Stupně znečištění ovzduší a normy v České republice

Kvalita ovzduší závisí na stupni znečištění některými látkami (plyny nebo prachovými částicemi), které jsou škodlivé lidskému zdraví a kvalitě života a které, pokud překročí rizikové či prahové hodnoty, mají negativní vliv na přírodní ekosystémy.

Posílené směrnice o kvalitě ovzduší mají omezit úmrtí, kterým lze předcházet. Nové standardy kvality ovzduší budou výzvou pro vlády, aby pro ochranu zdraví svých občanů učinily mnohem více.

Abychom omezili riziko akutních případů znečištění a snížili dlouhodobé vystavování těmto škodlivinám, Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje a pravidelně reviduje pomocné doporučené hodnoty pro každou znečišťující látku na základě epidemiologických studií a studií řízené expozice.

Normy kvality ovzduší, které by se neměly překračovat, stanoví Evropská směrnice nebo národní a/či místní orgány.

Tento indikátor se soustředí na hlavní zdroje znečištění ovzduší v městských oblastech, zejména na ty spojené s procesy spalování v dopravě, vytápění a průmyslu.

Čtěte také: Definice znečištění

Hlavními škodlivinami, které jsou vypouštěny přímo nebo jako vedlejší produkt následných chemických reakcí, jsou oxid siřičitý; oxid dusičitý; oxid uhelnatý; těkavé organické látky (např. benzen); prachové částice, ozón a olovo. Ty mají negativní vliv na lidi, kulturní památky a ekosystémy.

Dýchání zamořeného vzduchu může způsobit celou škálu zdravotních problémů, od astma až po rakovinu. Nepřímo mohou škodliviny v ovzduší zapříčinit ztrátu místní pracovní síly a zvýšené lékařské výdaje, stejně jako ztrátu produktivních a ochranných ekosystémů.

Řízení kvality ovzduší zahrnuje hodnocení jeho kvality a přípravu a zavádění plánu či programu, který určí opatření nebo projekty, jenž je potřebné přijmout k dosažení mezních hodnot v oblastech, kde jsou překračovány. Plán nebo program řízení musí obsahovat opatření pro hlavní zdroje škodlivin.

Opatření se mohou vztahovat přímo k řízení mobility (včetně opatření týkající se přepravy cestujících a zboží, individuálního využití automobilů, hromadné přepravy, zavádění alternativních dopravních prostředků), topných systémů (ve vhodných případech propagace alternativních zdrojů energie jako sluneční, tepelná energie nebo využití dálkového vytápění) nebo průmyslové výroby.

Plány nebo programy řízení poskytují kontrolní údaje a podle potřeby mohou až omezit činnosti přispívající k překračování mezních hodnot.

Čtěte také: Jak se stát učitelem přírodopisu?

Podle Rámcové směrnice o kvalitě ovzduší (Community Framework Directive on Ambient Air Quality, 96/62/EC), související dceřiné směrnice zavádějí mezní hodnoty pro odstranění, prevenci či snížení škodlivých vlivů na lidské zdraví a životní prostředí jako celek.

První dceřiná směrnice (1999/30/EC) definuje mezní hodnoty koncentrací oxidu siřičitého, oxidu dusičitého a oxidů dusíku, prachových částic a olova v ovzduší. Směrnice 2000/69/EC zavádí mezní hodnoty oxidu uhelnatého a benzenu.

Směrnice 96/62/EC vyžaduje stanovení mezních hodnot pro ozón (vyjednává se v Evropské komisi), poly-aromatické uhlovodíky; kadmium; arzén; nikl a rtuť.

Mezní hodnoty stanovené ve výše uvedených směrnicích jsou minimální požadavky, které umožňují členským státům zavést přísnější limitní hodnoty a ochranná opatření.

