Sociální konstrukce přírody a klasifikace

Sociální konstrukcionismus a sociální konstruktivismus jsou sociologické teorie poznání, které se zabývají tím, jak se sociální jevy nebo objekty vědomí vyvíjejí v sociálním kontextu. Sociální konstrukce (sociální konstrukt) je pojem nebo praxe, která je konstruktem (nebo kulturním artefaktem) určité skupiny.

Když říkáme, že je něco sociálně konstruováno, zaměřujeme se spíše na jeho závislost na kontingentních proměnných našeho sociálního já než na nějakou inherentní kvalitu, kterou by mělo samo o sobě. Sociální konstrukty jsou obecně chápány spíše jako vedlejší produkty nesčetných lidských rozhodnutí než jako zákony vyplývající z boží vůle nebo přírody. To však obvykle neznamená radikální antideterminismus.

Sociální konstrukcionismus se zaměřuje především na odhalování způsobů, jakými se jednotlivci a skupiny podílejí na konstrukci vnímané sociální reality. Zahrnuje zkoumání způsobů, jakými jsou sociální jevy vytvářeny, institucionalizovány, poznávány a vytvářeny lidmi jako tradice. Sociální konstrukce reality je nepřetržitý, dynamický proces, který je (a musí být) reprodukován lidmi, kteří jednají na základě svých interpretací a svých znalostí o ní.

Protože sociální konstrukty jako aspekty reality a objekty poznání nejsou „dány“ od přírody, musí být neustále udržovány a znovu potvrzovány, aby přetrvaly. Ačkoli se sociální konstrukcionismus i sociální konstruktivismus zabývají způsoby, jakými se vyvíjejí sociální jevy, jsou odlišné. Sociální konstruktivismus se týká vývoje jevů v závislosti na sociálních souvislostech, zatímco sociální konstruktivismus se vztahuje k tomu, jak si jedinec vytváří význam znalostí v rámci sociálního kontextu (Vygotskij 1978).

Z tohoto důvodu je sociální konstruktivismus obvykle popisován jako sociologický koncept, zatímco sociální konstruktivismus je obvykle popisován jako psychologický koncept. Sociálním konstruktivismem se zabývá mnoho pedagogických psychologů, kteří se zabývají jeho důsledky pro výuku a učení. Více o psychologických dimenzích sociálního konstruktivismu viz práce Ernsta von Glasersfelda a A.

Čtěte také: Keller o sociálním ekologickém státu

Vývoj a vliv sociálního konstrukcionismu

Konstruktivismus se stal v USA významným díky knize Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna z roku 1966 The Social Construction of Reality (Sociální konstrukce reality). Berger a Luckmann tvrdí, že veškeré znalosti, včetně těch nejzákladnějších, za samozřejmé považovaných znalostí každodenní reality, jsou odvozeny a udržovány sociálními interakcemi.

Když lidé vstupují do interakcí, činí tak s vědomím, že jejich vnímání reality spolu souvisí, a když na základě tohoto vědomí jednají, jejich společné znalosti reality se posilují. Protože o těchto společných znalostech lidé vyjednávají, lidské typizace, významy a instituce jsou prezentovány jako součást objektivní reality, zejména pro budoucí generace, které se původního procesu vyjednávání neúčastnily. Například když rodiče vyjednávají pravidla, která mají jejich děti dodržovat, jsou tato pravidla konfrontována s dětmi jako „danosti“ vytvořené zvenčí, které nemohou změnit.

Sociální konstrukcionismus Bergera a Luckmanna má své kořeny ve fenomenologii. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století prošla sociálně konstrukcionistická teorie proměnou, když se konstrukcionističtí sociologové zapojili do práce Michela Foucaulta a dalších autorů a v praxi se začal uplatňovat narativní obrat v sociálních vědách. To mělo zvláštní dopad na vznikající sociologii vědy a rostoucí obor vědeckých a technologických studií.

Zejména Karin Knorr-Cetina, Bruno Latour, Barry Barnes, Steve Woolgar a další využili sociální konstrukcionismus k tomu, aby to, co věda obvykle charakterizovala jako objektivní fakta, propojili s procesy sociální konstrukce s cílem ukázat, že lidská subjektivita se vnucuje těm faktům, které považujeme za objektivní, a nikoli výhradně naopak. Zvláště provokativním titulem v tomto myšlenkovém směru je kniha Andrewa Pickeringa Constructing Quarks: Sociologické dějiny částicové fyziky. Současně sociální konstrukcionismus formoval i studie o technologiích - Sofield, zejména o Sociální konstrukci technologií neboli SCOT, a autoři jako Wiebe Bijker, Trevor Pinch, Maarten van Wesel aj.

