Rozumové Principy Přírody a Milosti Leibniz - Shrnutí

Archaické myšlení nezná otázky v pravém smyslu slova. Lidské bytosti v kosmu je prožíváno a chápáno intuitivně a podpíráno tradicí, mytologií. Bohů a lidí odpovídají na základní problémy lidské existence, aniž má člověk potřebu svou situaci ve světě dále zdůvodňovat. Tak vznikla na přelomu 7. a 6. století př. n. l. obcích Malé Asie (Milét, Efesos) nejstarší filosofie, zvaná přírodní. Potřebě výslovných otázek a odpovědí.

Milétští myslitelé hledají odpověď na otázku, jaká je základní přirozenost (fyzis=zdroj života) světa. Thalés z Milétu (asi 624-545 př. n. l.) pokládal za takovou přirozenost, z níž vše vyrůstá, vodu. Anaximandros považoval za počátek „apeiron“ (bezmezné, neurčité). Věci vznikají tím, že se z apeiron vydělují, navzájem omezují, dotvářejí a posléze zahlazují.

Hérakleitos z Efezu (540-480 př. n. l.) považuje svět za živý oheň, „který se vzněcuje podle míry a hasne podle míry“. Svět o své povaze ustavičně mluví (logos=řeč), ale lidé nerozumějí. Soustavný milující boj, spor (polemos) je neměnným zákonem, z nějž nelze vystoupit. Pochopit ji jako nutnou a spatřit celek světa tvořený ustavičným vyvažováním soupeřících, ale neoddělitelných sil.

Parmenidés (540 - 465 př. n. l.) jednoznačně nadřazuje rozumové poznání (pravdu) nad smyslové vidění, které považuje za zásadně nepravdivé (pouhé mínění). Vnímáme ustavičné vznikání a zánik věcí. Jestliže bytí jest, musí být odevždy a provždy. „Podstatu světa je možné poznat jenom rozumem, kdy myšlení je totožné s bytím, neboť nicotu myslet nelze.

Empedoklés (asi 492-432 př. n. l.) tvořivě spojil prvky učení svých předchůdců. Místo Parmenidova jednotného bytí zavedl čtyři živly (oheň, vzduch, země, voda). Anaxagorás z Klazomen (asi 500-428 př. n. l.) Uznával jich ale nekonečné množství. Podle převahy semen určitého druhu (např. dřeva) poznáváme, co věc je.

Čtěte také: Základy, principy a postupy

V pátém století př. n. l. Ke slovu přichází nejvýznamnější ohnisko řecké filosofie - Athény. Sókratés (470-399 př. n. l.) Byl současníkem a odpůrcem sofistů. Například: Jaký stát je nejlepší, co je ctnost?, co je statečnost?, a tak dále. Sokrates nezanechal žádné psané dílo.

Platón (427-347 př. n. l.) jeho filosofická díla mají podobu dialogu. Ideje jsou jediným pravým bytím, zatímco věci reálného světa jsou jen jejich nezřetelnými stíny. Nejvyšší ideou je idea dobra, která dává říši idejí řád. Platón se také zabývá návrhem ideálního státu založeného na spravedlnosti.

Aristotelés (384-322 př. n. l.) rozeznává u člověka trojí duši: rostlin­nou, živočišnou a vlastní duši lidskou, duši myslící. Osud filosofie po Aristotelovi souvisí s politickým úpadkem Řecka.

Stoickou filosofii založil vznícen velikostí Sokratova charakteru Zenon z Kittia (346-265). Celý vesmír je tělem tohoto boha, jenž sám je jemnou hmotou, rozumem, který udržuje svět svými zákony. Proto je lépe se tomuto osudu podřizovat dobrovolně. Mravnost viděli stoikové v žitím v souhlase s přírodou. Epikúros považoval za nutné znát přírodu a její zákonitosti především proto, aby se člověk zbavil strachu z bohů a ze smrti. Za nejvyšší statek považuje blaženost.

Pythagorejskou nauku o čísle jako základu všeho jsoucna obnovuje Apolonius z Tyany. Přikládá ovšem číslům význam bytostí, platonských ideí. Filon Alexandrijský (30 př. n. l. - 50 n. l.) se pokouší řeckou filosofii a židovské náboženství opět smířit. Hlavním představitelem je Plótínos (204-270).

Čtěte také: Přežití v přírodě: Bushcraft

„Patristika (pater = lat. otec) je zcela zásadně spjata s křesťanstvím. Aurelius Augustinus (354-430) učí, že Bůh zjevuje pravdy, které rozum nechápe, pouze věřícím. Pojetí světa vyjádřil třemi teze­mi: Bůh je pánem světa. Člověka můžeme posuzovat jen podle lidského úsilí, nikoli podle jeho rozumu. Ale svoboda vůle je podmíněna milostí Boží: Člověk nemá na svých skut­cích zásluhu, protože všechny jeho činy jsou před­určeny Bohem.

