Sbírka hříček přírody: Co to je?

Už samo slovo čarověník vyvolává představu čar a kouzel. Pravda je sice prozaičtější, ale o nic méně zajímavá.

Čarověníky

Čarověníky vznikají samovolnou mutací (obvykle v jediném pupenu), která může být vyvolána například virem nebo houbou. Změna v DNA se projeví odlišným vzhledem větví, které ze zmutovaného pupenu vyrostou. Často mají zkrácený růst, tvoří husté shluky, někdy bývají bizarně pokroucené, jindy zase jejich listům chybí zelené barvivo, takže jsou žluté, bílé nebo panašované.

Po nich pasou sběratelé čarověníků: lidé, kteří chodí s hlavami obrácenými vzhůru, aby jim neunikla žádná z hříček přírody ukrytých ve větvích. Získat nalezený čarověník bývá dobrodružství. Někdy stačí jen vylézt nahoru, jindy ale přijdou k užitku kovové stupačky, jaké se používají při šplhání po telegrafních tyčích.

Získání čarověníku je ale teprve první krok. Ten další - často ještě obtížnější - je udržet ho při životě. Ne vždy se to podaří. Zmutované chuchvalce totiž získávají všechno, co potřebují, od mateřského stromu, někdy však nejsou schopny samostatného života - třeba proto, že jim chybí zelené barvivo. Každý přírůstek do sbírky čarověníků si tak žádá zvláštní péči.

Výsledek je zajímavý i krásný zároveň. Každý čarověník je totiž novou rostlinou - někdy nápadně podobnou mateřské, jindy značně odlišnou. Může být raritou ve specializované sbírce, ale také základem vynikající zahradní odrůdy, kterou vyšlechtila sama příroda. Zahradnická centra (SZC) úzce spolupracují s jedním z předních německých sběratelů a objevitelů čarověníků Jörgem Kohoutem, který cestuje po celém světě a sbírá, množí a testuje desítky nových čarověníků.

Čtěte také: Aktivity pro děti v přírodě

Kamenné protoplastiky

Před více než 7 lety byl na Neviditelném psu uveřejněn článek Kdy se zrodilo umění?, který mimo jiné zmínil nálezy malíře, spisovatele a amatérského archeologa Jiřího Mikuly (1926 - 2004). Na Lounsku, Litoměřicku i v okolí Prahy sbíral Jiří Mikula kameny, které považoval za „protoplastiky“. Podle něj byly člověkem vybrány pro svůj vhodný tvar a pak upraveny do podoby zvířat, ale i lidských tváří.

Koncem 60. let 20. století se v západní Evropě začaly objevovat zprávy o kamenných plastikách, jejichž tvůrci by mohli být neandrtálci a Homo erectus. Analogií k tak starým dokladům lidské tvořivosti je nález pocházející z archeologického výzkumu na Písečném vrchu u Mostu, známý pod názvem „Hlava z Písečného vrchu“.

V 70. letech 20. století tam byla odkryta pod skalním převisem chata, jejíž stáří bylo určeno na 200 000 - 250 000 let. Spolu s četnými kamennými nástroji, zbytky barviv a palet na roztírání byla nalezena malá kamenná plastika představující lidskou hlavu s krkem a rameny.

Dnes se uznává, že počátky prehistorického umění sahají hluboko do starého paleolitu, do doby vzdálené 600 000 let. Mikulova sbírka protoplastik byla součástí trvalé expozice jeho obrazů na zámku Libochovice. Podle dostupných informací se původně předpokládalo, že bude předmětem dalšího studia specialistů.

Po smrti Jiřího Mikuly byla jeho sbírka vrácena rodině a o jejím dalším osudu není nic známo. Neví se ani, kde by se dnes mohla nacházet. To jsou aktuální informace získané dotazem na zámku Libochovice.

Čtěte také: Sbírka povídek Polská Příroda - recenze

Popravdě řečeno, žádnou velkou ztrátu v tom asi nevidí, protože kameny považované Mikulou za artefakty jsou pokládány za tvary vzniklé přirozeně bez zásahu člověka. Mikulova sbírka a kniha Dvacetkrát starší než Altamira, která je věnována nálezům protoplastik, pomalu upadají do zapomnění.

Knihu vydanou roku 1983 v Albatrosu sice lektoroval archeolog Karel Sklenář a Mikula spolupracoval s geology, avšak dnes se tato publikace označuje za „kontroverzní“. A něčím takovým se nikdo vážně zabývat nebude.

Faktem je, že těch nálezů údajných artefaktů nasbíral Jiří Mikula velké množství, jistě tam bude spousta hříček přírody, ale určitě i skutečné artefakty.

