Divocí koně ve Španělsku: Výskyt a význam pro přírodu

Začněme zeširoka tak, aby následující informace do sebe lépe zapadly. K tomu bude třeba i trocha historie. Díky fosilním důkazům uloženým v jednotlivých geologických vrstvách víme, co se v jaké době asi událo.

Vědecký tým Sergeje Zimova odhadl, že před expanzí člověka z Afriky (před více než 40 000 lety), kdy začal hubit přítomnou megafaunu (zvířata těžší než 50 kg) [1] na každém kontinentu, kam se dostal, na naší planetě bylo zhruba 1.4 miliard tun biomasy velkých savců. Což je více, než je v současné době lidí (0.4 miliard tun) a hospodářských zvířat (0.8 miliard tun) dohromady [2].

Co z toho plyne? Že tehdejší krajina byla i bez přičinění člověka pod velkým pastevním tlakem, a tudíž se zde nemohl vyskytovat souvislý les (čemuž dopomohly i rozlehlé kontinentální stepi). To ostatně potvrdil svou teorií pastevní savany i ekolog Frans Vera, který tvrdí, že přirozené lesy mírného pásma by bez přičinění člověka byly pod silným pastevním tlakem [3].

Poté, co člověk velkou část megafauny vyhubil, se, stručně řečeno, lesní porosty začaly více rozšiřovat. Následně však přišel neolit, zemědělství a bezlesých ploch začalo opět přibývat. Místo divoké megafauny nastoupila hospodářská zvířata, která bezlesí stále udržovala a až v posledních zhruba dvou stoletích došlo (v našich podmínkách) k nárůstu plochy lesa a snížení počtu hospodářských zvířat a jejich přesunu z krajiny do často uzavřených objektů, především v nížinách.

To byla rána i pro velké množství druhů rostlin a na ně vázaných bezobratlých živočichů. Na konci tohoto příspěvku zmínění autoři článku, ze kterého je i čerpána většina úvodních informací pro tento příspěvek, jasně říkají, že “pro udržení planetární biodiverzity zbývá jediné řešení: doplnit chybějící složky ekosystémů, zejména velké býložravce, všude, kde to okolnosti dovolí” [4].

Čtěte také: Cestování po Španělsku: Klimatické zóny

Princip je poměrně jednoduchý. Každý druh z této skupiny savců trochu jiným způsobem potlačuje rozvoj vegetace. Někteří více spásají (např. koně), jiné druhy jsou zase z větší či menší části okusovači (srnčí a jelení zvěř, ale i velcí tuři či zubři). Tato rozrůzněnost pastvy, nejlépe doplněná o vrcholové predátory, kteří zvěř dostanou do pohybu, má za následek pestrou mozaiku světlých lesních porostů, křovin, extenzivních či někde opakovaně spásaných ploch a též míst bez vegetace [4].

Jak zmiňují Dostál et al. [5], ptáky vázané na velké spásače lze rozdělit do několika skupin. Významní jsou tito kopytníci zaprvé pro ty druhy, které samotná zvířata využívají ke sběru potravy. Jednak sbírají případné parazity z jejich těl, či loví v jejich blízkosti jimi vyplašený hmyz.

Zajímavým příkladem pro prvně řečený způsob získávání potravy jsou straky v západní Evropě, u kterých je na příkladech z Holandska známo, že v národním parku Zuid Kennemerland vybírají klíšťata zubrům. Druhý způsob získávání potravy, tedy lov hmyzu přímo na tělech či hmyzu vyplašeného, je dobře pozorovatelný i v naší republice, a to u špačků obecných, v jižní Evropě třeba u volavek rusohlavých, jejichž anglický název Cattle Egret to jasně potvrzuje.

Další, a velmi významnou, skupinou ptáků jsou druhy, které ke sběru potravy využívají trus velkých kopytníků. Zmínit lze například známého dudka chocholatého, konipasovité ptáky (odtud název některých z těchto druhů!) či třeba bekasiny otavní.

