeme nejen centra ekologické výchovy a řadu ekovýchovných programů a projektů a jsme rádi, že je po nich velká poptávka,“ řekl ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) a doplnil: „Proto jsme také otevřeli novou výzvu, kde si mohou nejen ekocentra sáhnout na mnohem více financí než v předchozích výzvách - celkem na 70 milionů, což je téměř dvojnásobek. Tato výzva se zaměřuje na dlouhodobější programy, osvětu a aktivity jak pro žáky od základních škol až po vysokoškoláky, tak i mimoškolní veřejnost.

Současná výzva pro environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu je určena například pro pracovníky návštěvnických center, centra ekologické výchovy, odborné instituce ochrany přírody, muzea, univerzity, pracovníky veřejné správy v oblasti životního prostředí a další veřejnost. Žádosti mohou být podané elektronicky v období od 16. 9. 2024 do 31. 10. 2024 s podmínkou, že podpořené projekty musí být realizovány nejpozději do 31. 12. 2028.

„Podpora bude až ve výši 70 % z celkových způsobilých výdajů. Minimálně si žadatelé, například ekocentra, mohou sáhnout na 500 tisíc, maximálně pak 4 miliony korun,“ upřesnil ministr Petr Hladík. Finance jsou rozděleny do tří kategorií. Celkem 40 milionů korun je určeno na dlouhodobé environmentální vzdělávání a výchovu jak pro studenty na základních, středních a vysokých školách, tak pro širokou veřejnost. Dále 15 milionů korun je určeno na interpretaci přírodního dědictví, zejména na tvorbu funkčních informačních nástrojů v oblasti ochrany přírody v rámci zvláště chráněných území, území Natura 2000, biosférických rezervací UNESCO a národních geoparků. Poslední část, 15 milionů korun, půjde na motivační akce, soutěže a festivaly, konkrétně se jedná o soutěže v environmentální problematice určené žákům a studentům všech stupňů školního vzdělávání, motivační akce zaměřené na účast veřejnosti na ochraně životního prostředí a o festivaly s environmentální tématikou.

„Nejen, že dotace žadatelům pokryje téměř dvě třetiny z celkových způsobilých výdajů, navíc jim poskytneme 30 % zálohově formou jednorázové platby. Po doložení skutečných výdajů provedeme vyúčtování a vyplatíme zbytek dotace,“ upřesňuje ředitel Státního fondu životního prostředí ČR Petr Valdman a dodává, že díky této změně žadatelům odpadnou starosti se sháněním prostředků na počáteční náklady spojené s rozjezdem projektů.

Aktuální tříletá výzva je vyhlášena jako jednokolová soutěžní. Kritéria žádostí budou posuzovat jmenovaní členové expertní komise z řad MŽP a Státního fondu životního prostředí ČR na základě bodového hodnocení. Hodnocení bude zkoumat například přínos projektu a jeho dopad, dále rozpočet a efektivitu nákladů, udržitelnost projektu, kvalitu zpracování žádosti a reference.

Osobnosti ekologické výchovy

Životní dílo Hany Librové nesestává jen z originálních sociologických výzkumů, množství publikovaných článků, řady pozoruhodných knih, přednášek a besed. Byť její vrcholný profesní počin bezesporu představuje ustavení oboru a Katedry environmentálních studií (1999), další z mnoha oblastí cílevědomého působení profesorky Librové je dlouhodobá soustavná podpora environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO). Její blahodárný vliv se mimo jiné projevil v silných inspiracích k dalšímu vzdělávání pedagogů základních a středních škol, zejména v rámci specializačních studií pro školní koordinátory EVVO, ale i k sebevzdělávání ekopedagogů1 středisek environmentální výchovy z celé České republiky. Zásadní význam pro tyto účely měly a dosud mají především knihy Hany Librové v trilogii Pestří a zelení, Vlažní a váhaví a Věrní a rozumní, které se staly vyhledávaným a oceňovaným studijním materiálem a inspiračním zdrojem pro pracovnice a pracovníky těchto vzdělavatelských profesí.

Proto považuji za nutné uvést, v zájmu ujasnění vhodnosti pojmů, že původní (dlouhá léta a namnoze i v současnosti užívaný) pojem „ekologická výchova“ je značně nepřesný. Environmentální výchova, respektive environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, jsou proto mnohem příhodnějšími pojmy, neboť přesněji vystihují cílevědomou snahu o zlepšování vztahů a přístupů lidí k přírodě a životnímu prostředí, a to i na základě zvýšené citlivosti i ohleduplnosti a vnímání jejich nenahraditelných hodnot i stupňujícího se poškozování.

Mnohé z nich vyjadřují silnými argumenty podloženou podporu učitelům poctivě a obětavě se věnujícím environmentální výchově v nejrůznějších podobách. Současně chci tímto způsobem vyjádřit úctu a vděčnost jejich autorce, která svými texty významně přispěla k podpoře a žádoucímu rozvoji české ekopedagogiky, a to zejména v obdobích jejího počátečního, do značné míry intuitivního rozvoje.

