Richard Brabec o klimatických změnách, suchu a opatřeních v České republice

Vláda schválila klíčový dokument pro další směřování environmentální politiky na národní a regionální úrovni. Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR - tzv. Adaptační strategie ČR vychází z pozorovaných změn klimatu na globální, evropské i národní úrovni a prezentuje předpoklady dalšího vývoje klimatu, včetně pravděpodobných dopadů na území ČR.

„Jsem rád, že vláda schválila klíčovou strategii v oblasti adaptace na změnu klimatu, která se zvláště v ČR projevuje v podobě extrémních teplot, sucha nebo naopak přívalových dešťů a povodní. Před Ministerstvem životního prostředí teď stojí úkol zpracovat takzvaný Národní akční plán adaptace na změnu klimatu. Ten bude formulovat již konkrétní opatření určená k realizaci, včetně výše finančních nároků, které by měly jednotlivé rezorty každoročně v průběhu příštích pěti let vyčlenit ze svých rozpočtových kapitol, a do 31. 12. Materiál, který připravilo MŽP společně s meteorology, vědci a dalšími úřady, se dotýká zejména 8 rezortů. Identifikuje prioritní oblasti hospodářství a životního prostředí, které dopady změny klimatu zasáhnou nejvíce, a shrnuje vhodná adaptační opatření.

Pokud Evropa k takovým opatřením nesáhne, hrozí jí dle odhadů likvidace škod způsobených změnou klimatu, která bude stát až 250 miliard eur ročně. „Strategie shrnuje nezpochybnitelné změny klimatu na globální, evropské a národní úrovni. Prezentuje další vývoj klimatu a předpokládané dopady na území ČR. Jeden z nich zažíváme letos, a tím je katastrofální sucho. Na nás je proto diametrálně změnit přístup k využívání přírodních zdrojů od, řekněme, živelného k udržitelnému.

Podle Brabce za to může minulá politická garnitura v čele s ODS, „která mezi alarmismus a šílení Zelení dávala rovnítko. To je ale škodlivé, protože se nepochybně řada změn klimatu děje a má na to vliv i činnost člověka. Ale totální popírání je opravdu chyba.“

Pokud bychom to ale vzali teď, po vystoupení 16leté Grety a dalších „utras“, kteří se ve světě začínají objevovat a chtějí si změny vynucovat někdy až krajními prostředky, tak to podle ministra „tu neutrální část veřejnosti, která není příznivcem záchrany našeho ekonomického růstu za každou cenu, a ani krajního přístupu k ochraně životního prostředí, vynulovali, odradili… Řekl bych, že se nám v posledních pěti letech podařilo neagresivně upozorňovat na to, že tady už klimatická změna je. A že má dopad i na Česko v podobě sucha a ztráty lesů.“

Čtěte také: Keller o sociálním ekologickém státu

„Kdyby se ale začala společnost dělit na staré a mladé a začaly další hysterické scény,… to by bylo skoro katastrofální. Nijak by to nepřispělo ke globální dohodě. Musíme si říct, změna tady je, a adaptační opatření jsou hrozně důležitá, ale vyžadují konsensus celé společnosti. Už jen výměnou kotlů v rámci kotlíkových dotací se podle ministra daří snižovat emise CO₂.

Důležitější je prý zlepšování ovzduší snížením výrazného množství karcinogenů, které vznikají právě nedokonalým spalováním v domácnostech. Třetím důsledkem výměny domácích kotlů je i nový zdroj tepla s daleko levnějším provozem.

„Abychom se přiblížili uhlíkové neutralitě, jestli to bude v roce 2050 nebo později, to těžko říct, tak jsme si udělali jakýsi obrázek, jak by měla naše země vypadat. A to ‚jen‘ kdybychom se chtěli dostat na 80 % úspor emisí CO₂ (proti stavu v roce 1990). Ono by nás totiž čekaly opravdu revoluční změny,“ vysvětluje.

Například by na české silnici nesmělo být už ani jedno auto na benzín, naftu, ale ani na CNC a další plyny, které mají nemalou uhlíkovou stopu. Kromě osobní dopravy by musely být kompletně „na elektřinu“ autobusy, vlaky a další přeprava.

