Skládky výrobních odpadů a jejich typy

Tento článek se zabývá problematikou skládek výrobních odpadů, jejich typy a související legislativou v České republice. Rozebírá požadavky na provoz, technologie úpravy a recyklace odpadů s cílem minimalizovat dopad na životní prostředí a lidské zdraví.

Legislativa a normy

Nakládání s odpady a provoz skládek se řídí platnou legislativou, zejména zákonem o odpadech a prováděcími předpisy. Ministerstvo životního prostředí stanovuje vyhlášky, které upravují konkrétní požadavky na provoz skládek a nakládání s různými druhy odpadů.

Obsah provozního řádu a provozního deníku skládek musí odpovídat technické normě TNO 83 8039 Skládkování odpadů - Provozní řád skládek. Požadavky na obsah provozního řádu ostatních zařízení jsou vymezeny v příloze č. 1 k této vyhlášce a požadavky na obsah provozního deníku jsou vymezeny v příloze č.

Obecné požadavky na nakládání s odpady

Vlivy zařízení určeného pro nakládání s odpady a jejich dopady na životní prostředí a pracovní prostředí musí být identifikovány a omezeny na nejnižší možnou míru v souladu se stávajícími technickými poznatky.

Před uložením odpadů na skládku musí být zvolen takový způsob úpravy, případně kombinace způsobů úpravy, který zajistí nejnižší možný dopad uložených odpadů na životní prostředí a lidské zdraví. Za účelem splnění tohoto požadavku musí být úprava odpadů v souladu s nejlepšími dostupnými technikami.

Čtěte také: Skládka a odpady s.r.o. - Co potřebujete vědět

V případě nebezpečných odpadů musí být odstraněny jejich nebezpečné vlastnosti, je-li to technicky možné. Výjimkou jsou případy, kdy celkové nepříznivé dopady odstranění nebezpečných vlastností daného odpadu na životní prostředí převyšují příznivé dopady jejich odstranění.

Omezení a zákazy ukládání odpadů

Odpady, které je zakázáno ukládat na skládku, protože mohou mít při uložení na skládku negativní dopad na životní prostředí nebo zdraví lidí, jsou vymezeny v bodě A přílohy č. 4 k této vyhlášce.

Nebezpečné odpady, které je zakázáno ukládat na skládku, protože je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebezpečného odpadu nebo v zařízeních pro materiálové nebo energetické využití odpadu provozovaných na území České republiky, jsou vymezeny v bodě C přílohy č. 4 k této vyhlášce. Výjimku představují odpady, které spadají do druhu odpadu vymezeného v bodě C přílohy č. 4 k této vyhlášce, ale s ohledem na jejich vlastnosti je není možné přijmout do zařízení podle věty první.

Biologicky rozložitelné odpady a výstupy z jejich úpravy nebo zpracování, které je možné ukládat na skládku, jsou vymezeny v bodě D přílohy č. 4 k této vyhlášce.

Odpady, které je zakázáno ukládat od roku 2030 na skládku, protože je možné je za stávajícího stavu vědeckého a technického pokroku účelně recyklovat, jsou vymezeny v tabulce v bodě E přílohy č. 4 k této vyhlášce. Výjimku představují odpady, jejichž zpracování jiným způsobem není s ohledem na jejich vlastnosti v souladu s právními předpisy.

Čtěte také: Životní prostředí a skládky

Využití odpadů jako technologického materiálu

Odpady použité jako technologický materiál na technické zabezpečení skládky musí odpovídat požadavkům na odpady, které mohou být uloženy na příslušnou skupinu skládek. Použití odpadů jako technologického materiálu na technické zabezpečení skládky nebo při uzavírání a rekultivaci skládky musí být popsáno v provozním řádu skládky.

Odpady, které nesmí být použity jako technologický materiál na technické zabezpečení skládky nebo při uzavírání a rekultivaci skládky, jsou vymezeny v bodě A přílohy č.

Jako technologický materiál na technické zabezpečení skládky k vytváření odplyňovací vrstvy a k vytváření vyrovnávací vrstvy pod uzavírací těsnicí vrstvou skládky mohou být použity pouze odpady vymezené v příloze č.

K vytváření uzavírací těsnicí vrstvy skládky mohou být použity pouze odpady vymezené v příloze č. 11 k této vyhlášce, které odpovídají požadavkům projektové dokumentace této skládky odpadů a v žádném z ukazatelů nepřekročí limitní hodnoty výluhové třídy číslo IIb podle přílohy č.

