Skladka ve Skalách: Historie Nedvězí

Milým krajanům a rodákům svým podávám tu několik pamětí ze zašlých dob rodného města mého. Kniha byla vydaná v roce 1911. Jsem si dobře vědom, že práce není dokonalá. Nemůže býti. Byloť mi material pracně sháněti z drobtů písemných památek, kterých se trocha zachovala v radnici, ještě méně na zámku smiřickém a nejméně v archivu Musea království Českého.

Archiv lehl r. 1839 s radnicí popelem a z toho co zbylo, pomalu kus po kuse se ztrácelo. Nebylo nikoho, kdo by byl měl archivní památky v bedlivé patrnosti, zájem o ně byl tak malý, že sloužily staré a pro nás tak vzácné listiny často potřebám hokynářským. Zmizel urbář panství z r. 1588, o kterém se zmiňuje Čelakovský ve zprávě o výzkumech archivních sněmu podaných*), zmizela registra urbární z r. O rozsáhlosti bývalého archivu zámeckého mluví index z r. 1785.

Archiv obsahoval 71 oddělení, v nichž byly zařaděny listy týkající se školství, církve, morálky, nadací, stížností, trestů, akcí lidumilných, akatoliků, židů, robotnictví, obdarování, privilegii a j. Označeny tu urbáře z let 1588, 1619, 1655, 1666, 1692, 1698, 1737, 1772, soupisy robotníků z r. 1735, 1752, 1756, 1757, 1758, 1761 až 1789. Dnes jsou v zámku jenom listy týkající se ekonomie, záznamy daní, mapy, katastrální údaje, plány a p. vesměs z počátku 19. Století.

Mimo uvedené památky prospěl mi urbář z r. 1777, v jaroměřském museu chovaný, listiny z archivu Musea král. Českého a hojná literatura dějepisná. Některé z přítomných článků byly již uveřejněny (v Archeologických Památkách, v Časopise Přátel Starožitností, v Českém Lidu, v Hradeckém Kraji, Archivu, v Letopisech musejních a v Ratiboru) a vzbudily dosti zájmu v občanstvu a sympatií u sl. ob. zastupitelství města Smiřic. Zvláštní díky pak vyslovuji p. J. Julišovi, starostovi města, a p. J. Preiningrovi, řediteli měšť. šk. ve Smiřicích.

Osudy města, jež bylo založeno asi v 2. polovici 13. století, vázaly se - jako všude jinde - na osudy majitelů panství. O nejstarších držitelích Smiřicka není naprosto nic známo. Patřila-li okolo r. Pocházel ze staré rodiny Drslaviců, kteří ve 13. století zabrali kraje mezi Labem a Orlicí. Mutina vykonával podací právo při kostelích v Dobrušce, na Opočně, v Přepyších, v Týništi, v Rohenicích a v Čibuzi. Eliška jest tedy první historicky zjištěnou držitelkou Smiřic. Manžel její Sezema z Dobrušky padl r. 1376 v souboji s Janem z Potštýna. Zanechal čtyři dítky: Štěpána z Opočna, Jana z Dobrušky, Jaroslava z Dobrušky a Žofku, jež se provdala za Jana z Hradce. Pozůstalá vdova držela Smiřice, Čibuz a Skalici jako věno od manžela udělené a žila ještě r. 1380.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

milec krále Václava, nejvyšší písař, později hejtman na Vratislavsku a Svídnicku. Asi r. praotci slavného rodu pánů Smiřických. Není však mnoho o něm známo. připomíná se r. 1417, kdy zvláštní při vedl. S úzkostlivosti bývalo šetřeno přednosti rodů. Zle bylo, řekl-li „novotný" rytíř staršímu, že je tak dobrého rodu jako on.*) I Smiřický se tak hájil, když mu bylo vytýkáno, že nepochází z dobrého rodu. Postavil se r. 1417 před nejvyššího maršálka a před pány králem zřízené; maje k svědectví otce svého, mnohé pány a panoše. Dokázal, že oba dědové i báby jeho byli rodu vladyckého, ukázav při tom čtyři klenoty a štíty po předcích svých. Jsa zaměstnán záležitostmi veřejnými, od mládí svého na Smiřice nepřišel, žije velmožně v Praze nebo na hradech svých, zvláště na Roudnici.

