Špatná ekologie v Indii: Problémy a řešení

Po celostátních parlamentních volbách v roce 2014 zvítězila Indická lidová strana premiéra Módího také v nejlidnatějším a politicky nejdůležitějším státě Uttarpradéš. Zahraniční investice jsou v Indii vítány pouze tehdy, pokud povzbudí rozvoj hospodářství. Nepřítelem státu se naopak stávají nevládky posilující občanskou společnost.

Klimatická změna napomáhá šíření infekcí, třeba těch přenášených komáry. Jenže vakcíny, léky i diagnostické prostředky, které s nimi pomáhají bojovat, paradoxně pocházejí z průmyslu, který ke změně klimatu v nemalém přispívá. Samotná adaptace na změnu klimatu nestačí. To je hlavní myšlenka, kterou Evropská unie přináší na výroční konferenci OSN o změně klimatu, známou jako COP30, která se koná 30. listopadu.

Strategie EU pro zdravotní opatření, zveřejněná v červenci 2025, uvádí zoonotické viry a viry přenášené vektory jako hrozby nejvyšší priority. Rostoucí teploty a měnící se ekosystémy přitom tlačí do Evropy komáry a další vektory přenášející nemoci. A zatímco vlády hromadí léky a zvyšují tak výrobu, výrobní systémy zůstávají uhlíkově náročné. HERA a další aktéři EU si tuto výzvu uvědomují: musí ke klimatu a zdraví přistupovat jako ke dvěma stranám téže mince.

Návrh Akčního plánu Belém pro zdraví, který byl představen první den 5. globální konference o zdraví a klimatu, bude formovat zdravotní agendu COP30. „Doufáme, že plán pomůže ovlivnit ambice a opatření COP30 v oblasti snižování emisí a znečištění. V březnu 2025 zveřejnila Světová obchodní rada pro udržitelný rozvoj (WBCSD) Plán pro přírodu: Základy pro farmaceutický sektor, k němuž přispěly i společnosti Bayer, Novo Nordisk a Novartis.

Navzdory rostoucímu počtu závazků k udržitelnosti ve farmaceutickém průmyslu se ale zdá, že „konkrétní opatření ve farmaceutickém sektoru chybí“ - alespoň se to uvádí se v přehledu publikovaném v časopise Sustainable Chemistry and Pharmacy. Ten označuje regulační složitost a omezené pobídky jako hlavní překážky environmentálně udržitelných výrobních postupů. V rámci revize farmaceutické legislativy už ale Evropský parlament vyzval k posílení požadavků na posuzování environmentálních rizik (Environmental Risk Assessments, ERA).

Čtěte také: Špatná kvalita ovzduší a opatření

Podle navrhovaných pravidel musí firmy předložit ERA jako součást každé žádosti o registraci. Pro zajištění řádného dohledu poslanci Evropského parlamentu navrhli zřízení specializované pracovní skupiny v rámci Evropské lékové agentury (EMA), která by se konkrétně zaměřila na environmentální rizika. Zdůraznili také, že opatření ke zmírnění rizik musí pokrývat celý životní cyklus léčivých přípravků.

Před právními změnami Evropská léková agentura revidovala své pokyny k ERA. Nová verze, platná od září 2024, nahrazuje původní dokument z roku 2006. Zavádí podrobnější postupy, rozšiřuje požadavky na testování a ruší předchozí výjimky pro generické léky. Legislativní návrh rovněž zavádí systém pro shromažďování a sdílení environmentálních údajů o léčivých látkách. To by snížilo duplicitu a náklady pro žadatele. U léčivých přípravků registrovaných před 30.

Základní problém však zůstává nevyřešen: poškození životního prostředí stále není integrováno do analýzy přínosů a rizik, která je základem konečného rozhodnutí o tom, zda může být léčivý přípravek schválen. Nedávný článek, který vyšel v časopise Frontiers in Drug Safety and Regulation, podtrhává, že ochrana životního prostředí je neoddělitelná od ochrany lidského zdraví, přesto ale současná regulace stále považuje dopady na životní prostředí za nedůležité.

