Stálezelené dřeviny: Charakteristika a využití v klimatickém pásmu

Není zahrada, ve které byste neocenili efekt stálezelených dřevin. Po celý rok zelené listy nebo jehlice zaplavují zahradu zelenou barvou, a to i v době, kdy většina rostlin sní svůj zimní sen. Ovšem i použití těchto neopadavých rostlin má svá pravidla. Stálezelené rostliny často najdete pod označením neopadavé, ale nenechte se tímto pojmem zcela zmást.

I tyto rostliny musí během několika let postupně obměnit jehlice i listy, takže se rozhodně nezalekněte, pokud rostlina své „zelené plíce“ začne během roku postupně ztrácet. Nejedná se o nic zvláštního nebo atypického. Jehličnany na svých větvích mnohdy drží maximálně dvou až tří leté jehlice. To znamená, že jehlice vzniklé dříve postupně začnou opadávat.

Děje se tak na starších částech větví, kam nedopadá tolik světla, takže vnitřní struktura bývá časem zcela holá. Zpozorněte pouze v případě, že rostlina začne shazovat jehlice z koncových letorostů. Může tak reagovat na nepříznivé podmínky stanoviště nebo přítomnost některého škůdce či choroby, které se začnou podepisovat na jejím zdravotním stavu. Podobně se chovají i listnáče, které podobně jako jehličnany shazují nejstarší listy, rostlina je víceméně zelená spíše po obvodu koruny a jen částečně ve vnitřní struktuře.

Stálezelené ano, ale nesmí převažovat

Ačkoliv se může na první pohled zdát, že stálezelené dřeviny disponují jen samými výhodami, protože jsou efektní i v době, kdy jsou všechny rostliny opadané, musíte brát v úvahu jejich minimální proměnlivost během roku. Neopadavé dřeviny se ve většině případů opravdu během roku nezmění.

Pouze některé vykvetou a zaplodí nebo změní své podzimní nebo zimní zbarvení. Týká se to například borovice kleče (Pinus mugo) v kultivaru Winter Gold, která přebarvuje jehlice v období poklesu teplot na svítivě zlatou. Podobný efekt vytváří mikrobiota křižmovstřícná (Microbiota decussata), která v zimě získá bronzové odstíny.

Čtěte také: Invazní nepůvodní dřeviny a jejich stanoviště

Jinak je většina sortimentu stabilně zelená po celý rok, což může někdy ve větším zastoupení této rostlinné skladby působit nevhodně strnule. Při návrhu zahrady se proto snažte najít správný kompromis a kombinujte rostliny s různými efekty, stálezelené dřeviny by rozhodně neměly převažovat, protože jsou v našich podmínkách kromě pár výjimek s převahou jehličnanů nepůvodní, takže mohou na zahradě působit mnohdy nepřirozeně, ale zde samozřejmě záleží také na zahradním stylu.

Péče o stálezelené rostliny

Skupina těchto rostlin je opravdu značně druhově bohatá, proto není možné se řídit univerzálními postupy při péči, kterými bychom se řídili ve všech případech. Některé druhy jsou k nám dováženy z oblastí, které mají mnohem mírnější klima.

Většina nesnáší dlouhodobé holomrazy, ledový průvan nebo úpal v zimě. Naopak jim vyhovují chráněné podmínky s vyšší vzdušnou vlhkostí. Stejně tak si libují v živné půdě dobře zásobené vodou, proto je nutné počítat již při výsadbě s úpravou stávajících podmínek a s určitou péčí během roku.

V posledních letech se značně rozmohl na českých zahradách poměrně obtížný lalokonosec rýhovaný. Přítomnost jeho larev poznáte podle typických požerů listů. Častou obětí se při tom stávají právě stálezelené druhy s kožovitými listy. V minulosti se v boji proti tomuto škůdci často využívaly poměrně toxické přípravky, které jsou ovšem již zakázané a nelze je sehnat.

Pokud se na listech objeví požery, můžete použít přípravky biologické ochrany. Proti lalokonosci pomohou například parazitické hlístice, díky nimž se zcela obejdete bez škodlivé chemie.

Čtěte také: Suchomilné dřeviny: Kompletní průvodce

Kam se hodí

Použití stálezelených rostlin záleží na zahradním stylu, kompozici, ale také na vlastnosti dané dřeviny. Zatímco některé budou skvěle zakrývat nevzhledná zákoutí a pohledově oddělovat sousední pozemky, jiné poslouží jako zajímavý detail nebo solitéra v trávníku.

Pokud hledáte šikovné řešení pro nádoby na terase, určitě neprohloupíte stálezelenými dřevinami s kompaktním růstem.

