Historie státní ochrany přírody v Československu

Státní ochrana přírody spolu se státní památkovou péčí mají společné kořeny, jako obory i jako instituce. Ano, pospolu začínaly téměř ihned po zrození naší mladé republiky před více než sto lety. Vznik obou institucí se váže na činnost tehdejšího Ministerstva školství a národní osvěty (MŠNO), kdy zakladatel památkové péče Zdeněk Wirth povolal k zajištění referátu ochrany přírody Rudolfa Maximoviče. Díky jeho píli a znalostem a díky mnoha kolegům nadšencům „z terénu” se tehdejší úřad chopil naplňování nových kompetencí, aby tak i reflektoval rozvíjející se evropské snahy chránit přírodní a kulturní dědictví.

Zde se sluší připomenout, že již před rokem 1918 existovalo na území našeho státu několik privátních přírodních rezervací. Maximovič společně s Wirthem pojímali své snahy komplexně, vycházeli z potřeby ochrany přírodních památek i „ochrany domoviny”, což nebylo nic jiného než dnešní pohled na potřeby ochrany kulturní krajiny z důvodů estetických. A nic na tom nemění fakt, že původní starosvětsky znějící termín „domovina“ je dnes nahrazován termínem „krajinný ráz“.

Příznačné z pohledu společné podpory zájmů ochrany přírody a památkové péče a jejich příbuznosti je i to, že se tehdejší generální konzervátor ochrany přírody Maximovič věnoval, zejména ve dvacátých letech, intenzivně též zajištění ochrany zámeckých parků, alejí a obor, které byly zestátněny v důsledku pozemkové reformy. Správci těchto území měli již tehdy stanoveny podmínky ochrany a institucí s právem kontroly bylo právě MŠNO.

Postupně byly více akcentovány přírodovědné základy oboru. Konzervační přístup byl tehdy standardem, sic byl posléze v následných desetiletích překonáván aktivním pojetím ochrany přírody.

Ruku v ruce s odbornou činností tehdejší prvorepublikové malé a obdivuhodně výkonné personální skupiny odborníků MŠNO šly i pochopitelné snahy o legislativní ukotvení obou oborů. Předlohy zákonů o ochraně přírody i o památkové péči byly za éry první republiky připraveny a byly předmětem mnoha diskusí, leč kvalitních zákonů se oba obory dočkaly až po II. světové válce.

Čtěte také: Environmentální studia - témata ke státnicím

Faktem zůstává, že z pohledu ochrany přírody byl milníkem tzv. Silvestrovský výnos z 31. 12. 1933. Šlo o evidenční soupis 108 přírodních rezervací na území dnešní České republiky, i ostatních 30, které dnes leží na území Slovenska a Ukrajiny. Všechna tato chráněná území byla v minulosti vyhlášena různorodými způsoby (smlouvou s vlastníky, projevem svobodné vůle vlastníka apod.) Přesto historie našeho oboru tento čin považuje za milník neb k seznamu je vázán i text zdůrazňující hodnoty každé dané rezervace i obecné hodnoty chráněných území přírody z pohledu veřejných uživatelů.

Zajímavý je i důraz na význam tehdejších rezervací pro studijní a osvětové využití, v duchu názvu tehdejšího ministerstva. Neboli environmentální vzdělávání, výchova a osvěta není rozhodně příznakem až té dnešní „moderní” ochrany přírody. A je pro nás i dnes posilujícím zjištěním, že tuto hodnotu chráněných území, jako laboratoří v přírodě, ctili a zdůrazňovali již „otcové - zakladatelé“.

Prvorepublikovou éru příkře změnila válka a protektorátní zřízení. Ochrana přírody byla v roce 1942 kompetenčně přesunuta po říšském vzoru pod Ministerstvo zemědělství a lesnictví, aby se po válce vrátila zpět na MŠNO.

