Výskyt ryzí rtuti v přírodě

Rtuť, chemická značka Hg a protonové číslo 80, je unikátní kov známý svou kapalnou formou za standardních podmínek, což je mezi kovy výjimečné. Je to stříbřitě bílý, lesklý a velmi hustý prvek. Její bod tání leží hluboko pod bodem mrazu, na -38,83 °C, zatímco bod varu dosahuje 356,73 °C. Velmi nebezpečné jsou její bezbarvé a nezapáchající páry, které jsou vysoce toxické.

Rtuť (Hg) je těžký, stříbřitě bílý kov, který je jako jediný z kovů za standardních podmínek kapalný. Její protonové číslo je 80 a řadí se do 12. skupiny periodické tabulky mezi přechodné kovy. Vzhledem připomíná tekuté stříbro s vysokým povrchovým napětím, díky kterému tvoří typické kuličky.

Český název „rtuť“ je odvozen od staročeského slovesa „rtútiť sě“, což znamenalo rychle se pohybovat či koulet, a dokonale tak vystihuje její tekutou a pohyblivou povahu. Její latinský název hydrargyrum znamená „vodní stříbro“, což odráží její vzhled a tekutost.

Výskyt rtuti v přírodě

V přírodě se rtuť vyskytuje poměrně vzácně, a to především ve formě svého hlavního minerálu, rumělky neboli cinabaritu (sulfid rtuťnatý, HgS). Tento minerál je charakteristický svou výraznou červenou barvou a nachází se v ložiscích spojených se sopečnou činností.

V přírodě se vyskytuje ve sloučeninách, vzácně ryzí. Nejznámější rudou je cynabarit (HgS - sulfid rtuťnatý) neboli rumělka. Výjimečně se v přírodě nachází rtuť ryzí. Rtuť není v zemské kůře příliš hojně zastoupena, její zastoupení zhruba odpovídá stříbru. V rudách bohatých na rtuť tvoří HgS (rumělka, cynabarit) až 70 % obsahu rtuti. Mnohem vzácnější v přírodě jsou oxid, chlorid a jodid.

Čtěte také: Využití rýže

V Čechách byla hojněji nacházena na Dědově hoře (u Hořovic) v malých kuličkách v dutinách cinabaritu. V Březině (u Rokycan) se vyskytla v kapkách na sideritu, vzácně na cinabaritu. Známa na žilách cinabaritu u Horních Lubů, vyskytuje se ve Svaté (u Berouna) v cinabaritu a v pyritu v železné rudě. Z příbramského uranového ložiska známa z žilného uzlu Brod (5p, ž. B20A) spolu s cinabaritem v kalcitu.

Na Slovensku jsou nálezy rtuti běžnější. Hojněji se vyskytovala v Nižné Slané na drobných žilkách na malém ložisku na svahu Rimbergu v místě zvaném Za baněmi. Rtuť se našla také roku 1953 spolu s krystaly cinabaritu v uzavřené čočce sideritu v nadloží odžilku žíly Droždiak na 10.

Z cizích nalezišť je známa z ložisek Idria, Avala v Srbsku, Moschellandsbergu v Porýnsku, San José v Kalifornii, Huancavelica v Peru. Poměrně hojná je na Hg-Sb ložiskách v jižní Ferganě, zvláště na ložisku Chajdarkan (Kirgízie), je známá z Nikitovky na Ukrajině, na Aktašském Au ložisku (Altaj, Rusko).

Získávání rtuti

Získávání kovové rtuti probíhá procesem zvaným pražení. Ruda se drtí a následně zahřívá v pecích na teplotu přibližně 600 °C za přítomnosti vzduchu. Během tohoto procesu se sulfid rtuťnatý rozkládá, síra se oxiduje na oxid siřičitý a rtuť se vypařuje.

Izolace rtuti je poměrně snadná. Vychází se ze sulfidu rtuťnatého, který se zahřívá na vysokou teplotu za přístupu kyslíku. Síra se vzduchem oxiduje na oxid siřičitý a vzniklá rtuť kondenzuje na studených částech aparatury.

