Smrt jako dar přírody

Nejhlasitější budík našeho bytí nezvoní hlasitým řinčením. Zní tiše, sotva postřehnutelně, někdy jako šum v dálce a jindy jako vibrování v kostech, které nejde setřást. Je to pulz pomíjivosti, tichá připomínka toho, že žádný další nádech není zaručený a žádné další ráno není samozřejmé.

Přesto se snažíme tento zvuk umlčet. Zasouváme ho do koutů vědomí, kde se tváří, že neexistuje. Naše kultura udělala ze smrti vyhnance. Je to slovo, které se v běžné konverzaci nehodí, myšlenka, před kterou zavíráme oči, tabu, které nesmí narušit komfort všedního dne. Tváříme se, že se týká jen těch druhých. Stavíme život na iluzi zítřka, který má automaticky přijít. A tak žijeme na autopilota, v přesvědčení, že budoucnost je pevná a jistá tak, jak si ji „vymyslíme“ a představíme v rámci očekávání, kterému posléze - jako iluzi o realitě - věříme či věřit chceme.

Neuvědomujeme si, nebo si spíše nechceme uvědomit, že se tímto vytěsněním ochuzujeme. Ztrácíme hloubku prožitku, která se nachází ve vděčnosti a pokoře vnímání přítomného okamžiku. Vděčnosti, která se nám formuje skrze přítomnost do budoucnosti a tam se překlene - skrze řeku času - v ukotveném momentu „teď a tady“.

Známe přitom kultury, které právě smrt a konečnost vnímají jako nedílnou součást existence. Smrt tam není strašidlem. Je společníkem. Stejně tak jako pohled na poupě či na květ často u mnohých přináší vnitřní zpřítomnění momentu krásy a obdivu. Vědomý či nevědomý akt pozornosti. Hodnoty, kterou přítomnému momentu věnujeme a dáváme. Otázkou ale zůstává, zdali vnímáme i pomíjivost bytí se stejnou vděčností jako jeho momentální stav.

Cyklická povaha života a smrti

Pokud se vše v přírodě chová cyklicky, má svou temnotu i záři, proč se otáčíme od vlastního stínu, našeho odrazu temnoty ve svitu slunce? Proč se snažíme bojovat se stíny ukrytými v hlubinách naší duše a vědomí? Proč se je snažíme odpojit a utéct od nich? V naší společnosti odmítáme takové spojitosti a vzorce integrovat do své psýché. Proč? Protože „chceme“. Rozhodli jsme se tak. A tudíž „nemůžeme“. It’s a „choice”. Osobní rozhodnutí za nás však nikdo jiný udělat nemůže. Uvědomění musíme chtít sami. Zvolit ho sami.

Čtěte také: O problémech s odpadem v Mostě

Dualita světla a temnoty, bílé a černé. Počátku a konce. Existence jednoho bez druhého - stejně jako jin a jang - není možná. V pomíjivosti je ale „uschována“ krása bytí. Pomíjivost nám připomíná, že každá vteřina, kterou je nám dovoleno prožít, je tou nejkrásnější a nejdražší komoditou. Čas. Přítomnost.

Všichni přece víme, že krása, vůně a nevinnost stejně jako každá bytost, včetně nás samých, projde posloupností nemilosrdné transgrese času. Svou vlastní cestou konce, uvadání a rozpadu. Projde koloběhem. Projde obnovou. Vždy někde něco končí a něco nového začíná. Něco zemře a něco nového se zrodí. I slavný Fénix by mohl vyprávět. I když vzniká stále znovu, tak ten, který povstane z popela, není stejný. Jeho energie je přenesena, neboť zničena být nikdy nemůže. Law of thermodynamics.

Mono no aware a uvědomění si konečnosti

Japonský koncept „mono no aware“ tuto transgresi dobře vystihuje: pocit melancholie nad prchavostí spojený s vděčností, že něco vůbec bylo. Jemný zármutek, který nám připomíná, že každá chvíle je neopakovatelná. Vteřina. Ta může mít sílu změnit vše. Když se vnímané „jistoty“ opět ukáží jako iluze. Autonehoda. Náhlé zhroucení. Okamžik, kdy se zastaví dech. Clona vytěsnění se protrhne a my poprvé pohlédneme konečnosti a její existenci zpříma do očí.