V roce 1956 vychází zákon o státní ochraně přírody č. 40/1956 Sb., starším ročníkům dobře známá „čtyřicítka”. Mimo jiné definuje pojmy, zejména kategorie chráněných území, akcentuje územní i druhovou ochranu přírody, má ambice chránit i neživou přírodu, dává významné pravomoci konzervátorům ochrany přírody, vtahuje do hry další dobrovolné aktivisty z řad veřejnosti - zpravodaje ochrany přírody.

Souběžně s přípravou zákona, či v přímé návaznosti na to, vznikají první velkoplošná chráněná území: CHKO Český ráj (1955), CHKO Moravský kras (1956) a náš první národní park KRNAP (1963). Rodí se nová struktura ochrany přírody - vznikají odborná pracoviště: na konci 50. let byl přijat i první zákon sesterského oboru, tedy zákon č.22/1958, Sb., o kulturních památkách. Je zajímavé, že právě v něm je ustaven Státní ústav památkové péče a ochrany přírody - SÚPPOP (1958). Tento zákon určuje působnosti ústavu jak na úseku státní památkové péče, tak na úseku státní ochrany přírody. Následně vznikala krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP).

Čtěte také: Obnovitelné zdroje a státní podpora v ČR

Symbolické je, že v čele SÚPPOP stojí jako první ředitel Jaroslav Veselý, žák Maximovičův, který, ač ochránce přírody, ctil rovnost reálných potřeb obou oborů. Z tohoto popisu je zřejmé, že oba obory byly v těchto vznikajících institucích stále pospolu jako blíženci v lůně resortu kultury.

Ačkoliv byla státní památková péče obdarována „svým” prvním zákonem o něco později, v roce 1958, má tato norma, podobně jako pro obor ochrany přírody, zásadní zakladatelský význam a zračí se v ní též naplnění širokých předválečných snah a očekávání. Strukturou a principy jsou si obě právní normy velmi podobné, ostatně právě od dob Wirtha a Maximoviče se základní pojmy rozvíjely ve spolupráci oborů a je jen logické, že paralely přírodní památka/ kulturní památka, přírodní rezervace / památková rezervace byly založeny právě takříkajíc v jedné kuchyni.

Šedesátá léta jsou ve znamení jistého společenského uvolnění, do Ústavy ČSSR je implantována povinnost státu o „zvelebování a všestrannou ochranu přírody a o zachování krajinných krás vlasti“. SÚPPOP se již v roce 1958 stal členem vrcholné mezinárodní ochranářské organizace IUCN, kterou předtím pomáhal konstituovat Rudolf Maximovič.

Dvě „normalizační” desetiletí jsou v politické rovině poplatná době, nicméně díky entuziasmu odborných pracovníků na všech úrovních vznikají nová maloplošná i velkoplošná chráněná území. SÚPPOP zajišťoval vědecké a badatelské aktivity, které byly podkladem např. pro celostátní prověrky maloplošných chráněných území, ale i pro rozvoj speciální ochrany přírody (např. reintrodukce vzácných živočichů). Stranou nebyla ani péče o neživou přírodu - geologické lokality, zejména jeskyně.

Stěžejním dílem osmdesátých let byly tzv. oborové dokumenty velkoplošných chráněných území, kdy skupiny expertů multikriteriálně hodnotily daná území a následně navrhly zóny diferencované péče o ně. Ty se staly základem platných zonací některých CHKO a národních parků často po mnohá desetiletí. Právě v rámci těchto komplexně pojatých hodnocení našli svou roli i kolegové z památkové péče, ale i mnoha dalších oborů. Při společné práci vznikaly pevné kolegiální vazby a upřímná přátelství.

Čtěte také: Význam a cíle ochrany přírody

Obor památkové péče vytvořil řadu koncepčních dokumentů pro územní ochranu zachovaných historických měst, vesnic a vybraných částí kulturní krajiny, na něž mohl odkazovat při nelehké snaze zastavit chátrání nebo i bourání. Zejména při zřizování městských památkových rezervací navazoval na první soubor vyhlášený ještě před přijetím prvního památkového zákona, v roce 1950.