„Musela by proběhnout i dramatická změna průmyslu s tím, že by některá odvětví zanikla úplně. Třeba ocelářství, část chemického průmyslu, výroba cementu apod. To všechno jsou energeticky a emisně velmi náročné obory.“ A ministr životního prostředí pokračuje.

Čtěte také: Morava a klimatická změna

„Česko má dnes 0,2% podíl CO₂ na celosvětových emisích. Evropa pak zhruba 9 %. To nejhorší, co by se mohlo stát, že kdyby se EU snažila být za každou cenu lídrem a uhlíkově neutrálním kontinentem, tak asi zavřeme (nebo omezíme) celý náš průmysl, který je ale v rámci emisí CO₂ teď nejefektivnější. A kdyby si pak jiný kontinent, nebo státy jako Indie, Čína nebo USA tento průmysl převzaly, tak to bude pro planetu ještě horší. Oni by totiž stejné výrobky vyráběli s většími emisemi, než dokážeme dnes my.“ Česko podle Brabce plní jak Pařížskou dohodu, tak pod sankcemi i směrnici EU (klimaticko-energetický balíček).

„To děláme a splnit to taky určitě dokážeme. Třeba tím, že budeme postupně odstavovat bloky hnědouhelných elektráren a tepláren, které jsou u nás suverénně největší zdroj těchto plynů,“ slibuje Richard Brabec.

Studenti po nás chtějí, abychom poslouchali vědce. Odpovídám jim, že je máme v našich týmech a radíme se s nimi už několik let. Zrovna teď máme za sebou zajímavou a vyváženou klimatickou konferenci. Aniž jsme to plánovali, seděl vedle sebe pan Rovenský z Greenpeace a pan Beneš, generální ředitel ČEZ. Přijeli i Slováci a Britové, kteří obohatili odbornou debatu svým pohledem na uhlíkovou neutralitu.

Konference neměla změnit naše plány. To by bylo i špatné, kdybychom čekali na konference, abychom teprve začali s nějakou politikou. … to víme, teď ještě emise klesají, protože jsou vztažené k základně z roku 1990, kdy jsme začali demontovat komunistický průmysl. To je pravda. A to počítání bude opravdu komplikované. I Britové se s tím prali, stejně tak Slováci. My máme už hodně věcí spočítáno právě díky britské uhlíkové kalkulačce.

Zdůrazňuji: nic neodmítáme, jsme ale pragmatičtí, a než řekneme A, chceme vědět, jaké bude B, tedy kolik za to občané zaplatí. Mám trochu pocit, že mnohé země, které se dnes hrdě hlásí k uhlíkové neutralitě v roce 2050, nestíhají plnit ani mnohem bližší cíle. Já i premiér Babiš opakujeme znovu a znovu, že po nadšení z Pařížské konference v roce 2015 všechno trochu opadlo. A dnes nepředstavují výsledky mnoha zemí při snižování emisí skleníkových plynů žádnou velkou hitparádu. Evropa je sice snižuje, ve zbytku světa ale rostou. Svět moc neovlivníme, vlastní kroky ano.

Čtěte také: Udržitelná budoucnost

Ale upřímně, učíst se to nedá a veřejnost to ani nezná. Ale to ani nejde mít podporu celé veřejnosti. Mladí chtějí revoluční akci a část z nich vůbec nezajímá to B. Dnes je svatý ten, kdo chce zítra zavřít hnědouhelné elektrárny, ale už neříká, jak řešit blackouty, které by přišly.

Na demonstracích oceňuji, že nejsou agresivní, jsou vtipné a žádají řešení. Ale také rovnou říkám, že ne ve všem s nimi souhlasím. Jsem příznivcem adaptačních opatření, protože ta máme v ruce. Aby přinesla nějaký efekt ta zmírňující opatření, musela by být globální, což dnes prostě nejsou. I kdybychom se zbláznili a vrátili se zpátky na stromy, stejně bychom jako Česká republika - ale ani jako Evropa - sami nepohnuli s postupem klimatické změny. Svět je na nějaké hranici, možná už za ní a my prostě musíme počítat i s tím, že ta zmírňující opatření nemusí zabrat tak, jak si představujeme.