Příklady stálezelených dřevin a jejich charakteristika

Že listnatým stromům a keřům opadává na podzim listí, načež se uchylují k zimnímu odpočinku, je tak nějak samozřejmé a v mírném klimatickém pásu všemi běžně přijímané. Čím dál tím častěji se však v parcích a zahradách a nejen těch botanických, ale třeba i venkovských, objevují dřeviny, které prostě na zimu neopadají. Stálezelená rostliny, čili nikoli jen listnaté dřeviny, jsou v botanickém slova smyslu takovými rostlinami, které mající celoročně živé listy či jehlice, jsou tedy celoročně olistěné.

Naopak opadavé rostliny kompletně ztrácí veškeré zelené olistění na část roku. Navíc existují i druhy poloopadavé (u nás např. modřín), které se zbaví jen části svého olistění. Například většina u nás známých jehličnanů patří mezi typické stálezelené dřeviny (s výjimkou modřínu).

Musí též rozlišovat, zda olistění, které na rostlinách zůstává, je živé a nebo nikoli. Například duby se nezbaví všech listů, ovšem všechny listy uschnou, čímž brání v zimě odparu vody, kterou za mrazů a suchy dřevina získává jen obtížně.

Čtěte také: Rostliny pro nepříznivé půdní a klimatické podmínky

U latinských názvů rostlin se pak setkáváme s druhovým jménem stálezelená - sempervirens. Zmiňme například Buxus sempervirens (zimostráz vždyzelený). Tvar, zbarvení a další vlastnosti listů stálezelených rostlin se významně liší. Především u venkovních druhů, které rostou v zahradách a parcích i za mrazů, aniž by své listí ztrácely a to usychalo, existuje více mechanismů, jak se rostliny brání zvýšenému výparu vody. Listy bývají často tuhé až kožovité, velmi často lesklé, některé však také mívají ohromné množství trichomů.

Trichomy (chlupy, chloupky) představují jakési odění rostlin (indumentum), které rostliny chrání před nadměrnou radiací a přehřátím, snižují transpiraci, omezují konzumaci rostlin herbivory. U některých vodních rostlin též vytvářejí nesmočitelný povrch. Mohou být také přeměněny v lapací orgány u rostlin masožravých. Trichomy jsou vlastně pokožkové výrůstky, které vznikají vychlípením epidermální, případně rhizodermální buňky. Často vznikají z buněk, které se tvarem a velikostí liší od ostatních pokožkových buněk (tzv. trichoblastů).

Pro stálezelené rostliny též platí, že trvanlivost jejich listů přesahuje většinou jeden rok (staré listy krátce po vyrašení nových listů opadají) a dosahuje maximálně 45 let (např. u Pinus longaeva). Obecně však platí, že druhy s listy, jejichž životnost přesahuje 5 let, jsou velice vzácné. Dalším zvláštním druhem stálezelené rostliny je Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis Hook. f.), která vytváří pouze 2 velmi dlouhé listy. Ty jsou pak neopadavé údajně pod dobu 20 až 40 let. Specializací této rostliny je oblast Namibské pouště.

Obecně platí, že stálezelené listnaté rostliny jsou typické pro tropické a subtropické vegetační pásmo. V našich zahradách a parcích pak v zimě prosperují ty druhy, které přivykly drsnějšímu klimatu. Například v zemích svého původu zasahují až do vysokohorských oblastí, případně jde o druhy, které se staly sukulentními a dovedou přežít i dlouhá sucha.

V každém případě pak platí, že v chladném podnebí se stálezelené listnaté druhy omezují na nízké keře a nebo jehličnaté stromky. Jejich vzrůst je tedy významně menší než v teplých oblastech. Některé lépe odolávají ve skupinách, kdy se před chladem chrání navzájem.

V mírném klimatickém pásu se většina rostlin na zimu chrání opadem listů a zimním spánkem před nízkými teplotami a vlivem mrazu. Metabolismus těchto rostlin je tak v chladném období značně zpomalen. Co se týká rostlin stálezelených, jejich předností je úspora dostupných živin, ketré by jinak každoročně potřebovaly k tvorbě nových listů. Daří se jim proto i v chudších půdách.

V okrasném zahradnictví jsou velice oblíbené tropické stálezelené rostliny, ty jsou však většinou pěstovány v nádobách a na zimu je musíme zazimovat, čili ochránit před mrazem, ukrýt na místě chladnějším, ale kde nemrzne (např. Aucuba). Podmínky mírného pásma pak ve venkovních podmínkách snášejí především některé druhy subtropické (např. některé druhy zimolezu - Lonicera pileata a nebo zimostrázu - Buxus sempervirens). Přesto se vyplácí i tyto rostlin chránit před mrazem například chvojím.