K vytváření ochranné a svrchní rekultivační vrstvy skládky mohou být použity pouze odpady vymezené v příloze č.

Čtěte také: Život odpadu na skládce

Příklady průmyslových odpadů a jejich zpracování

Organická chemická výroba je zdrojem zejména kapalných často komplikovaného složení a toxického charakteru. Odpadní vody nutno čistit především biologicky, avšak některé typy vod jsou mikroorganismy obtížně odbouratelné. Dalšími typickými odpady organických technologií jsou prstovité látky a kaly. Jejich ukládáním do lagun způsobilo obrovské potíže, které se dnes jen velice nákladně napravují. Současný trend směřuje ke spalování těchto materiálů ve spalovnách průmyslových odpadů s dokonalým čištěním spalin a ukládáním strusky na skládky příslušného typu. Nakládání s jednotlivými druhy těchto odpadů z organických výrob je specifické podle používaných technologií.

Většina odpadů z jedné výroby je surovinou pro jinou výrobu. Tam, kde využití je problematické, se hledají nejoptimálnější metody zneškodnění jakými jsou nejčastěji spalování ve spalovnách, solidifikace, cementace a podobně.

Polymerní odpady

Jednou z významných skupin tuhých odpadů jsou tzv. polymerní odpady. Plasty jsou polymerní látky (syntetické, polysyntetické, nebo přírodní), které se dělí na termoplasty (zahřátím se stávají měkkými a pružnými, při ochlazení opět tuhnou a tvrdnou) a termoplasty (teplem tvrditelné pryskyřice).

se docílilo speciálních vlastností výrobků (např. změkčovadla, katalyzátory, stabilizátory, pigmenty, plniva). Odpady plastů mohou vznikat při jejich výrobě a zpracování (odřezky, z metky), dále při jejich používání v různých odvětvích (obalová technika, výroba elektroniky, strojírenství,výroba hraček, fotografický průmysl, polygrafie aj.).

Odpadní pryž se vyskytuje hlavně při výrobě a použití pneumatik, obuvi, jako součást některých vyřazených přístrojů a zařízení (těsnění, řemeny, kabely, hadice, dopravníkové pásy, atd.), podlahových krytin (koberce, rohože, podlahové obklady), lepidel, tmelů, školních pomůcek, ochranných pomůcek.

Solidifikace odpadů

Některé druhy průmyslových odpadů, zejména materiály s obsahem ropných látek a těžkých kovů, se po léta ukládaly na skládky nebezpečných odpadů, kde se pouze v rámci tehdy platných vyhlášek sledovalo jejich složení a stabilita. Průmyslové využití těchto odpadů většinou existovalo buď pouze v teoretických studiích nebo byly existující navrhované technologie v dané době ekonomicky příliš náročné.

Skládka nebezpečného odpadu poblíž obce Lodín nedaleko Hradce Králové je skládkou kategorie S IV, na níž jsou ukládány nebezpečné odpady předem známého složení z dovozové vzdálenosti kolem 100 km. Většinou jde o zeminy znečištěné ropnými látkami, odpadní kaly z čistíren průmyslových vod a lapolů, neutralizační kaly z povrchových úprav a opracování kovů, brusné kaly ze skláren, popelovina a škvára ze spalování komunálních a průmyslových odpadů, popílky, slévárenské písky atd.

Některé z těchto odpadů není možno podle zákona uložit na skládku bez předchozí úpravy. Spalování těchto odpadů není vhodné buď z důvodu malého obsahu hořlavé složky, a tudíž velké finanční náročnosti, nebo není termická likvidace pro daný typ odpadu vhodná.

V souvislosti s přípravou na nový zákon o odpadech byla na skládce Lodín vybudována solidifikační linka. Principem je chemicko-fyzikální navázání kontaminantu na solidifikační činidlo nebo imobilizační látku. Při vápenné solidifikaci se uplatňují dva základní typy chemických interakcí. Kontaminující těžké kovy v odpadu reagují za využití vlastní vody z odpadu s páleným vápnem CaO.

