23. července 2025 vydal Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (dále též „Soud“) Poradní stanovisko č. 187 o povinnostech států v oblasti klimatické změny, jehož obsah je z pohledu klimatického práva doslova revolucí. Zdůraznila bych, že stanovisko vyznívá výrazně ve prospěch ochrany klimatu, která bude nyní - ve světle závěrů Soudu - snáze vymahatelná. V tomto komentáři nejprve podávám zestručněný přehled právních závěrů, jež považuji za revoluční. V řadě zcela zásadních otázek klimatického práva jsme totiž dostali odlišnou odpověď, než jaká byla dosud převažující často i mezi klimatickými právníky, v komentářích k Pařížské dohodě či v literatuře klimatického práva.
Podávání poradních stanovisek je jednou ze dvou oblastí svěřených Mezinárodnímu soudnímu dvoru jakožto nejvyššímu soudnímu orgánu OSN. Mezinárodní organizace tak mohou žádat o výklad nejasných ustanovení mezinárodního práva. Výsledná stanoviska jsou sice nezávazná, avšak vysoce respektovaná. Druhou oblastí je rozhodování sporů mezi státy pokojnou cestou. Žalobci i účastníky řízení mohou být pouze státy, tj.
Povinnosti států a mezinárodní právo
Mezinárodní soudní dvůr ve stanovisku upozornil, že povinnosti států řešit dopady změny klimatu, a to včetně povinnosti snižovat emise skleníkových plynů, nejsou zakotveny pouze v klimatických úmluvách, ale vyplývají paralelně také z mezinárodního obyčejového práva, konkrétně z jeho povinnosti předcházet závažné škodě na životním prostředí (jehož součástí je klimatický systém). Přitom povinnosti mezinárodního obyčejového práva platí pro všechny státy světa, tedy i pro ty, které nejsou smluvními stranami Pařížské dohody (odst. 273 a násl., 409). Dále tyto povinnosti vyplývají též z mezinárodního práva lidských práv (odst.
V této otázce Mezinárodní soudní dvůr poukázal na to, že od doby sjednání Pařížské dohody bylo přijato několik dalších dokumentů, zejména výstupů COP 2021 a 2023, které potvrdily potřebnost usilovat o cíl 1.5 °C, v návaznosti na novější vědecké poznatky, které zvýšení teploty o 2 °C označily za výrazně nebezpečnější. Toto opakované utvrzení smluvních stran o cílení na 1.5 °C vykládá Soud jako novou dohodu mezi státy, jíž ve vzájemné shodě aktualizují původní obsah. Proto označuje cíl 1.5 °C za ten hlavní a primární, na jehož plnění je nutné se soustředit (odst.
Dříve bylo často zdůrazňováno, jak slabým nástrojem je Pařížská dohoda pro snižování emisí skleníkových plynů, protože uplatňuje tzv. bottom-up approach, podle něhož si každý stát má sám stanovit své cíle snižování emisí, tzv. Soud naopak dovodil, že státy si nemohou své klimatické cíle stanovit podle libosti, ale pro vymezení jejich obsahu (výše) platí klíčové vodítko v podobě hlavního cíle Pařížské dohody udržet zvýšení teploty pod 1.5 °C. Mitigační cíl každého státu (NDC) musí být vymezen tak, aby byl způsobilý přinést adekvátní příspěvek daného státu k plnění tohoto globálního teplotního cíle (odst.
Čtěte také: Keller o sociálním ekologickém státu
Podle Soudu plnění NDCs sice skutečně není povinností dosáhnout výsledku (slibované hodnoty snížení emisí), ale povinností jednat, nicméně její plnění je v případě klimatické změny jako naléhavého globálního problému posuzováno zpřísněným standardem due diligence (náležité péče), z čehož vyplývá, že státy musí udělat maximum pro to, aby cílů dosáhly, a to včetně adekvátní regulace činnosti soukromých aktérů, zvláště podniků (odst.
