Akkra je pulzující metropole Ghany, která si přes třicet let drží status pluralitní demokracie se svobodnými volbami a stabilitou. To v západní Africe rozhodně není samozřejmost. Stojí za to prozkoumat její hlavní město a poznat jeho autentický život.
Agbogbloshie: Ruch na Hřbitově Elektroniky
S Mohamedem se setkávám na silnici vedoucí do západního předměstí Akkry: Agbogbloshie. Míjejí nás velké kamiony naložené kovovým odpadem, které míří do tohoto slumu k rozebrání, vytřídění, a hlavně dalšímu zpeněžení. V Agbogbloshie se zpracovává automobilový a elektroodpad, který sem přichází nejčastěji ze Západu. Na hromadách zde leží ledničky, pračky, mikrovlnné trouby a další vysloužilé přístroje.
“To je obchodník z Nigérie, právě domlouvá objednávku mědi,” ukazuje Mohamed. Statný černoch oblečený jako pravý byznysmen si prohlíží nádoby s vyseparovaným kovem načervenalé barvy. “Za jeden kilogram mědi si majitel účtuje 80 cedi (asi 120 Kč),” doplňuje Mohamed.
Většina činností se v Agbogbloshie dělá manuálně. Dělníci musí nejprve přístroj rozbít velkým kladivem. Poté upalují izolaci kabelů, čímž se dostanou k měděným drátkům. Vyseparování kilogramu mědi trvá i zručnému dělníkovi několik hodin. Při práci používají dělníci jen jednoduché nástroje, a celý proces je tak zdlouhavý a vysoce neefektivní. Jenže manuální práce v Agbogbloshie je extrémně levná. “Za den si dělníci vydělají kolem 100 cedi (150 Kč),” říká Mohamed. Většinu zisku z prodeje bere majitel třídírny.
Mohamed má ve své části vysoké postavení, je jakýmsi místním předákem. Také jej všichni uctivě zdraví. Většina zdejších lidí jsou muslimové, kteří přišli z chudého severu Ghany. Agbogbloshie je vlastně takovým městem ve městě. Lidé tu nejen pracují, ale také žijí v chatrčích, modlí se nebo hrají fotbal. Přesněji: třídírna odpadu se nazývá Agbogbloshie a obytná část potom Old Fadama. Zdejší obyvatelé sice nájem platit musí, ale ten je nizoučký: “Asi 1000 cedi (1500 Kč) za půl roku,” upřesňuje Mohamed.
Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět
O duchovní potřeby obyvatel je zde také postaráno. “Po předměstí je různě rozeseto 78 malých mešit,” doplňuje. A chybět nesmí ani zábava. “Čas od času tady pořádáme také fotbalové zápasy,” vypráví Mohamed, když se procházíme po velkém nerovném prostranství plném výmolů obestavěném chatrčemi slumu. K životu v Old Fadamě ovšem neodmyslitelně patří také prostituce, drogy a loupeže.
Zdraví? Tvůj Problém…
Západoafrický monzun je nyní sice už na ústupu, ale i tak několikrát za den zaprší. Ranní déšť vytvořil z hliněných cest úplnou bahenní lázeň. S Mohamedem se brodíme v hluboké oranžovohnědé břečce a kolem nás rozstřikují bláto přijíždějící kamiony. Při chůzi Mohamed odpovídá na můj dotaz ohledně rizik spojených se zdravotní péčí a životem v Agbogbloshie: “Nemáme žádné pojištění jako vy v Evropě. Zraníš se při práci? Tvůj problém. Sám se musíš vyléčit nebo si zaplatit lékaře. Tady je každý za sebe,” upozorňuje s nesmlouvavým výrazem ve tváři.
Nejde však jen o zranění. Zdraví nebezpečné je tady bydlení i práce. Při upalování měděných drátů se uvolňují jedovaté látky, které se dostávají nejen do vzduchu, ale i dopůdy a vody. Laboratorní testy Greenpeace prokázaly až stonásobně zvýšené hodnoty oproti povoleným limitům.