Při silných mrazech pak trpí dokonce i domácí stálezelené listnáče (např. břečťan, hlohyně, mahónie, cesmína a vřes). Ovšem výhodou stálezelených druhů je, že po promrznutí obvykle na jaře dobře znova obráží, často je to pak ale horší s jejich kvetením.

Dalším specifikem stálezelených druhů je i v zimě potřeba hojné zálivky, pokud zrovna nemrzne. Usnadníme jim tak přežití do další sezóny.

Některé stálezelené rostliny jsou dokonce nebezpečnými invazivními dřevinami. Například v sousedním Rakousku a nebo ve velké Británii doslova řádí nepůvodní druh pěnišníku (Rhododendron). Ten spolupracuje s houbami které ničí v okolí pěnišníků všechny ostatní rostliny (alelopatie). Po určité době je pak okolo těchto pěnišníků prostor bez jakékoli jiné vegetace (badland). Pěnišníky přitom utíkají do přírody zahrádkářům, nejčastěji jako odvážené s jiným odpadem do lesa. V našich podmínkách se pro změnu rychle šíří mahonie (Mahonie aquifolium).

Vybrané stálezelené dřeviny a jejich charakteristika:

• Bobkovišeň (Prunus laurocerasus)
  • Etna: Jedná se o pomalu rostoucí, hustě kompaktní keř. Je ideální jako nádherná zahradní solitera, ale i jako keř pro nízký živý plot, který nemusíte stříhat. Listy jsou tuhé kožovité. Když raší, tak jsou výrazně bronzové a poté přechází v příjemný odstín smaragdově zelené. Má ráda vlhkou půdu, ne však přemokřenou, mírně kyselou a bohatou na živiny. USDA klima zóna 5 (do -27°C).
  • Rotundifolia: Má svěže zelené lesklé listy, oproti ostatním kultivarům poměrně okrouhlého tvaru. Typické je pro ní husté zalistnění od země, čímž působí upraveně a čistě. Vhodná je na výsadbu živých stěn i soliterně. USDA klima zóna 6 (do -21°C).
• Brusinka (Vaccinium vitis-idaea)
  • Minus: Jedna z nejkrásnějších odrůd ze sortimentu brusinek a to především díky velice kompaktnímu hustému habitu a bohatému plození. USDA klima zóna 2 (do -45°C).
  • Koralle: Právem považována za nejhodnotnější ze sortimentu brusinek a to především díky kompaktnímu hustému habitu a bohatému plození. USDA klima zóna 2 (do -45°C).
• Rododendron (Rhododendron)
  • Germania: Upoutá každého pozorovatele již na první pohled svými velkými, po okrajích zřasenými a sytě růžovými květy. Nesnáší slunce, na druhou stranu spolehlivě rozzáří temnější zákoutí Vaší zahrady. USDA klima zóna 6 (do -23°C).
• Vonokvětka různolistá (Osmanthus heterophyllus)
  • Goshiky: Po vyrašení jsou listy vonokvětky vínově červené. Postupně přecházejí v zelené a po vyzrání jsou nápadně zdobeny krémově bílými, šedozelenými a žlutozelenými skvrnami. Vonokvětka je raritou mezi stálezelenými rostlinami. USDA klima zóna 6 (do -23°C).
• Zimolez Henryův (Lonicera henryi)
  • Henryi: Patří mezi mohutné zimolezy dorůstající výšky až 6 m. Díky těmto vlastnostem se hodí i na větší konstrukce, jako například ploty, brány, pergoly. USDA klima zóna 5 (do -29°C).
• Ptačí zob (Ligustrum)
  • Ovalifolium Aureum: Oproti základnímu druhu nese až 6 cm dlouhé vejčité listy se zeleným středem a zlatožlutým lemováním. V průběhu zimy přechází žlutý lem do růžové až hnědé barvy. USDA klima zóna 6 (do -23°C).
  • Ovalifolium: Nese tmavo zelené listy se světlejším rubem. Na keři drží až do jara. USDA klima zóna 5 (do -29°C).
• Břečťan popínavý (Hedera helix)
  • Diamond Queen: Je atraktivní a velice žádaná odrůda pestrolistých břečťanů. Proti klasickému druhu roste pomaleji. USDA klima zóna 5 (do -29°C).
  • Břečťan popínavý: Je vhodný k pokrytí hrubých zdí, skal či plotů. Zajímavý je i k pokrytí starých stromů nebo jako půdopokryvná rostlina. USDA klima zóna 5 (do -29°C).
• Bambus (Fargesia)
  • Pingwu: Patří do skupiny trsnatých bambusů. Jedná se vzpřímeně rostoucí bambus. Stébla jsou po dozrání zbarvená žluto - červeně. USDA klima zóna 6 (do -23°C).
• Brslen japonský (Euonymus japonicus)
  • Microphyllus: Je zelenolistým zástupce japonských brslenů. Charakteristické pr tento kultivar jsou drobné listy a pomalý růst. USDA klima zóna 6 (do -23°C).
  • Elegantissima Aurea: Jedná se o stálezeleného krasavce s tmavě zelenými listy po obvodu a žlutým středem. USDA klima zóna 6 (do -21°C).