V této otázce Soud naopak poukazuje na to, že klimatické úmluvy nelze vnímat izolovaně, ale jako součást celého korpusu mezinárodního práva. Tyto úmluvy samy sice mechanismy pro uplatnění odpovědnosti nemají, má je ale mezinárodní obyčejové právo, a jeho pravidla mezinárodněprávní odpovědnosti lze použít i na změnu klimatu. Stát, který neplní řádně (ve smyslu zpřísněného standardu due diligence) svou povinnost předcházet závažným škodám na klimatickém systému, dopouští se porušení mezinárodního práva.
Typy klimatických povinností a standard due diligence
Podstatnou roli hraje v analýze Soudu rozlišení právní povahy jednotlivých klimatických povinností. Soud si všímá povinností, u nichž jejich formulace („shall“) indikuje právní závaznost, rozlišuje povinnosti hmotněprávní a procesní, a zejména pak vysvětluje odlišnosti mezi typem povinností dosáhnout výsledku a povinností jednat. Toto rozlišení povinností je zvláště důležité pro posuzování jejich plnění: Splněním povinnosti dosáhnout výsledku je pochopitelně jeho dosažení (například sdělit NDC státu podle čl. 4 odst. 2 Pařížské dohody), ale doposud byla nejistota ohledně posuzování plnění povinností, spočívajících v předepsaném jednání (například provádět vnitrostátní mitigační opatření, rovněž podle čl. 4 odst. 2 Pařížské dohody): Kde je u těchto povinností hranice mezi splněním a nesplněním povinnosti?
Due diligence je standard chování, jehož obsah se v konkrétní situaci odvíjí od různých faktorů (např. od situace a kapacity státu, dostupných vědeckých poznatků, dostupných technologií či závažnosti hrozícího rizika) a vyvíjí se v čase (odst. 280 a násl.). Přitom obecně platí, že u globálního problému takové závažnosti a s tak významnými hrozícími dopady, o němž zároveň máme dostatek vědeckých poznatků, jako je klimatická změna, je standard due diligence zpřísněný. Tedy zkoumá se, zda stát vynaložil maximální snahu a angažoval všechny jemu dostupné prostředky pro splnění dané povinnosti (např. odst.
Jako příklad lze uvést, jak Soud okomentoval povinnosti vztahující se k vnitrostátně stanoveným příspěvkům (NDCs) podle čl. 4 odst. 2 věty první Pařížské dohody připravit a sdělit své NDCs. Jde o závazné právní povinnosti („shall“) procesního charakteru směřující k dosažení výsledku (odst. 234-235). Nesplnění těchto procesních povinností je porušením Pařížské dohody. Pro jejich splnění ovšem podle Soudu nestačí pouze formalistický přístup - pro posouzení naplnění těchto povinností, zvláště pak povinnosti „připravit“ NDC, je rovněž podstatný obsah NDC, tj. výše či ambice vymezeného NDC (odst. 236). Ve vztahu k obsahu NDC vyjadřuje Pařížská dohoda podle Soudu určitá očekávání a určité standardy, které mají státy použít pro jeho přípravu, a to pokrok oproti předchozímu NDC a nejvyšší možné ambice. Základním měřítkem ovšem je, že „obsah NDC státu musí být způsobilý přinést adekvátní příspěvek k plnění globálního teplotního cíle“ (odst. 242) a při přípravě NDC musejí státy naplnit zvýšený standard due diligence.
Čtěte také: Morava a klimatická změna
Soud tedy odmítá argument, že Pařížská dohoda dovoluje státům stanovit své NDCs dle svého uvážení. Naopak, při přípravě NDCs mají státy pouze omezené uvážení (odst.
