Rusko, největší země světa, se rozprostírá v 11 časových zónách a je domovem pro 144 milionů lidí. Tato rozlehlá země nabízí úchvatné přírodní scenérie, bohatou historii a obrovskou kulturní rozmanitost. Pro odvážné dobrodruhy jsou zde hory a jezera, ideální pro turistiku, lyžování a vodní sporty. Ti, kteří preferují kulturu, si mohou vybrat z 1 110 měst s architektonickými skvosty a historickými památkami.
Návštěva Ruska by nebyla kompletní bez prohlídky jeho hlavních měst a památek:
Pokud vás omrzely honosné paláce, vydejte se na východ Transsibiřským expresem. Tato dlouhá cesta vlakem s překrásnými scenériemi vás z Moskvy dovede až do Vladivostoku - měří neuvěřitelných 5 752 mil. Projíždí nekonečnými sibiřskými rovinami a zastavuje na místech, která patří k těm nejúchvatnějším v celém Rusku.
V zimě budete svištět podél zamrzlého jezera Bajkal, v létě zase uvidíte, jak se na jeho rozlehlé hladině nádherně třpytí slunce.
Tak velká země jako Rusko zákonitě musí nabízet úchvatné přírodní scenerie všeho druhu. Turistická infrastruktura v přírodě je takřka nulová, a to včetně národních parků. Existují v zásadě jen dvě oblasti, kde jsou na turisty zvyklí a připravení. První z nich je jeden z největších přírodních klenotů Ruska a zároveň nejhlubší jezero na světě Bajkal. Druhou oblastí s jakž takž rozvinutou infrastrukturou je část pohoří Kavkaz poblíž zimního střediska Krasnaja Poljana.
Čtěte také: Rodová škola v Rusku
Pokud dáváte přednost aktivní dovolené a máte raději přírodu než historické památky, potom vám i evropská část Ruska může nabídnout své poklady. Například řeka Volha je nejdelší řekou v Evropě a ústí do Kaspického moře. Pro Rusy má důležitou symboliku a už jen pohled na ni a okolní panoramata vás nadchne.
Pro ty, které zajímá vysokohorská turistika, bude důležité pohoří Ural tvořící geografickou hranici mezi Evropou a Asií. Najdete zde rozmanitou faunu a floru, těží se zde i vzácné kameny.
Nedotčenou přírodu naleznete v Národním parku Smolensk. Toto kouzelné místo 500 km od Moskvy láká návštěvníky na rybolov a outdoorové sporty. Nachází se zde několik jezer a velké množství vzácných rostlin.
Největší v oblasti je však Národní park Jugyd Va, který je dokonce uveden na seznamu UNESCO, a je to pravé místo pro milovníky přírody. Nutno zmínit i Národní park Ruská Arktida, nejsevernější chráněnou přírodní rezervaci. Jedná se o ledovcový prostor složený z mnoha souostroví a ostrovů.
Když se řekne Bajkal, vybaví se všem asi jako první divoká krása sibiřské přírody. Hluboké lesy ruské tajgy, mohutné řeky a široko daleko ani živáčka. Právě proto je Bajkal považován za jeden z přírodních divů naší planety. Jezero leží v oblasti jižní Sibiře na pomezí Irkutské oblasti a Burjatské republiky.
Čtěte také: Analýza: ruská ropa a ekologie
Díky své délce se severní a jižní strana jezera dosti liší. Zatímco jižní strana je více civilizovaná a ovlivněná cestovním ruchem, severní část je izolovanější a divočejší. Maximální hloubka jezera je 1642 metrů, plus nánosy sedimentu. Hladina jezera v zimě zamrzá a led zde může vydržet až do května, v severní části i do června. Tloušťka ledu se běžně pohybuje okolo 2 metrů.
Teplota se však běžně pohybuje okolo 3-10 °C, pouze v mělčinách se na povrchu v průběhu léta stihne ohřát na nějakých 16-18 °C. V jezeře však byly objeveny i termální prameny o teplotě až 50 °C, především v oblasti severního konce jezera.
Bajkalská voda má ještě jednu specialitu. Je opravdu křišťálově čistá. Díky činnosti nejrůznějších bakterií je voda jezera nejen čistá, ale hlavně prokysličená a zbavena látek, které do jezera proudí s vodou celkem tří set řek, jež vtékají do jezera. Přítok jezera zajišťují téměř tři stovky řek a potoků, ale vytéká z něj jen jedna jediná řeka, a to Angara. Díky jeho neobvyklé čistotě se mu přezdívá „modré oko Sibiře“.