Stálezelené dekorativní keře jsou v zahradách neocenitelným prvkem, který dokáže nejen zpříjemnit vzhled prostoru, ale také přinést ročník po ročníku krásu a vitalitu. Tyto keře si svou oblibu získaly díky své schopnosti udržet si svěží vzhled i v zimních měsících, kdy většina rostlin ztrácí listy. Mezi méně známé stálezelené keře patří pieris, skimmie, nandina a leucothoe. Každý z těchto keřů přináší něco unikátního - ať už svou barvou listů, krásnými květy nebo zajímavými plody.

• Pieris japonica: pochází z východní Asie, konkrétně z Japonska, Koreje a Číny. Tento keř je ceněn pro své lesklé, tmavě zelené listy, které mají často načervenalý nebo bronzový nádech, zejména na mladých výhonech. Pieris je známý především díky svým elegantním květům, které se objevují na jaře. Preferuje kyselé, vlhké a dobře odvodněné půdy, ideální pro pěstování v mírně zastíněných nebo polostinných místech. Na přímém slunci mohou listy ztrácet svou svěží barvu a květy mohou rychle uvadat. Mezi nejběžnější kultivary patří ´Forest Flame´, který má neuvěřitelně výrazně červené listy když raší a jsou mladé, ‘Mountain Fire’, který je známý svými červenými mladými listy, které postupně přecházejí do zelené. Další zajímavý kultivar je ‘Valley Rose’, který má růžové květy a kompaktní růst, ideální pro menší zahrady.
• Skimmie japonica: původem z Japonska a Číny, je stálezelený keř s atraktivními listy, které jsou tmavě zelené a kožovité, často s mírně lesklým povrchem. Na jaře vytváří bílé až růžové květy v malých hroznech, které mají jemnou, ale příjemnou vůni. Vyžaduje vlhkou, kyselou půdu a ochranu před přímým sluncem. Mezi populární kultivary patří ‘Rubella’, který se vyznačuje tmavě červenými pupeny, které se na jaře otevřou do bílých květů, a, což je nízký kultivar, ideální pro pěstování v nádobách nebo menších zahradách.
• Nandina domestica: známá také jako „nebeský bambus“, pochází z východní Asie, zejména z Japonska a Číny. Tento keř je oblíbený pro své nádherné, jemně dělené listy, které v průběhu roku mění barvu - na jaře jsou svěže zelené, v létě tmavě zelené, na podzim se pak mění na červené, oranžové a fialové odstíny. Je velmi odolná vůči suchu a dobře snáší slunné stanoviště, i když se jí daří i v polostínu. Preferuje dobře odvodněnou, mírně kyselou až neutrální půdu. Tato rostlina je vhodná pro pěstování v teplejších oblastech, protože je citlivá na silné zimní mrazy, které mohou poškodit její listy.
• Leucothoe: původem z východní části Severní Ameriky, je keř známý pro své lesklé, kožovité listy, které jsou na jaře a v létě tmavě zelené a na podzim získávají červené až purpurové odstíny. Kvetou v pozdním jaru a na začátku léta drobnými bílými nebo růžovými květy, které jsou uspořádané v visících hroznech. Je skvělé pro pěstování v zahradách, které mají vlhčí podmínky nebo na místech, kde je půda náchylná k rychlému vysychání. Tento keř je velmi tolerantní vůči chladným zimám a snáší i silné mrazy. Mezi oblíbené kultivary patří ‘Zeblid’, což je nízký kultivar s výrazným červeným zbarvením listů, a ‘Curly Red’, který je ceněn pro svůj kompaktní vzrůst a dekorativní spirálovitý tvar listů.