Příkladem povinnosti jednat, která se navíc dosud převážně vykládala jako nevymahatelná, je povinnost státu naplnit svůj vyhlášený NDC (čl. 4 odst. 2 věta druhá Pařížské dohody). Implementace NDC není sice podle Soudu povinností dosáhnout výsledku, ale je závaznou („shall pursue“) povinností jednat, a sice učinit maximum pro to, aby bylo výsledku dosaženo; i zda je standard due diligence zvýšený, s poukazem na nejnovější dostupnou vědu, a podle dodržení due diligence se také bude posuzovat plnění (odst. 252). Neboli po státech se podle Soudu nevyžaduje, aby zajistily dosažení komunikovaného NDC, ale aby pro jeho dosažení udělaly maximum (odst.
Zvyšování hladiny oceánu a malé ostrovní státy
Malé ostrovní státy, například Kiribati, Maledivy či Tuvalu (Podle nedávných zpráv se již třetina obyvatel tohoto ostrova přihlásila do výzvy o přesídlení do Austrálie), jejichž území leží jen pár metrů nad mořem, jsou klimatickou změnou ohroženy zcela zásadně, protože jejím vlivem se zvyšuje hladina oceánu, a to způsobuje a bude dále způsobovat neobyvatelnost nejníže položených částí jejich území, případně se hovoří i tom, že takové ostrovy zcela zmizí pod vodou a jejich obyvatelstvo bude muset přesídlit. To je problém mimo jiné z hlediska právní konstrukce státní suverenity, protože území a obyvatelstvo se považují za definiční znaky státu.
Ohledně státnosti Soud ve stanovisku konstatoval, že pokud je stát jednou založen a existuje, ztráta některého elementu státu by neměla automaticky znamenat ztrátu státnosti (odst. S ohledem na to, že klimatická změna je společnou starostí lidstva (common concern of humankind), zdůrazňuje Soud důležitou zásadu, která je součástí mezinárodního obyčejového práva - zásadu spolupráce mezi státy, která by při řešení tohoto problému měla být uplatňována v maximální možné míře, neboť u globálních problémů obecně by státy měly hledat řešení společně. I z klimatického režimu vyplývá povinnost finanční pomoci a dalších typů asistence ze strany bohatých rozvinutých států vůči rozvojovým zemím, podle zásady společné, ale rozdílné odpovědnosti (odst.
Právo na příznivé životní prostředí
Soud rozebírá souvislosti mezi lidskými právy a klimatickou změnou a konstatuje, že negativní dopady klimatické změny mohou narušit účinné naplňování lidských práv (386) a dále, že plné užívání lidských práv nemůže být zajištěno bez ochrany klimatického systému a dalších částí životního prostředí, a že státy v tomto ohledu musí přijímat opatření k ochraně klimatického systému, včetně mitigace a adaptace, což zahrnuje mj. přijetí příslušných standardů a legislativy, jakož i regulaci činnosti soukromých aktérů. Neboli klimatické povinnosti státům vyplývají rovněž z mezinárodního práva lidských práv (odst.
Čtěte také: Udržitelná budoucnost
Ohledně práva na životní prostředí nepředstavuje přístup Soudu ve stanovisku překvapení nebo průlom, spíše se dá říci, že stanovisko dále pokračuje v trendu postupného posilování statusu lidského práva „na čisté, zdravé a udržitelné životní prostředí“: Soud říká, že toto právo je předpokladem k užívání řady dalších práv a že vychází z provázanosti mezi lidskými právy a životním prostředím. Soud tedy nekonstatuje, že toto právo uznává nebo zakládá (v tomto se neztotožňuji s komentátory, kteří považují díky stanovisku toto právo za nyní mezinárodně uznané), ale zároveň o něm hovoří jako o samostatném právu, ne pouze jako o environmentálním aspektu jiných práv (odst.
Právní následky porušení klimatických povinností států
Část stanoviska věnovanou otázkám odpovědnosti lze považovat za zcela průlomovou. Soud zejména chápe mezinárodní právo jako celek, jehož jednotlivou část, například klimatické úmluvy, nelze posuzovat izolovaně. Soud nejprve zodpovídá otázku, které právní normy jsou aplikovatelné na odpovědnost států v oblasti klimatu. Jsou to klimatické a další mezinárodní úmluvy, a dále obyčejové mezinárodní právo. Soud v předchozích částech stanoviska identifikoval řadu povinností států, které vyplývají přímo z Rámcové úmluvy o změně klimatu a Pařížské dohody. Za situace, kdy v těchto úmluvách chybějí pravidla o následcích porušení povinnosti, použijí se pravidla mezinárodního práva o odpovědnosti států (odst. 407-408).
