Smog a změna klimatu ve městech: Dopady a řešení

Klima se rapidně mění a planeta se otepluje. Na frontové linii těchto změn se přitom nacházejí domovy více než poloviny lidské populace - města.

S nástupem letních měsíců se stahujeme z rozpálených ulic a hledáme útočiště ve stínu poblíž vodních ploch nebo lesních porostů. Ne vždy a ne všichni však mají možnost utéct, a navíc lze očekávat, že horkých dní a vln veder bude přibývat. Problém, na systémové úrovni však stále spíše upozaděný, a to i přesto, že vedra ohrožují stále více životů, přetěžují infrastrukturu a zhoršují už tak špatný stav životního prostředí.

Poslední zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2021 jednoznačně uvádí, že počet teplých dní a nocí od roku 1950 globálně vzrostl, množství studených dní a nocí naopak kleslo a průměrné teploty se vlivem změny klimatu zvyšují na každém kontinentu.

V kontextu extrémních teplot se využívá mnoha pojmů, jejichž přesný význam je pro laika nezřídka kdy zahalen aurou neurčitosti či zmatku. Mezi taková označení patří například vlna veder. Jde o stav, kdy extrémní teploty přetrvávají více než jeden den, přičemž v Česku je zpravidla teplotní hranice určena na 30 °C.

Podle vědecké iniciativy World Weather Attribution se vlny veder objevují nejen častěji, ale jsou také teplejší. Například vlna, která by se v předindustriálním klimatu vyskytla jednou za deset let, se nyní během dekády vyskytne již 2,8krát a je o 1,2 ºC teplejší. Pokud se planeta oteplí o 2 ºC, vyskytne se už 5,6krát a bude o 2,6 ºC teplejší.

Čtěte také: Vliv vizuálního smogu na města

Příkladem toho, jak může vypadat výrazná vlna veder, je situace z konce července 2019, kdy na čtyři dny extrémně vystoupaly teploty v západní Evropě a v mnoha zemích přesáhly 40 °C. Alarmující jsou také data pro samotné Česko.

„Rok 2024 byl na území ČR nejteplejším rokem od roku 1961 a poprvé byla překročena hranice průměrné roční teploty vzduchu 10 °C. Konkrétně průměrná roční teplota vzduchu v roce 2024 byla 10,3 °C, což je o 2,0 °C více než je normál z let 1991-2020. Podle ČHMÚ v souvislosti s globálním oteplováním četnost, ale i intenzita vln veder v Česku narůstá. Průměrný počet tropických dnů byl za období let 1991-2020 přibližně jedenáct, za poslední desetiletí ale jejich roční průměr vzrostl na 14,5. V roce 2024 bylo na území ČR zaznamenáno v průměru dvacet horkých dnů, o sedm více než o rok předtím. Nejvyšší maximální denní teplota vzduchu 37,1 °C byla loni naměřena ve Strážnici, jež také zažila nejvíce horkých dnů, a to 47. Nejdelší vlna veder u nás čítala v posledním roce třináct dnů.

Zvyšující se teploty mají mnoho důsledků a mimo jiné mohou představovat závažné riziko pro lidské zdraví. Když například součet tepla vyprodukovaného vlastním lidským tělem a tepla z okolního prostředí překročí individuální schopnost těla ho v danou chvíli snášet, dochází v lidském organismu k tepelnému stresu. Podle Světové zdravotnické organizace způsobuje tepelný stres ročně asi půl milionu úmrtí a do roku 2050 by se toto číslo mělo zpětinásobit. Zahraniční studie udávají, že během běžného léta mohou přijít tři nebo čtyři vlny veder různé intenzity, což bezprostředně dopadne i na nárůst rizika úmrtí.

Dopady rostoucích teplot spojených s ohrožením lidského zdraví jsou nejcitelnější právě v případě velkých měst. Podle Mezinárodního institutu pro životní prostředí a rozvoj narostl počet dní s teplotou dosahující 35 °C ve dvaceti nejlidnatějších hlavních městech světa za poslední tři desetiletí o 52 procent. Za vyšší teplotou ve městech stojí především tvorba takzvaných tepelných ostrovů, tedy oblastí s celoročně zvýšenou průměrnou teplotou.

Tepelné ostrovy vznikají kombinací zvýšené koncentrace povrchů, které přes den akumulují teplo, a v noci jej naopak vyzařují. Nejčastěji to bývají střešní, betonové či asfaltové plochy. K tvorbě tepelných ostrovů ale přispívají také lidmi provozované činnosti, zejména doprava, a koncentrovaná přítomnost budov. Vyzařování naakumulovaného tepla ovlivňuje teplotu během letních nocí, jež může být v centru měst oproti volné krajině až o deset stupňů teplejší. Zahuštěná městská zástavba také zpomaluje vyzařování tepla z povrchů a svým způsobem pracuje jako tepelná past.