A jako ve většině Afriky i tady je velkým problémem malárie. Agbogbloshie trpí nedostatečnou infrastrukturou, špatnými hygienickými podmínkami i stojatou vodou, což vytváří ideální podmínky pro komáry, přenašeče této smrtelné nemoci. Vše umocňuje špatný přístup ke zdravotní péči a nedostatek moskytiér. Život je tu velice tvrdý a s nikým se nemazlí, i přesto se prý Mohamed cítí šťastně. “Mám rodinu, zdravé děti i práci,” loučí se s úsměvem na závěr.
Kantamanto: Černé Svědomí Módního Světa
V Akkře naleznete mnoho trhů s oblečením, ale Kantamanto je jiné. Každý týden sem míří neuvěřitelných pět milionů kusů oděvů z celého západního světa, a je tak největším trhem s oblečením na světě. Mnoho lidí sice nalezlo díky importu použité módy práci, ale nesmírné množství textilu představuje obrovskou zátěž pro město i přírodu. Do Kantamanta jsem se vydal s Kofim.
Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování
Ghaňané tomu říkají obroni jawu - oblečení mrtvého bílého muže. Kvalita je velice proměnlivá. Narazit zde člověk může na nádherné kusy i nekvalitní odpad. Většina zdejší módy je nošená. Je to vidět třeba na ošlapaných podrážkách obuvi. Některé kousky jsou ovšem nové, protože ležely léta ve skladech a nikdo je nikdy neoblékl. Část potom pochází z dárcovských sbírek nebo recyklačních kontejnerů.
S Kofim přicházíme do místa, kde se oblečení třídí. Tento globální second hand není žádná charita, ale tvrdý byznys, kvůli kterému se někteří museli i hodně zadlužit. Místní obchodnice nám dovoluje fotografovat a vysvětluje: “Je to vlastně loterie. Oblečení kupujeme po balíkách a nevíme, co je uvnitř.” Za každý prý platí kolem 2000 cedi (3000 Kč), někdy i víc, a uvnitř bývá zhruba dvě stě kusů. Stává se, že balík koupí jako prémiové zboží a uvnitř naleznou pouze odpad.
Jakmile balík otevřou, přichází na řadu třídění. “Jednotlivé zboží dělíme podle kvality do kategorií A, B a C,” upřesňuje. Někdy se prý stane, že i polovina balíku je poškozená, a tedy na vyhození. A samozřejmě platí, že čím vyšší kategorie, tím vyšší cena. “Na zemi ve stáncích se většinou povaluje oblečení kategorie B, áčka bývají výš a hezky pověšená,” upřesňuje Kofi.
Když se oblečení vytřídí, putuje do místní prádelny. Kdo by však čekal automatizované žehlení, byl by na omylu. Zde se vše dělá po staru ručně. Zdejší zaměstnanec si nahřívá žehličky na rozpálených uhlících, pokropí oděv vodou a potom dlouhými rychlými tahy žehlí několikery kalhoty přes sebe. Z textilie se zvedá pára jako v sauně. Ještě otočit a za pár minut má muž hotovo. Po krátké cigaretě vyměňuje žehličku a pokračuje na další várku.
Některé méně poškozené kusy se místní snaží ještě opravit na primitivních šicích strojích, nebo alespoň z látek produkují nové výrobky, které prodávají na trhu.
Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?
S obrovským množstvím balíků, které sem každý týden proudí, přicházejí ovšem problémy, hlavně v podobě odpadu. Až polovina vyřazeného zboží končí na skládkách, v kanalizaci nebo také přímo na plážích. Někdy se stává, že se balíky oblečení vyplaví z moře. Součástí problému je i chemické znečištění, protože oblečení obsahuje chemikálie a barviva, která se uvolňují do vody. A v neposlední řadě působí také tlak na zdejší výrobce oblečení, snižuje zaměstnanost a narušuje místní trh.
Kantamanto se stalo odkladištěm, obzvláště rychlé módy, z celého západního světa. Na tomto místě si člověk uvědomí rozměr našeho konzumu a celého problému.
Rastafariáni: Rozjímání v Obláčku Kouře
Rastafariáni jsou spjatí s ghanskou společností stejně pevně jako třeba oblíbený místní pokrm fufu nebo černá hvězda, symbol africké svobody a jednoty. Ačkoliv se setkávají častokrát s předsudky většinové společnosti, své místo si v Ghaně drží a pomalu začínají měnit svou pozici.