„Scholastika (schola = lat. škola) kvete v rozpětí mezi 8. a 15. stol. Boží existenci lze vyvodit už z pouhé ideje Boha domyšlené do důsledků. (1033-1109), takové naprosto dokonalé jsoucno, že nic většího než ono neexis­tuje. Ideu neexistujícího Boha nelze vůbec myslet. Jako ideje Božího ducha čili myšlenky, kterými si Bůh před stvořením světa věci představuje, existují ale také před věcmi. Svět a věci v něm a dokonalost musí mít jinou příčinu než do nekonečna jdoucí řetěz příčin. Duns Scotus velice zúžil počet církevních nauk, které lze pochopit a dokázat rozumem. Středověkým myšlením bylo lidstvo odvedeno příliš daleko od skutečného života, od přírody a rozumu.

Dokazuje, že člověk sám nemůže nic poznat a vědět. Bernard Telesius (-1588) zamítá při výkladu přírody starověké živly. Místo aristotelské formy zavádí pojem síly. Jediným kritériem vládcova činění je jeho politický úspěch, jímž je vzestup významu státu. Všechno jsoucí je podle Hobbese (1588-1679) těleso. Duch je jenom jemné tělo, neboli pohyb v jistých částech těla organického. Vše, co smysly odrážejí, je pohyb hmoty. Původní, předspolečenský stav lidstva charakterizuje jako válku všech proti všem (člověk člověku vlkem).

Descartes rozlišuje substanci rozprostraněnou a z duše. Vlastní bytosti (myslím, tudíž jsem). Boha s příro­dou. Bůh působí pros­třednictvím kauzálního zákona, ze kterého není vyňat ani člověk. Monády se navzájem neovlivňují, ale jsou stvořeny Bohem tak, aby jejich vjemy vzájemně souhlasily. Bůh stvořil svět jako nejlepší z možných světů.

Osvícenství je doba vítězného tažení rozumu. John Locke patří k novověkým teoretikům společnosti. David Hume (1711-1776) zachází ve skepsi nejdál. Humeho argumentace je tímto zaměřena proti dogmatické filosofii a metafysice. Ve filosofii se připojil k Lockovi. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) tvrdí, že člověk je od přírody dobrý, ale společnost a vzdělanost jej kazí. La Mettrie (1709-1751) byl mezi francouzskými osvícenci první materialista. Napsal spis s tomu odpovídajícím názvem. Člověk stroj, 1748. Bohaté výsledky dosavadního vědeckého bádání zrovna volaly po tom, aby byly shrnuty. Spolupracovali na ní největší myslitelé doby.

Čtěte také: Zásady ekologického zemědělství

Morální schopnost si člověk potenciálně přináší na svět již od přírody. H. D. Holbach (1723-1789) je autorem hlavního soustavného díla materialis­mu: Systém přírody. Doba francouzského osvícenství má význam v dějinách vzdělanosti vůbec. Náboženské myšlení bylo od základů otřeseno.

Kant sice uznává, že smysly poskytují látku poznání, ale tvar jí prý dávají vrozené formy vnímání, jimiž jsou prostor a čas. Také myšlení umožňují vrozené formy myšlení, pojmy nezískané zkušeností, zvané kategorie. Kategorie, nemohou být dány zkušeností, protože teprve díky nim zkušenost vzniká. Také mravní cítění podrobuje Kant podobné kritice, jako podrobil poznání. V estetice se Kant zabývá schopností rozumu poznávat ve věcech účelnost a tím i krásu.

J. G. F. W. G. W. F. Hegel (1770-1831). Uvažuje o vývoji lidského myšlení podle zdo­konalování se idejí. Tak vznikl novověký realismus. Jeho představitel J. F. A. Naše „já“ je tedy vůle, neboť ta je prvotní. Rozum je až druhotný. Proto i pozitivistická sociologie se zabývá jen jevy skutečného života, který je ovládán jednak sobectvím, jednak blahovůlí.

Karel Marx (1818-1883) naplňuje Hegelovu dialektiku materialistickým obsahem a aplikuje ji také na život společnosti. Neexistuje nic absolutního.

tags: #rozumove #principy #prirody #a #milosti #leibniz

Oblíbené příspěvky:

• Charakteristika mořských ekosystémů
• Výhody ekologické drogerie
• Vše o biologicky rozložitelných odpadkových pytlích
• Čištění odpadů gelem
• Ekologické aktivity prince Harryho