V soukromí se nedávno jeden známý archeolog o knize Jiřího Mikuly Dvacetkrát starší než Altamira vyjádřil velmi uznale, neboť její autor se pokusil postihnout absolutní počátky umění. Uvažujme logicky - mají-li nejstarší známé jeskynní malby vyjadřující skutečnost, symboliku i abstrakci kolem 30 000 let, muselo tomu něco předcházet a počátky umění musí být velmi hluboko v minulosti.

Reálná je hranice jednoho milionu let. Prý nemůže být například sporu o autentičnosti předmětu z Mikulovy sbírky nazvaném „dívka s čelenkou“. Pochází z místa, kde byla odkryta chata s kamennými nástroji, jejichž stáří se odhaduje na 300 000 let.

Čtěte také: Sbírka návodů pro pobyt v přírodě

Tmavý buližník vypadá jako dívčí hlava. Tvůrce této plastiky využil žílu křemene, která buližníkem prochází a sekáním vytvořil podobu mladé dívky. Celek pak naprosto jasně vypadá jako dívčí hlava s bohatým účesem a čelenkou.

Nálezy, které by mnozí označili za hříčky přírody nebo za „kontroverzní“, se však tu a tam dále nacházejí. Nikdo se jim příliš nevěnuje, pokud ale jejich nálezce jako neprofesionální archeolog spolupracuje např. s muzei, alespoň se o nich ví.

Do odborných publikací se s nimi ale nikdo příliš nehrne, aby ve svém oboru nebyl považován za osobu „nesolidní“.

Nález z Dřevohostic

To je případ pozoruhodného nálezu z Dřevohostic, jehož autorem je pan Jiří Jakubál, který se v důchodu věnuje archeologii. Nálezy ohlašuje, aby byly dokumentovány, je v kontaktu s muzeem v Přerově a s odborníky z Brna a Olomouce.

Jde o širokou škálu zahrnující dobu před 40 000 lety až po mladší dobu kamennou. Nálezů má tolik, že jej archeologové v Dřevohosticích navštěvují. V roce 2008 z jeho nálezů vzniklo muzeum pravěku ve velkém sále renesančního zámku v Dřevohosticích.

Dlužno říct, že na sever od Dřevohostic se otvírá pravěká komunikace známá jako Moravská brána a doslova skok je z Dřevohostic do Přerova, kde je světoznámá pravěká lokalita lovců mamutů Předmostí. Takže místo pro archeologickou prospekci je to nadmíru příhodné.

Mezi nálezy Jiřího Jakubála patří zvláštní kus hnědého jaspisu o rozměrech 12,1 x 10,9 x 5,4 cm. Jaspis je chemickým složením kysličník křemičitý, směs chalcedonu a křemene, přičemž na jeho konkrétním zabarvení (žluté, hnědé, červené nebo zelené) se podílí příměsi železa, manganu a jiných prvků.

Známá naleziště jaspisu jsou v Podkrkonoší, odkud pochází leštěné jaspisy zdobící kapli hradu Karlštejna. Kdysi byl jaspis vyhledávanou a ceněnou surovinou. Nechal ho sbírat Karel IV. Dnes se jaspis používá na levnější šperky, v přírodě se vyskytuje často. Jako jiným kamenům, tak se i jemu přičítají různé účinky a využívá se také v esoterice. Na Moravě se jaspis nachází u Ostrožné Nové Vsi. Na Přerovsku se ale běžně nevyskytuje. Původ jaspisu z Dřevohostic je neznámý.

Jaspis připomíná na první pohled protoplastiky Jiřího Mikuly. Ale skutečně jen na první pohled. Nejde o lidskou rukou lehce dotvořený přírodní „samorost“, nýbrž o kámen opracovaný tak, jak se kámen opracovával při výrobě nástrojů.

Je na něm patrné štípání, vysekávání okrajových částí, zmenšování jeho tloušťky broušením a konečná úprava vyhlazením, typická pro umělecké předměty na pohledové ploše. Po určitém naklonění a úhlu pohledu se na protilehlých stranách kamene zobrazí dva profily lidské tváře.

Nejzřetelněji jsou však patrné při postupném pootočení kamene o 180 stupňů do pozice, v níž zobrazené tváře hledí napravo. Jednou to je „normální“ profil člověka. Výraz tváře v detailu dokonce vyvolává představu soustředěně pozorujícího lovce. Podruhé se ukáže z profilu tvář s nízkým čelem, hrbolem nad místem, kde by měla mít silueta oko, výrazným nosem a ustupující bradou.