Čtěte také: Situace s ovzduším v Brně

Podle Ústavu výzkumu globální změny AV ČR je v Česku tepelný ostrov nejpatrnější v rámci Prahy, jejíž centrum je nejteplejší oblastí v České republice. Tamější vzduch je oproti „zbytku“ České republiky v průměru zhruba o 3 °C teplejší. Podle údajů ČHMÚ se nejvyšší nárůst teploty v budoucnu očekává zejména na jižní Moravě a v Praze a okolí.

Studie publikovaná v časopisu Nature předpokládá, že do roku 2099 zemře v hlavních městech Evropy bez dalších klimatických opatření o 2,3 milionu (tedy o 50 %) lidí více než nyní. Podle environmentálního epidemiologa Tomáše Janoše bylo v Česku v roce 2024 v souvislosti s vysokými teplotami registrováno 406 úmrtí. Úmrtí však zdaleka nejsou jediným problémem. Extrémní teploty způsobují řadu dalších zdravotních problémů a zasahují mnohem větší skupinu populace, než by se mohlo zdát.

Stres z prostředí, jako je vysoká teplota, vysoká vlhkost nebo další vnější faktory, například bariéra oblečení, způsobují, že se v lidském těle začne teplo ukládat, což zvyšuje riziko vyčerpání z horka a úpalu. Zdravotní problémy pak vedou k dalšímu problému: zvýšené zátěži zdravotnictví. Úmrtí a hospitalizace vyvolané extrémním horkem se objevují rychle, což znamená, že lékařské zásahy musí být také rychlé.

Horko může také narušit a ohrozit základní služby, jako jsou dodávky energie (například v důsledku nárůstu spotřeby energie na klimatizaci a chlazení) nebo doprava. Horko též sníží pracovní produktivitu a zvýší riziko nehod. Nedosti na tom všem, zvýšené teploty ve městech také zvyšují množství škodlivin ve vzduchu, což může vést k respiračním chorobám, zvláště u dětí.

Při vysokých teplotách se navíc zhoršuje kvalita ovzduší a znečištění z dopravy, průmyslu a dalších městských aktivit se stává ještě nebezpečnějším. Chemikálie v teplejším prostředí snadněji reagují a šíří se ovzduším, suché prostředí způsobuje zvýšenou prašnost a přehřívání snižuje kvalitu vody a podporuje rozvoj patogenů sinic a řas.

Čtěte také: Kvalita ovzduší a smog

Výše jmenovaná rostoucí rizika spojená s horkem mimo jiné ukazují, jak nutná je urychlená adaptace našich měst na teplejší podnebí a zavádění účinných opatření chránících obyvatelstvo. Na úrovni Evropské unie spadá tato problematika pod původně mitigační dokument Sustainable Energy and Climate Action Plans (SECAP), který je součástí iniciativy Global Covenant of Mayors for Climate and Energy (Globální pakt starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky). Ta má za cíl podporovat města a místní samosprávy v závazku snížit emise skleníkových plynů o alespoň 55 % do roku 2030, zvýšit odolnost vůči dopadům změny klimatu a řešit energetickou chudobu. V České republice pak na národní úrovni na SECAP odpovídá Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR a její implementační plán Národní akční plán adaptace na změnu klimatu.

Národní plán navíc obcím zpracování vlastní strategie s konkrétními opatřeními pouze doporučuje, a tak jejich vyhotovení není nijak závazné. Na úrovni krajů je situace stejná. Tvorbu adaptačních plánů městům ztěžuje hned několik typů bariér. Fakt, že v oblasti adaptací chybí definice veřejného zájmu, často vytváří bariéru například ve vztahu k památkové ochraně, která naopak jako veřejný zájem definována je. Platí to třeba u sázení stromů na náměstí, pro něž tím pádem chybí argumenty. Další bariérou může být podle publikace Příjemné a odolné město chybějící odbornost pro plánování adaptací nebo rozčlenění do gescí několika odborů a jejich obtížná koordinace. Stejně jako mohou odborníci chybět na úřadech menších obcí, dostatečná odborná podpora někdy schází i na krajské úrovni. Omezené kapacity se stávají problémem také při získávání dotací.

