Rovnovážný Stav Ekosystému: Charakteristika

Ekosystémy se vyznačují tendencí bránit se vnějším vlivům vedoucím k jejich vnitřním změnám a vykazují větší či menší stabilitu. Obecně se ekosystémy nacházejí ve stavu dynamické rovnováhy.

Přes obměnu složek ekosystémů, růst, vývoj a odumírání organismů i přes značné energetické, látkové a informační toky zůstává struktura a funkce na zhruba stejné úrovni, nebo prochází v určitých periodách předpovídatelnými a vyrovnanými cykly.

Popis struktury a funkce ekosystému je záležitost vysoce komplexní a komplikovaná, zatím v úplné podrobnosti neproveditelná.

Biosféra Země se nevratně vyvíjí a spolu s ní procházejí vývojem i ekosystémy různé úrovně a komplexity. Některé změny jsou náhodné, označované jako ekologické fluktuace.

Ekosystém je relativně trvalý dynamický systém souboru organismů a jejich prostředí (ekotopu) vytvářející určitou stabilitu danou potravními vazbami, resp. V evropských podmínkách byly definovány alternativní pojmy.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Je-li dosahován v podmínkách působení rušivých faktorů, je projevem ekologické stability. Obvykle člověkem.

Konstantní nebo s pravidelným kolísáním. Minimální změnou za působení rušivého vlivu (rezistence - tzv. spontánním návratem do výchozího stavu (rezilience - tzv.

Působí-li na ekosystém vnější vliv a tento přesahuje obvyklé rozpětí, ekosystém přejde k mobilizaci obranných a nápravných opatření a nachází se ve stavu stresu. Soubor vnějších podmínek ekosystému se může měnit i způsobem, jež neumožňuje jeho existenci v dosavadní podobě.

Dochází pak k vývoji ekosystému, k sukcesi.

V nejobecnější rovině je možno uvažovat každou soustavu, obsahující i jeden živý prvek. nebo soubor všech životních forem a jejich projevů probíhajících v uvažovaném období a topograficky vymezeném prostoru.

Čtěte také: Doporučení pro zlepšení ovzduší

Ekosystémy mohou být uspořádány hierarchicky, tj. Lze tak postupovat z planetární, globální úrovně na úroveň kontinentální, regionální (na ploše měřitelné zhruba tisíci km2), chorickou (plocha tisíců ha, krajinná úroveň) a topickou (jednotlivé lokality).

Je možno definovat subekosystémy, jež jsou součástí ekosystémů vyššího řádu (rákosina v rámci ekosystému rybníka, smrkový porost v rámci lesního komplexu), popřípadě supraekosystémy, zahrnující naopak ekosystémy nižšího řádu (ekosystém krajiny zahrnující lesní porosty).

, jejich ohraničení bývá přitom z hlediska jejich určení jako systémů otevřených často obtížné. (pozvolné, difúzní).

Každý ekosystém je charakterizován souborem abiotických a biotických faktorů jež určují do značné míry jeho možnosti, především z hlediska produkčních možností autotrofních organismů a tím dávají předpoklady pro počátek potravních řetězců a potravních zdrojů pro organismy heterotrofní.

(alespoň u terestrických ekosystémů). čili konkrétní stanoviště.

Čtěte také: Legislativa stavu ohrožení

, tj. typů ekosystémů. Jeho typickým příkladem je lesní plášť.

Změny probíhaly a probíhají v různých časových rozměrech, čili časových horizontech. s časomírou staletí a tisíciletí a geohistorické s časovým určením desetitisíců či miliónů let.

nastává v případě, že jistý proces v ekosystému vede přímo nebo nepřímo k jeho zesílení. Jako příklad lze uvést rozvoj rašeliníku a zamokření lokality. Kladná, pozitivní zpětná vazba je spojena s dynamickým růstem systému, jež se ovšem po dosažení limitů prostředí může zhroutit.

bývá považována za základ regulace systémů při jejich udržení v rovnovážném stavu - tzv. homeostáze. Jedná se o případ, kdy určitý jev či proces v ekosystému vede při určité intenzitě k podpoře faktorů, potlačujících zpětně daný proces - např.

je definována (Míchal 1994) "jako soubor principů vedoucích v živých systémech na základě získaných informací ke kompenzaci odchylek vnějšího prostředí, a tím k dynamické rovnováze vnitřního prostředí, které tak nabývá relativní neodvislosti vůči vnějšímu prostředí".

a v uložení v biomase (většinou vazba na organické látky). kde jsou rozkládány působením mikroorganismů - reducentů - opět až na anorganické látky. Anorganické látky mohou ve vodě disociovat a ionty daných prvků být přijímány rostlinami, čímž se cyklus uzavírá.

