Struktura ekologického zemědělství

Ekologické zemědělství (EZ) je moderní formou zemědělské výroby s historií sahající do začátku 20. století. Jeho smyslem je produkce zdravých a kvalitních potravin trvale udržitelným způsobem. Ekologické zemědělství (někdy též biozemědělství, řidčeji organické zemědělství) je zemědělský systém zohledňující přirozené koloběhy látek a jejich závislosti.

Historie ekologického zemědělství

Historie uvažování o alternativách konvenčních způsobů hospodaření sahá až do prvních desetiletí 20. století, kdy byly zaznamenány první dokumentované údaje o poškozování půdní úrodnosti a změnách v agroekosystémech, které souvisely s chemickou a technickou intezifikací zemědělství, především s prudkým rozvojem biochemie, rozšířením a tedy zlevněním výroby dusíkatých hnojiv (poprvé syntetizovaných již v polovině 19. století).

Začaly být diskutovány otázky chemických versus biologických základů úrodnosti půd. Již v té době byl zaznamenáván zvýšený výskyt chorob, škůdců a snížení kvality potravin. Docházelo k růstu zprůmyslnění výroby a zpracování potravin a k postupným změnám, které vedly i ke změně výživových zvyklostí. Právě to byly důvody, které vedly k diskusím o stávajícím systému zemědělství a k promýšlení alternativ.

Historie vzniku ekologického zemědělství jako takového sahá až do počátku 20. století. Mezi další významné směry patří:

• Přírodní zemědělství (počátek 20. století - spojené s únikem z měst na venkov, vegetariánstvím a prací E.
• Biodynamické zemědělství (30. léta 20. století, R.
• Organicko-biologické zemědělství (40. léta 20. století, Dr. Hans Müller, H. P.
• Organické zemědělství (30. léta 20.
• Biologické zemědělství v německy mluvících zemích (50. a 60. léta 20.
• Biologické zemědělství ve francouzsky mluvících zemích (50. a 60. léta 20. stol., J.P.

Již před listopadem 1989 hospodařily na území dnešní ČR tři zemědělské podniky podle zásad ekologického zemědělství. V roce 1990 začalo podniků přibývat, vzniklo několik svazů s vlastními produkčními směrnicemi a postupně vyvstala potřeba vytvořit jednotné směrnice, kontrolu, certifikaci a označování produkce.

Čtěte také: Tkadlec: Populační ekologie

Dohodou svazů a MZe ČR byl od roku 1993 zaveden tzv. Metodický pokyn pro ekologické zemědělství - MZe ČR Praha č.j.: 655/93-340 ze dne 22. června 1993, který se stal jednotnou produkční směrnicí.

V letech 1990 a 1991 prosadil tehdejší náměstek ministra zemědělství dotace ekologickým zemědělcům, které vedly k nastartování tohoto systému hospodaření u nás. V letech 1993 až 1997, kdy se dotace nevyplácely, počet ekozemědělců stagnoval. Díky aktivitě rolníků však byly v té době nastartovány první odbytové bioprogramy.

K novému oživení rozvoje EZ došlo až s novou podporou státu od r. 1998. Dnes, po 5 letech nové státní podpory EZ, se ukazuje, že je třeba upravit její strukturu. Od počátku roku 2001 je u nás ekologické zemědělství upraveno zákonnou normou: zákonem č. 242/2000.

Ekologické zemědělství pracuje s nejmodernějšími vědeckými poznatky ve spojení s osvědčenými tradičními postupy. Patří sem zejména postupy zamezující poškozování půdy a široká podpora biodiverzity v krajině. Pracuje, mimo jiné, s vyloučením agrochemikálií a geneticky modifikovaných organizmů (GMO).

Principy ekologického zemědělství

• Produkce potravin vysoké kvality a přiměřeného množství.
• Postupy v souladu s přírodními systémy a cykly na všech úrovních od půdy, po rostliny až ke zvířatům.
• Udržování a/nebo zvyšování dlouhodobé úrodnosti a biologické aktivity půdy.
• Plevele jsou potlačovány agrotechnickými metodami, herbicidy nejsou povoleny.
• Ochrana rostlin proti chorobám a škůdcům je založena na podpoře samoregulující funkce agro-ekosystému, biologických a biotechnických metodách. Fungicidy a insekticidy nejsou povoleny.
• Etické zacházení se zvířaty respektováním jejich vrozených potřeb a chování.
• Podpora druhové pestrosti a ochrana vzácných přirozených stanovišť a přírodních útvarů.
• Maximální využití obnovitelných zdrojů a recyklace, využívání místních zdrojů.
• Minimalizace znečištění a odpadů.
• Pěstování geneticky manipulovaných organismů (GMO) není povoleno.
• Minimum zpracování při zachování charakteru upravované potraviny.
• Zakázané postupy: iontové měniče, bělení, působení syntetických hormonů, ozařování, mikrovlnný ohřev, používání barviv, arómat a sladidel syntetického původu.
• Zajištění spravedlivé a přiměřené kvality života, pracovního prostředí a uspokojení z práce pro zemědělce a jejich rodiny.