Čtěte také: Více o niklu

Výroba rtuti se v minulosti nejčastěji prováděla oxidačním pražením cinabaritu v různých typech šachtových, stříškových nebo rotačních pecí, kdy při teplotách nad 450°C dochází k tepelnému rozkladu HgS na rtuť a SO2 s následnou kondenzací kovové rtuti.

Vlastnosti rtuti

Rtuť je kapalný kovový prvek stříbřitě bílé barvy. Je to velmi těžká kapalina, která dobře vede elektrický proud. Rtuť se řadí mezi ušlechtilé kovy, z chemického hlediska je velmi netečná. Nereaguje ani vodou ani vzduchem. S mnohými kovy tvoří kapalné slitiny zvané amalgámy.

Rtuť se pyšní několika unikátními vlastnostmi. Díky extrémně vysokému povrchovému napětí tvoří téměř dokonalé kuličky, které nesmáčí povrchy. Její hustota je tak velká, že na ní plavou i těžké předměty jako železná koule. Ačkoliv ochotně rozpouští kovy jako zlato a stříbro za vzniku amalgámů, s železem nereaguje, proto se tradičně uchovává v železných nádobách.

V alchymii byla považována za jeden ze základních principů hmoty, ztělesňující kovovost a proměnlivost.

Využití rtuti

Rtuť, stříbřitý kov kapalný za běžných podmínek, nalezla historicky široké uplatnění. Byla nepostradatelná v teploměrech, barometrech a tlakoměrech díky své rovnoměrné tepelné roztažnosti. V elektrotechnice sloužila jako součást tichých spínačů a zářivek. Schopnost tvořit amalgámy se využívala v zubním lékařství pro výplně a při těžbě zlata, což mělo vážné ekologické dopady.

Čtěte také: O ryzím stříbru

Vzhledem k jedovatosti rtuti se od jejího použití dnes snaží ustupovat. U rtuti se využívá hlavně toho, že je to kapalina. Rtuť se využívala v teploměrech a různých elektrosoučástkách reagujících na pohyb. Velké množství rtuti se využívá na extrakci drahých kovů amalgamací, rtuť se také používá jako elektroda při výrobě chloru a NaOH.

Kovová rtuť se používá jako náplň do řady měřících a laboratorních přístrojů a pro výrobu výbojek a spínačů. Technicky významné je využití rtuti ve formě amalgámů. Rtuť se používá jako katoda v řadě elektrolytických výrob, např. Sloučeniny rtuti nacházejí značné využití ve farmacii a jako laboratorní činidla v řadě analytických metod.

Rtuťnatá sůl kyseliny fulminové, fulminát rtuťnatý Hg(CNO)2, má silně explozivní vlastnosti a používá se k výrobě rozbušek, podobné využití ma také azid rtuťný HgN3. Tetrajodurtuťnatan draselný K2[HgI4] (Nesslerovo činidlo) je používán k důkazu amoniaku, tetrajodortuťnatan měďný Cu2[HgI4] (Mayerovo činidlo) slouží k důkazu některých alkaloidů, roztok dusičnanu rtuťného Hg2(NO3)2 v kyselině dusičné (Millonovo činidlo) se používá k důkazu bílkovin.

Sloučeniny rtuti

Sloučeniny rtuti jsou stejně fascinující jako jedovaté. V přírodě se vyskytuje především jako sulfid rtuťnatý, známý jako minerál cinabarit neboli rumělka, který je hlavním zdrojem pro její výrobu. Z něj se získává charakteristický červený pigment vermilion. Člověk syntetizoval řadu dalších sloučenin s rozmanitým využitím. Chlorid rtuťnatý (sublimát) sloužil jako dezinfekce, zatímco méně toxický chlorid rtuťný (kalomel) se dříve používal v medicíně a elektrochemii. Extrémně nebezpečný je fulminát rtuťnatý, citlivá třaskavina do roznětek.