I když se podle Magdaleny Macekové situaci daří posouvat, pochopení potřeby systematických opatření však stále chybí. Klimatický akční plán Jihomoravského kraje může sloužit jako jeden z příkladů dobré praxe plánování. Na úrovni měst se pak lze detailně podívat například na opatření v rámci města Brna. Ve snaze adaptovat se na klimatické změny město klade důraz především na prevenci přehřívání. Průběžně rozšiřuje městskou zeleň a obyvatelům nabízí příspěvek na tvorbu zelených střech. Žadatelé také mohou získat peníze na revitalizaci prostranství mezi domy. Také nový územní plán na tuto problematiku reaguje - ať už podporou hospodaření s dešťovou vodou, výsadbou stromořadí nebo větší ochranou zeleně v parcích či vnitroblocích. Zdůrazněn je i požadavek na minimální plošné zastoupení zeleně v plochách bydlení. V případě velmi horkých dní přistupují dle svého uvážení městské části ke kropení ulic nebo se do veřejného prostoru instalují mlžítka.

Velmi podobná opatření připravuje podle své tiskové mluvčí také město Praha nebo Ostrava. Ve všech třech případech se však stále jedná pouze o opatření, která cílí na modrozelenou infrastrukturu. Odhaduje se přitom, že 24hodinové předběžné varování před blížícím se nebezpečím, jako je bouře nebo vlna veder, může snížit následné škody až o třicet procent. Země s účinnými systémy včasného varování tak zaznamenávají výrazně nižší ztráty způsobené katastrofami. Plošný systém včasného varování je v kontextu vln veder zaveden například v Řecku, Španělsku, Německu nebo Francii.

Nejmenší částice vzduchu o velikosti do 100 až 200 nanometrů dlouho vydrží v podobě aerosolů. Můžou tak přispět k částečnému zmírnění klimatické změny. Částice, které tvoří základ aerosolů, vznikají v řadě různých chemických reakcí. Pak se z nich stanou kondenzační jádra, která dají vznik oblakům.

Tyto částice vznikají z těkavých organických látek, ale i z anorganických kyselin nebo plynů. Díky oxidaci a dalším chemickým procesům k sobě snadno přilnou, s vodou pak vytvářejí mlhu nebo hustší mraky. Přesto, že jsou tak malé, jejich působení v atmosféře je účinné, což je patrné právě při vzniku mraků. Jsou její přirozenou, ale významnou součástí.

Jak se na oteplení planety podílejí oxid uhličitý nebo metan, je už poměrně dobře známo. Vědce zaujala zvláště dynamika jejich růstu. Když překročí kritickou mez, vzniknou zmíněná kondenzační jádra. Z těch se vytvářejí mraky, které odrážejí sluneční světlo, a tak zčásti oslabují skleníkový efekt.

Oteplení přesto probíhá, protože část aerosolů vzniká vlivem člověka. Jejich znalost je důležitá ještě v jiném ohledu, který se týká lidského zdraví. Zejména ve městech jsou problematické, způsobují rakovinu plic.

Aerosoly vdechujeme ale třeba také spolu s vůní lesa. Právě ty by se mohly doplnit do klimatických modelů a zpřesnit je.

Aerosoly zajímají i některé autoritářské režimy, jsou známy příklady jejich použití k rozhánění mraků. Přírodovědci ale nepovažují za vhodné poroučet větru a dešti.

Vyjádřeno řečí čísel, během posledních 2 000 let byly koncentrace CO2 až do roku 1750 stabilně v rozmezí 275-280 ppm v atmosféře (ppm znamená parts per million, tedy označuje počet částic v jednom milionu) , nyní jde již o úroveň - květen 2019 - 414,7 ppm. Termín „globální oteplování“ je nejčastěji používán pro zvyšování průměrné teploty vzduchu a povrchových vod .

Tato zjištění potom slouží táboru početnějšímu (IPCC + EU), aby doslova s klackem v ruce nutilo celou společnost k uznání jediné absolutní pravdy o CO2 a následnému přijetí tzv. dekarbonizace společnosti. Tedy zejména ke spektakulárnímu přechodu národních energetik na OZE, zejména fotovoltaiku, větrné elektrárny, elektromobilitu, bateriová úložiště apod. Tato doktrína je označena jako European Green Deal a nepřímo byla prezidentem USA Donaldem Trumpem ocejchována jako neužitečná.