Ekologické zemědělství (resp. ekologická produkce) je legislativně pevně ukotvený systém s přísně nastavenými a kontrolovanými pravidly. Ekologický způsob zemědělství je schopen setrvale zajistit dostatečně vysoké výnosy i v období nepříznivých klimatických změn. Dále poskytuje celou řadu významných a vyčíslitelných ekosystémových služeb např. v podobě zvyšování retence vody v krajině či snižování nákladů na čištění vod, neboť nezatěžuje životní prostředí agrochemickými látkami. Zároveň svým přístupem zajišťuje nadstandardní životní podmínky chovaných zvířat, odpovídající co nejvíce jejich přirozeným potřebám. Výsledkem je pak produkce kvalitních biopotravin bez reziduí agrochemických látek, hormonů nebo léčiv.

Čtěte také: Vývoj struktury odpadu

V České republice je ekologické zemědělství charakteristické především extenzivním chovem masného skotu, koz a ovcí v zemědělsky méně příznivých oblastech. Na trhu se pak uplatňují zejména maso, mléko a mléčné výrobky. Pozitivním trendem je sice pomalý, ale stálý růst ploch s rostlinnou výrobou.

Ekologické zemědělství nese i rozměr sociální. V rámci České republiky přispívá k zaměstnanosti a udržení obyvatel zejména v ekonomicky i geograficky okrajových regionech. Ministerstvo zemědělství proto podporuje ekologické zemědělce v rámci národních dotací i Programu rozvoje venkova.

Dodržování stanovených pravidel je v systému ekologického zemědělství přísně kontrolováno na všech úrovních, od vstupů do zemědělské výroby přes zpracování bioproduktů až po prodej konečnému spotřebiteli. Na základě výsledků kontrol se provádí certifikace bioproduktů a biopotravin vydáním tzv. "Osvědčení o původu bioproduktu (biopotraviny)" a jejich označení ochrannou známkou BIO - Produkt ekologického zemědělství oprávněným certifikačním orgánem.

Bioprodukt resp. biopotravina je vypěstovaný postupy ekologického (biologického, organického) zemědělství, tedy bez použití umělých hnojiv, škodlivých chemických postřiků či geneticky modifikovaných organismů (GMO) a výrobků na jejich bázi. Je možné vnímat bioprodukt a biopotravinu jako odlišné pojmy. Zatímco bioprodukt je surovina (nebo přímá poživatina), která může být rostlinného nebo živočišného původu, vzešlá z ekologického zemědělství, biopotravina je většinou zpracovaným bioproduktem. Při jejich produkci nesmí být užito chemických hnojiv, ošetřovacích prostředků a jiných látek, které narušují životní prostředí nebo se v něm přirozeně nevyskytují.

Producent bioproduktů musí mít uzavřenou řádnou smlouvu o kontrole biokvality s úředně uznávanou kontrolní organizací, která u celého procesu výroby bioproduktu (provozovny, sklady, balírny, přeprava) kontroluje dodržování zákonem stanovených směrnic pro ekologické zemědělství.

Čtěte také: Ohrožené skupiny na Chebsku

Zemědělci (zejména země západní Evropy, USA, Japonsko) mají snahu hospodařit "biologicky". Usilují o tak hospodaření zcela nebo jen s omezeným využíváním průmyslových hnojiv a chemických prostředků na ochranu rostlin. Současně se sleduje požadavek vyrábět biologicky hodnotné produkty s minimálním obsahem reziduí cizorodých látek a dusičnanů (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s. - hlavní důraz je kladen na zemědělské hospodářství jako uzavřený cyklus živin, proto jsou vyloučeny všechny vstupy zvenčí (hnojiva, chemické látky, ale i nákup krmiv) (LIPSKÝ, 1999, s. 121).

Organické zemědělství je systém zemědělské výroby zamezující používání syntetických hnojiv a pesticidů, založený na střídání plodin, obohacování půdy organickými složkami (chlévská mrva, veškeré anorganické, zelené hnojení), zvýšeném podílu jetelovin a vikvovitých rostlin, na mechanické kultivaci a zvyšování kyprosti půdy a na biologické ochraně proti škůdcům a chorobám. Připouští obohacování půdy přírodními minerálními látkami (mletý vápenec, přírodní fosfáty apod.) (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s.