Soud v tomto ohledu odmítl námitku, že aplikace obecných pravidel mezinárodního práva je zde vyloučena z důvodu povahy klimatických úmluv jako lex specialis: aby tomu tak bylo, muselo by toto vynětí z pravidel mezinárodního práva o odpovědnosti států vyplývat přímo z mezinárodních klimatických úmluv, avšak Soud v nich takové vynětí neshledal. To znamená, že v případě porušení klimatických povinností států, a to i těch založených klimatickými úmluvami, se uplatní pravidla mezinárodního práva, která dopadají na situace porušení povinností, tedy pravidla mezinárodního obyčejového práva (odst.
V případě povinností jednat, které Soud identifikoval, odpovědnost státu nenastává v případě nedosažení výsledku, ale vždy tehdy, pokud stát nepřijme všechna potřebná opatření, která jsou s to k výsledku vést, což se v konkrétních případech posuzuje pomocí standardu due diligence. Pokud tento standard není naplněn, dopouští se stát mezinárodně protiprávního jednání s následkem odpovědnosti (odst.
Podstatné dále podle Soudu je, že povinnosti spojené s globálními statky, jako je klima, jsou ze své podstaty povinnostmi erga omnes, tedy vůči všem ostatním státům. Stanovisko v odst. 442 říká, že pokud některý stát poruší povinnost erga omnes, může ho kterýkoli jiný stát volat k odpovědnosti. Pokud je porušena povinnost vztahující se k ochraně klimatu, která vyplývá z mezinárodního obyčejového práva, může se odpovědnosti dovolávat kterýkoli stát; pokud vyplývá z mezinárodního klimatického režimu, může tak učinit kterákoli smluvní strana úmluvy.
Co se týče dostupnosti nápravy, kterýkoli jiný stát může žalovat na splnění té povinnosti, která splněna nebyla, a ukončení protiprávní činnosti. Pouze poškozený stát však může žádat také reparaci (odst. 443), a to v podobě restituce (návratu do původního stavu, je-li to ještě možné), kompenzace (zde Soud připouští, že její výpočet může být v případě klimatických škod obtížný) nebo satisfakce (např. vyjádření lítosti, omluva, veřejné prohlášení, vzdělávání veřejnosti) (odst.
Dopady stanoviska na fosilní činnosti
Produkce a spotřeba fosilních paliv jsou ve skutečnosti hlavní příčinou antropogenní klimatické změny, a to, že se zmínky o nich po celá desetiletí nedostaly do klimatických úmluv ani do rozhodnutí COP, jen svědčí o politické citlivosti tohoto tématu a síle aktérů na straně fosilních společností. Například první zmínka o uhlí ve smyslu potřeby jeho těžbu utlumovat se do dokumentů mezinárodního klimatického režimu dostala až v roce 2021 v závěrečném výstupu COP 26 - Glasgow Climate Pact - a komentátoři mají pravdu, když tvrdí, že zmiňování regulace fosilních paliv v klimatických vyjednáváních a výstupech je stále ještě tabu.
V tomto směru je první vlaštovkou zpráva zvláštní zpravodajky OSN pro lidská práva v kontextu klimatické změny z června 2025, jejímž hlavním sdělením je imperativ „defosilizovat“ ekonomiky. Text Poradního stanoviska se zmiňuje o fosilních palivech pouze v několika málo zmínkách, převážně v souvislosti s objasněním mechanismu klimatické změny. Ovšem z hlediska právní argumentace je obzvláště relevantní odstavec 427: „Pokud stát nepřijme vhodná opatření na ochranu klimatického systému před emisemi skleníkových plynů - včetně výroby fosilních paliv, spotřeby fosilních paliv, udělování licencí na průzkum fosilních paliv nebo poskytování dotací na fosilní paliva - může se jednat o mezinárodně protiprávní jednání, které lze tomuto státu přičíst.