Pro odpady s více těžkými kovy je možno použít směs solidifikačních činidel. Tato metoda je založena na chemické interakci mezi rozpustnými křemičitany alkalických kovů, srážecími činidly obsahující mj. Po smísení dochází k rychlé reakci mezi křemičitany a ionty kovů za tvorby nerozpustných metasilikátů proměnlivého složení. Reakcí mezi křemičitany a srážecím činidlem dochází k navázání těžkých kovů do morfologické mřížky, čímž jsou sledované polutanty pevně navázány s minimální možností výluhu do životního prostředí ve formě nerozpustných sloučenin, nebo jsou na ní adsorbovány. Porézní charakter vytvořené struktury umožňuje uzavření (enkapsulaci) a imobilizaci přítomných kapalin.

Zpracování odpadů s obsahem ropných látek a nepolárních uhlovodíků je založeno na chemické reakci výchozího pevného nebo kapalného odpadu s CaO za vzniku jemné práškovité disperze s velkým specifickým povrchem. Následuje reakce s vodou za vzniku hydroxidu vápenatého Ca(OH)2, který dále reaguje se vzdušným oxidem uhličitým.

Autor zmíněné technologie, Ing. Libor Luňáček ze společnosti .A.S.A., spol. r. o., která skládku provozuje, říká: "Odebíráme odpad ze známých technologií a od stálých partnerů (koželužen nebo galvanoven). Tyto materiály jsou analyzovány akreditovanou laboratoří a jejich složení před vlastním solidifikačním procesem známe. Pokud ve výrobě změní technologii, dostáváme nový rozbor s přesným složením odpadu. Přesto na výstupu děláme kontrolu a z definovaného množství naakumulovaného solidifikačního materiálu se odebírá směsný vzorek z tzv. dozrávací plochy. Pokud by tento vzorek neodpovídal limitům pro uložení na skládce S IV, můžeme použít zpětný proces tzv. přesolidifikace, anebo by s materiálem bylo nakládáno podle předem stanoveného a schváleného postupu.

Přivezené odpady se smísí v přijímací jímce a odtud se dávkují do vibračního separátoru. Uvnitř jsou nože, které obsah fragmentují na jemnou sypkou směs, hrubší části odcházejí ven. Dávkování vápna je přesně vypočítáno podle složení odpadů (10-45 hm. % imobilizačních činidel, vztaženo k hmotnosti vstupujícího odpadu).

"Obsluha si doslova hraje s mícháním materiálu, aby ho smísila v přesném poměru. Máme připraveno kolem dvanácti typických receptur každý druh přicházejícího odpadu," dodává Ing. V reaktoru se materiál zahřívá na cca 60-90 stupňů a proběhnou v něm fyzikálně-chemické reakce. Solidifikovaná směs pak pásovým dopravníkem odchází na dozrávací plochu, kde materiál leží minimálně 21 dnů. Toto zdržení odpovídá době zrání cementu, betonu nebo malty. Hydroxid vápenatý vzniklý hydrolýzou CaO reaguje v té době se vzdušným oxidem uhličitým. Materiál je po solidifikaci vizuálně zcela odlišný od výchozích surovin. Je neprašný a výrazně hydrofobní.

Tento postup solidifikace má několik výhod před srovnatelnými technologiemi, ale zároveň má i své nevýhody. Obdobné technologie solidifikace/stabilizace dané odpady mísí za mokra se solidifikačními činidly a směs se zalévá do pevných matric. Výhodou této technologie je pevnější fixace škodlivin. Solidifikační linka, provozovaná v areálu skládky v Lodíně využívající CaO, resp. další činidla, snižuje nebezpečnost odpadů a zároveň je zdrojem kvalitního technologického materiálu.

Recyklace a oběhové hospodářství

Recyklace odpadů a materiálové využití je cestou úspory primárních surovin, a tedy ekologického chování. Toto téma hýbe evropskou i národní legislativou, pojmy „cirkulární ekonomika“, česky „oběhové hospodářství“, jsou všudypřítomné.

Abychom zjistili, které odpady jsou vhodné pro recyklaci, zda pro ně máme vyhovující technologie a zda jsou produkty vzniklé jejich zpracováním žádané na trhu, musíme se na různé druhy průmyslových odpadů podívat komplexně. Stále platí, že nejlepší odpad je ten, který nevznikne. Legislativa to označuje jako předcházení vzniku odpadů, známý je také pojem „vedlejší produkt“, který lze v některých případech s úspěchem použít. Vzniklé odpady se mají především opětovně používat, je-li to možné, nebo recyklovat a vytvářet z nich nové výrobky.