Navzdory tomu, že je matematika běžně vnímána jako objektivní, není vůči sociálně konstrukcionistickým výkladům imunní. Sociologové jako Sal Restivo a Randall Collins, matematici včetně Reubena Hershe a Philipa J.

Čtěte také: Ekonomika, společnost a Ahold

Psychologie osobního konstruktu a sociální konstrukcionismus

Od svého vzniku v 50. letech 20. století se psychologie osobního konstruktu (PCP) rozvíjela především jako konstruktivistická teorie osobnosti a systém transformace individuálních procesů tvorby významu, převážně v terapeutickém kontextu. Vycházela z pojetí osob jako vědců, kteří vytvářejí a testují teorie o svém světě. Představovala tedy jeden z prvních pokusů o docenění konstruktivní povahy zkušenosti a významu, který osoby svým zkušenostem dávají.

Sociální konstrukcionismus (SC) se naproti tomu rozvíjel především jako forma kritiky, jejímž cílem bylo transformovat utlačující účinky procesů vytváření sociálních významů. V průběhu let se rozrostl do shluku různých přístupů, přičemž neexistuje jediná pozice SC. Obvyklý způsob uvažování o vztahu mezi PCP a SC spočívá v tom, že se na ně pohlíží jako na dvě oddělené entity, které jsou si v některých aspektech podobné, ale v jiných se také velmi liší. Tento způsob pojetí tohoto vztahu je logickým důsledkem okolnostních rozdílů jejich vzniku. V následných analýzách byly tyto rozdíly mezi PCP a SC zarámovány do několika bodů napětí, formulovaných jako binární opozice: osobní/sociální; individualistický/vztahový; dějinný/strukturální; konstruktivistický/konstruktivistický.

Změna rámce vztahu mezi PCP a SC může být užitečná jak pro PCP, tak pro SC komunity. Na jedné straně rozšiřuje a obohacuje teorii SC a poukazuje na přínosy aplikace „souboru nástrojů“ PCP v konstruktivistické terapii a výzkumu.

Slabý vs. silný sociální konstrukcionismus

Pojmy slabý a silný, které se vztahují k protikladným filosofickým postojům, „ismům“, informují o teleologii, cílevědomém, smysluplném nebo konečném cíli způsobu výkladu skutečnosti. „Ismy“ nejsou osobní názory, ale krajní, modální formulace, které pak mohou skutečné osoby, jednotlivci, zvažovat a zaujímat mezi nimi pozice.

John R. Searle ve své knize The Construction of Social Reality pojmy silný a slabý nevysvětluje, ale zřetelně je používá ve svém argumentu o čínském pokoji, kde polemizuje o možnosti vytvořit výpočetní stroj s dělitelným chápáním reality, a dodává: „My jsme právě takové stroje.“ Silná umělá inteligence (Strong AI) je sázka na to, že programátoři nějakým způsobem nakonec dosáhnou toho, že výpočetní stroj bude mít vlastní rozum a že nakonec bude výkonnější než lidská mysl.

Čtěte také: Propojení sociální pedagogiky a environmentálních studií

Slabý sociální konstrukcionismus vidí základní, objektivní, „brutálně faktické“ prvky třídy jazyků a funkční přiřazení lidské, metafyzické, reality. Brutálními fakty jsou všechna fakta, která nejsou institucionálními (metafyzickými, společensky dohodnutými) fakty.

Harvardský psycholog Steven Pinker píše, že „některé kategorie jsou skutečně sociálními konstrukcemi: existují jen proto, že se lidé mlčky dohodli, že budou jednat, jako by existovaly. Fish i Pinker se shodují v tom, že zde uvedené druhy objektů lze označit za součást toho, co John Searle nazývá „sociální realita“. Konkrétně jsou, řečeno Searlovým termínem, ontologicky subjektivní, ale epistemologicky objektivní.

„Sociální fakta“ jsou časově, ontologicky a logicky závislá na „brutálních faktech“. Například „peníze“ v podobě svých surovin (hadr, buničina, inkoust), jak jsou společensky konstituovány pro směnný obchod (například bankovním systémem), jsou společenským faktem „peněz“ na základě (i) kolektivní vůle a záměru (ii) nastolit nějakou konkrétní funkci (účel, pro který), (iii) konstitutivních pravidel na vrcholu „brutálních faktů“.

