Charakteristika středomořského klimatu

Středomořský typ klimatu, kterému v Köppenově klasifikaci klimatu odpovídá mírné dešťové klima se suchým létem (Cs), v Alisovově klasifikaci klimatu pak přibližně subtropické klima západních břehů pevnin.

Zastaralé označení etéziové klima odkazuje na větry zvané etézie. Kromě oblasti Středozemního moře se středomořské klima vyskytuje i v Kalifornii, na jihu Afriky a Austrálie a ve stř. Chile.

Je charakterizováno teplým a suchým létem, podmíněným posunem subtropických anticyklon do vyšších zeměpisných šířek, a mírnou zimou bez trvalé sněhové pokrývky. Koncentrace srážek do chladného půlroku souvisí s pronikáním polární fronty a s ní spojených mimotropických cyklon do těchto oblastí, které zde často způsobují i vysoké rychlosti větru.

Zdejší biom je charakterizován tvrdolistými stromy a křovinami.

Základní charakteristiky klimatu

Vlastní projev klimatu je založen na režimu základních fyzikálních a meteorologických procesů, které představují výměna tepla, oběh vody a všeobecná cirkulace atmosféry.

Čtěte také: Příčiny úbytku tuleně středomořského

Parametry oběžné dráhy Země kolem Slunce, tvar Země, sklon zemské osy, aspekty vyplývající z oběhů planety Země aj. představují primární faktory, které přímo ovlivňují hodnotu insolace, délku ročních období atd.

Geografické faktory popisují přímý vliv polohy, složek a prvků fyzickogeografické části krajinné sféry na utváření dílčích charakteristik klimatu.

Do cirkulačních procesů, které mají na celkový charakter klimatu největší vliv, patří zejména všeobecná cirkulace atmosféry a systém mořského proudění. V důsledku existence základních typů vzdušného proudění můžeme usuzovat, jaké vlastnosti proudící vzduch do popisované destinace přináší (např. pasáty vanoucí z moře přinášejí mírné ochlazení a vlhkost).

Klimatická klasifikace

Klimatická klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Základní klasifikační jednotkou je klimatické pásmo, ačkoli se ve školské geografii tradičně používá označení klimatický (podnebný) pás.

Klimatická pásma můžeme v důsledku vnitřní heterogenity klimatických podmínek rozdělit na dílčí klimatické oblasti.

Čtěte také: Co je klimatický summit?

Klimatická fyzická pásma Země - představují skutečná klimatická pásma Země, která jsou vymezena nejen na základě teplotních poměrů, ale zohledňují také rozložení srážkových úhrnů, charakter vegetačních formací, odlišnosti v cirkulaci vzduchu apod. Ve školské geografii se setkáváme s označením podnebné pásy.

Konvenční klimatické klasifikace vymezují typy klimatu podle předem konvenčně (pevně) stanovených mezních hodnot jednoho nebo více klimatických prvků. Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod.

Mezi nejznámější konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.).

Köppen-Geigerova klasifikace představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Její základ pochází od německého klimatologa Wladimira Köppena, který její první verzi publikoval již na sklonku 19. století. Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu.

Výskyt středomořského klimatu

Výskyt - jako potenciální zonobiom mezi 30 až 40o zeměpisné šířky. Pro jejich rozšíření je typický výskyt vždy na západní straně (pobřeží) kontinentů.

Čtěte také: Klimatický skepticismus Klause

Nejsou typem společenstev příliš rozšířeným, i před výrazným ovlivněním člověkem zaujímaly maximálně 1,8 % pevnin, tj. zhruba 2,7 mil. km2.

Vyskytují se především ve Středozemí, jež dalo tomuto typu vegetace jméno, tj. na Iberském, Apeninském a Balkánském poloostrově, na všech středomořských ostrovech a na pobřeží Francie, severního a východního Turecka, dále na Předním východě a severu Afriky. Další významné oblasti jsou v Kalifornii mezi 30. a 40. rovnoběžkou, v Chile mezi 33. a 37. rovnoběžkou (j.š.), v Kapsku a podél jihozápadního pobřeží Austrálie.

Teplotní a srážkové poměry

Intenzivní srážky a převážně členitý terén znamenají i vysoký potenciál eroze, vegetační kryt je proto mimořádně důležitý z hlediska půdoochranného.

Průměrné roční teploty se pohybují kolem 15 °C , přičemž v zimě kolísají kolem 10 a v létě mezi 18 - 20 °C . tyto podmínky jsou tedy příznivé pro vysoký výpar z půdního povrchu, intenzivní transpiraci producentů a mají za následek nedostatek vody v suchém období.

Výskyt mrazů je výjimečný a rovněž tak i sněhová pokrývka. Optimální podmínky pro vegetaci jsou na jaře a na podzim, v létě se projevuje limitující vliv sucha a v zimě snížené teploty, ovlivňující rychlost fyziologických procesů a tedy i primární a sekundární produkce.

Teplotní extrémy (zimní a noční) zmírňuje i blízkost moří. V suché periodě trvá zvýšené nebezpečí požárů.

Zeměpisná poloha ovlivňuje již významně i fotoperiodu (relativní délku dne a noci), existují již stanovištní rozdíly různě orientovaných svahů i význačná výšková zonace.

V neklidných oblastech jsou vulkanické jevy a zemětřesení poměrně častých zjevem (výjimku představuje Austrálie a jižní Afrika).

Červené zbarvení půd je způsobeno sloučeninami železa. Odnos půdy je velice intenzivní, proto je častý výskyt půd mělkých a kamenitých.

Vegetace středomořského klimatu

Vegetace je v důsledku konvergentnímu vývoji podobná a je charakteristická dynamikou vegetačních jevů během roku.

Význačné druhy dřevin jsou dub cesmínovitý (Quercus ilex) a Pinus halepensis (borovice alepská). Dále se zde vyskytují další druhy a rody: pistácie (Pistacia lentiscus, P. terebinthinus), jamovce (Phillyrea media, Ph. (Ceratonia siliqua). Dalším význačným a typickým druhem dubu je dub korkový (Q. (cedr libanonský) a Cupressus sempervirens (cypřiš vždyzelený).

Druhová diverzita amerických tvrdolistých lesů je značně vyšší díky faktu, že v průběhu ledových dob mohla díky tvaru pohoří vegetace migrovat severojižním směrem.

Stromová vegetace se nepříznivému vlivu letního sucha brání několika způsoby. Proti účinkům tepla a radiace se brání i ztluštěním kutikuly listů a ochrannými povlaky (vosky) a vytvářením nového asimilačního aparátu. Listy jsou lesklé, na spodu ochrana ochlupením, malé četné a funkční průduchy, víceleté listy.

tags: #středomořský #typ #klimatu #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro dokonalý relax
• Problematika Směsného Odpadu v ČR
• Mobil do přírody nepatří?
• Příroda vítězí v Černobylu – dokumentární pohled
• Princip obchodování s povolenkami