Návrat živin do ekosystému je opět ve spadu z atmosféry a při rozkladu matečné horniny. Některé prvky jsou v matečné hornině obsažené ve vyšším množství a velká část jejich objemu je v půdě (např. v procesu fotosyntézy je stavba biomasy těsně spjata s dostupností minerálních živin pro tuto stavbu nutných.

a při rozkladu odumřelých těl až na anorganické látky jsou uvolněny její poslední zbytky. se nazývají popeloviny (starý název). ve valné většině využívá.

defoliace hmyzem (u jehličnatých může ztráta převýšit roční čerpání živin z půdy. Běžná je ztráta živin opadem listů, ve kterých dochází k poutání živin na několik let. 0,5-5% sušiny , prům. ke snížení kvality semen.

Mikroorganismy - návrat organicky vázaného dusíku do výchozích anorg. sloučenin. - Mo, Fe- nutný dostatek těchto prvků) energie dodávána respirací, (opt. teplota 20-30 °C, min.

Obsah v rostlině: 0,1-1% , prům. Příznaky nedostatku:většinou latentně - nízký obsah v rostlině - snížená úroveň biochem. výrazněji se projeví za chladného, nebo suchého počasí. zakrslost, tmavě zelené, nebo bronzově fialové zbarvení, zasýchání špiček jehlic u jehličnanů, omezený růst letorostů.

HPO4- - hůře rozpustný zejm. a lépe rozpustných hydrogenfosforečnanů Ca, Mg, Al, Fe. Obsah v rostlině:0,2 - 5% , prům. kořenová hniloba, zakrnělé rostliny, malá semena případně zásobní hlízy.

Příjem ve formě:K+, pro příjem jsou nepříznivé podmínky v odbdobí sucha a chladu. Obsah v rostlině:0,1 - 5%, prům.

Koloběh v půdě: uvolňován z hornin ( vápence, dolomity). Obsah v rostlině:0,1-1% , prům. Obsah v rostlině:0,1 - 1%, prům.

Koloběh v půdě: Síra je uvolňována z hornin a nerostů (pyrit, chalkopyrit) ve formě síranů (okyselování půdy). V organismech v AK (cystein), mineralizací uvolňován sirovodík, ten oxiduje za vzniku síranů. výskyt v oxidech, hydroxidech, fosforečnanech, jílových minerálech.

kteří využívají uvolněnou energii pro život. lze vylišit složku nadzemní části vegetace, podzemní části vegetace, v rámci které můžeme rozlišovat složku dřevinnou (stromovou, keřovou) a bylinnou.

Dále se vylišuje složka nadložního humusu, vzdušného prostředí a půdy, eventuálně i složka živočišná. Přístupů je několik a výsledkem je např. vylišení jednotlivých složek, etáží a vrstev (v korunové části lesního ekosystému).

Zahrnuje veškeré živé organismy jako součást ekosystému. konzumenti, heterotrofní organismy (živočichové, houby, protista, saprofytické a parazitické rostliny, prokaryota), mezi kterými je možno dále vylišovat např.

herbivory, živící se rostlinnou potravou (jinak konzumenti 1. řádu), predátory, živící se živočišnou potravou (konzumenti 2. tzv. který je součástí všech fungujících ekosystémů. tzv.

Tyto řetězce se týkají především biomasy (do které patří i mrtvé části živých organismů - dřevo, chlupy, drápy...), ale i nekromasy, ze které jsou pomocí reducentů uvolňovány živiny, které se tak mohou vracet zpět do koloběhu.

- skupina organismů s různým původem ale společným způsobem obživy (př. - (vzájemnost) - vztah, kdy interakce mezi jedinci dvou/více druhů pozitivně ovlivňuje jejich růst nebo velikost populací. (př.

- vztah, kdy jeden nebo oba druhy mohou přežívat i při absenci druhého druhu, ale pokud jsou spolu, tak se vzájemně pozitivně ovlivňují. - interakce, kdy jeden organismus působí kladně na jiný a ten naopak nijak nepůsobí na organismus první.