V ČR nejvíce produkujeme stavební a demoliční odpady (SDO) a zeminu. Recyklace SDO je řešena ve vyhlášce o podrobnostech nakládání s odpady v § 83, zatím ale dočasně do konce letošního roku. Velký problém je přitom se zeminou, pokud není v režimu „vedlejšího produktu“. Její využití v režimu odpadu k zasypávání je omezeno velmi malou kapacitou takových zařízení. V současné době čekáme, jak se situace změní s plánovaným vydáním vyhlášky, která má řešit nakládání se zeminou a SDO.

Další velice zajímavou skupinou odpadů jsou plasty, jejichž technologie zpracování jsou relativně složitější - čištění, třídění, regranulace. Jejich vyvedení z režimu odpadu by mělo probíhat podle výrobkových norem, ale zároveň se musí brát v úvahu i plánované materiálové využití recyklátů, aby byla stanovena požadovaná minimální kvalita recyklátu; jiná kvalita bude např. pro automobilový průmysl, jiná pro obaly apod. Dále se u plastů posuzuje nutnost registrace látky podle evropského nařízení o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek REACH (pokud neznáme původ primární látky).

Velkým tématem jsou i textilní odpady, jejichž zpracování (jiné než opakované použití např. jako oblečení) je náročné na kvalitu vstupní suroviny a důležité je proto jejich správné vytřídění. Potom se z nich dají vyrobit například netkané textilie.

Historicky není problém s kovy, které se bez větších problémů sbírají v „kovošrotech“ a následně zpracovávají. Obdobné je to se sběrem papíru, oleje, obecně s tradičně vykupovanými surovinami. Pro recyklaci je přitom vždy klíčové, zda je produktivní a zisková, bez dotací, bez podpory státu a zda je pro materiál odbyt.

Podívejme se na jednotlivé technologie zpracování odpadů. Ty jsou definovány v zákoně o odpadech v příloze č. 2, katalogu činností:

• mechanické úpravy - demontáž, drcení, dělení, třídění, lisování odpadů
• biologické úpravy - biodegradace, bioplynové stanice, kompostování
• chemické, fyzikálně-chemické úpravy - biodegradace, stabilizace, solidifikace, deemulgace, regenerace kyselin a zásad, rozpouštědel
• termické úpravy - tavení skla, kovů, natavování plastů (pro regranulaci).

Příklad komplexního zpracování - elektroodpady a baterie

Příkladem spojení řady recyklačních technologií je zpracování elektroodpadů a baterií různého druhu. Při zpracování baterií s náplní, ať již alkalickou, nebo kyselou dochází k oddělení hlavy baterie a prvotnímu zpracování náplně. Probíhá demontáž kovů a plastů, ty jsou od žíraviny a musí být očištěny před dalším zpracováním, např. drcením plastů před dalším využitím. Kovy jsou dále zpracovány - provádí se jejich demontáž a dělení anod, katod, případně barevných kovů, ze kterých jsou připojovací konektory. Kovy jsou recyklovány tavením - termickou úpravou.

Vidíme tedy, že již u baterií jsme si ukázali procesy, jako jsou mechanické úpravy, fyzikálně chemické a termické úpravy. Která část je ze získaných odpadů zisková? Někdy jsou to elektrolyty, pokud jde o plasty, většina jich končí ve výrobě TAP (ať z kyselých, nebo alkalických baterií). Ziskové jsou nepochybně kovy. U kyselých baterií olovo, u alkalických nikl a především kadmium, obojí na nosiči železa. Potom lze lehce dovodit, že tyto technologie budou ziskové a surovina má odbyt, recyklace tedy má smysl.

Pokud se podíváme na elektroodpady, je způsob jejich úpravy ještě složitější. Tyto odpady jsou složeny z poměrně velkých a sofistikovaných obalů okolo cílové elektroniky. Stačí se podívat např. na mikrovlnnou troubu, vysavač, kuchyňský sporák, z menších např. fén, žehličku, rádio.

Zde je potřeba oddělit kabely, plasty, příp. kovy tvořící obal elektrozařízení. Tyto části je nutné vytřídit do použitelné podoby - směs kovů a plastů, směsi plastů a jejich určení podle typu. U kovů je potřeba oddělit železné a neželezné kovy a ty dále roztřídit na jednotlivé druhy, většinou hliník a měď. Pokud se mají dále využít plasty, potom je potřeba roztřídit je podle druhu (PE, PP, PS apod.) tak, aby bylo možné jejich další zpracování. Velice často mají tyto komponenty sekundární znečištění, jako jsou zalisované malé kovové části, konektory apod., i s těmi je potřeba nakládat a plast pro finální zpracování vyčistit.