Proto navrhuje dvoupilířový model pro hodnocení léčiv, který porovnává klinickou účinnost i dopad na životní prostředí, včetně biologické rozložitelnosti a ekotoxicity. Ten v Chvalozpěvu stvoření přímo oslovuje jednotlivé přírodniny i zvířata a vyjmenovává jejich přínosy pro člověka i pro chválu Boží. Tyto filozofické úvahy se ale do každodenního hospodaření propisovaly jen v omezené míře. I proto, že ekologické problémy byly až do 20. století vesměs lokální. Když se v Evropě ve třináctém století přecházelo kvůli vyčerpání polí na trojpolní systém, motivací nebyla touha přenechat dalším generacím hezký kus země, ale prostě hlad.

První seriózní pokusy o zformulování myšlenky zeleného růstu přicházejí až v 70. létech 20. století i jako reakce na v předchozím článku zmíněnou studii Limity růstu. Tématu se ale nechopila jen akademická sféra a nerůstové hnutí. Organizace spojených národů vydala roku 1987 rozsáhlou studii Naše společná budoucnost, ve které předkládá nejen potřebu udržitelného rozvoje, ale i nástin praktických reforem. Hlavními motivy jsou zde větší efektivita výroby a ekonomický růst spojený s přesunem co největších částí ekonomiky do služeb.

Čtěte také: Emise u Ford Ranger

Zásadním pojmem je „decoupling“, tedy oddělení ekonomického a emisního růstu. Na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992 se v této souvislosti začíná mluvit o „environmentální Kuznetsově křivce“. Ta implikuje, že společnosti musí nejprve projít fází ekologicky velmi náročného růstu, například v podobě industrializace, a teprve následně se jejich dopad na přírodu začne snižovat.

Zelený růst v praxi

Na začátku milénia už byl zelený růst významným ekonomickým a ideologickým směrem. K další akceleraci došlo v posledních patnácti letech. Prvním impulsem byla celosvětová finanční krize, která propukla v roce 2007 a vedla k hledání způsobů, jak krachující ekonomiku zreformovat. Cesta „proinvestovat se, ale udržitelně“ vypadala lákavě. Evropská komise přijala v roce 2010 strategii Evropa 2020, která se už v podtitulu hlásí k „chytrému, udržitelnému a inovativnímu růstu“.

Ještě v době naplňování cílů původní Evropy 2020 přichází Evropská unie v roce 2019 se širokým spektrem politik Green Dealu. Zelená dohoda pro Evropu stanovuje základní cíle, z nichž nejdůležitější je emisní neutralita do roku 2050. To v praxi neznamená, že unijní země nemají produkovat vůbec žádné emise skleníkových plynů - součásti plánu je i zvyšování zachytávací kapacity. Druhotnými cíli jsou oddělení ekonomického růstu od spotřeby zdrojů a to, co komisař Frans Timmermans nazývá „sociální tranzicí“: změny v ekonomice a společnosti nesmí odepsat jednotlivce ani regiony. K těmto širokým cílům má vést mnoho menších i větších programů. Některé přerozdělují peníze, některé pouze nastavují restrikce.

Just Transition Fund nasměrovává téměř 20 miliard eur do regionů nejvíce zasažených strukturálními problémy, většinou odklonem od těžby uhlí. Renewable Energy Directive zjednodušuje nasazení obnovitelných zdrojů. Mimochodem, zatímco se v Evropě začíná projednávat třetí verze direktivy RED III, v Česku jsme se k postupné implementaci RED II z roku 2018 dostali teprve loni.

Nejkontroverznější částí strategie jsou samozřejmě restrikce jako zákaz prodeje nových aut vypouštějících oxid uhličitý od roku 2035 nebo emisní norma Euro 7. Diskuzi o ní může shrnout třeba tento screen z vyhledávání na Googlu. Evropský Green Deal nemůžeme vnímat jako jeden neměnný dokument. Jde o zastřešující cíl vytyčený pro jednotlivá budoucí pravidla a strategie. Ty se ale projednávají jednotlivě a můžou nabýt velmi rozdílných praktických podob.