R. R. 1423 účasnil se jako zástupce zemanstva a pomocník Pražanů sněmování v Praze, když jednalo se o řádu k zavedení pokoje v zemi. R. R. 1427 propůjčil se však s Divišem Bořkem z Miletína, jenž vládl Kolínskem, zrádně agentu kurfista braniborského Friedricha, chtěje mu při vpádu jich odevzdati některé hrady. Upadl však v zajetí a vězněn na pražské radnici. Pomocí dívky jakési unikl v lednu 1428 z vězení a vrátil se na Roudnici; vysmívaje se Pražanům, stále jim škodil. R. V posledních letech živobytí odstoupil od kalicha docela a přiznával se horlivě k víře katolické.

Veřejnou činnost svou neblaze korunoval a smutně život skončil, jsa protivníkem Jiříkovým, zdržoval mladého krále Ladislava, aby se do Čech odebral srovnati věci zemské, jak si toho stavové čeští důtklivě přáli. Jan Smiřický králi Ladislavovi pozdrav! Chválím to, že co nejdříve do království přijíti míníš; kdybys jen přišel, abys královal a ne abys jiným poddán byl. Ale abys neoděný a bez moci přijíti měl, tož chváliti nemohu, leč matka-li Tvá Tebe o dvou hlavách porodila, abys jedné přátelům svým ve Vídni zanechal a druhou nekonečné a nestálé víře české svěřil.

Jiří naléhal na knížete Cilského, prvního radu králova, aby mu zjevil, proč mladý král váhá do Prahy přijeti. Tu Cilský odeslal Jiřímu výstražný list Smiřického. Jiří pak v sezení mezi pány položil list na stůl a tázal se, jaký ortel zasluhuje zrádce. Všichni pravili, že pisatel jako zrádce a rušitel obecného dobrého hoden je smrtí nejohavnější. Tomuto vyřknutí soudu přisvědčil i sám pan Smiřický. Jiří na to položil psaní před pány. I odsouzen Jan Smiřický vlastními ústy, jat a vržen do vězení a na zejtří 7. září 1453 sťat na Starém Městě Pražském před pranýřem.

V poslední vůli své poroučí mezi jiným**) svůj zlatohlavý plášť knězi oltářníkovi v klášteře roudnickém, aby z něho byl udělán ornát k službě boží pod obojí spůsobou; pak prosí kněze Martina, zpovědníka svého, aby v Roudnici k paní jel, aby jí radil a věří, že dle jeho rady sama i děti spravovati bude a zvlášť věří, že paní všecky přípravy, krumpování, zápony na svých přípravách zruší a děti v ty žádné přípravy připravovati nebude, než aby to prodáno aneb chováno bylo na jiné dobré těch dětí.

Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování

Pro místní poměry budiž ještě poznamenáno, že vedl při s Vaňkem z Valečova, pánem na Opočně, kterýž jej vinil, že „dědinu jeho v Čibuzích držel, dvanácte lánův dědin, kteréž dědiny přísluší ke kaplanství kostela v Dobrušce, na kterých je 12 kop gr. platu ročního, a že na těch dědinách topil rybníkem. Jan Smiřický odpíral proti tomu, že netopil na dědinách jeho, než na svých, a co by se platu tklo, že neodpírá holému placení, kdyby mu bylo královou milostí a pány prokázáno. S obou stran vedli páni dsky a na plném soudu nejjasnější kníže a pán Jiří, český král etc. se nalezl; Jindřich ze Stráže, nejvyšší hofmistr K. Č. a Vilém ml. z Ryzmburka a z Rabí panský potaz vynesli: Poněvadž Jan Smiř. ukázal dsky, kdež trh dědický svědčí dědu jeho od šesti a padesáti let a on Jan těch dědin i podnes v držení jest a Václavova akta také ukazují, že na 12 lánech tu v Čibuzech jest 12 kop gr. platu k nadepsanému kostelu v Dobrušce, i vedle takového ukázání má Smiřickému ostati na těch 12 lánech panství a on Smiřický i jeho budoucí z těch lánů k témuž kostelu a na to, jakož jest nadáno, má vydávati 12 kop gr. platu polovici na sv. Havla nejprve příští rok a druhou na sv.