Jaspis byl fotografován v infračervené části světelného záření. Infrafotografie pořízená pomocí filtru, který blokuje lidským okem viditelnou část záření, ukazuje z obou stran zcela homogenní povrch kamene. Jde o starou metodu, používanou například v kriminalistice, jíž se dají rozpoznat nové zásahy do starého materiálu. Kus jaspisu vypadá na infrafotografii jednolitě, což by mělo prokazovat, že jde o tvar, který kámen získal v dávné době a vytvořená patina je stejná na místech opracovaných i nedotčených.

Jaspis pochází z lokality, kde jsou zaznamenány nálezy kamenných nástrojů. Podle jejich typu by se dalo stáří opracovaného jaspisu stanovit na 30 000 až 40 000 let. Podle názoru nálezce jde o porovnání tváře současného člověka s tváří neandertálce.

Z hlediska archeologie není několik zobrazení na jednom kameni nebo kosti (či mamutím klu) vzácností. Ale dvě tváře člověka, a to dokonce současně člověka moderního typu a neandertálce? Záhada.

Japonská poezie waka a haiku

Jedním z posledních svazků, jež vydalo nakladatelství DharmaGaia, je antologie japonské poezie waka a haiku, kterou přeložili Petr Borkovec a Helena Honcoopová. V antologii pojmenované Světlušky v rukávech se to hemží tvory z hmyzí říše a krom hmyzu v ní občas poskočí i žáby.

Antologie japonské poezie waka a haiku, kterou jste ve spolupráci s Petrem Borkovcem letos v lednu vydala v nakladatelství DharmaGaia, je sestavená z básní s hmyzí tematikou. Postupuje od letních mušek přes motýly, světlušky nebo cvrčky až po žáby, hmyzí požíračky. Důvod je zcela prostý.

Už delší dobu se přátelím s básníkem Petrem Borkovcem, který s výjimečnou - až japonskou - citlivostí umí pozorovat přírodu a v mládí se navíc zabýval entomologií. Volba hmyzu jako tématu naší společné sbírky překladů japonských klasických básní byl jeho nápad.

On si původně přál, abych našla básně o broucích, protože miluje všechny možné brouky. Při svém pátrání jsem pochopitelně narážela na to, že jsem mohla vybírat jenom z těch druhů hmyzu, které se v japonské poezii vyskytují. Hledala jsem v desítkách sbírek podle klíčového slova muši, což znamená hmyz, a podle různých jmen tvorů z hmyzí říše. Nakonec jsem zjistila, že tam nejsou brouci téměř žádní, narazila jsem jen na pár zlatohlávků. Zato tam často skákají kobylky, létají vážky, bzučí roje komárů, štípou blechy a burácejí cikády. V japonském cítění a myšlení patří žáby do kategorie drobných tvorů.

Když jsem zkoumala uspořádání různých antologií, kde jsou básně řazeny podle ročních období, jednotlivých živlů nebo druhů stromů a květin, zjistila jsem, že hned po zvířatech bývá zařazen malý cyklus drobných tvorů. Tam patří nejen různé hmyzy, ale také právě žáby, hadi, krabi a všechny možné škeble a mořští tvorové.

Už na konci 18. století vycházely ilustrované zoologické příručky psané v čínštině a zvané atlasy hmyzu, kde Japonci vědecky popisovali tyto tvory. Žáby jsem ale zařadila hlavně proto, že jsou už od nejstarší sbírky poezie Manjóšú velmi frekventovaným básnickým motivem.

Tento soubor básní sestavený kolem roku 763 tehdy představoval, podobně jako později první císařská sbírka Kokinšú z roku 905, vzorový kánon japonské poezie. Ve 12. století velký sudí básnických klání utaawase Fudžiwara no Šunzei vždycky porovnával soudobé básně s těmi z Manjóšú.

Ze zápisu víme, že se odvolával například na tuto psychologicko-taktickou anonymní báseň o žabách (v mém překladu): „V ranní mlze / pod morušovou chýší / láká žábu žába. / Chceš se i ty poddat touze / a mít mě podle hlasu ráda?“ V překladu Petra Borkovce zní tatáž báseň takto: „v ranním šírání / pod domkem z něhož stoupá dým / vábí žába žábu / milovala bys mě / jen podle barvy hlasu?“ Takže žáby se táhnou celou historií japonské poezie.

Předností japonské poezie je úžasná kontinuální linka vývoje. Už od 8. století, kdy byla orální poezie poprvé zaznamenána do sbírky Manjóšú, studovali všichni básníci od samých základů až do své doby vše, co bylo napsané před nimi.

Básníci byli chodící encyklopedie - takže asociační a konotační bohatost je v jejich díle nesmírně rozvinutá. Tato tradice pokračuje i v současnosti. Dosud se na Nový rok scházejí básníci v obřadní síni císařského paláce v Tokiu, kde recitují na zadané novoroční téma své „krátké básně“ tanka - jak se dnes pětiverší waka často označuje.