V roce 1990, po „Velkém sametu“, vzniká (konečně) i v tehdejším Československu jako jeden z důležitých atributů mladé demokracie v obou republikách i na federální úrovni Ministerstvo životního prostředí. V porevolučním kvasu se velmi rychle budují nové struktury a v oboru ochrany přírody probíhá též jakási minirevoluce. Po velmi krátké interní diskusi, zda památková péče bude nebo nebude součástí nově se formujících agend životního prostředí, dochází k odloučení dosavadních souputníků - ochranářů a památkářů.

V témže roce je zřízen samostatný Český ústav ochrany přírody - ČÚOP (jak libozvučné ve srovnání s dnešní „Agenturou”!), do kterého jsou začleněny odbory ochrany přírody někdejších krajských středisek SPPOP, včetně správ CHKO. Ústav získává díky podpoře federálního ministra Josefa Vavrouška nové sídlo v paláci na důstojné adrese „U dvou koulí” ve Slezské ulici v Praze, do kterého nadšení pracovníci „delimitovaní ze SÚPPOP“ osobně stěhují těžké stoly, registratury i obsáhlou dokumentaci, včetně knihovních fondů. V následujícím roce (1991) jsou do ČÚOP integrovány i správy všech zpřístupněných jeskyní.

Ústavu pod vedením ředitele Jaroslava Hromase se daří poměrně husarský kousek, kdy získává posílení o několik desítek tabulkových míst pro budoucí očekávaný výkon speciální státní správy ve velkoplošných chráněných územích. Začínají intenzivní práce na novém moderním zákoně o ochraně přírody a krajiny. Národ, a tedy i parlament, má těch několik měsíců po „Listopadu“ ještě i zelené nálady a přeje ochraně přírody a krajiny.

Památkáři mezitím řešili nečekané organizační až existenční otázky, protože před rokem 1990 sídlili v objektech, které se buď restituovaly, nebo byly určeny pro komplex nově budovaného bloku Poslanecké sněmovny, stejně jako celé Ministerstvo kultury, sídlící do té doby ve Valdštejnském a Kolovratském paláci.

Ministerstvu kultury se podařilo od počátku 90. let založit několik dotačních programů, díky kterým se konečně daří šířeji podporovat vlastníky kulturních památek při obnově restituovaných, privatizovaných nebo i municipálních a jiných památek, které k záchraně po revolučních změnách společnosti dochátraly v hodině dvanácté. Památková péče však v zápalu snah o nastartování oprav ohrožených staveb podcenila společenské naladění a nepodařilo se jí získat památkový zákon s „porevoluční datací“, s modernějším pojetím i posílením pravomocí.

Po mnoha změnách se nakonec konstituuje Agentura ochrany přírody ČR jako organizace s celostátní působností a pod jejími křídly fungují správy CHKO jako úřady nadané výkonnou pravomocí. Paralelně existuje Správa jeskyní ČR a správy 4 národních parků (České Švýcarsko, Krkonoše, Podyjí, Šumava) jako samostatné instituce zřizované přímo Ministerstvem životního prostředí. Nesmíme zapomenout na Českou inspekci životního prostředí i na vnitřní uspořádání příslušné sekce MŽP, jakož i celého ministerstva se svými zřizovatelskými, legislativními, řídícími a koordinačními kompetencemi.

Vývoj legislativy

Česká krajina prošla v nedávné historii velkými zátěžemi, jako je kanalizace vodního režimu, systematické ničení ekologické infrastruktury při socialistickém zemědělství a vysoká imisní zátěž většiny našich pohoří. Nově je doplňuje postupující urbanizace, fragmentace krajiny dopravními stavbami či obtížně odhadnutelné dopady klimatické změny.

Náš současný systém ochrany přírodního a krajinného prostředí patří i přes některé slabiny k těm nejvyspělejším na světě.Zákon o ochraně přírody a krajiny, který byl přijat před pětadvaceti lety, vnesl do tohoto oboru zásadní změnu. Vedle vymezení kompetencí obecní státní správy byla nově založena i speciální státní správa pro národně významná chráněná území a do ochrany krajiny byly také nově zahrnuty územní systémy ekologické stability. Zákon prošel během let řadou dílčích změn, zejména po našem vstupu do Evropské unie.