Platí tady přece nějaké zákony a nechceme se snad vracet do dob, kdy paragrafem bylo to, co řekl politik. U státního podniku by to bylo jiné, ale to ČEZ není.

Naše spolupráce probíhá bez ohledu na vicepremiérství. Naše vláda funguje jinak. Moje komunikace s ministry průmyslu či financí je tak nakrátko, že k tomu nepotřebujeme žádné formální funkce. Premiér nás neustále zkouší z toho, co děláme v adaptačních opatřeních, co a jak můžeme ovlivnit.

Vezměte si Novou zelenou úsporám, ta je považována za nejlepší program tohoto typu ve střední a východní Evropě. Právě my jako ministerstvo životního prostředí jsme rozjeli podporu elektromobility.

Když chcete být tím pragmatickým ministrem, jaký máte vlastně na podporu elektromobility názor? Když se ale podíváte na celkový cyklus výroby a provozu elektromobilu, pak emisně lépe vycházejí někdy hybridy, někdy stlačený zemní plyn. Takže přece jen elektromobily, byť to moc nadšeně neříkáte.

Představoval bych si v takovém případě, že stát bude poskytovat jasnou podporu. Bude-li například bohatší firma chtít obměnit řekněme dvacet aut, měla by vědět, že se jí vyplatí koupit elektro, hybrid nebo na stlačený plyn, protože je to prostě státní priorita. Dnes to tak jasné není.

Emisní limity jsou velmi tvrdé a je to trochu jako pohádka Císařovy nové šaty. Nastavení podpory ovšem neřešíme jen my, debatují o tom v Německu i dalších evropských zemích. Není to jednoduché.

Nejsem příznivcem bezpodmínečného zákazu vjezdu do městských center, pokud máte moderní auto s jakýmkoliv pohonem. Představa, že v roce 2025 už bez elektromobilu nevjedete do centra města, je v českých podmínkách nereálná. Stáří zdejšího vozového parku je v průměru skoro 15 let, což tak nějak odpovídá našim finančním možnostem. Nemáme k dispozici stovky miliard jako Norové, abychom mohli stejně masivně podporovat elektromobilitu pro všechny. Záleží na tom, zda chcete riskovat, že třeba nevjedete do centra velkého města v zahraničí. Tam se vám to fakt může brzy stát. I Praha to možná zkusí. Ale postupujme krok za krokem. Nejdříve si dořešme aktuální resty. Třeba problémy s kvalitou technických kontrol nebo fakt, že u nás stále jezdí možná stovky tisíc aut s vymontovaným či poškozeným filtrem pevných částic.

Jak ale chcete donutit miliony Čechů, aby změnily svůj životní styl? Podařilo se nám to třeba s Kotlíkovými dotacemi, Novou zelenou úsporám nebo s Dešťovkou. A daří se nám také sledovat trendy.

Ale na snížení energetické náročnosti budov už pracujeme. Ročně jich zateplujeme stovky, včetně nemocnic a třeba věznic. Všichni vidí, že vysychají tisíce studní, schnou desítky tisíc hektarů lesů. Ve věci ochrany vody se české mínění během posledních dvou let hodně posunulo.

Minimálně poslední dva roky se o ni zajímá opravdu hodně. Je to vidět opravdu skoro u všeho, co řeší. Volby jsou sice až za dva roky, ale zatím to podle preferencí vypadá, že když i po nich budete chtít být ministrem životního prostředí, půjde to. Máte chuť všechna ta opatření, o kterých jsme se bavili, prosazovat i v dalším období? Protože spousta z nich v reálu tou dobou přinese nadávky od lidí, jejichž životní standard tím bude nějak zasažen.

Kdybych tu nabídku dostal, vzal bych ji. Máme tu spoustu dobrých projektů, u jejichž startu bych ještě rád byl. A co se klimatických opatření týká, nemyslím si, že budou až tak nepopulární. Nálada se mění.