Lidé, kteří prošli zkušeností blízké smrti, často popisují zvláštní klid. Ať už jde o čistě fyzický proces nebo o setkání s transcendencí, která leží za hranicí konvenční reality, výsledkem bývá proměna. Ne každý se ale musí setkat s reálným ohrožením života, aby zažil podobný posun. Existují cesty, jak se přiblížit konečnosti bezpečně, v rámci vědecky vedených procesů. Psychedelické zkušenosti, například s látkami, jako jsou psilocybin nebo ketamin, otevírají a mění vědomí směrem k pohledu za oponu. Jsou to krátké „zkoušky posledního dějství“, při nichž člověk může zvědomit vlastní smrtelnost, ale vrací se zpět. Výzkumy ukazují, že u vážně nemocných pacientů dokáže jediná taková zkušenost dramaticky snížit úzkost a přinést pocit smíření. Vědomí se rozšíří a místo strachu z neznáma nastoupí vděčnost za čas, který ještě zbývá.

Smrt jako učitel a rádce

Proč se tedy v naší společnosti smrt posílá do vyhnanství, když by mohla být tím nejhlubším učitelem a rádcem? V knize Mnich, který prodal své Ferrari se hrdina setkává se smrtí a až tehdy pochopí, že všechny jeho představy o majetku a úspěchu byly jen malovanou skořápkou. Teprve když skořápka praskne, je vidět obsah uvnitř. Stejně tak i my se často motáme na povrchu jevů života, zatímco to, co je důležité, naší pozornosti uniká.

Čtěte také: "Odpad, město, smrt" - recenze

Hodnoty, které nás mohou zásadně obohatit, jsou schované. Skořápka není cíl. Skořápka je pouze bariéra. Jakmile ji prolomíme, otevře se obsah, který nás obohatí a nasytí. Smrt je podivuhodná, neboť je filozofickou otázkou, spirituální silou, ale zároveň situací velmi konkrétní - tělesnou a bolestnou. A proto vyžaduje lidskou empatii.

Paliativní péče a eutanazie

Tam, kde už medicína nedokáže prodloužit život, nastupuje paliativní péče, aby zachovala důstojnost. Koncept „total pain“ připomíná, že bolest není jen fyzická. Je také psychická, sociální a duchovní. Člověk, který odchází, netrpí jen tělesně, ale i osamělostí, strachem a ztrátou smyslu. Na tomto prahu se otevírá i otázka eutanazie.

Ve většině zemí narážíme na paradox: zvířeti dopřejeme dobrou smrt, člověku ne. Proč tedy zvířeti dopřejeme svobodu, ale člověku ji odpíráme? Proč se smrt chápe jako krutost, když může být i vysvobozením? Skutečná volba je možná jen tam, kde je člověk obklopen blízkostí a soucitem. Pokud se cítí sám, zoufalý a opuštěný, pak není volba svobodná, ale zoufalá. Jen v prostoru vztahu, kde bolest není absolutní a člověk necítí izolaci, může být i poslední rozhodnutí aktem autonomie, ne útěkem.

Vnímání smrti v různých kulturách a náboženstvích

Snad každé náboženství hledá na tuto otázku odpověď. Nebo spíše útěchu. Křestané mají svůj ráj Židy uvítá Hospodin a na poctivé muslimy čeká Alláh. Hinduisté věří v reinkarnaci a jiní zase usilují o povznesení duše. Staré Řeky převážel Cháron přes mýtickou řeku Styx do podsvětí a obdobný mýtus můžeme nalézt i u Římanů. Germány padlé v boji dle starých Ság uvítá Odin ve Valhalle, zatímco ti potupnou smrtí stiženi budou čekat na skonání věků v nudném Hellheimu. Duše Slovanů se pasou na pastvinách boha Vellese a taktéž duše Keltů je nesmrtelná, neboť jak měli učit staří druidi, duše je nesmrtelné a po smrti se přesouvá z jednoho do druhého těla. Připomíná vám to opět již jednou zmiňovaný Hinduismus a reinkarnaci. Aby také ne! Jsme přeci jedna indoevropská větev a budeme-li se zamýšlet do hloubky, tato myšlenka byla našemu vlastnímu duchovnu vlastní. Náš původ je prastarý a ověnčený tajemstvím.