Pro ochranu přírody byly rovněž velmi důležité poslední dva roky, protože byla legislativně jasně upravena správa národních parků, chráněných krajinných oblastí (CHKO), národních přírodních rezervací (NPR) a národních přírodních památek (NPP) vykonávaná správami národních parků a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR. Od začátku devadesátých let se téměř dvojnásobně zvýšil počet chráněných území a zvětšila se i jejich plocha.

Vyhlášení části nových chráněných území bylo odborně připraveno už na sklonku socialismu, takže určitý boom následoval hned po sametové revoluci. Podobný jev nastal i v souvislosti se začleněním evropské legislativy, která vytváří soustavu Natura 2000. Přestože systému české ochrany přírody k úplné dokonalosti stále mnohé chybí, celkově lze jeho vývoj a stav po čtvrtstoletí hodnotit pozitivně.

Zákon o ochraně přírody č. 40/1956 Sb. byl obsahově na dobu svého vzniku moderní, ale v praxi téměř nepoužitelný. Po roce 1989 byla proto prioritou příprava legislativy, která se bude opírat o nové poznatky a propojí odborné zázemí a výkonné kompetence.

Na velmi slušné úrovni je sběr dat - probíhá pravidelný monitoring stavu evropsky i národně významných druhů a stanovišť. AOPK ČR provozuje Informační systém ochrany přírody, jehož součástí je veřejně přístupná nálezová databáze, která obsahuje už přes dvacet milionů záznamů.

Organizace ochrany přírody

Český svaz ochránců přírody (ČSOP)

Český svaz ochránců přírody byl založen 11. září 1979. Prvním předsedou nové ochranářské organizace se stal prof. ing. Struktura Svazu byla v té době budována důsledně „shora“.

Pro ustavení ZO existovala v té době poměrně přísná omezení, v praxi se na ně však příliš nehledělo.Od roku 1981 vydával Svaz svůj vlastní časopis Naší přírodou. Hlavní aktivitou ZO ČSOP byla v té době péče o chráněná území - byly sjednávány patronátní smlouvy nad maloplošnými chráněnými územími, na nichž pak byla prováděna strážní služba, realizovány inventarizační průzkumy a především managementová opatření, nejčastěji kosení a likvidace náletu.

V následujících letech došlo k několika zásadním změnám v postavení ČSOP. Svaz především přestal být jedinou ochranářskou organizací.

ČSOP se začal aktivně věnovat otázkám legislativy, stál při vzniku samostatného Ministerstva životního prostředí, začal navazovat nové kontakty se zahraničními organizacemi. Vedle tradiční praktické ochrany přírody a krajiny nabývala stále více na významu i ekologická výchova. V roce 1991 byly schváleny zcela nové stanovy, měnící základní strukturu i fungování Svazu. Roku 2001 obnovil ČSOP vydávání celostátního časopisu Krása našeho domova (navázal tím na stejnojmenný časopis, vydávaný v první polovině 20. stol. Svazem okrašlovacím a ochranným, k jehož odkazu se ČSOP stále intenzivněji hlásí). Téhož roku byla zahájena tradice každoročních setkání členů a příznivců ČSOP.

Zcela novou zásadní aktivitou bylo na jaře 2003 vyhlášení dlouhodobé veřejné sbírky „Místo pro přírodu“, jejímž cílem je získat finanční prostředky na výkupy pozemků významných pro zachování přírodní rozmanitosti.

Neziskové organizace

Cílem je pohled na současnou roli neziskovek (nestátních neziskových organizací; NNO) v ochraně přírody. Jejich role je zásadní, a to hned v několika ohledech: NNO totiž vystupují jako praktičtí ochránci přírody, její hlídací psi (watchdogs), lobisté ve prospěch přírody či instituce provozující ekologickou výchovu. To jsou čtyři nejzásadnější role a přínosy NNO pro ochranu přírody v ČR, přičemž je nutno poznamenat, že v praxi se většina neziskovek zabývá několika (nebo dokonce všemi) aktivitami zároveň.