Na horách jsou metry sněhu. Většina lidí si myslí, že máme vyhráno, ale tak to bohužel není. Máme tu jednu historickou paralelu a tou je rok 1947. Ten je považovaný za nejsušší v naší poválečné historii. Rok 2018 ho sice překonal, ale ta paralela spočívá v tom, že v roce 1947 byla zima mimořádně bohatá na sníh.

Minulý rok se poprvé objevil pojem takzvaného socioekonomického sucha. Já vždycky říkám, zaplaťpánbůh za každou vločku, za každou kapku. To, co se nyní díky sněhu zlepšuje, je množství vody v půdním profilu zhruba do dvaceti, třiceti centimetrů. To bylo ještě v říjnu a v listopadu mimořádně nízké. Teď už je takřka na celém území v normálu, ale ne všude. Zhruba šedesát procent České republiky je aktuálně pořád ve stádiu silného, nebo dokonce mimořádného sucha, pokud jde o mělké podzemní vody, což jsou ty zhruba do dvaceti metrů hloubky.

V této chvíli je zásadní onen kumulativní dopad uplynulých pěti suchých let. A my teď ještě nevíme, jestli nás současný sníh zachrání. Ve sněhové pokrývce máme přibližně dvě a půl miliardy kubických metrů vody, což je sice obrovské číslo, ale bude hodně záležet na tom, jak ten sníh bude roztávat. Pokud roztaje rychle, vzniknou jenom povodně a voda bez jakéhokoli užitku odteče. Pokud bude zima delší a sníh bude roztávat pomaleji, máme slušnou šanci, že vodu v krajině udržíme.

Důležité také je, aby se doplnily nádrže, které se využívají na pitnou vodu. Třeba Vranov na Znojemsku nebo Hubenov na Jihlavsku byly v létě jen na třiceti procentech normálního stavu. Takže tam už hrozil v létě velký problém se zásobováním pitnou vodou. A byl i v řadě dalších lokalit. Teď to vypadá, že se nádrže postupně plní. Vltavská kaskáda je zhruba na osmdesáti pěti devadesáti procentech.

V tomhle případě jde právě o ty mělké spodní vody, které se doplňují pomaleji. Lidi z Prahy nebo z měst a obcí, které jsou napojeny třeba na Želivku nebo na Káraný na Jizeře, si pořád ještě říkají, v čem je problém. My přece pitnou vodu máme. Jenom otočíme kohoutkem. I pamětníci, kterým je dneska třeba devadesát let, říkají, že jim za celý život studna nevyschla.

Dřív bylo běžné, že v létě voda ve studních ubyla a pak tam přes zimu a na jaře zase dotekla. Jenže kumulací oněch pěti suchých let za sebou v desítkách obcí studny vyschly úplně. A dneska jsou na studnách a vrtech v České republice závislé miliony lidí. V celé republice je zhruba milion studní, jak těch malých soukromých na zahradách a na pozemcích domů, tak i těch větších, které používají obce jako svůj vlastní zdroj vody. Na ministerstvu jsme už připravili speciální program na nové zdroje vody pro tři stovky menších obcí, kde žije dohromady asi 130 tisíc lidí a problém je tam nejpalčivější. Dali jsme jim až osmdesát procent podpory. Ano, jsou to malé projekty, zhruba do jednoho dvou milionů korun, ale můžou rychle pomoct. Pořád je tady totiž spousta malých obcí, řekněme do pěti set obyvatel, které jsou historicky napojené právě na mělké podzemní vody.

Psychologicky samozřejmě ano. Dokud otočíme kohoutkem a voda teče, tak o tom vůbec nepřemýšlíme, což je samozřejmě lidské. Desítky let jsme žili ve vodním blahobytu a byli jsme také v přístupu k vodě nějak vychováváni. Od roku osmdesát devět se ale cena vody zestonásobila. Dřív stál kubík zhruba korunu, dneska stojí leckde i sto korun. Když se dnes srovnáme s Evropou, tak v Česku máme jednu z nejnižších spotřeb pitné vody na osobu a den. Pohybuje se zhruba kolem osmdesáti pěti litrů. Ale ještě před patnácti lety jsme měli dvojnásobek, skoro sto sedmdesát litrů. Pro zajímavost, Itálie má dneska kolem dvou set litrů.

