Centrální banky po celém světě se aktivně zabývají možností plně digitalizovat národní měny a postupně zcela nahradit papírové peníze. Lze to rozhodně vnímat symbolicky.
První papírové peníze známé jako jiaozi se objevily v období vlády dynastie Sung. Vyvinuly se ze soukromých směnek vydávaných obchodními společnostmi. Směnky obíhaly po Číně několik desítek let, avšak k transformaci na oficiální státní platidlo došlo až v první čtvrtině 11. století.
Kvůli zvyšující se inflaci a častým krachům obchodních společností převzala odpovědnost za jiaozi centrální moc, zakázala soukromé emise a v roce 1024 vydala první státní bankovky. Členové dynastie Sung ovšem vesměs nebyli v záležitostech bankovnictví o nic prozíravější než soukromí obchodníci.
V důsledku excesivního vydávání a nedostatečného krytí bankovek se významně roztočila kola inflace. Vinu na těchto problémech měla i konkurenční říše Ťin (zejména současné Mandžusko a později severní Čína), která nejprve jiaozi i nástupnické měny masivně poptávala a následně vracela do oběhu na území dynastie Sung poté, co začala emitovat vlastní papírové peníze zvané jiaochao, vyráběné z kůry morušovníku.
Ekonomické a další vnitřní problémy obě říše oslabily natolik, že ve 13. století padly za oběť mongolským nájezdníkům. Ti institut papírového platidla následně převzali. Díky Mongolům se koncept dostal do Evropy. Navzdory záznamům v denících mořeplavce nechala Evropa papírové peníze bez povšimnutí dalších několik stovek let.
Čtěte také: Přírodě blízká opatření Land4Flood
Některé italské banky, ale i rytířské řády sice znaly a využívaly koncept směnek a jiných papírových dobrozdání, avšak skutečné bankovky vydávané se státní podporou se objevily až v 17. století. U jejich zrodu stál Johan Palmstruch, obchodník a bankéř německého původu, který se narodil na území dnešního Lotyšska jako Johan Wittmacher. Již v mládí získal pověst nápaditého, leč nezodpovědného muže.
Po propuštění Wittmacher odcestoval do Švédska, kde své služby nabídl králi Karlu X. Gustavovi. Ambiciózní bankéř přesvědčoval panovníka, že zmodernizuje švédské finančnictví výměnou za povolení vybudovat vlastní banku zaštítěnou panovnickou korunou. Instituce nazvaná Stockholms Banco začala vyvíjet činnost v roce 1657 a oligarchova hvězda stoupala. O několik let později začal uskutečňovat svou vizi.
Banka začala emitovat dobropisy, které dokládaly, že jejich držitel u ní uložil určitou sumu tehdejších švédských masivních měděných mincí. Každý dobropis byl vystaven na předtištěném formuláři a opatřen vodoznakem banky, nesl vyčíslení své nominální hodnoty. Naopak chyběly údaje o vkladateli a výši jeho vkladu.
Bankéřův raketový vzestup se však změnil ve strmý pád. Palmstruch udělal učebnicovou chybu. Ve snaze získat čas na překonání dílčí krize začal vydávat velké množství nových dobropisů, které již nebyly kryté depozity klientů. Sám Palmstruch byl obviněn z nezodpovědného, až podvodného vedení účtů, které Švédsko téměř přivedlo ke státnímu krachu.
Vládní orgány, které bankéře dříve vehementně podporovaly, mu udělily exemplární trest. Byl zbaven bankovních privilegií i šlechtického titulu a odsouzen k trestu smrti či věčnému vyhnanství ze země. Tento trest byl následně zmírněn na odnětí svobody.
Čtěte také: Legislativa skládek v ČR
První papírové peníze používané na území dnešní České republiky stihl podobný osud jako jejich švédské předchůdkyně. Tyto papírové peníze chráněné vodoznakem byly prvně emitovány za vlády Marie Terezie v roce 1762 a měly sloužit k pokrytí rostoucích státních výdajů souvisejících se sedmiletou válkou.
První emise bankocetlí neměly ambici nahradit mince, u nichž byl stále vyžadován určitý podíl nedostatkových cenných kovů. V oběhu zůstaly i po skončení sedmileté války. Rostoucí státní výdaje zvyšovaly i jejich počet a ke kulminaci došlo na začátku 19. století v období válek napoleonských.
Rostoucí objem cennými kovy nekrytých státovek vyvolal inflační krizi a rozvoj alternativních platebních prostředků. Složitou situaci se císař František I. spolu s prezidentem dvorské komory hrabětem Wallisem nejprve snažil řešit císařským patentem (1810), který usiloval o snížení objemu bankocetlí v oběhu pomocí nabídky výměny za státní směnky.