Oba bratři zůstali bezdětní a Smiřice dostaly se pak do rukou jiných rodů. Hynek zemřel r. Od r. 1490. do 1495. Dětí nemaje a „poznav věci, což se narodí, že vše umříti musí a protože je každý člověk smrtelný a on nechtě, by po smrti které různice byly o jeho statek, kteréhož mu Pán Bůh popřáti ráčil, učinil 7. září 1495 toto své nejposlednější poručenství:*) Nejprvé poroučím Lidmiboře z Valečova, manželce své milé tvrz Smiřice s dvorem, s poplužím a lukami i mlýny v Smiřičkách, s Labem, rybníky i svršky, s nábytky, klenoty, se všemi příslušnostmi i dvory kmetcími, Holohlavy, dvůr poplužní s platy, rybníčky s lukami i se všemi příslušnostmi což tu mám, v Semonicích plat, což tu mám i s kostelním podacím, Čibuz ves celou i s kostelním podacím, Skalici ves celou, Vlkov, Bukovinu, Újezd, což tu mám v těch všech všech s platy, s poctami etc. s plným panstvím, tu sobě ani žádnému nic nepozůstavuje než dávám Lidmiboře ty všechny věci jmenované tak mocně, jako jsem sám držel a požíval, aby táž Lidmibora mohla prodati, dáti, zastaviti, jakožto své vlastní dědictví, komuž by se jí koli zdálo a líbilo.

A jestli že by se nic komu zdálo dáti buď dvůr buď ves kterou pod mou pečetí pod dvou nebo tři osobami, má to pak mocno býti, jako tento kšaft; dluhy, kteréž by mně kdožkoli dlužen byl neb k čemu Já Hašek na čemkoli spravedlnost bych měl a ona zase též jestli že by které dluhy po mně zůstaly, spravedlivě také aby dala, Lužany s dvorem, s mlýnem i s platem i tu což jest ve Lhotce s poplužím, s rybníkem, s lesy, s lukami, s potoky, s dvory kmetcími, Sovětice ves, Žiželoves i s podacím, Břízu ves s rybníky, s lesy, s potoky, mlýny s robotními i s dvory kmetcími, Mezleč ves s platy, poctami, rybníky i se všemi příslušnostmi, Maršov ves i což tu mám i všecky věci k tomu jmenované dávám mocně, jakož jsem sám požíval. Panu Janu Holodějovi dávám Heřmaničky ves s platem, s lesem i se vší příslušností, což tu mám, i jeho dědicům. Téhož ještě roku zapsala Ludmibora z Valečova rovným dílem panství své čtyřem sestrám svým a po roce zemřela. Prvá sestra Kateřina z Valečova prodala 22. října 1496 díl svůj a všecko právo své na Smiřicku za 1500 kop grošů českých sestrám, kteréž je daly upsati svým manželům.

Všecky ty díly skoupil za 6000 kop č. gr. r. 1498. Mikuláš ml. Mikuláš ml. Trčka z Lípy, syn pana Buriana Trčky na Lipnici před Smiřicemi ještě zakoupil se v panství opočenské za 20.000 uher. zl. od Jana z Janovic. Odtud po drahná léta souvisely děje panství smiřického s osudy panství opočenského, nepozbývajíce významu, an patřil Mikuláš ml. k nejbohatším a prvním rytířům.*) Těšil se královské přízni, ale stavem městským byl nenáviděn. Lidu pomáhal do nemilosrdné poroby neblaze za krále Vladislava proslulé. Bohatství nedalo mu plného štěstí. Rodinné poměry zhatily mu radosti života a mysl svou neuklidnil, ani když nevěrnou manželku svou Kateřinu ze Šellenberka a z Kosti dal na Velíši zazdíti a hladem umořiti; milce jejího jakéhos zemana Zdeňka Šanovce, kterýž u něho sloužil, kázal stíti a bábu, jež je spolu sváděla, za živa zahrabati poručil. (1507). Od té doby nikdy prý se neusmál. V Boleslavi léčil své zdraví a zemřel tam 3. dubna 1516. Posledním pořízením z 12. vdově po strýci Mikuláši starším Trčkovi. Smiřice zatím spravovány úředníky panskými, neboť Johanka jsouc zdraví chatrného, učinila 7. května 1516 dlužní zápis, jímž postoupila práv k zboží svému pěti svým synům. Zemřela ještě téhož roku ve Vlašimi.