Obě výše zmíněné skupiny ptáků však doplatily jednak na antiparazitika podávaná hospodářských zvířatům, která hubí zmíněné koprofágní bezobratlé, a jednak na intenzivní pastviny, na kterých, jednoduše řečeno, není “tolik co žrát ani plašit”. Bez zajímavosti není ani fakt, že kvůli vyhubení velkých kopytníků zmizeli i supi, kteří v minulých stoletích též obývali střední Evropu.

Čtěte také: Španělsko a Evropa: Znečištění lodní dopravou

Je tak možné, že pokud budou v budoucnu pravidelně dostupné kadávery velkých zvířat, mohou se i tito ptáci potenciálně navrátit a doplnit tak rozkladný potravní řetězec. Poslední skupinou ptáků jsou ti, kteří pozitivně těží z heterogenity biotopů, kterou velcí spásači svým působením tvoří.

Jedná se o velkou skupinu druhů, do které patří i křepelky polní, strnadi obecní, skřivani polní, hrdličky divoké a další, tedy druhy, jejichž početnost po počátku intenzifikace zemědělství v druhé polovině dvacátého století poklesla, někdy i výrazně. Obecným příkladem však mohou být naše všechny druhy pěnic, typicky obývající především křovinné formace, dále též druhy, vázané na vyšší porosty trav a bylin vzniklé prostým nevypasením těchto míst, jako je již zmíněná křepelka, chřástal polní či naše oba druhy bramborníčků.

Je důležité mít též na paměti, že i některým potravním specialistům s vysokými nároky na velikost pro ně vhodného prostředí, jako je u nás již vymizelý mandelík hajní, drop velký nebo i dytík úhorní, by velkoplošný návrat velkých kopytníků mohl pomoci. Výše zmíněné holé plochy bez vegetace jsou zase velmi důležité pro chocholouše obecné a lindušky úhorní, a i když je u nás již velmi ubývající chocholouš vázaný spíše a liniové struktury v krajině, holé plochy jsou vhodné ke sběru potravy či popelení pro celou řadu jiných druhů.

Obecně řečeno, je z jakých druhů vybírat, respektive celé spektrum ptačích druhů je přímo či nepřímo na pastvu megafauny vázané.

Bez velkých býložravců se neobejdeme jen my, lidé, ale též celé ekosystémy včetně ptáků. Rozhodně tak vyrazte do některé z pastevních rezervací, kochejte se jedinečností zde vzniklých porostů, květnatých luk či rozptýlených křovin a k tomu pozorujte místní avifaunu. Svá pozorování nezapomeňte zadat do některé z databází určených k pozorování ptáků či přírody (Avif, eBird, BioLog), jelikož každý takový záznam má smysl a může být v budoucnu ochranáři využit. Sám jsem vždy zvědav na novinky z některé z rezervací a jak se zde místní příroda vyvíjí.

Čtěte také: Almerie, Španělsko: příroda a zajímavosti

Španělsko a divocí koně

Budete projíždět starými vesnicemi, míjet románské kostely, z podhůří Pyrenejí do zvlněných rovin regionu Empordà, lemovaných dlouhým zálivem Roses… osm kilometrů pláže! S každou další hodinou výletu se objeví další krásná vesnice, hrad a kostel, včetně Castelló d’Empúries - živého města s majestátní katedrálou.

Objevte malé středověké vesničky, jako jsou Besalú, Crespià a Bàscara. Přejeďte kopce a pole pšenice, máku a slunečnic. a taky lesy plné divokých bylin. Projděte se po pobřežních loukách a podél malých klikatých potůčků. Příjezd do Can Grau, venkovského domu zaměřeného na venkovskou turistiku, který se nachází několik kilometrů od přírodní rezervace Medes Islands.