Rastafariánství v Ghaně nemá tak dlouhou tradici jako v Karibiku. Do západní Afriky se dostalo v 70. letech 20. století především prostřednictvím reggae hudby. Bob Marley a další hudebníci měli na tehdejší mladou generaci velký vliv, což vedlo k přijetí rastafariánství mnohými z nich. V Akkře a na jejím předměstí v Kokrobite jsem se setkal s několika rastafariány, abych si vyslechl jejich pohled.
K chodníku přijíždí otlučená dodávka, ze které mi podává ruku postava s hustými dredy a hlasitě mě zdraví: “One love, příteli, nasedni.” Kwasi si vydělává jako řidič dodávky trotro, což je místní náhražka veřejné dopravy.
Ačkoliv má rastafariánství svá pravidla spojená se stravováním, užíváním marihuany, bohem nebo přírodou, ne všichni je dodržují. Správně by si měl odříci třeba alkohol a jíst bezmasou ital stravu, ale Kwasi má svůj přístup volnější. “Pro mě znamená rastafariánství způsob života spojený s hudbou spíš než víru,” vysvětluje, když se pomalu suneme typickou akkerskou dopravní zácpou.
To se však netýká Manuho, s kterým jsem si o týden později povídal na pláži Kokrobite. “Rastafariánství je o lásce, lidství, dobrosrdečnosti,” vyjmenovává svůj pohled. Manu, na rozdíl od Kwasiho, pravidla dodržuje víc. “Masu se úplně vyhýbám a jím čistě přírodní ital stravu,” doplňuje a pokračuje: “Rastafariánství není jako křesťanství nebo islám. Sice máme také Boha, kterého nazýváme Jah, ale z mého pohledu je rastafariánství víc způsob života,” říká podobně jako Kwasi. Pro oba má v životě dominantní postavení hudba. Zatímco Manu si hraje na pláži ve své dřevěné chýši na bubny pro zábavu a kolemjdoucí, Kwasi se jako člen kapely dostal i do světa. “Hráli jsme v Evropě i Dubaji,” říká hrdě.
Hlavním poznávacím znamením rastafariánů na ulici jsou dredy. Ty mají jak estetický, tak náboženský význam. Symbolizují spojení s přírodou a také vyjadřují protest proti normám. “Jenže díky dredům jsme snadným cílem pro policii. Kvůli marihuaně,” vysvětluje Kwasi. Hep, jak gandži v Ghaně říkají, je pro rastafariány posvátná rostlina, která navozuje meditativní stav. Věří, že kouření marihuany otevírá cestu k božskému poznání a vytváří spojení s Jahem. “Já jsem ovšem přestal kouřit úplně po tom, co jsem měl nepříjemnosti s policií. Oni dokonce dělají to, že člověku dají marihuanu do kapsy a pak požadují úplatky,” odkrývá muž praktiky některých zdejších policistů.
Jenže rastafariány pronásledují vedle policie také předsudky. Student Tyrone Marghuy si musel u soudu vybojovat přístup ke vzdělání na vysněné prestižní škole, protože vnitřní nařízení zakazovalo nošení dlouhých vlasů. Buď ostříhá dredy, čímž popře svoji identitu, nebo se nemůže zařadit, znělo rozhodnutí školy. Rozsudek soudu byl přelomový a posílil právo na náboženské vyjádření. Jako další krok si rastafariáni kladou legalizaci marihuany v Ghaně, minimálně pro náboženské účely.
Blaxit: Návrat do Afriky
Rasismus, vyčlenění ze společnosti a pocit občanů druhé kategorie, to bývají nejčastější důvody, proč se Afroameričané a lidé afrického původu z Evropy rozhodli opustit své dosavadní domovy a vydávají se hledat štěstí v Ghaně. Zdejší vláda jim vychází vstříc a v rámci programu The Year of Return (Rok návratu) otevírá africké diaspoře svou náruč.