Stálezelené dekorativní keře, jako jsou pieris, skimmie, nandina domestica a leucothoe, jsou vynikajícími volbami pro každou zahradu. Vhodné stanoviště, správná péče a volba kultivaru mohou zajistit, že tyto keře budou skvostně zdobit vaši zahradu po celý rok.

Ekosystémové služby stálezelených dřevin

S ohledem na změnu klimatu se stále více začíná skloňovat pojem “ekosystémové služby”. Jedná se o funkce, které zdravý strom dokáže poskytovat přirozeně, bez vnější pomoci a dalších opatření. Lidé jsou přirozeně vývojově a geneticky nastavení na přímý kontakt s přírodou a zelení. S postupujícím trendem urbanizace se ale kontakt většiny lidí s přírodou omezuje, v některých případech dokonce úplně vytrácí. Důsledkem je kromě nižšího životního komfortu také celá řada zdravotních komplikací včetně civilizačních chorob a psychických problémů.

Stromy měly miliony let na to, aby vyvinuly způsoby, jak efektivně pomáhat udržovat své okolí ve stavu vhodném pro život ostatních druhů. Ekosystémy fungují na principu vzájemné závislosti a pozitivního ovlivňování. Když se jednomu stromu dobře vede, obohacuje prostředí kolem sebe, což vytváří lepší podmínky pro růst sousedních stromů, které pak obdobně přispívají k celkovému zlepšení životního prostoru. Vzájemně se tedy podporují a při dostatečném množství zeleně i klesá náročnost na údržbu. Například větší množství stromů efektivněji zachycuje a ukládá srážkovou vodu, takže odpadá nutnost umělého zavlažování. Zároveň společné zastínění a transpirační chlazení snižuje tepelnou zátěž jednotlivých stromů, které pak nejsou oslabeni stresem z přehřátí a mohou naplno plnit své funkce v ekosystému.

Žádné technologie proto nedokážou plně nahradit funkce zeleně, protože zpravidla zahrnují pouze jednu nebo jen některé vybrané služby a nejsou provázané se svým okolím tak komplexně.

Funkce zeleně:

• Chladící efekt: Každý strom transpiruje, odpařuje vodu. Je to nezbytně nutný proces pro transport živin. Transpirací odčerpává energii ze svého okolí a přeměňuje ji na vodní páru. Tím se dá přirovnat k velmi výkonné klimatizaci. Na rozdíl od ní ale energii bere z tepla svého okolí a potřebuje k tomu “jen” vodu. Jeden vzrostlý strom během dne odčerpává ze svého okolí přibližně 125 kW. Takový výkon je srovnatelný s přibližně deseti středně výkonnými komerčními klimatizačními jednotkami.
• Ukládání CO2: Vzrostlý zdravý strom dokáže ročně uložit do biomasy až 1 tunu CO2, který odčerpá ze vzduchu.
• Čištění vzduchu: Je neocenitelnou funkcí zeleně především v oblastech průmyslových nebo sušších, kde je vyšší výskyt znečišťujících částic ve vzduchu. Má to ale i druhou stranu mince - znečištění ovzduší je pro zeleň samo o sobě stres.
• Stínění: Zeleň stíní na rozdíl od neživých střech a povrchů “aktivně”. Hlavní rozdíl je v tom, že velkou část spektra slunečního záření odráží za pomoci buněčných struktur, zatímco umělé povrchy toto záření pohltí a tím se ohřejí.
• Zadržování vody: Povrch pokrytý zelení má vyšší absorpční schopnost. Při přívalových deštích tedy chrání své okolí od přehlcení kanalizace nebo bleskových záplav.
• Hluková bariéra: Vegetace má velmi členitý povrch a tím dokáže efektivně rozbíjet zvukové vlny. Kromě jiných funkcí tedy působí jako protihluková stěna, ale pouze v období, kdy je olistěná.
• Útočiště pro živočichy: Vegetace je součástí našeho přirozeného prostředí a tvoří důležitou složku biodiverzity. Ta odráží vitalitu a dobrou funkčnost celého ekosystému.

Pro to, aby stromy mohly plnit své funkce, musí mít vyhovující prostředí a vhodné podmínky. Ve městech vedle sebe ale existuje celá řada nepůvodních druhů a prostředí je silně stresující pro veškerou zeleň. Moderními technologiemi můžeme vhodně zacílit opatření pro zlepšení podmínek pro růst stromů a efektivně monitorovat stav zeleně.

tags: #stálezelené #dřeviny #klimatické #pásmo #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Život v souladu s přírodou
• Recenze květinky proti ucpání
• Dárcovství a dobrovolnictví pro FOD
• Objevování tajemství přírody
• Hravé vzdělávání v ZOO