Druhý tábor, pracovně klimaskeptici, si dal neméně usilovnou práci, aby znevěrohodnil a zpochybnil namalovanou stavbu o domnělém viníkovi - emisích CO2 vzniklých spalováním fosilních paliv jakožto hlavním hybateli klimatické změny. Dobrých důvodů proto našli dost. Náhlé klimatické změny tady probíhaly dávno a hlavně často, použité metody a jejich data IPCC údajně nejsou objektivní, prvotním činitelem je bezesporu změna příjmu sluneční energie v důsledku kolísání dráhy Země nebo změny sluneční radiační aktivity. Argumentují neméně obratně a svá tvrzení také dokládají řadou odborných vědeckých publikací. Dále si připomeňme, že nejdůležitějším skleníkovým plynem je vodní pára, cca 4 % atmosféry a podíl CO2 je 0,03 %.

Zcela objektivně lze prohlásit, že ani jedna strana se nechová v glazé rukavičkách, používají se zcela unfair metody a baron Coubertin by určitě nepřipustil účast ani jednoho tábora na prvních olympijských hrách právě pro jejich nefér metody vzájemného boje. Ještě před dvěma roky to vypadalo tak, že klimaalarmisté na celé čáře zvítězí, neboť se jim podařilo ovládnout jak mocenské pozice v orgánech EU, tak i valnou část sdělovacích prostředků. Zlatým hřebem do rakve klimaskeptiků pak mělo být placené divadlo s Gretou Thunberg, které emotivně burcovalo světovou mládež k extrémním protestům pro záchranu světa před klimatickou katastrofou. Kladivem na čarodějnice se měla stala „encyklika“ European Green Deal. Nestalo se tak.

Prvním impulsem proti plánovaným změnám se stalo skutečně nečekané vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA. Splnil svůj slib a od Pařížské dohody odstoupil. Druhou trhlinou v šiku přátel za snižování emisí CO2 se stala pandemie koronaviru. V jeho důsledku doslova ochrnulo asi na měsíc čínské hospodářství (největší emitent CO2) a mělo tedy dojít k poklesu koncentrace CO2 v atmosféře. Ke změně skutečně došlo, ale nikoli v souladu s předpoklady IPCC.

Další a nečekaný impuls přišel ze strany vědecké obce. Dva ruští vědci , V. G. Gorshkov, A. M. První práce „Energetika biosféry“, „Struktura toků biosférické energie“, „Rozložení toku energie mezi organismy různých dimenzí “ vznikly již v r. Nelze v několika řádcích podat byť stručný popis výkladu, který by byl dostatečně srozumitelný a přehledný pro veřejnost. 4) nebudou-li prakticky ihned započata opatření k obnově globální ekologické stability, dojde k nezvratnému klimatickému kolapsu. Nyní je každému čtenáři jasné, proč se tyto myšlenky nemohly prezentovat na veřejnosti, neboť nekompromisně ukazují, že veškeré snažení kolem CO2 a OZE bylo v podstatě zbytečné a biliony dolarů, které protekly tímto směrem, byly (možná) utraceny bez adekvátního přínosu.

Indické hlavní město Dillí čelí jedné z nejhorších krizí znečištění ovzduší na světě. Koncentrace polétavého prachu PM2,5, které WHO doporučuje omezit na maximálně 10 mikrogramů na metr krychlový, dosahují až 600 mikrogramů. Hlavními viníky jsou spalování zemědělských zbytků na okolních polích, průmyslové emise, automobilová doprava a používání fosilních paliv. Znečištěný vzduch způsobuje nárůst respiračních a kardiovaskulárních onemocnění. Obyvatelé, zejména děti a senioři, čelí vážným zdravotním rizikům. Indie, třetí největší producent emisí na světě, stále výrazně spoléhá na uhlí jako hlavní zdroj energie. Znečištění ovzduší v Dillí je varovným signálem o nutnosti rychlé a systematické změny. Nejde jen o lokální krizi - příběh Dillí ilustruje širší problém klimatické změny a nedostatku závazných kroků k ochraně životního prostředí.

Zelené střechy jsou hit, podpora tradiční zeleně ve městě evergreen. Brně se proto rozhodli k jejich zřizování motivovat i soukromníky. město navíc zadržují dešťovou vodu a také zvyšují komfort pobytu ve městě. pravidelně znečištěné přesahuje roční limity už v polovině roku. Adaptace na změnu klimatu. hydrometeorologickým ústavem, krajem a městem. vzduch je čištění vozovek s kropením nad povinný rozsah. Zábřehu. palivo či jejich kombinaci. „Jsme malá obec, kde je na všechny a na všechno vidět.

tags: #smog #a #změna #klimatu #ve #městech

Oblíbené příspěvky:

• Africké příhraniční ekologické výzvy
• Petra Němcová – inspirativní příběh
• Scénář Minuty z přírody
• Ekologie - státnice na Univerzitě Palackého
• Triky pro přežití v divočině