K tomuto obřadu jsou přizváni jen vrcholní básníci z celého Japonska. Třeba letos, v sedmém roce éry Reiwa, recitovali své nové básně na téma sen samotný císař Naruhito s císařovnou Masako a jejich dospělou princeznou Aiko. Jejich texty pak vyšly v novinách a časopisech po celém Japonsku. Právě díky podpoře z nejvyšších míst ve společnosti může poezie waka existovat po víc než třináct set let nepřetržitě.

Některé z těchto figur jsou podle mého nepřeložitelné. Třeba ornamentální epiteta makurakotoba a místní jména utamakura jsou básnické figury, které Čechům nic neřeknou. Jakmile se v textu vyskytne jméno konkrétní hory, dovedeme si ji dobře představit, pokud jde o Fudži, ale ostatní hory nebo řeky, které v básních často figurují, nesou obrazy a konotace, jež čtenáři v překladu zprostředkovat nelze.

U některých symbolů, třeba u kvetoucích sakur, jsou naopak naše asociace podobné a tam univerzální obrazotvornost funguje. Co se týče historických narážek a slovních hříček, třeba homonym či akrostichů, ty se v překladech řeší poznámkami pod čarou.

Oproti tomu jsou motivy hmyzu srozumitelné i pro českého čtenáře, který si snadno dovede představit například zvuk cikád, i když u nás nerachotí. Při překládání jsme měli výhodu, protože v japonštině hmyz vydává jen „zvuk“ oto či „hlas“ koe/ne, případně „pláče“ naku, zatímco v českém překladu může vyjadřovat zvuky všelijak, jako bzikání, bzučení, cvrlikání, drnčení, vrzání. Taková slovesná substantiva v japonštině neexistují.

Například rozkošné haiku od Josy Busona v Petrově překladu obsahuje dokonce novotvar: „jak jasný úplněk! Ano, hmyz pláče, právě tak jako lidé. Základním tónem japonské lyriky je smutek, sabišisa, který patří k absolutnímu poetickému ideálu, kterým je „melancholie“, aware.

Obraz slzí vyplakaných tajně do rukávů je ve starých básních častým symbolem milostného smutku. Třeba v téhle básni, kde Fudžiwara no Šunzei důvěrně oslovuje kobylku: „kobylko skákavá!

V předmluvě píšete, že se snažíte při překladech zachovávat přesné metrum 5-7-5-7-7 slabik u básní waka a 5-7-5 u haiku. Petr Borkovec to prý naopak označil za zbytečný formalismus.

Je třeba zdůraznit, že tyhle dvě formy, pětiverší waka a trojverší haiku, nesly od pradávna až do půlky 19. století, kdy se Japonsko otevřelo světu a přijalo s moderní civilizací i volný verš, veškerou japonskou básnickou tradici. A živé jsou dosud. Jinak je tomu třeba v čínském básnictví, kde vždy paralelně existovaly různé básnické formy.

Japonská klasická poezie stojí na třech S: je stručná, subjektivní a smutná. Stručnost je dána krátkou formou, subjektivita tím, že jde většinou o přírodní či milostnou lyriku, kde je pohled básníka vždy nějak, alespoň implicitně, přítomen. Smutek je právě ta základní emoce, kterou básník vyjadřuje.

Podle mého hraje v japonské básnické dikci zásadní roli právě onen lichý rytmus slabik, ona střída 5-7-5. Jakmile Japonci v řeči či v textu zaznamenají souvislejší střídání tohoto rytmu, cítí to jako poezii. Snad proto, že se v tomto metru už v pradávných rituálech oslovovala a oslavovala přírodní božstva.

Češi to takto nevnímají, protože tíhnou spíš k sudému počtu slabik ve verši a ke kupletům. Petr Borkovec na přesné metrum příliš nehledí a chápe se obrazů, které dokáže překládat výstižně a lehce i ve velmi krátkých verších.

Takže třeba haiku od mnišky Čijo-ni z 18. století u něj zní: „pláž po odlivu / všechno co sbírám z písku / žije.“ Překlad začíná ortodoxně 5-7, ale třetí verš už je jen dvouslabičný. Já se snažím uchovat lichý počet slabik i v překladu, ale pochopitelně to někdy nejde ani s kombinací daktylotrochejského metra, a tak se stává, že limit lehce překračuji.

tags: #sbírka #hříček #přírody #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Zajímavosti New Jersey
• Vše o svozu odpadu v Novém Bydžově
• Nože Fiskars pro přírodu i kuchyni
• Životní cesta Leony Machálkové
• Opravy Elektroniky v Kostelci nad Černými Lesy