Osud bankocetlí a jejich vlastníků nebyl o nic radostnější. V souvislosti s bankrotem byl vydán další patent, který umožňoval jejich výměnu za nové platidlo v podobě směnných listů. Při transakci však byla započítávána pouhá pětina jejich nominální hodnoty.
Po získání nezávislosti na rakousko-uherské monarchii nastalo období hledání a zajišťování nové měny. Proč tedy nezvolit jiný název než "koruna"? Paradoxně pouze u nás zůstala koruna doposud.
Čtěte také: Soukromé akce v přírodě: inspirace
Pro první výtvarné zpracování bankovek byl vybrán Alois Mucha. Tehdy bylo potřeba vytvořit celkem osm nominálů bankovek, on jich během šesti měsíců zhotovil celkem šest. „Zrcadlově obracel základní reliéfy, pomáhal si tím, že bral motivy ze svých původních obrazů, používal portréty své dcery Jaroslavy,“ přibližuje Hebelka vznik první a druhou řady emise bankovek Československa.
Návrhy naší první desetikoruny, dvacetikoruny, stokoruny a pětisetkoruny byly navrženy přímo příslušnou tiskárnou. Platidel odpovídala jednak rychlosti přípravy, ale také možnostem tiskáren. Tištěna knihtiskem - tedy relativně jednoduchým způsobem.
Známou aférou je padělání pětisetkoruny Maďarem prof. dr. Bylo vyrobeno přes 60 000 kusů velmi kvalitních padělků.
Konečně k 1. byla založena tiskárna bankovek v roce 1927. Zde se sluší vysvětlit pojem státovka a bankovka. V zásadě se jedná o praktické označení platidel vydávaných státem či emisní bankou. Obě označení jsou zcela oficiální, i když zřejmě specifická pro náš stát.
S letopočtem 1931 vyšla stokoruna, jejímž autorem je Maxmilián (Max) Švabinský. Je rovněž autorem tisícikoruny z roku 1934. Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze vydávala bankovky a státovky.
V období od května po několik měsíců (někdy až do října 1945) byl v oběživu opravdový chaos:
Únor 1948 znamenal v Československu začátek socializace ve všech směrech. V roce 1953 proběhla měnová reforma, neboť budováním těžkého průmyslu byla státní pokladna velmi rychle vyčerpaná. Přípravy reformy byly přísně utajované a byla prováděna za pomoci sovětských poradců. Bankovky byly připravovány v Sovětském svazu.
Později bankovky byly připravovány a tištěny také ve Státní tiskárně cenin v Praze. V 80. letech 20. století vznikla koncepce vydání emise bankovek, jejímž autorem by byl jeden výtvarník. Vítězem návrhů se stal slovenský výtvarník prof. Albín Brunovský. Byla to od konce druhé světové války naše první tisícikoruna. Zelená stokoruna s portrétem K. Gottwalda přestala platit v prosinci 1990, ale málokdo ji do té doby akceptoval.
Velmi brzy - k 23. 1990 byl název opět změněn - na Česká a Slovenská Federativní Republika. Přesto počátkem 90. let 20. století vznikla novou emisi bankovek, zpočátku ještě pod federálním znakem. Vítězem soutěže se stal Oldřich Kulhánek. nejen přípravy, ale i vlastní emise probíhaly v České republice i na Slovensku.
Rizika, že banky budou expandovat své bilance emisemi fiduciárních prostředků, snižovat úrokovou míru pod přirozenou úroveň a působit tak inflaci, nebo dokonce hospodářské cykly, si byli někteří stoupenci bankovní školy dobře vědomi. Konzervativní banky proti svým neopatrným expandujícím konkurentům mohou uplatnit strategii tzv. nepřátelského clearingu (adverse clearing).
Bank of England byla založena 1694, aby poskytla Vilému III. půjčku 1,2 milionu liber na jeho válku s Francií. A do vínku tak dostala při založení monopol na vydávání bankovek v londýnské oblasti (65 mil od městských bran). V Anglii tedy vypadala situace tak, že zde byla mohutná a mocná Bank of England v Londýně a vedle ní se krčily malé rodinné bankovní podniky v provinciích o méně než šesti lidech.
Ve Skotsku se historickou náhodou situace vyvinula poněkud odlišně. Royal Bank of Scotland zvolila takovou strategii, že nahromadila velké množství bankovek Bank of Scotland a poté je najednou předložila k proplacení, když si byla jista, že rezervy Bank of Scotland na to nebudou stačit. A právě tato strategie dostala název „nepřátelský clearing“.