Držel tehdy tvrz Smiřice s ohradou její, dvůr poplužný, ves Smiřičky, Holohlavy, Černožice, Čáslavky, Semonice, Rtyni, Sendražice, Rodov, Čistoves, Popovice, Sovětice, Lužany, Vlkov, Lejšovku, Smržov, Čibuz, Skalici, Hubiles, mlýn pod Skalicí, Lípu, Brzice, Mezleč, ves pustou Maršov, zboží kláštera Svatého Role, ves zápisnou Černilov, Jásené, Dubečno, Osek, Dvořiště a Chroustov. K tomu přikoupil Hustiřany a Bradlec. Vilém Trčka byl rodu svého prvý do stavu panského r. 1562 povýšen. Bylť nesmírným boháčem*) a sňatkem svým vysoce povznesen. Pozemské statky neučinily ho šťastným: často postonával. Na věčnost odebral se 22.

Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?

„Já Vilím Trčka z Lípy a na Veliši vyznávám tímto listem všem a přede všemi zvláště kdež náleží, ačkoliv, děkujíc Pánu Bohu, jsa při dobrém rozumu i také paměti, však rozvažujíc to u sebe, že mě Pán Bůh Všemohoucí často nemocí navštěvovati ráčí a nevěda dne ani hodiny smrti své, kdyby mne Pán Bůh z tohoto světa povolati ráčil, a nechtějíc tomu, aby o statek můj, kteréhož mi Pán Bůh ze své svaté milosti propůjčiti ráčil, mezi přáteli mými příbuznými kteří svárové byli. Jsa toho dobře mocen, jakož mám list mocný od někdy slavně paměti nejjasnějšího knížete pána, pana Ferdinanda v ty časy římského, uherského a českého krále, potom od nejjasnějšího a nejnepřemoženějšího římského císaře, tehdáž pána mého nejmilostivějšího Jeho Milosti, kterýž mi v ty časy královská povolení dávati ráčí, abych moc měl o statku svém zříditi a odkázati dáti a poručiti komuž by se mi líbilo a zdálo, tak jakž ten list mocný v ty časy J.M. královské o tom zřízeni ukazuje a zavírá. Protož já svrchu psaný Vilím Trčka na ten list mocný pod pečetí J. M.

Paní Barbora provdala se r. syna sestry své Veroniky z Lípy a manžela jejího Karla ze Žerotína, jemuž posledním pořízením ze dne 5. listopadu 1579 všechno postoupila. Zemřela 8. ledna r. 1585 a pochována jest na Opočně. Avšak podkomoří Burian, Jaroslav a Mikuláš Trčkové z Lípy nikterak nechtěli dopustit, aby Smiřice dostaly se cizímu rodu. Hledali práva u císaře Rudolfa. Zemský soud po stálém odročování vyňal konečně r. Po roce došlo k smíru mezi stranami. Trčkové připustili Jana Jetřicha na polovici Smiřic a změnili smlouvu 1. Oba bratři bojovali v Uhrách proti Turkům. Vilém odtáhl 1596 s 1000 muži jím vyzbrojených. Velikou statečnost osvědčil při dobýváni pevnosti Hatváně, na jejíž zdi prvý vylezl. Při hájeni pevnosti Jagru od Turků obležené jeví se tu pan Vilém hrdinou Zrinskému nenepodobným.

Vojíni v nesnesitelné tísni nebyli již daleko toho vzdáti se. Tu Vilém, ač těžce raněn, dá se na náměstí vynésti a kleče prosí, zaklíná vojsko, aby se drželo, nepodávalo a přeje si, aby jej raději zabili, než aby viděl hanby. Marná byla jeho prosba. Vzpoura vnitř města přinutila velitele ke kapitulaci dle podmínek sultánových. Vilém Trčka s Janem Vchynským a Pavlem Nyarym vydán byl Turkům a uvržen do vězení, kdež asi poranění svému podlehl. Bratr Vilémův pan Krištof Jaroslav skonal dne 12. října 1601 před Bělehradem. Nový majitel sídlil na Opočně a slul největším boháčem v Čechách. Byl dobrák; různými dary pomáhal osadám poddaným, ale přece nebyl oblíben. Bohatství dovedla znamenitě rozmnožovati manželka jeho Magdalena z Lobkovic, dcera Popela z Lobkovic, presidenta královské komory, skupováním statků konfiskovaných a hlavně lakotou. Pro svou necitelnost byla poddanými...

Přehled majitelů panství Smiřice

tags: #skladka #ve #skalach #nedvezi #historie

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce použitím glyfů
• O ekologických aktivitách Radomíra Seiferta
• O ekologických aktivitách Radomíra Seiferta
• Průvodce vnímáním bytostí přírody
• Snižování emisí u uhelných elektráren