Neboli hned čtyři výslovné odkazy na činnosti související s fosilními palivy jsou zde využity pro jasné vyjádření faktu, že povinnosti dovozené Soudem ve stanovisku na tyto činnosti přímo dopadají. Soud tak sděluje, že jakkoliv se útlum fosilních paliv může zdát z politického pohledu otázkou uvážení, z pohledu právního je jasný a má podobu povinnosti chránit klimatic...
Klimatická změna a mezilidské vztahy
Klimatická změna ale ovlivňuje i vztahový stres a má dopady na rozvodovost. Dochází k nárůstu různých typů násilí, agresivního chování a kriminality, čímž dopady získávají i bezpečnostní rozměr. Další závažný faktor představuje sucho - lidé zasažení suchem mají o 26 procent vyšší pravděpodobnost psychických problémů. Dlouhodobá data z Austrálie ukázala, že s rostoucími hodnotami indexu sucha roste riziko sebevraždy u mužů středního věku na venkově o 15 procent.
Adaptace na klimatickou změnu a sociální aspekty
Téma odolnosti vůči změnám klimatu by zkrátka mělo prostupovat celou společností a nezaměřovat se jen na technikálie, ale také na komunitní setkávání, politická rozhodování na nebo preventivní péči ve školách a ordinacích. Tento aspekt, včetně specifické situace zranitelných lidí například v pečovatelských domech, je v dosavadním českém adaptačním úsilí silně podceňován.
Absence mezilidských vazeb tak de facto anuluje přínos moderních technologií - bez důvěry v nositele zprávy zůstává i ten nejlepší model jen číslem na obrazovce. Tento model řízení se tak ukázal jako velmi zranitelný. Bez fungující sítě spolupracovníků, na něž by bylo možné odpovědnost delegovat, a nápor úkolů tak rozložit, byla obrana těchto obcí proti povodním výrazně méně efektivní.
Mezinárodní spolupráce a klimatická politika
Evropská politika v reakci na zrychlující se změny klimatu výrazně posiluje svůj adaptační rámec. Rodící se evropská legislativa má za cíl překročit stín technokratických řešení a formulovat nové přístupy, které budou lépe reflektovat realitu v terénu. Tím se otevírá prostor i pro Českou republiku, aby nezůstala jen pasivním příjemcem regulací, ale aktivním tvůrcem politiky. Úspěšná adaptace, jak ukazují zmíněné příklady, musí do centra postavit člověka a jeho vztahy.
Názory odborníků na mezinárodní úmluvy a klimatickou krizi
Hana Müllerová: Domnívám se, že hlavním problémem je tu střet mezi národními ekonomickými zájmy, v podstatě chráněnými mezinárodněprávní zásadou svrchovanosti státu nad jeho přírodními zdroji, a globálním charakterem problému klimatické změny.
Mikuláš Huba: Pripomína to Titanic, do ktorého sa už leje voda, ale na hornej palube stále ešte hrá hudba a ľudia bezstarostne tancujú.
Romana J. Březovská: Jednou z nejvýraznějších překážek je úsilí o docílení klimatické neutrality s ohledem na moc a lobbying fosilního průmyslu a jeho infrastruktury.
Josef Patočka: Koordinované řešení klimatické krize je dnes těžko představitelné bez strukturálních změn ve světovém politicko-ekonomickém systému.
Hana Müllerová: V současné době se tyto klimatické nástroje jeví jako rozhodně nedostatečné. Při propočtu toho, k jakému zvýšení globální teploty by vedly nynější ambice států v oblasti snižování emisí, se ocitáme vysoko nad teplotními cíli Pařížské dohody, tedy nad oteplením do 2 °C.