Samotné elektrodíly a drobná elektronika potom prochází drtičem, drť je čištěna profouknutím (lehké podíly - papír, folie), magnetickým separátorem (železné kovy), nebo na plavícím stole plavením na hladině na základě rozdílné hustoty u potápivých dílů (potápivé a plovoucí díly).

Teprve v tuto chvíli jsou rozděleny materiálové toky a čeká je finále, využití z pohledu materiálu, v tomto případě jde především o barevné a speciálně o vzácné nebo drahé kovy. Plasty a ostatní oddělené odpady jsou využity obvykle na výrobu TAP nebo energeticky.

Z uvedených příkladů vyplývá:

• Recyklace se vyplatí ve chvíli, kdy je vstupující odpadní surovina jednodruhová a ve větších objemech (kovy, papír, plasty apod.).
• Recyklace se vyplatí, pokud získaná složka je dostatečně cenná (elektroodpady - drahé kovy).
• Recyklace se vyplatí tam, kde výsledek vede k náhradě primární suroviny (např. textilie, které lze zpracovat v takové ceně a kvalitě, aby konkurovala primární surovině).

Zároveň bohužel často platí, že nejdražší výrobek je z recyklátu, protože celý proces od získání odpadu, jeho přepravy, zpracování, třídění a další úpravy končí zjištěním, že sekundární surovina je kvalitativně horší a dražší než primární. Procesní postupy jsou také často nákladnější než výroba primárních surovin. A nakonec je problém najít využití pro vytříděné odpady, jejichž část končí ve spalovnách; těch však není dostatek a jejich provozovatelé některý z těchto vytříděných odpadů ani nechtějí. Cementárny kvůli kontaminaci výrobků, spalovny kvůli nevyhovující výhřevnosti.

Závěr

Recyklace odpadů, jakkoliv je nastavena legislativou - povinnost třídit, využívat odpady, zákaz skládkování, je odkázána na vyváženost mezi potřebou původce, kterému takový odpad k recyklaci vznikl, a na druhé straně kapacitou zpracovatelů odpadů na výrobek nebo surovinu. Ti zpracují odpad pouze ve chvíli, kdy mají jistotu, že je pro vyrobený materiál odběratel, tj. někdo, kdo z těchto surovin vyrobí finální výrobky.

Pokud tento tok materiálu není, potom přichází zástupné procesy a technologie, které mohou být využitím (ale nemusí) - spalovny, a poslední v hierarchii je potom odstranění - skládky. V České republice v současné době není dostatek finálních zpracovatelských technologií a především využití recyklovaných surovin ve výrobě resp. tak, aby to bylo ekonomicky rozumné.

Jako příklad lze uvést stavební procesy. Stále vzniká výrazně více odpadů, než je možné vrátit do staveb. Tuto situaci může ovlivnit pouze stát a to:

• legislativně, restriktivně při výstavbě nových projektů a povinnosti použít x % recyklovaných materiálů,
• nebo vyvedením materiálů z režimu odpadů, například zeminy,
• osvětou, když budou projektanti sami aktivně navrhovat do svých staveb recyklované materiály.

Další příklad jsou vytříděné komunální odpady, kde z plastů odchází až 70 % vytříděné složky na spalovnu, protože je neumíme materiálově využít. Přitom je tato složka pro spalování problematická kvůli vysoké výhřevnosti, která způsobuje technologické problémy ve spalovnách.

Další ukázkou jsou textilie, kde kapacita zpracování je zatím lehce nad 30 % celkového vzniklého odpadu. Zbytek je vyvážen z ČR, nebo odstraněn na spalovnách.

Stát nastavil podmínky využití pro složky komunálních odpadů, určil procento jejich sběru (vytřídění) a využití. Nastavil tedy kvóty pro plnění této povinnosti, jejich využití však nezajistil. Stát nevlastní technologie ani pro úpravu odpadů, ani pro finální využití. Dalšími zákonnými podmínkami nastavuje povinnosti i pro firmy a opět nezajistí podmínky pro jejich snadnější využití, když už ne technologické, tak alespoň legislativní.

tags: #skladky #vyrobnich #odpadu #typy

Oblíbené příspěvky:

• Proč Babiš nesouhlasí s klimatickou dohodou?
• Vše o ekologické dani
• Aktivity pro děti od 2 let venku
• Likvidace stavebního odpadu Ostrava: Ceník
• Ochrana přírody: Co to znamená?