V srdci přírody, skrytý před zraky kolemjdoucích, s 30 lety zkušeností v oblasti jezdecké turistiky. Užijte si čas v blízkosti přírody, pláže a měst, jako jsou Figueres a Girona. Ideální místo pro dovolenou na koni a originální způsob poznávání regionu.

Poté, co si vychutnáme uklidňující večeři, probereme program týdne a ochutnáme jedno z lahodných místních vín. Po osedlání koní jsme připraveni vydat se na cestu. Koně jsou čerství a připravení na výlety. Vychutnáváme si sérii dlouhých cvalů borovými lesy Alt Empordà.

Po každé hodině míjíme další krásnou vesnici, hrad, kostel, klenby, tunely, staré dřevěné dveře s kovanými klepadly, krásu kamenické práce minulosti. S přibývajícím odpolednem je cítit blízkost pobřeží. Klusáme s koňmi kilometr na pláž. Před námi se táhne dlouhý oblouk zálivu Růží, kilometry zlatavého písku.

Vychutnáváme si několik vzrušujících cvalů po pláži. Poté se vydáme opět do vnitrozemí podél řeky Fluvià, kolem ptačí rezervace, kde můžeme pozorovat hejna stěhovavých ptáků. Terén je rovinatý s mnoha rýžovými plantážemi a broskvovými, hruškovými a jablečnými sady.

Během odpoledne si můžete prohlédnout Castelló d’Empúries a nakoupit. Je to živé katedrální město, kde si lze vychutnat vynikající tapas a studené nápoje na některé z pěkných teras. Po výborné snídani opět nasedáme do sedla, abychom pokračovali v cestě do hor.

Po osedlání koní se dnes vydáme do nejzachovalejší oblasti na trase, co se týče flóry a divoké přírody: do divočiny Alt Garrotxa. Během dopoledne pojedeme přes kopce a borové a dubové lesy. Za soumraku dorazíme do našeho cíle, Sant Martí Saserres, známého svým kostelem, kde necháme koně na pastvě a k odpočinku.

Autem do hotelu Masia La Palma v Espinavesse. Půjdeme po severním břehu řeky Fluvià a budeme se kochat nádhernými scenériemi s mnoha druhy ptáků. Zastavíme se v Besalú, kde si u řeky dáme chutný oběd na pikniku.

Besalú, středověká opevněná vesnice a starobylé hlavní město, je skvostem románské architektury zasazeným mezi dvě řeky. Náměstí, kamenné tesané sloupy a chladné stinné klenuté průchody jsou úžasným zážitkem. Nemluvě o vitrážích jeho kostelů. Noc strávíme v hotelu Masia La Palma, kde jsme nocovali předchozí noc.

Dům pochází ze 17. století a byl pečlivě zrekonstruován. K dispozici je nám bazén a obývací pokoj a je zde možnost využít soukromé lázně nebo masáže. Ráno vyjedeme z Vilertu a zamíříme přímo do lesů a kopců v okolí vesnice Ollers, známé také svým významným kostelem.

V okolí se nachází několik majestátních zemědělských usedlostí, které si nechala postavit šlechta v 17. století. S úžasným výhledem na Pyreneje za zády vjedeme do historické vesnice Galliners s několika krásnými příklady katalánské architektury. Po obědě pokračujeme v cestě do regionu Alt Empordà a po několika dobrých cvalovkách zvolníme tempo až do našeho cílového místa.

Snídaně a odjezd. Koně jsou křížené španělské a arabské koně, výborně trénovaní a pečlivě vybraní pro traily se zákazníky. Výška v kohoutku je přibližně 150 až 165 cm. Všichni koně byli trénováni podle zásad Natural Horsemanship, což pomáhá k tomu, že se cítí spokojeně, vesele a těší je spolupráce s jezdcem.

Masia Can Grau, kde budeme každý den bydlet, je logistickým centrem Catalonia Horse Trails na pobřeží Costa Brava pro všechny trasy v krásném regionu Empordà. Jedná se o starý katalánský statek na jižním okraji malé vesnice Vilafreser (žije zde 17 lidí).