Vláda chce snížit DPH z vodného a stočného z 15 na 10 procent. To ne. Voda u nás opravdu není levná, naopak. Její cena neustále stoupá a v některých oblastech až na sociálně únosnou hranici. I když, jak jsme zmínili, spotřeba u nás není v evropském srovnání vysoká a lidi ušetří maximálně stokoruny ročně.

Třeba Praha by s Želivkou přežila minimálně rok, i kdyby za celou dobu nekáplo. Má takovou kapacitu, že je schopna zásobovat hlavní město i jeho okolí. Na Želivku je napojen zhruba jeden a půl milionu lidí. Ale například v oblasti, jako je Hubenov na Jihlavsku, ještě před několika týdny platilo omezení spotřeby vody, protože akutně hrozilo, že nádrž vyschne. Podobně na tom byl i Vranov na Znojemsku.

To v zásadě znamená, že sucho už začalo mít dopady na společnost. Byl to problém nejen v zemědělství, ale i v průmyslu, kde se voda využívá třeba k chlazení. Dopadalo to na dodávky pitné vody, vysychaly desítky menších vodních toků, potoků, hynuly tisíce ryb a dalších vodních živočichů včetně rostlin. Vyschlé řeky omezují turistiku, zavírají se kempy. Sousedi se začali hádat o studniční vodu, protože si ji brali navzájem, a podobně.

Čištění zubů při tekoucí vodě, protékající záchod - to je taková klasika. Dneska se ale už dají koupit spotřebiče, které mají daleko menší spotřebu vody. Dají se koupit perlátory do dřezů, umyvadel, do sprch, které fungují, jako když si pustíte vodu naplno. Nemusíme tedy s odpuštěním smrdět, a přesto můžeme ve sprše spotřebovat daleko míň vody. Asi taky víme, že sprcha je na rozdíl od vany velká úspora vody. To je taková první spotřební věc. My ale na rozdíl od některých vyspělých zemí stále málo využíváme dešťovou vodu. Pitná voda se velmi složitě a velmi draze upravuje a my ji potom stříkáme na zahradu, zaléváme s ní ulice, splachujeme záchody. Když se podíváme na těch osmdesát pět litrů, které za den spotřebujeme, tak zjistíme, že na jídlo a pití z toho množství spotřebujeme jen minimum. Proto jsme přišli s programem Dešťovka.

Existuje malá Dešťovka pro občany a pak velká Dešťovka pro obce. Je tu totiž řada možností, jak dešťovou vodu využívat. Tou nejjednodušší je nádrž na zalévání. Ale dneska si hodně lidí v novostavbách udělá dvojí trubky, to znamená, že mají napojenou dešťovou vodu třeba právě na splachování záchodu. Pak se dělají rezervoáry na takzvanou šedou vodu. To je ta, která odtéká z koupelen a která je minimálně znečištěná. A ta šedá voda se dá po relativně snadném přečištění znovu využít například právě na splachování. Šedou i dešťovou vodu využívají dnes i velké developerské projekty, které tak pitnou vodou šetří.

A ta třetí oblast už je strategická, celonárodní. Inspirací je Izrael jako absolutní lídr v tom, jaké množství odpadní vody dokáže využít. Díky písku umí vodu přefiltrovat a využít pak třeba v zemědělství. Zpracuje takhle 80 procent odpadní vody. U nás jde odpadní voda přes čistírnu a vrací se zpět do řeky, kterou odteče. V České republice umíme využít zhruba jen jedno nebo dvě procenta odpadní vody.

Nikdo to neví přesně, ale může to tak být. A my se musíme připravit na to, že nejde o krátkodobý výkyv. Že počasí u nás je součástí toho, co se děje ve světě. Překvapující je každopádně ta síla a rychlost, s jakou na nás ony změny udeřily. Představy byly, že ve střední Evropě bude dopad mnohem pomalejší a že se v Česku změna klimatu výrazněji projeví až kolem roku 2040. V souvislosti s tím: Ještě někdo pochybuje, že se na klimatické změně podílí člověk?