Pohanský pohled na smrt a cyklické opakování

Jeden ze symbolů pohanů je právě kruh - útvar, který nemá konce, po jehož obvodu by se dalo prstem přejíždět neustále. Pokud ne něj něco umístíme, vždy na onen předmět po stejné době narazíme. A právě tak se to má i s děním v přírodě, kde se vše cyklicky opakuje. Kde se vše pouze neustále točí v nikde nekončícím proudu času. Dny střídají dny a roční období míjejí roční období. Slunce se pravidelně vrací a opět se nám vzdaluje. Nejen když se střídá den s nocí, ale po celý rok. Právě proto se pravidelně slavily slunovraty a rovnodennosti a snad právě keltský kříž je symbolem tohoto přírodního úkazu. Stejně tak i souhvězdí vidíme jen v určitý měsíc na určitém místě, ale tento úkaz se opakuje rok za rokem. Vše má svůj řád, který si lidé dávnověku museli plně uvědomovat. Zcela určitě mnohem lépe, než my dnes. Akorát všemu dali krásný umělecký nádech, kterému dnes jen málokdo porozumí.

Čtěte také: Analýza filmu Odpad - město - smrt

Jak již bylo docela barvitě popsáno, vše se neustále cyklicky opakuje a předkové si toho byli vědomi. Na tom byl postaven celé naše duchovno. Náš prazáklad. Den střídá noc a noc zase střídá den. Zimy střídají léta a slunce se neustále vzdaluje a opět vrací. Aby slunce mohlo vyjít, musí prvně zapadnout. I jeden každičký tvor se musí prvně uložit ke spánku, aby se ráno opět probudil. Taktéž to pak však musí být i se životem. Život musí střídat smrt a smrt musí střídat opět život - život, jež nikdy nekončí a smrt je tedy jen jeho přirozenou součástí. Je nocí, je zimou, je temnou částí roku. Je to jen spánek, než se opět probudíme. Jako by vlastně smrt, které se všichni tolik bojí, vůbec neexistovala. Pouze odpočinek před dalším životem. Spánek. Přestupní stanice, než opět procitneme. Život tak vlastně nikdy nekončí a stejně jako čas pluje věčností neustále kupředu. Musíme zemřít, abychom se mohli opět narodit. Aby se duše posunula opět dále. Aby se mohl nový život rodit, musí i něco umírat. Bez života není smrt a bez smrti není život. Tak jako bez večera není rána, tak bez smrti nepřichází znovuzrození. Zdá se to tak prosté. A pohlédnu-li do minulosti, nabývám dojmu, že o tom náš předek přeci jen věděl. Že tak smrt chápal, aniž by nás samotné tak někdy napadlo uvažovat.

Spojení s přírodou v čase zármutku

Když ztratíme blízkého člověka, svět, jak jsme ho dosud znali, se náhle promění. Čas se jakoby zastaví. To, co bylo pevné, se rozpadá. Co dřív dávalo smysl, najednou smysl postrádá. Bolest se může zdát větší, než jsme schopni unést. Vzniká prázdné místo. Ticho, které nejde obejít.

Právě v takových chvílích se nám příroda může stát oporou i útočištěm. Nabízí to, co v čase zármutku tolik potřebujeme - ticho, klid, léčivý zvuk, pohled i dotek. Prostor ke spočinutí. Blízkost bez slov, bez rad, bez tlaku. Pomáhá nám jemně zůstávat ve spojení - se sebou, s tím, co bylo, i s tím, co zůstává. My, Pohřební průvodci, jsme teď začali zakládat lesní hřbitovy. Příroda přijímá i léčí.

V klidu přírody a v opakujících se proměnách jejích cyklů nacházíme inspiraci, jak procházet smutkem, jak si dovolit prožít bolest a zároveň se nechat vést ke smíření - k vyrovnání se s naší ztrátou. Laskavě nás vede zpět - k sobě, k životu, k novému začátku. V jejím tichém rytmu se může nenápadně zrodit jemný pohyb směrem k rovnováze, opětovné odolnosti a celistvosti.

tags: #smrt #jako #dar #přírody

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace z přírody
• Udržitelná likvidace odpadu
• Jak vybrat správný držák na pytel?
• Nerezový koš se 4 díly – recenze
• Umění z recyklovaného kovu