Statek je zrekonstruován s jednoduchostí a s maximálním ohledem na životní prostředí jak z hlediska materiálů, tak z hlediska architektonických a komfortních řešení. Je speciálně navržen pro pobyty v souladu s přírodou a pro radost z koní. Můžete je pozorovat z teras a zahrady, pokojně se pasou na rozlehlých loukách v okolí.

Pro tuto vyjížďku byste měli být pokročilý jezdec s vyváženým sedlem, který si je jistý ve všech třech chodech. Máte zkušenosti s vyjížďkami v přírodě a jste schopni zvládnout vyšší rychlost a různé terény. V některých úsecích se od jezdců očekává, že sesednou a povedou svého koně na krátkou vzdálenost, pokud je terén příliš nerovný nebo strmý.

Přilby jsou povinné pro všechny jezdce mladší 18 let, ale všem ostatním se jízda s přilbou důrazně doporučuje. Katalánsko je region s rozmanitou krajinou. Oblast Alt Empordà zahrnuje úrodné zázemí pobřeží Costa Brava v katalánské provincii Girona, které je ohraničeno Pyrenejemi a Středozemním mořem.

Mírné podnebí podporuje přirozený výskyt typické středomořské vegetace. Děti a nejezdci jsou velmi vítáni. Děti od 14 let s odpovídajícími jezdeckými dovednostmi se mohou účastnit programu jízdy na koni s doprovodem. Skupinové transfery z/na letiště v Barceloně jsou nabízeny ve stanovených časech.

Ani příliš horko, ani příliš zima - Costa Brava se vyznačuje příjemným klimatem. Průměrné teploty vzduchu se v létě pohybují mezi 21 a 30 °C a v zimě mezi 6 a 10 °C. Teplota vody se v únoru pohybuje kolem 12 °C a v létě až 24 °C. Vítr Tramontana přicházející z Pyrenejí může být v severní části bouřlivý.

Doporučujeme nosit jezdecké kalhoty, abyste se vyhnuli bolestem. Jezdecké boty by měly být vhodné pro jízdu i chůzi, protože na některých místech může být nutné koně vést. Nepromokavé oblečení do deště (ideální je pončo nebo bunda a kalhoty do deště) je nezbytné.

Rezervace velkých kopytníků v České republice jako inspirace

Zubři, divocí koně nebo pratuři byli v minulosti běžnou součástí české přírody. Dalibor Dostál, zakladatel a ředitel neziskové organizace Česká krajina, založil ve spolupráci s vědci první českou rezervaci velkých kopytníku v Milovicích a později i v národním parku Podyjí.

Určitě ano, roli velkých kopytníků nejsou schopná zastat jiná zvířata. Inspirujeme se v zemích, jako je například Německo, Nizozemí, Velká Británie nebo Španělsko, kde je pastva velkých kopytníků naprosto běžný způsob ochrany přírody na velkých plochách.

Tyto druhy totiž spadají mezi takzvané okusovače a nejsou schopné redukovat v krajině expanzivní druhy trav nebo odstraňovat stařinu. I tam, kde jsou přemnožené srnky a jeleni, krajina dál zarůstá travami, které odtud vytlačují kvetoucí vegetaci.

Ta jsou za tisíce let v péči člověka natolik rozmazlená, že jsou velmi vybíravá v potravě. A chudé trávy, které jsou schopní přijímat jejich divocí předci, domácí zvířata obvykle nežerou. Vyhýbají se především různým plevelům. Navíc například ovce často preferenčně spásají právě dvouděložné byliny.

Takže výsledek dlouhodobé pastvy hospodářských zvířat bývá často úbytek kvetoucích bylin a přibývání plevelů. Pod hlavičkou neziskové organizace Česká krajina spravujete dvě rezervace. Postupně také vzniklo 13 dalších z iniciativy jiných lidí nebo subjektů.