Zdroje kontaminace rtutí

Do životního prostředí se rtuť dostává během své výroby a zpracování, při spalování fosilních paliv (zejména uhlí), odpady i průmyslovými a zemědělskými postupy. Další významné množství rtuti se dostává do životního prostředí vypařováním z povrchu země a oceánů.

V horních sedimentačních vrstvách mořského nebo jezerního dna dochází k metylaci elementární rtuti a rtuťných iontů za vzniku methylrtuti. Vznikající methylrtuť je zachycována drobnými vodními organizmy, které jsou potravou ryb. V těle ryb se methylrtuť koncentruje. Při rozpadu odumřelých drobných vodních živočichů a ryb vznikají plyny dimethylrtuti, které unikají do vzduchu.

Toxicita rtuti a její vliv na lidské zdraví

Rtuť patří do skupiny cizorodých prvků vyznačujících se vysokou toxicitou pro živé organizmy. Její kumulace v lidském těle vyvolává těžké poruchy zdraví, a to i ve zcela nepatrných dávkách. Těká již při obyčejné laboratorní teplotě. Přitom 80 % vdechnutých par se dostane do plicních sklípků a pak do krevního oběhu, kde se váže na krevní bílkoviny a barvivo.

Rtuť je velmi toxická látka, jejímž vlivem dochází ke zničení či porušení struktury bílkovin v buňkách. Organické sloučeniny rtuti mají mimořádně velkou schopnost hromadit se v organismech a přenášet se dále potravním řetězcem.

Do lidského těla se rtuť dostává vdechováním, zažívacím traktem a difúzí pokožkou. Z těla se vylučuje až několik let. Byla nalezena například i v mléce kojících žen, které byly v kontaktu s tímto kovem. Biologický poločas rozpadu u člověka je pro elementární rtuť 58 dní, u anorganických sloučenin 30 - 60 dní a u dimethylrtuti 70 - 74 dní.

Příznaky otravy rtutí:

• Páry dráždí dýchací cesty
• Kovová chuť v ústech
• Pálení na prsou v břiše
• Střevní problémy (kolika, průjem)
• Poruchy centrální nervové soustavy
• Poruchy rovnovážného ústrojí a zraku
• Podrážděnost, bolesti hlavy, zapomnětlivost, únava, třes rukou, očních víček, jazyka
• Vypadávání zubů a šedý lem kolem zubních krčků
• Nechutenství, horečka, kašel, dušnost
• Poruchy ledvin a jater
• Slinění a zduření slinných žláz
• Vředy na rtech a v nejhorším případě smrt

Legislativa a limity rtuti

Podle Vyhlášky Ministerstva zdravotnictví 53/2002 Sb. je nejvyšší přípustné množství rtuti (tj. takové při jehož překročení je potravina vyloučena z oběhu) v sušině zeleniny 0,2 mg/kg.

Vyhláška 153/2016 Sb. stanoví v zemědělské půdě tzv. preventivní limity rizikových látek a prvků. Vyhl. č. 221/2004 Sb. v příloze č. 2 stanovuje „Seznam nebezpečných látek a přípravků, jejichž uvádění na trh, do oběhu nebo používání je omezeno“ a pod bodem 19. uvádí omezení použití sloučenin rtuti následujícím způsobem: Tyto látky nebo přípravky, které takové látky obsahují, se nesmějí používat: k zabránění znečišťování povrchů způsobeného mikroorganismy, rostlinami nebo živočichy na: trupech lodí, koších, plovácích, sítích a jiném zařízení používaném k chovu ryb a měkkýšů, jakémkoliv částečně nebo zcela ponořeném zařízení; při ošetření dřeva; při impregnaci silně namáhaných průmyslových textilií a přízí určených pro jejich výrobu; při úpravě průmyslových vod bez ohledu na jejich použití.

Protokol o těžkých kovech k LRTAP konvenci, který vstoupil v platnost 29. prosince 2003.

tags: #ryzí #rtuť #výskyt #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• O Ostrově
• Význam ekologické stability
• O částečně obnovitelných zdrojích
• Tipy pro výběr ekologické láhve
• Kontejnery na tříděný odpad