Mikuláš Huba: Určite nie sú. V zásade sú však lepšie, ako keby sme v rukách nemali nič. Na druhej strane - práve tie úspešnejšie, kvalitnejšie, obsažnejšie a zmysluplnejšie môžu zvádzať k falošnému sebauspokojeniu.
Romana J. Březovská: Srdcem samotné Pařížské dohody a na ni navázaného klimatického ekosystému jsou dva pětileté cykly, v rámci kterých státy implementují a vyhodnocují své čím dál ambicióznější klimatické plány.
Josef Patočka: Zjevně ne. Cílem Pařížské dohody před deseti lety bylo omezit oteplení na 1,5 stupně. Tuto hranici jsme poprvé překročili loni.
Vztahy mezi globálním Severem a Jihem v kontextu klimatické změny
Hana Müllerová: Stav těchto vztahů myslím dobře ilustruje výčitka, kterou jsem vyslechla na jedné mezinárodní konferenci od delegáta pocházejícího z globálního Jihu: „Vy, globální Sever, jste rozmachem fosilní ekonomiky způsobili klimatickou změnu, ale zároveň jste díky ní teď bohatí.
Mikuláš Huba: Sever neplní svoje sľuby, alebo ich plní viac formálne než seriózne a efektívne, a Juh sa zasa dožaduje masívnejšej pomoci a zdôrazňuje právo na podobný konzumný spôsob života (a teda aj znečistenia a produkcie skleníkových plynov), aký poznáme na globálnom Severe.
Romana J. Březovská: Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol v devadesátých letech vystavěly zeď mezi státy vyspělými (zodpovědnými za měnící se klima) a zeměmi globálního Jihu (tehdy vnímané zejména jako oběti změny klimatu).
Josef Patočka: Na tak složitou otázku se těžko odpovídá stručně, takže se raději pozastavím u formulace: skutečně můžeme považovat v jakémkoli smyslu za „vyspělé“ společnosti, které si místo kvalitního lidského života v symbióze se Zemí za cíl i nadále volí nekonečnou akumulaci kapitálu a zvyšování plýtvavé výroby a spotřeby, přestože to již nijak nepřispívá k naplňování lidských potřeb - ba je to často naopak frustruje?
Klimatická změna v České republice
Česká republika se podle dat Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) otepluje rychleji než celosvětový průměr: od předindustriální doby (1850-1900) vzrostla průměrná roční teplota na našem území o přibližně 2,4 °C, zatímco globální průměr činí kolem 1,2 °C. Rok 2024 byl podle služby Copernicus Climate Change Service (C3S) nejteplejším rokem v historii měření nejen v Evropě, ale i globálně.
Česká republika sice má svou národní strategii, ta se však vyznačuje příliš jednostranným přístupem. Soustřeďuje se primárně na technická řešení a izolované zásahy v krajině, jako jsou tůně, poldry či vsakovací dlažby. S tímto izolovaným uvažováním souvisí i další kritický nedostatek, jímž je neschopnost vnímat adaptaci v širším kontextu, například ve vztahu ke snižování emisí. Skutečně funkční strategie totiž nesmí vznikat ve vakuu.
Příklady dobré praxe v zahraničí
Bratislava nechala vytvořit Atlas hodnotenia zraniteľnosti a rizík nepriaznivých dôsledkov zmeny klímy (2020). V rámci něj sbírala sociálně-zdravotní data pro jednotlivé městské čtvrti a porovnávala je s klimatickými daty. Cílem bylo identifikovat „hotspoty“ - například pečovatelský dům umístěný v centru tepelného ostrova.
Vídeň svou klimatickou strategii označuje přímo jako „sociálně spravedlivou a generačně vyváženou“. Město usiluje o klimatickou neutralitu do roku 2040 a již snížilo emise CO2 na obyvatele o téměř 40 procent oproti roku 1990. Dbá přitom o to, aby každé přijaté opatření přispívalo ke snižování nerovností.
tags: #rozhovor #klimatické #změny #dopad #na #vztahy
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]