„Sociální fakta mají tu pozoruhodnou vlastnost, že nemají analogii mezi fyzickými brutálními fakty“ (34). Existence jazyka je sama o sobě konstitutivní pro sociální fakt (37), což přírodní či brutální fakta nevyžadují.

Searle ilustruje vývoj sociálních faktů z brutálních faktů pomocí konstitutivního pravidla: Termín Y musí předmětu přidělit nový status, který již nemá jen díky tomu, že splňuje termín Y; a musí existovat kolektivní shoda nebo alespoň souhlas jak s přidělením tohoto statusu věcem, na které odkazuje termín X, tak s funkcí, která s tímto statusem souvisí.

Je pravda, že jazyk není „brutální fakt“, že je to institucionální fakt, lidská konvence, metafyzická realita (která se náhodou fyzicky vyslovuje), ale Searle poukazuje na to, že existují myšlenky nezávislé na jazyce, „neinstitucionální, primitivní“, biologické sklony a poznání nevyžadující žádné jazykové pomůcky“ a že mezi lidmi i zvířaty existuje mnoho „brutálních faktů“, které jsou pravdami, jež by neměly být měněny v rámci sociálních konstruktů, protože jazyk je skutečně nekonstituuje, a to navzdory snaze o jejich zavedení pro zisk jakékoli skupiny: peníze a majetek jsou závislé na jazyku, ale touhy (žízeň, hlad) a emoce (strach, vztek) nikoli. (Descartes popisuje rozdíl mezi představivostí jako druhem vidění či obrazu a intelektem jako konceptualizací věcí pomocí symbolické manipulace).

A konečně, proti silné teorii a pro slabou teorii Searle zdůrazňuje, že „nemůže platit, jak někteří tvrdili, že všechna fakta jsou institucionální [tj. sociální] fakta, že neexistují žádná brutální fakta, protože struktura institucionálních faktů ukazuje, že jsou logicky závislá na brutálních faktech. Předpokládat, že všechna fakta jsou institucionální [tj. sociální], by vedlo k nekonečnému regresu nebo kruhu v popisu institucionálních faktů. Aby některé skutečnosti byly institucionální, musí existovat jiné skutečnosti, které jsou brutální [tj. fyzické, biologické, přírodní].

Ian Hacking, kanadský filosof vědy, zdůrazňuje, že „představa, že vše je sociálně konstruováno, je v kurzu. John Searle [1995] vehementně (a podle mého názoru přesvědčivě) argumentuje proti univerzálnímu konstruktivismu“.

„Univerzální sociální konstrukcionismus pochází z doktríny, kterou jsem kdysi nazval lingvistickým idealismem a kterou jsem jen napůl žertem přisoudil Richardu Nixonovi [Hacking, 1975, s. 182]. Lingvistický idealismus je doktrína, podle níž existuje pouze to, o čem se mluví, nic nemá realitu, dokud se o tom nemluví nebo nepíše. Toto extravagantní pojetí pochází z Berkeleyho idea-ismu, který nazýváme idealismem: učení, že vše, co existuje, je mentální“.

„Jsou součástí toho, co John Searle [1995] nazývá sociální realitou. Hacking poznamenává, že „označení ‚sociální konstrukcionismus‘ je spíše kódem než popisem“ všech levicových, marxistických, freudovských a feministických postmodernistů, kteří zpochybňují každé morální, sexuální, genderové, mocenské a deviantní tvrzení jako další esencialistické tvrzení - včetně tvrzení, že příslušníci mužského a ženského pohlaví jsou ze své podstaty odlišní, a nikoli historicky a sociálně konstruovaní.

Hacking poznamenává, že jeho zjednodušené odmítnutí konceptu v roce 1995 ve skutečnosti odhalilo mnoha čtenářům nehorázné důsledky teoretiků: Je zneužívání dětí skutečné zlo, nebo sociální konstrukt, ptal se Hacking? Neformálně vyžadují k udržení své existence lidské praktiky, ale jejich účinek je (v podstatě) všeobecně uznávaný. Spor spočívá v tom, zda by se tato kategorie měla nazývat „sociálně konstruovaná“. Ian Hacking tvrdí, že by neměla.