Bank of Scotland musela v červnu 1728 pozastavit výplaty měnovým kovem a odvolat své půjčky. Platby pak obnovila až v září a jako obranu proti obdobným budoucím útokům na své bankovky přidala tzv. fakultativní klauzuli - tedy slib, že pokud nebude schopna vyplatit měnový kov na požádání, tak ho vyplatí později se stanoveným úrokem.
Tento bankovní souboj, kdy obě banky držely jak velké rezervy měnového kovu coby zajištění před budoucím útokem, tak rezervy bankovek nepřátelské banky, trval asi do roku 1751. Mezitím se začala ve Skotsku uchytávat další bankovní konkurence. Nevznikla zde tedy jedna dominantní banka, kterou by nikdo nemohl ohrozit, ale více bank, které by neváhaly využít vyšší emise konkurenta (ke které by došlo při snížení jeho diskontních sazeb) ke shromáždění jeho závazků a následnému potopení. A jak napsal Herbert Spencer: „ve Skotsku uplynulo (na rozdíl od Anglie) celé století bez vážnější bankovní krize.“
Tento mechanismus tedy má zajišťovat stabilitu systému svobodného bankovnictví, pokud nehrozí vznik jedné dominantní banky nebo bankovního kartelu. Naopak nefunguje v systému centrálního bankovnictví, kde se všichni řídí podle ústředně nastavovaných sazeb a centrální banka si navíc ještě hlídá mezibankovní clearing, aby někde nevznikaly „nebezpečné disproporce“.
Peelův bankovní zákon z roku 1844 by se dal pokládat za Pyrrhovo vítězství měnové školy. Do bankovního systému vnesl následující změny:
Jaké byly výsledky? Šekovatelná depozita byla ponechána bez povšimnutí, a tak se v Anglii rychle šířila praxe placení šekem. Úvěrová expanze mohla i nadále probíhat skrze vytváření běžných účtů. Bank of England se stala prakticky jedinou „emisní“ bankou. Bankovní a hospodářské cykly nezmizely, takže principy měnové školy začaly být pokládány za zdiskreditované.
V současné době je v oběhu na 360 milionu kusů bankovek, v nominální hodnotě jde asi o 600 miliard korun. Kdybychom je poskládali za sebe, dostaneme řadu dlouhou 72 tisíc kilometrů.
Česká národní banka v příštím roce na Pražském hradě připravuje velkou výstavu ke stoletému výročí československé měny.
Podle mínění odborníků jsou za nejvzácnější exponáty našich bankovek považovány tisícikorunové a pětitisícikorunové bankovky Maxe Švabinského z 30. let minulého stolení. Tisícikoruna dostala dokonce prestižní cenu na technické výstavě v Paříži jako nejzdařilejší bankovka.
Za velmi zdařilou se považuje i dvacetikoruna z roku 1926 s Rašínem na jedné straně a Štefánikem na druhé.
A se kterou bankovkou se platilo nejkratší dobu? Ta s motivem Klementa Gottwalda, která byla emitována krátce před 17. listopadem.
Česká národní banka v roce 1993 z titulu centrální banky České republiky, započala vydávat kromě běžných oběžných mincí i pamětní stříbrné mince v nominální hodnotě 200Kč. Tyto stříbrné mince se vydávají k významným výročím a událostem, které jsou spjaté s historií naší republiky. Jedná se zpravidla o různá jubilea narození a úmrtí našich významných osobností nebo o významné historické události naší historie. Mince v nominální hodnotě 200 Kč váží 13 g, Od roku 2011 v emisním plánu 2011-2015 se nově objevují mince s nominální hodnotou 500 Kč které mají váhu 25 g. Od tohoto roku je také použita ryzost v poměru 925/1000 stříbro a 75/1000 měď. Mince jsou raženy ve dvojím provedení a s rozdílným nákladem na provedení. Mince se razí v provedení Proof, tedy ve špičkové kvalitě a v provedení standard - běžné, tedy matné a jsou dodávány se sběratelskou kartou.
V reakci na návrh vydat bankovku s portrétem zesnulého prezidenta Václava Havla to sdělila Česká národní banka. Současná emise bankovek podle ČNB zobrazuje osobnosti z historie ČR, nikoli osobnosti novodobé. "Považujeme za důležité zdůraznit, že při rozhodování o vydání jakékoli nové nominální hodnoty bankovky se jako prvořadá zohledňují kritéria ochrany bezpečnosti a hladkého oběhu českých peněz, nikoli návrhy na to, která osobnost má či nemá být na případné nové bankovce," uvedl mluvčí ČNB Marek Petruš.
tags: #soukrome #emise #bankovek #historie