Odborníci říkají, že signály o dopadech klimatických změn i na Českou republiku tu byly už před 15 lety. Nikdo ale nic neudělal. Já jsem původem geolog, byť jsem se tím nikdy neživil, protože když jsem dostudoval, přišla sametová revoluce. Ale pořád si něco z geologie pamatuju. A pochybovačům vždycky říkám: Představte si, že příroda desítky milionů let ukládala skleníkové plyny do biomasy. Ze stromů a rostlin se pak postupně stalo uhlí. A to, co příroda uložila, ty stovky miliard tun CO2, které si ona nastřádala, jsme my jako lidstvo spálili za dvě stě let. Takže desítky milionů let a proti tomu dvě stě let.

My velice rychle spotřebováváme zdroje a já se obávám, že se to neděje postupně, ale po čím dál rychlejší spirále. To znamená, že to, co dřív lidstvo spotřebovávalo sto let, spotřebuje v brzkém budoucnu, až bude na světě osm miliard lidí, za tři roky. Lidstvo velmi rychle přišlo o zásoby pitné vody na Arabském poloostrově, v Číně, v Mongolsku. Rekordní rychlostí rozmrzají nejenom ledovce v Arktidě, ale i v Jižní Americe. Rozmrzají tam, kde byly zdrojem vody tisíce let. A za pár let už některé země s obrovským počtem obyvatel žádné zdroje nebudou mít. Prostě budou muset vodu hledat jinde.

Svět se radoval po dohodě v Paříži, že jsme se všichni dohodli na globálním snížení emisí CO2. No jo, ale domácí úkol z toho snižování si zatím udělal málokdo. A CO2 nezná hranice. Jestliže se nezapojí Čína, Indie nebo Rusko, Turecko nebo Spojené státy, tak se v tom globálním pohledu samozřejmě veškerá snaha Evropy vygumuje. Jenomže ty miliardy lidí v Indii, v Číně nebo v Africe chtějí mít také ta auta, mobilní telefony. Oni taky chtějí jíst víc masa. To jsou všechno věci, které zvyšují spotřebu. A spotřeba zvyšuje emise CO2. My jsme zralí na celosvětovou dietu. Ale je spíš otázkou, jestli náhodou náš svět už neprojel poslední možnou výhybkou.

Opatření proti suchu

Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) chce na boj proti suchu do konce roku dát další tři miliardy korun. Možnosti jejich čerpání vyhlásí prostřednictvím výzev. Od roku 2014 se na sucho podle ministra z evropských fondů již tři miliardy korun vydaly.

„Problém je udržet v České republice vodu, kdy my, jak víme, jsme střecha Evropy, všechna voda odtud odtéká, žádná nepřitéká. Máme pouze srážkovou vodu. ČR má podle něj problém zejména udržet vodu v lesní a zemědělské půdě, které jsou poškozeny erozí. Chystaný akční plán vychází z takzvané Adaptační strategie, kterou vláda loni v říjnu schválila, má zmírnit dopady změny klimatu.

MŽP podle Brabce také pracuje na projektu, který podpoří zadržování dešťové vody. "Uvažujeme, že bychom v suchých oblastech motivovali lidi, aby si třeba dávali na zahrady nádrže na dešťovou vodu," řekl.

Součástí akčního plánu je také podle Brabce takzvaná protierozní vyhláška. Platit by měla od začátku roku. Naváže na novelu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu a zavede přísnější podmínky včetně vysokých sankcí. MŽP vyhlášku připravuje s ministerstvem zemědělství, oba resorty také řeší změnu lesního zákona.

tags: #rozhovor #ministr #Brabec #sucho #klimatická #změna

Oblíbené příspěvky:

• Studium sociální ekologie
• Nové možnosti třídění odpadu
• Směrnice EU o přírodě
• Asfaltová lepenka Kladno
• Moje Odpadky s.r.o. a MESOH – Recenze