Praktická ochrana přírody

Neziskovky jsou pro praktickou ochranu přírody nezastupitelné. Umějí pracovat s dobrovolníky a jejich členové a zaměstnanci chrání přírodu s nadšením. Přitom vesměs buď samy disponují kvalitním odborným zázemím, nebo dokážou velmi dobře spolupracovat s experty státní ochrany přírody - ať už z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, či správ jednotlivých chráněných krajinných oblastí a národních parků. Podílejí se přímo na managementu chráněných území a řečeno ve zkratce: za málo peněz dokážou hodně muziky.

Nejvýznamnější je role neziskovek především při managementu maloplošných zvláště chráněných území, ať už jde o přírodní památky, přírodní rezervace, nebo dokonce o národní přírodní rezervace. Státní ochrana přírody (včetně obcí a krajů) by se bez pomoci neziskových organizací a dobrovolníků a jejich nadšení v žádném případě neobešla.

Naprosto nezastupitelná je role neziskovek (často úplně maličkých a lokálních) v péči o území, která státní ochrana přírody nepokrývá vůbec. Buď proto, že jsou „pod její rozlišovací schopností“, nebo proto, že třeba podobné fenomény dostatečně chrání zvláště chráněná území na jiných lokalitách.

Podobně nesmíme zapomenout na význam NNO v druhové ochraně, ať už jde o konkrétní práci v přírodě (vytváření potravních příležitostí pro dravce, budování rozmnožovacích příležitostí pro obojživelníky, ochrana obojživelníků při tazích apod.), či o systematickou práci třeba v záchranných stanicích pro handicapované živočichy, které každoročně vypustí do přírody stovky jedinců, z nichž řada patří k chráněným či dokonce ohroženým druhům.

Pozemkové spolky

Zvláštní kapitolou praktické péče o přírodu jsou pozemkové spolky. Už před kampaní existovala řada pozemkových spolků, ovšem teprve kampaň Místo pro přírodu, jež začala sbírkou na odkup bělokarpatské Ščúrnice, tento způsob ochrany přírody pořádně rozhýbala a především na jejich činnost a samotnou existenci upozornila širokou veřejnost. Jen v rámci kampaně bylo od jejího zahájení na jaře 2003 vykoupeno 19 lokalit v deseti krajích a v Praze, jejichž celková rozloha je téměř 70 ha.

Významnou přidanou hodnotou pozemkových spolků je (samozřejmě kromě samotné péče o spravované území) fakt, že v případě výkupů je každý z donátorů vlastně symbolickým vlastníkem části chráněného území. V České republice tak již dnes žijí minimálně tisíce vlastníků pozemků, kteří mohou své vlastnické právo uplatňovat jako ochranáři.

Hlídací psi přírody

„Watchdog“ aktivity neziskových organizací v ochraně přírody jsou pravděpodobně mediálně nejfrekventovanější částí práce neziskovek. Jde o účast v řízeních podle zákona o ochraně přírody a krajiny, územních a stavebních řízeních a pak samozřejmě o různé akce či soudní spory, při kterých se neziskovky snaží zabránit realizaci vesměs stavebních projektů, které by vedly k narušení nebo devastaci přírody.

Obecně řečeno je ale tato role neziskového sektoru pro ochranu přírody rovněž klíčová a kromě toho je to jeden z velmi důležitých způsobů, kterými se občané České republiky mohou prakticky zapojit do rozhodování úřadů a politiků v environmentálních záležitostech.

Lobisté přírody

Určitě není třeba nikoho přesvědčovat, že odbornou úroveň a společenský význam ochrany přírody ovlivňuje podstatným způsobem to, jak vypadá konkrétní legislativa - nejenom vlastní ochranářská, ale i návazné právní předpisy (např. stavební zákon, správní řád, lesní zákon, zákon o myslivosti, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu).