V červnu 1992 se v Lipce uskutečnila přednáška s besedou týkající se mimo jiné přístupů k zacházení lidí se zvířaty. V ušlechtilých knihách o zvířatech je to velice častý motiv. (…) Chlapec, lovec, nebo jiný člověk odchoval nějaké postižené zvíře, nebo vypiplal mládě. Nastává chvíle, kdy je na čase zdravého či dospělého tvora pustit na svobodu. Hrdina stojí často se slzami v očích a pozoruje, jak se jeho svěřenec ztrácí z dohledu. Je to pro něho trpká chvíle. (…) Bude mu bez zvířete, ke kterému přilnul, smutno. Ačkoliv přichází o své potěšení, dává druhému tvorovi možnost plně žít. (…) Tento motiv (…) totiž přesně vyjadřuje, o co v lásce k přírodě jde.

V každodenní praxi se může jednat o zcela drobné, zdánlivě bezvýznamné činy, jakými jsou například záchrana topícího se brouka v jezírku či vypuštění zbloudilé včely z tramvaje. I v takovýchto chvilkových situacích se utváří tzv. I když nejsem příznivcem mnohých myšlenek Murraye Bookchina (např. 2012), dovolím si ještě vyřknout otázku, která mne v souvislosti s antropocentrismem, biocentrismem, ekocentrismem a hlubinnou (resp. hlubokou) ekologií znepokojuje už několik desetiletí: někteří představitelé deep ecology (jako např. John Seed) jsou přesvědčeni, že se dokáží vcítit do pocitů nejrůznějších živočichů, ba i kamenů. Není však aktivita nazývaná „shromáždění všech bytostí“, při vší úctě k bohulibým úmyslům její autorky Joanny Macyové, naopak spíš projevem (nevědomé, netušené) antropocentrické pýchy účastníků domnívajících se, že v rámci rituálu skutečně uvažují jako velryba nebo čmelák, tedy jen jakousi, byť zcela poctivě zamýšlenou, hrou, která mnoho neřeší (viz Seed et al. 1993)?

Připadá mi totiž, že takovýto rituál je možná dobrou aktivitou do dramatické výchovy, avšak z hlediska etického se mi myšlenka či princip vciťování se do uvažování zvířat jeví jako veskrze lidská a tím pádem neumožňující do vědomí zvířat takto (a zřejmě ani jinak) nahlížet. Brněnský Dům ekologické výchovy Lipka nebo třebíčské Středisko ekologické výchovy Chaloupky jsou instituce, které zaručeně přivedou děti do přírody. Aby se v ní dívaly a chápaly a aby tam zažily „svůj příběh“. Budou-li v těchto organizacích působit dobří školení i laičtí pedagogové (a ti tam podle mého jsou), budou děti učit nejen vztahu k přírodě, ale povedou je i k citlivému a obětavému vztahu k ostatním lidem. (…) Navzdory zjištění, že v minulých desetiletích zůstal nevyužit, je prostor vlivu učitelek a učitelů na děti významný a do budoucna nadějný.

Shrnuto: kladu důraz na vzdělání a přístup učitele. Cesta nesnadná, ale poměrně spolehlivá. Znamená to rychle začít zkvalitněním vysokoškolské přípravy budoucích učitelů. (…) Méně zdlouhavou cestu znamená uvolnění prostoru a všestranná podpora a inspirace pro iniciativu a nápady současných učitelů (velkou práci tu odvádí např. Dům ekologické výchovy LIPKA v Brně, který sdružuje zájemce o ekologickou problematiku do ekopedagogického klubu TILIA.

Kulturní autolimitace

Za naprosto zásadní pojem Hany Librové pro úspěšnou environmentální osvětu lze považovat „kulturní autolimitaci“, který autorka vysvětluje v následujícím úryvku ze závěru obsažného a z velké míry polemického článku. Slabost, křehkost a parciálnost lidského altruizmu mne vede ke skeptickému názoru, že ani myšlenka trvale udržitelného způsobu života není schopna ekologický kolaps odvrátit. Přesto se mi jeví snaha chránit přírodu a budoucí generace člověka a ochota zříci se pro jejich prosperitu vlastního hmotného prospěchu relativně perspektivnější, než naděje plynoucí z maximalizace zisku. Altruizmus zakotvený v lidské kultuře nečeká totiž na lekci, kterou potřebuje ke svému přepólování ona orientace na zisk, statisíce let „počítající“ s přírodou jen pro krátkodobé využívání. Proto nepovažuji myšlenku trvale udržitelného způsobu života za utopickou, ani za zbytečnou. Snaží se nevyčkávat, kam až věci dojdou. Ukazuje, jak je možné negativní procesy brzdit. Spíše než o „trvale udržitelném způsobu života“ bych tedy hovořila o „způsobu života zmírňujícím a oddalujícím kalamitu“.

tags: #význam #ekologické #výchovy

Oblíbené příspěvky:

• Demonstrace v Teplicích za čisté ovzduší
• Definice a souvislosti s ochranou přírody
• Více o dodavatelích ekologických krmiv
• Definice těkavých organických látek
• Ekologické havárie v ČR