Doposud Ghana repatriovala nízké jednotky tisíců navrátilců. Pro tento fenomén se vžil termín blaxit (vychází ze slova brexit).
Nově příchozí se vrhli do byznysu, jako jsou nemovitosti, technologie nebo doprava, a vláda je podpořila možností koupě prémiové půdy.
Na jednu stranu přistěhovalci přinášejí znalosti a rozvoj, na druhou však s nimi přichází i gentrifikace. Zatímco místní obyvatelé žijí s 300 USD měsíčně a čtvrtina z nich musí vyjít i s jedním dolarem na den, zámořští skupují nemovitosti a šponují nejen ceny nájmů, ale souběžně se v místech jejich pobytu zvyšují ceny v obchodech a restauracích. V roce 2022 došlo v některých místech až k sedminásobnému zdražení.
V Ghaně vznikají celé osady nově příchozích z africké diaspory. Jednou z nich je třeba Pan African Village v Asebu. Toto místo je kontroverzní tím, že je přistěhovalci koupili velice levně od místního nejvyššího náčelníka kmenové komunity. Problém je, že zdejší farmáři měli na tomto místě obživu, o kterou přišli, a navíc ani nebyli vyplacení, protože pozemky byly darované.
Hudba a Kultura
Ghanský kytarista a zpěvák Ebo Taylor neměl prý doma v sousedních zemích o práci nouzi, když ho ale americký jazzový saxofonista Ben Abarbanel-Wolff pozval do Berlína, kde dnes žije a vede kapelu Afrobeat Academy, byl by blázen kdyby odmítl a nezúročil poptávku po svém umění i v Evropě. Vzešla samozřejmě z kompilací Ghana Soundz I. a II. (Soundway) a Afro-Beat Airways (Analog Africa).
Bývalá britská kolonie Gold Coast získala v roce 1957 nezávislost, název Ghana a první prezident Kwame Nkrumah se výraznou měrou zasloužil o to, že se země proměnila v africkou hudební velmoc, jejímž symbolem se pro celý svět stal jeden z prvních panafrických stylů highlife, stojící na početné dechové sekci a elektrických kytarách.
Highlife koření ve 20. letech minulého století, ale teprve až během druhé světové války se dokonale fungující žahavá taneční směs tradice a evropských vlivů doplnila jazzem, swingem a rytmy z Karibiku. V 50. až 70. letech se v ghanských studiích nahrávalo na plné obrátky a v západní Africe patřila k nejmoderněji vybaveným.
Prezident Nkrumah se hudbou a muzikanty ve svém hlásání panafrikanismu zaštiťoval, všemocně je podporoval a vysílal na zahraniční studia. Takhle se v roce 1962 ocitl v Londýně Ebo Taylor, v bujícím ghanském highlife kvasu už zavedené jméno díky mnoha kapelám ve kterých hrál.
Shodou okolností působil na stejné škole s Felou Kutim, v čemž můžeme, ale také nemusíme hledat nějaké analogie, každopádně když Fela nechal zanedlouho v Nigérii vybuchnout afrobeat, přiznanou inspiraci hledal v highlife. A naopak, Ebo Taylor se po návratu domů víc zaměřil na funky s jazzem a později se vždycky hlásil k přítelově afrobeatu.
Jako elitní hudebník, skladatel, aranžér a producent pracoval v 70. letech u legendárního labelu Essiebons, kde se podílel na nespočtu alb a natočil i několik vlastních. Dohledat je i pro něho ale prý dost obtížné, takže po příjezdu do Berlína natočil v roce 2010 pro londýnský lapel Strut mezinárodní debut Love & Dead, na který zařadil v nových - podle svých slov z úcty k Felovi v afrobeatových - verzích převážně své starší hity. Následně připomněl na dvojalbu Life Stories své klasické nahrávky.
Pak se kolem Taylora strhl docela velký poprask, obzvlášť proto, že s Afrobeat Academy to na koncertech dokážou pořádně rozjet. Nárůst popularity nenechal tím pádem Taylor ladem: letošní desku Appia Kwa Bridge už poskládal hlavně z nových skladeb a vrátil se k highlife a jazzu.
tags: #skladba #ghana #jeden #svet #informace
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]