Čtěte také: Analýza Kritiky Odboru Ochrany Ovzduší

Evropa v těchto plánech není sama. Nad zeleným růstem začala - pro leckoho překvapivě brzy - přemýšlet i Čína. Environmentálním hlediskům dokonce věnovala část své jedenácté pětiletky (2006-2010). V roce 2020 přijala strategické rozhodnutí stát se emisně neutrální ekonomikou do roku 2060. Směrem k politice zeleného růstu vykročila i administrativa Baracka Obamy, za jehož vlády začaly Spojené státy s viditelnou a jasnou podporou obnovitelných zdrojů. Loni plán jejich urychleného nasazení ještě zintenzivnil Joe Biden, který v rámci Inflation Reduction Act uvolnil až 500 miliard dolarů v dotacích i daňových pobídkách.

To je sice stále méně, než kolik USA dají ročně na obranu, ale i přesto rekordní částka. A tak vysoká, že kvůli ní hrozí eskalace obchodního konfliktu mezi USA a EU, protože ji Evropa vnímá jako porušení tržních pravidel, kvůli kterému by se mohla výroba obnovitelných zdrojů přesunout do Ameriky. Kdo tedy utrácí za energetickou tranzici víc? EU, nebo USA?

Zůstaňme ještě u srovnání evropského Green Dealu s americkým zákonem o redukci inflace. Evropská unie hodlá mezi lety 2021 až 2027 vydat na spravedlivý přechod k zelené ekonomice téměř bilion eur, tedy každoročně víc, než jsou výdaje českého státního rozpočtu. Hlubší pohled do plánu ale odhaluje, že jen něco přes půlku jsou garantované finance z evropských fondů. Další část mají dát státy a k tomu se počítá s 279 miliardami eur investic od ostatních veřejných i soukromých entit. Zaručené ovšem nejsou ani peníze z amerického IRA - velkou část představují daňové úlevy a investice počítají s úspěšným zavedením minimální korporátní daně, což se může, ale taky nemusí podařit.

Ještě větším metodologickým problémem v porovnání „kdo dává víc“ jsou odlišné účetní, daňové i rozpočtové systémy. Srovnáváme jenom největší plány? Počítáme investice soukromého sektoru, členských a federálních států, obcí, krajů a counties? Jak důvěryhodná jsou čísla z Číny?

Podstatné je, že příslib dosažení uhlíkové neutrality se stal u velmocí spíše standardem než výjimkou. Čína, Evropa i Spojené státy v praxi zjevně nastoupily cestu různých variant zeleného růstu.

Tržní řešení emisí

Zelený růst může mít podobu desítek různých konkrétních politik, základní koncepty jsou však vždy stejné. Tím stěžejním je řešení klimatické krize s pomocí tržních mechanismů.

Trh je jediný dosud objevený funkční způsob, jak rychle najít skutečnou cenu produktu a umožnit efektivní směnu. Trhy samozřejmě nefungují ve vakuu a všechny státy je nějakým způsobem regulují. Tyto interní regulace pak mají dopad na další státy a trhy. Pro výrobce například bývá nejjednodušší dodávat produkt vyhovující pravidlům v USA, EU i třeba Turecku než dvacet jeho různých variant.

Regulace se v čase vyvíjejí. V 19. století jsme v Evropě došli ke shodě, že dětská práce není v pořádku, a vyhnali děti z továren do škol. Ve 20. století jsme zakázali karcinogenní azbest a freony ničící atmosféru - v druhém případě byla mimochodem důležitá iniciativa známého příznivce regulací a silného státu Ronalda Reagana. Specifickým typem regulace jsou zacílené spotřební daně penalizující jednání, které společnosti způsobuje různé náklady. Třeba spotřební daň na cigarety má jednak odrazovat lidi od kouření, jednak rozpočtově vyrovnávat náklady na léčbu kuřáků. A právě správným naceněním neekologického jednání lze podle logiky zeleného růstu do velké míry řešit naše současné environmentální krize. Pokud znečišťovatele donutíme platit fér cenu, stát by se měly dvě věci. Za prvé naroste motivace k přechodu na nízkoemisní zdroje energie. Za druhé lze prostředky získané zdaněním „špinavých“ výrobků a služeb obratem reinvestovat do dalšího výzkumu a vývoje a do přestavby infrastruktury.