Kromě toho není jasné, zda autoři, kteří píší analýzy „sociální konstrukce“, mají někdy na mysli „sociální konstrukci“ v Pinkerově smyslu [cit. Abychom pochopili, jak slabý sociální konstrukcionismus může dospět k závěru, že metafyzika (lidská záležitost) není celou „realitou“, viz argumenty proti studiu metafyziky.

Kant podobně tvrdí, že existují skutečnosti, které nemůžeme nikdy poznat, a proto o nich nemůžeme nikdy vypovídat. Silný sociální konstrukcionismus vidí vše jako sociální konstrukci, vše jako metafyzické. To neznamená, že by vnější svět považoval za bytosti, které se nacházejí v nerealitě, za neskutečné. Spíše navrhuje, že pojmy „reálné“ a „nereálné“ jsou samy o sobě sociálními konstrukty, takže otázka, zda je něco „reálné“, je jen otázkou společenské konvence.“ [cit. dle] Konzervativní zastánce institucí tak, jak postupují, by slovy Rudolfa Carnapa „předstíral, že učí poznání, které je na vyšší úrovni než poznání empirické vědy“.

Silní sociální konstrukcionisté jsou proti existenci „brutálních“ faktů. To, že hora je hora (na rozdíl od dalšího nediferencovaného kusu země), je společensky podmíněné, a ne brutální fakt. Silný subjekt sociálního konstruktivismu svolává a formuje konvence konsenzuální reality, reálného, lidmi řízeného souboru sociálních programů, jejichž subjekty se podílejí na fungování „reality“ do té míry, do jaké se demokraticky a zdvořile přizpůsobují.

Také v souvislosti s historií vysílání se „sociální konstrukce“ vztahuje ke způsobu, jakým byla mediální forma vytvořena. To se týká jak její struktury, tak regulace.

„Sociální konstrukce“ může pro mnoho lidí znamenat mnoho věcí. Tvrzení, že gender je sociálně konstruovaný, tedy pravděpodobně znamená, že gender, jak je v současnosti chápán, není nevyhnutelným výsledkem biologie, ale je do značné míry podmíněn sociálními a historickými procesy. Podle Hackinga nejsou tvrzení o „sociální konstrukci“ vždy jasná, co přesně není „nevyhnutelné“ nebo co přesně „by mělo být odstraněno“.

Vezměme si hypotetické tvrzení, že kvarky jsou „sociálně konstruované“. Při jednom čtení to znamená, že kvarky samy o sobě nejsou „nevyhnutelné“ nebo „určené povahou věcí“. Druhé čtení je Hackingovi mnohem sympatičtější než první. Navíc tvrdí, že pokud přijmeme druhé čtení, nemusí být vždy rozpor mezi tvrzením, že kvarky jsou „sociálně konstruované“, a tvrzením, že jsou „skutečné“.

Silnější první pozice je však víceméně nevyhnutelným důsledkem koncepce ontologické relativity Willarda Van Ormana Quinea a zejména Duhem-Quineovy teze. To znamená, že podle Quinea a podobně smýšlejících myslitelů (kteří nejsou obvykle charakterizováni jako sociální konstrukcionisté) neexistuje jediný privilegovaný vysvětlující rámec, který by byl nejblíže „věcem samým“ - každá teorie má hodnotu pouze úměrnou své vysvětlující síle.

Jakmile přejdeme od fráze ke světu lidí, mohou být analýzy „sociální konstrukce“ složitější. Hacking se krátce zabývá analýzou sociální konstrukce „žen uprchlic“, kterou provedla Helène Moussa.

Postmoderní sociální konstrukce přírody

Postmoderní sociální konstrukce přírody je teorie postmoderní kontinentální filozofie, která představuje alternativní kritiku dosavadního hlavního proudu, prométheovského dialogu o environmentální udržitelnosti a ekopolitice. Zatímco tradiční kritika environmentalismu vychází z konzervativnější „pravicové“ politiky, levicová kritika přírody, jejímž průkopníkem je postmoderní konstrukcionismus, zdůrazňuje potřebu uznat „ty druhé“.

Postmodernismus se totiž pyšní tím, že kritizuje snahu o ovládnutí, která je charakteristická pro modernitu. Ovšem právě mistrovství je to, co postmodernismus uplatňuje, když uchopuje nelidsk...

tags: #sociální #konstrukce #přírody #klasifikace

Oblíbené příspěvky:

• Leifheit koš s protizápachovou ochranou – recenze
• Hrušovany nad Jevišovkou - třídění
• Letní přírodní poezie
• Definice ekologických zákonitostí
• Více o ohrožení bezpečnosti osobnosti