Okolí Bajkalu je po velké části svého obvodu obklopeno horami. Počasí je zde podobné jako na zbytku Sibiře kontinentální, to znamená, že teploty se mohou v průběhu roku pohybovat bez problémů mezi +35 °C do -40 °C. Asi 350 kilometrů podél západního pobřeží se táhne tzv. Primorsko neboli Přímořské pohoří. Nejvyšší vrchol Golec Trechgolovyj má 1728 m n. m. Jižní část jezera obklopuje pohoří Chamar-Daban. Nejvyšší vrchol je Subutuj (2 396 m n. m.).
Na Altaji se setkávají sibiřská tajga, mongolské polopouště a kazašské stepi. Nejvyšší pohoří Sibiře tvoří přirozenou hranici mezi severem a jihem a východem i západem asijského světadílu. Mísí se tady svébytná ruská kultura s tradičním světem původních altajských národů.
Čtěte také: Rizika nebezpečného odpadu
Jakmile se silnice přiblíží k řece Katuni, musíme každou chvíli zastavovat a znovu a znovu obdivovat její tyrkysové vody, které si razí cestu čarokrásnou krajinou jižní Sibiře. Na jejích březích se střídají zlatavé stepi, skalnaté hřebeny hor i hluboké lesy. U řeky šplháme po obrovských balvanech, procházíme se po úzkých plážích s bílým pískem a zcela propadáme podmanivému půvabu sibiřské divočiny.
Největší překvapení na nás ale čeká ve chvíli, kdy se přehoupneme přes průsmyk Katu-Jaryk, položený ve výšce 1200 metrů nad mořem, a v celé kráse se před námi otevře pohled do mohutného údolí řeky Čulyšman. Rusové mu dokonce přezdívají „Grand Canyon Altaje“. Do strmého svahu nad řekou je vytesána úzká silnice, která na délce tři a půl kilometru překonává převýšení osm set metrů.
Místo toho se autem vydáváme k Těleckému jezeru. Vrcholky hor se noří do nadýchaných mraků, které na nich sedí jako bělostná chundelatá čepice. Z hrany příkrých stěn kaňonu se řítí hned několik vodopádů, dolina září zelenými barvami a mezi skálami právě rozkvétají keře růžových rododendronů.
Opouštíme dolinu řeky Čulyšman a napojujeme se zpátky na Čujský trakt. Společně procházíme po chodníčcích ze surového dřeva přes podmáčenou louku protkanou sítí potůčků. Na konci stezky se pod skálou ve stínu stromů rozkládá docela malé zářivě tyrkysové jezírko s křišťálově čistou vodou. Napájí ho jeden velký a tři menší podzemní prameny. Přitékající voda dává na dně vzniknout bizarním kruhovým obrazcům, které se neustále mění.
Loučíme se s Pašou a Sašou a pokračujeme po Čujském traktu dál na jihovýchod do Kurajské stepi. Provází nás řeka Čuja, podél které Čujský trakt zčásti vede. Čuja se kroutí jako stříbrný had mezi hřebeny hor a přináší život do okolní vyprahlé krajiny. Na jejích březích rostou modříny, břízy a rakytníky.
Obraz zachycuje nádhernou přírodu na Kamčatce v Rusku. Dominují zde majestátní hory, jejichž vrcholky pokrývá sníh, a živé podzimní stromy s jasně žlutými listy. Atmosféra je uklidňující, s kombinací modré oblohy a zelených údolí, která vyzařují harmonii a klid.
Tabulka: Porovnání charakteristik Bajkalu a Altaje
| Charakteristika | Bajkal | Altaj |
|---|---|---|
| Poloha | Jižní Sibiř | Pomezí Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny |
| Typ krajiny | Hluboké jezero obklopené tajgou | Pohoří, stepi, lesy, jezera |
| Nejvyšší bod | Okolní pohoří (např. Chamar-Daban) | Bělucha (4506 m) |
| Turistická infrastruktura | Relativně rozvinutá v jižní části | Méně rozvinutá |
| Unikátní rysy | Nejhlubší jezero na světě, křištálově čistá voda | Setkávání různých typů krajiny, bohatá kultura |
tags: #ruská #příroda #obrázky