V praxi to lze provést několika způsoby. Nejjednodušší je uhlíková daň, například v podobě vyšších daní uvalených přímo na uhlí. Ty mají například ve Spojeném království, Německu, Indii nebo Číně. Některé varianty počítají s postupně rostoucí daní z emisí, aby si ekonomika „zvykla“. I pozvolný nárůst ale může vyvolat šok - podobné automatické zvyšování spustilo povstání Žlutých vest ve Francii. Mezi požadavky protestujících tehdy mimochodem byly i návrhy, které zapadají do koncepce zeleného růstu, jako například rychlé zateplení a související přestavby budov.

Složitější než přímá uhlíková daň jsou různé mechanismy umožňující obchodování s emisemi. Proč si to tak komplikovat? Hlavně ze tří důvodů. Prvním je ještě aktivnější využití tržních mechanismů. Obchod s povolenkami měl teoreticky zajistit, že za emise budou nejochotněji platit ti, kdo je dokáží ekonomicky nejlépe využít.

Za druhé je díky systému povolenek možné klíčovým sektorům poskytnout povolenky zdarma, případně některé sektory z obchodování úplně vynechat. A nakonec by povolenkové systémy teoreticky měly umožnit pozvolnější náběh nacenění škodlivin i větší selektivnost. Ekonomika by tak dostala šanci přizpůsobit se.

Unijní povolenkové schéma zdaleka nepokrývá všechno znečištění - stále zpoplatňuje jen kolem 40 procent evropských emisí, s velmi pomalou expanzí. Týká se emisí CO2 v letecké dopravě, teplárenství, výrobě elektřiny, oceli, betonu a podobně. Představitelé EU ho označují za úspěšné, protože od roku 2005 do roku 2019 emise klesly o třetinu. Nicméně těžko říct, jak velký podíl na tom mají právě povolenky. Koncept ale láká i jinde. Například v roce 2021 spustila vlastní trh s povolenkami Čína.

Jednou z nejčastějších kritik těchto systémů je to, že pouze urychlují vytlačování emisně intenzivní výroby ze západních zemí do států třetího světa. Celkový počet emisí zůstává stejný, nebo dokonce vyšší, neboť se v chudších regionech využívají méně efektivní technologie a zákony na ochranu životního prostředí jsou buď mírnější, nebo se porušují. Někdy chybí i základní opatření, jako jsou filtry pevných částic na komínech a podobně. První ambicióznější pokus řešit tento problém přináší opět Evropská unie. Carbon Border Adjustment Mechanism (CBAM) má (opět s velmi pomalým náběhem) donutit dovozce z emisně intenzivních provozů doplatit poplatek za znečištění. Jednak je to má motivovat k šetření emisemi, jednak to má pomoci evropským výrobcům.

Toto „clo“ začne platit 1. října 2023. V první fázi bude zaměřené hlavně na dovoz betonu, oceli, hnojiv a dalších základních masově produkovaných materiálů. Shodou okolností jsou to i sektory, kde má Evropa funkční industriální základnu, kterou si chce ochránit. To už ostatně v minulosti EU úspěšně dělala: dvakrát vedla obchodní konflikt s USA o vývozu evropské oceli. Jak v případě cel zavedených prezidentem George W. Bushem, tak v případě cel zavedených Donaldem Trumpem nakonec USA ustoupily.

Hlavním cílem férového nacenění emisí je odpojení růstu blahobytu od růstu znečištění. Některá data už spustila oslavy, že jsme rozpojení mezi znečištěním a růstem HDP dosáhli. Nadějně působí třeba Spojené království.

Trend je zde za posledních patnáct let jasný. Spotřeba energie v zemích Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) víceméně stagnuje, zatímco zásadně vyšší růst zaznamenávají země nečlenské. Vzhledem k tomu, že OECD jako celek ve stejném úseku ekonomicky mírně rostl, můžeme do velké míry potvrdit existenci nějaké formy „environmentální Kuznetsovy křivky“.

Důvodů je několik. Kromě těch problematických, jako vývoz produkce emisí jinam, také zjevně dochází i k přesunu ekonomiky do méně emisně náročných odvětví, k přechodu na čistější a chytřejší výrobu a k investicím do dlouhodobých úspor. Ať už v podobě budování obnovitelných zdrojů, nebo třeba stavění energeticky méně náročných budov. Naděje na snížení emisí tedy existuje.