- vztah dvou (nebo více ) druhů, kdy činnost jednoho organismu nebo druhu potlačuje rychlost růstu nebo natalitu druhého druhu, nebo zvyšuje jeho mortalitu. (Možnost vytlačení jednoho druhu ze stanoviště jiným druhem). konkurence možná přerůstáním (brání v zásobením světlem, živinami).

- závislé výkyvy početnosti dvou druhů, kdy nízká početnost kořisti vede k nízké početnosti predátora a to dále vyvolává vysokou početnost kořisti a následně i predátora atd. Vzhledem k různým typům prostředí a různým podmínkám si různé druhy (rostlin) adaptovaly různé strategie přežití a maximálního využití možností prostředí a vytvořily různé životní formy.

Jako populace jsou přitom označovány biotické systémy vytvářené vzájemně podobnými jedinci téhož druhu, kteří si ve společném prostoru a ve společném čase při pohlavním rozmnožování předávají společné znaky. Podle životních forem, specializace odborníků a systematických skupin lze pak hovořit o fytocenózách, bryocenózách, mykocenózách a zoocenozách.

Strukturu společenstev je možno členit i s ohledem na podobnou životní strategii - synusie, na stáří - kohorty, popřípadě na nároky na potravní zdroje - guildy.

- strategie kterou přijme většina populace, nemůže být vylepšena jinou strategií a patrně jí potvrdí přirozený výběr. na úrovni blízké úživnosti prostředí. Tato strategie umožňuje také určité tlumení menších výkyvů v prostředí, díky hromadění energie v zásobních orgánech rostlin (velká semena, biomasa...).

Typická pro ně je nízká tvorba biomasy, pomalý růst, relativně nižší plodnost a velmi silné adaptace na konkrétní prostředí (v prostředí nízké konkurence). Nepravidelné a silné narušení stanovišť s stratégové snášejí špatně. určují dostupnost vody, živin - chemických prvků nezbytných pro život organismů, dostupnost energie charakterizující okolní prostředí ale i potravní zdroje.

Sluneční záření má dvě základní formy, které ovlivňují výrazněji charakter a fungování ekosystémů a které z těchto důvodů odlišujeme. a tím zprostředkovaně potravním zdrojem všech živých organismů v ekosystému.

Teplo rovněž ovlivňuje produkční možnosti rostlin a možnosti přežití a aktivity živočichů a to i půdních. Rozklad organické hmoty v půdě, jako součást koloběhu živin, je určován především podmínkami pro možnosti života mikroorganismů.

určující optimální podmínky pro chemické procesy v půdě a jeho extrémy ovlivňující zvětrávání matečné horniny. Proudění větru je dáno pohybem vzdušných mas na základě rozdílných teplot.

Z hlediska hodnocení tohoto faktoru v ekosystému jsou sice důležité průměrné roční teploty, délka slunečního svitu, ale především kolísání těchto hodnot, jejich výkyvy a rozdíly mezi dnem a nocí a mezi jednotlivými částmi roku, nebo vegetační doby.

z hlediska světelného záření pak dostupnost světla především v konkurenci rostlinných druhů. a tepelného vyzařování místa i atmosféry. (roční, sezónní, cirkadiánní periodicita) a proměnlivé sluneční aktivity.

Ekologický význam záření a jeho jednotlivých složek může být dosti rozdílný. přímé a příliš intenzivní záření jim může i škodit. i záření ultrafialové, má letální účinky z hlediska poškození citlivějších tkání živých organismů i genetické informace buněk.

Na zemský povrch ho proniká jen malá část, i ta však některé formy života značně ohrožuje. (ochlupení, vosková vrstva). Je důležité pro udržení pro život příznivého rozmezí teplot.

celé škály vyzařované Sluncem, tj. v rámci celého slunečního spektra. roli v energetické bilanci živočichů, zejména teplokrevných. jež přijaly energii jiných vlnových délek. energii organických vazeb.

tags: #rovnovážný #stav #ekosystému #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní rozdíly mezi Arktidou a Antarktidou
• Cíle projektu Ueda pro čistší ovzduší
• Dokumenty o globálním oteplování
• Průmyslová Ekologie: Vlna Místa
• Informační systém ochrany přírody