Role nevládních organizací v legislativním procesu je opět velmi podstatná. Velmi významnou roli mají v tomto ohledu, kromě již zmiňovaného ČSOP, především Hnutí DUHA, Arnika a Zelený kruh.

Ekologická výchova

Podobně jako se stát neobejde bez neziskovek v praktické péči o přírodu, neobejde se bez nich ani v environmentální výchově, vzdělávání a osvětě (místo zkratky EVVO řekněme v ekovýchově). Síť středisek ekologické výchovy (SEV) Pavučina, provozovaných převážně neziskovými organizacemi, je toho jasným dokladem. Především jejich zásluhou patří ekovýchova v České republice k několika málo počinům, kterými se můžeme chlubit a kterými se rádi inspirují nejen na východ, ale zhusta i na západ od našich hranic.

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP)

Státní ústav památkové péče a ochrany přírodySÚPPOP byl zřízen při Ministerstvu školství a kultury zákonem o kulturních památkách č. 22/1958 Sb. (§19) ze 17. 4. 1958. Štěstím pro ochranu přírody bylo, že prvním ředitelem SÚPPOP se stal Jaroslav Veselý, profesionální ochránce přírody.

Veškerá činnost v ochraně přírody byla v rámci SÚPPOP zpočátku zajišťována útvarem o počtu 14 pracovníků. Ten postupně vedli Jan Tříska, Zdeněk Vulterin a František Skřivánek. Kromě veškeré posudkové činnosti pro rozhodování Ministerstva kultury se počáteční úsilí tehdy soustředilo na vyhlášení Krkonošského národního parku a ve spolupráci KSSPPOP na hodnocení a doplňování soustavy CHKO i maloplošných chráněných území. Byla zahájena inventarizace maloplošných zvláště chráněných území a nastaven systém prověrek jejich stavu, postupně byly položeny základy monitoringu a dokumentace.

Zapojením do státního programu elektronizace byla budována laboratoř dálkového průzkumu země, která se později stala základem pro dnešní útvar Informačního systému ochrany přírody AOPK ČR. Na počátku osmdesátých let také začal SÚPPOP pracovat na novém zákoně o ochraně přírody. Určitým problémem byla nevyjasněnost kompetencí mezi samostatně působícími SÚPPOP a KSSPPOP, kterou se ústav snažil kompenzovat metodickými poradami a konzultacemi.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR)

V roce 2006, v návaznosti na změny v ochraně přírody po ustavení vyšších samosprávných celků (1. 1. 2000) a po vstupu ČR do EU (1. 5. 2004), byly zahájeny kroky k ustavení speciálního orgánu státní správy v ochraně přírody s celostátní působností. Cílem bylo posílit státní ochranu přírody jako instituci obsahující všechny potřebné pilíře - tedy odborné zázemí vč. monitoringu a dokumentace, kompetence k přímému výkonu státní správy a zajišťování péče vč. financování a v neposlední řadě osvětu veřejnosti.

Nejprve v r. 2006 došlo rozhodnutím ministra životního prostředí ke spojení obou organizací státní ochrany přírody do jedné organizační složky státu AOPK ČR. Zároveň provozování veřejně přístupných jeskyní vč. jejich výzkumu a dokumentace bylo svěřeno nově založené příspěvkové organizaci Správa jeskyní ČR. Až v souvislosti s projednáváním dvanáct let odkládaného služebního zákona již muselo padnout rozhodnutí, jaké bude definitivní postavení speciálních orgánů státní správy v ochraně přírody. V případě AOPK ČR byla volba jasná. Vedení organizace se snažilo o ustavení AOPK ČR jako služebního úřadu, což se zákonem č. 250/2014 Sb. stalo.

Významné milníky v legislativě ochrany přírody v ČR

tags: #statni #ochrana #prirody #cssr #historie

Oblíbené příspěvky:

• Pravidla třídění odpadu Kladno
• Kyselý kompost
• Instalace odpadu myčky
• Jak vybrat matraci pro děti
• Demolice a recyklace v ČR