Do zapojení velkých kopytníků se pouštějí města, kraje, neziskové organizace nebo soukromí vlastníci, kteří chtějí efektivně zacházet s vlastními prostředky. Naši cestu dlouhodobě podporuje například Ministerstvo životního prostředí, které v době vzniku milovické rezervace financovalo první verzi metodiky pastvy velkých býložravců a na přelomu letošního roku vydalo aktualizované vydání.

V první řadě jsou to tlaky na jiné využití pozemků, které se nacházejí mezi dvěma městy kousek od dálnice a jsou komerčně velmi atraktivní. Moje původní představa byla, že nejsložitější bude rezervaci založit a pak už to bude jednoduché.

Ukazuje se ale, že opak je pravdou, protože po každých volbách znovu čelíme tlakům na jiné využití pozemků. Od začátku je to také dezinformační boj, protože ekonomické subjekty, které se snaží pozemky získat, ve stále větší intenzitě šíří informace, že velcí kopytníci lokalitu devastují a nejsou vhodní pro její management.

Je to určitě něco, s čím jsem nepočítal. Máme vazby jak na zahraničí, tak na spoustu dalších rezervací, které vznikly po vzoru té v Milovicích, a nikde se nic podobného neděje. Je to opravdu vyčerpávající a frustrující.

Klíčový zdroj představuje financování ze Státního zemědělského intervenčního fondu, který nás podporuje podobně jako jiné zemědělce za to, že zvířata pastvou ošetřují krajinu. Velcí kopytníci mě zajímali už od dětství, které jsem trávil v malé vesnici nedaleko Mohelnice.

Z vyprávění rodičů vím, že dříve tu na loukách létala spousta druhů motýlů, ale na přelomu 70. a 80. let tu už bylo jen několik málo nejběžnějších druhů. Téma vymírání motýlů jsem později kolem roku 2005 zpracovával jako novinář ve spolupráci s vědci z Jihočeské univerzity a z Biologického centra AV ČR.

Ti úbytek vysvětlovali tím, že se změnilo hospodaření na vesnicích a babičky už nechodí se srpy vyžínat meze, a motýli tak nemají kde žít, protože velká část krajiny je zarostlá křovinami a travinami. Nějakou dobu jsme pak s vědci popularizovali téma velkých kopytníků a jejich významu pro utváření krajiny, a čekali jsme, že se tématu chopí některá z existujících ochranářských organizací.

Archeologické nálezy dokládají, že se na území dnešní České republiky vyskytovaly všechny tři klíčové druhy velkých kopytníků. Tedy zubr, divoký kůň a pratur. Patřili k velmi hojným druhům, což dokládají například nálezy kostí praturů z Bylan u Kutné Hory. Člověk je ale postupně vytlačoval.

Jednak intenzivním lovem, protože populace velkých zvířat se obnovují pomaleji, než populace těch menších. Kdy přesně tato zvířata vymizela, se velmi špatně určuje. Archeologové často zaměňovali kosti praturů se zubry, nebo kosti praturů s domácím skotem.

Ono odlišit kosti prvních domácích koní od koní divokých bylo nemožné, podobně jako prvního domácího skotu od praturů. Šlo o zvířata stejné velikosti, stejné stavby těla, jen žila v ohradě. Po mnoho generací mezi nimi nebyly výraznější rozdíly.

Takže ty hranice jsou velmi neostré a budou se ještě upřesňovat, tak, jak se budou dělat analýzy materiálů uložených v depozitářích muzeí. Ale abych řekl nějaké konkrétnější číslo, například u zubrů se uvádí jako poslední nález lokalita ze 14. století v Olomouci.

tags: #španělsko #divocí #koně #v #přírodě #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Děti a plánování obcí
• Poplatky za komunální odpad v ČR
• Environmentální výchova – přehled
• Informace o komunálním odpadu pro rodiny s dětmi
• Škoda Octavia GreenLine