Není to ale jenom dobrá zpráva. Momentálně totiž nemáme příklad země, která by se zvládla dostat do fáze alespoň částečného oddělení emisí od růstu bez toho, že by nejprve prošla intenzivní a emisně náročnou industrializací. Dobrou ukázkou je v tomto opět kontinentální Čína. Ta loni představila další pětiletku, v jejíž energetické části sice najdeme masivní investice do obnovitelných zdrojů, ale také navýšení výstavby uhelných elektráren. Aby se mohla Čína posunout k čistší energii, potřebuje mít jisté kapacity spolehlivého uhlí. Na druhou stranu to ale nemusí nutně znamenat, že Čína všechnu fosilní kapacitu nakonec využije. Evropa si podobné cvičení vyzkoušela v zimní energetické krizi, kdy přivedla zpět k životu řadu uhelných elektráren, které nakonec jely jen na 18 procent.

Změna, ale pomalá

Klimatická krize je reálná. Její náklady byly opakovaně vyčísleny a cena za neaktivitu bude vysoká. I z relativně konzervativních studií týdeníku The Economist či Too Late for Two Degrees? od PWC jasně vyplývá, že čím pomaleji budeme dekarbonizovat, tím bolestivěji budeme v budoucnu platit.

Taktéž i střízlivý Toby Ord v knize Nad propastí: Existenční riziko a budoucnost lidstva upozorňuje na to, že velkou část nebezpečí zatím nemusíme vidět a tedy být schopni nacenit. Například uvolnění sibiřského metanu z roztátého permafrostu by nás mohlo snadno dostat do spirály, ze které už nebude úniku. Pochopitelně se mohou objevit i posuny pozitivní. Třeba se ukáže, že ledovce tají výrazně pomaleji. Zůstává zde ale asymetrie mezi negativními a pozitivními je...

Obyvatelé evropských zemí výrazně podceňují vliv zemědělství na znečištění ovzduší. Tvrdí to výsledky průzkumu realizovaného v sedmi evropských zemích, na který tento týden upozornila italská agentura ANSA. V průzkumu, kterého se zúčastnilo 16 000 osob v Belgii, Británii, Itálii, Německu, Polsku, Rakousku a ve Švédsku, drtivá většina respondentů mezi hlavní zdroje znečištění počítala průmysl a dopravu. Naopak zemědělství označilo za významný zdroj znečištění jen méně než deset procent dotazovaných.

"Aktivity v zemědělství a velkochovech jsou při tom hlavními zdroji emisí čpavku, jež se ve vzduchu mění na amonnou sůl, která je hlavní složkou jemných prachů PM2,5," upozornil Sandro Fuzzi, jeden z autorů studie. Dodal, že právě jemný prach způsobuje "nejzávažnější dopady znečištění vzduchu na zdraví". Autoři studie se domnívají, že za nepřesným vnímáním vlivu jednotlivých zdrojů znečištění stojí nedostatečná informovanost obyvatelstva.

Proč se každý naváží do Evropanů? Copak je Evropa jediný cárek, kde se chovají krávy? Podívejme se třeba na Indii. Tam jsou krávy posvátné a tudíž není dovoleno je zabíjet. Takže praxe je tam taková, že když má zemědělec starou krávu, která už nedojí, místo aby ji porazil, vyhodí ji na ulici a pořídí si novou. Díky tomu se po Indii motají mraky bezprizorních krav, které ožírají na polích úrodu, v městech vykrádají stánky se zbožím nebo soukromé zahrádky a nikdo s tím nic nedělá. A kolik jich je? Možná statisíce, možná milióny. Evidenci nikdo nevede. Tam se ten dobytek chová cíleně na kšeft a ne jako v Indii, kde krávy dožívají bez užitku a jen se čeká, až chcípnou.

tags: #špatná #ekologie #v #Indii #problémy #a

Oblíbené příspěvky:

• Program ČSOB pro obce
• Řešení problémů s filtrací bazénu
• Využití MBÚ pro snížení skládkování
• Program Škola v Přírodě
• Kdy navštívit Káhiru?