Významný rozdíl oproti konvenčnímu zemědělství spočívá v organizaci osevních postupů, které jsou širší a využívají jeteloviny, luskoviny a co nejvíce meziplodin. Ochrana rostlin spočívá ve výběru rezistentních odrůd a v dodržování agrotechniky. Odolnost rostlin lze zvyšovat i výtažky z řas, někteří používají i sírné fungicidy, nebo i síran měďnato-vápenatý, i když v nízkých koncentracích. Proti škůdcům se používají extrakty z rostlin (kopřiva, přeslička aj.) působící repelentně. Některé směry biologického zemědělství připouštějí použití rostlinných insekticidů.

Někteří biologičtí zemědělci nepoužívají pesticidy a chemická hnojiva v žádném případě, druzí ano, ale selektivně a v nízkých dávkách. Alternativní hospodářství mají větší spotřebu lidské práce na jednotku produkce, avšak nižší náklady na energii a různé materiály. Produkty jsou často prodávány rovnou z farem (JONÁŠ, ŠINDELÁŘOVÁ, JONÁŠ, 1989, s.

Ekologické zemědělství v číslech

Ekologické zemědělství prodělalo během posledních několika desítek let, co do průběhu a co do objemu, dramatický rozvoj. Dnes je v Evropě i v ostatním světě uznávanou alternativou k intenzivnímu (konvenčnímu) zemědělství, které bylo ekologickými principy výrazně ovlivněno. Ekologické zemědělství je dobře zakotveno v legislativě a podporováno i výukou a výzkumnou činností na vysokých školách. Uplatňuje se v rozvojových i vyspělých zemích.

Od roku 2001 do roku 2020 rostla ročním tempem asi 8 %. V roce 1990 bylo na celém světě ekologicky obhospodařováno přibližně 15,8 mil. ha a v roce 2020 už 75 mil. ha, což představuje nárůst asi 8 % ročně. Celkem je takto obhospodařováno asi 1,6 % celkové světové zemědělské půdy, v Evropské unii 14,9 mil. ha, což je asi 9,2 % zemědělské půdy.

Největší rozloha ekologické půdy je v Austrálii (36 mil. ha), dále v Argentině (4,5 mil ha), Uruguay (2,7 mil. ha). Největší podíl z celkové zemědělské půdy je v Lichtenštejnsku (42 %), dále v Rakousku (27 %) a Estonsku (22 %). Mezi kontinenty je největší plocha v Oceánii (35,9 mil. ha) skoro polovina světové ekologické zemědělské půdy) a dále v Evropě (17,1 mil. ha) a Latinské Americe (9,9 mil. ha); následuje Asie (6,1 mil.

K roku 2020 bylo v Evropě obhospodařováno 17,1 mil. ha, na kterých působilo asi 418 tisíc ekologických producentů. Největší obdělávaná plocha připadá na Francii (2,5 mil. ha), dále Španělsko (2,4 mil. ha) a Itálii (2,1 mil. ha).

V České republice (ČR) byl rozvoj ekologického zemědělství umožněn až demokratickými změnami ve společnosti po roce 1989, státem je podporováno státem hned od roku 1990. Republika se nachází na špičce mezi novými zeměmi EU a řadí se na přední světové místo v rozsahu ploch zařazených do ekologického hospodaření.

Zatímco v roce 1990 fungovaly tři ekologické farmy, obhospodařující celkem 480 hektarů, ke konci roku 2004 byl celkový počet ekologicky hospodařících zemědělců a podniků 836 a bylo zaregistrováno zhruba 263 tisíc hektarů ekologicky obhospodařované půdy. K 31. 12. 2020 hospodařilo ekologicky 4 665 ekostatků, a to na celkové výměře 543 tisíc ha, což představuje podíl 15 % z celkové výměry zemědělské půdy. Průměr v zemích v Evropě je 3 %, v Evropské unii asi 9 %. Podílem ČR zaujímá 9. místo (1990-2020, údaje vždy k 31.12.

Ekologické podniky mají za povinnost jejich produkci značit tím, že před název výrobku uvedou předponu BIO (např. BIO pšenice). Předchází se tím záměna s konvenčními.

tags: #struktura #ekologickeho #zemedelstvi

Oblíbené příspěvky:

• Dluhy dětí v České republice
• Dopad tuhých mýdel na planetu
• Anglické pracovní listy s přírodní tématikou pro děti
• Podrobný postup instalace WC
• Pro a proti škole v přírodě