Legislativa ochrany ovzduší v ČR

Legislativní prostředí ochrany ovzduší v ČR je upraveno zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon ruší zákon č. 309/1991 Sb. Cílem je vytvořit systém ochrany ovzduší, který bude přijatelnější a také účinnější, s dosahovanými lepšími výsledky.

Čtěte také: Rezervace Askanija-Nova

Zákon transponuje požadavky práva Evropské unie a stanovuje řadu pojmů, zejména odborných (§ 2). Upravuje práva a povinnosti osob v oblasti ochrany ovzduší před znečišťováním s cílem omezit rizika škodlivosti. Definuje nástroje jejich snižování a upravuje systém sledování emisí skleníkových plynů.

Za znečišťující látky se považují látky vnesené do ovzduší za kalendářní rok, které překračují imisní limity uvedenými v příloze č. 1 zákona. Stacionární zdroje jsou vyjmenovány v příloze č. 2 zákona.

Imisní limity a posuzování znečištění

Evropská směrnice uvádí, že se pro zóny a aglomerace, kde jsou překračovány mezní hodnoty jedné či více škodlivin, musí vypracovat plán či program k dosažení stanovených mezních hodnot.

Ministerstvo (ministerstvo životního prostředí) zajišťuje posuzování úrovně znečištění pro zóny a aglomerace, jejichž seznam tvoří příloha č. 3, a to pro znečišťující látky uvedených v příloze č. 4 k tomuto zákonu.

Za účelem vyhodnocení úrovně znečištění pro znečišťující látky stanovené v prováděcím právním předpise ministerstvo zajišťuje posuzování úrovně znečištění a porovnání výsledné úrovně znečištění s imisními limity stanovenými v příloze č. 1.

Posuzování a vyhodnocení úrovně znečištění se provádí pro území vymezené pro účely posuzování a řízení kvality ovzduší (dále jen „zóna“) a pro zónu, která je městskou aglomerací s počtem obyvatel vyšším než 250 000 (dále jen „aglomerace“). Seznam zón a aglomerací je uveden v příloze č. 3.

Posuzování úrovně znečištění provádí ministerstvo stacionárním měřením, výpočtem nebo jejich kombinací, podle toho, zda v zóně nebo aglomeraci došlo k překročení dolní nebo horní meze pro posuzování úrovně znečištění. Ministerstvo za účelem stacionárního měření stanoví státní síť imisního monitoringu a tuto síť provozuje.

Pro vyhodnocení úrovně znečištění se použijí i výsledky měření úrovně znečištění prováděné osobou, které bylo vydáno rozhodnutí o udělení autorizace (dále jen „autorizovaná osoba“) pro měření úrovně znečištění podle § 32 odst. 1 písm. b).

Výsledky posuzování a vyhodnocení úrovní znečištění vede ministerstvo v informačním systému kvality ovzduší.

Emisní limity a zjišťování úrovně znečišťování

Emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší. Pokud je pro stacionární zdroj stanoven jeden nebo více specifických emisních limitů nebo jeden nebo více emisních stropů, nevztahují se na něj obecné emisní limity.

Provozovatel zjišťuje úroveň znečišťování měřením nebo výpočtem. Měření se provádí v místě, za kterým již nedochází ke změnám ve složení odpadních plynů vnášených do ovzduší, nebo v jiném místě, které je přesně definováno obsahem referenčního kyslíku.

Úroveň znečišťování se zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí. Jednorázové měření emisí zajišťuje provozovatel prostřednictvím autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. a).

Česká inspekce životního prostředí (dále jen „inspekce“) při výkonu kontroly provádí měření emisí za účelem ověření plnění emisních limitů a zjištění úrovně znečišťování. Protokol o tomto měření zasílá inspekce bez zbytečného odkladu na vědomí příslušnému krajskému úřadu.

Národní program snižování emisí a programy zlepšování kvality ovzduší

Za účelem snížení celkové úrovně znečištění a znečišťování v České republice ministerstvo ve spolupráci s příslušnými ústředními správními úřady zpracovává Národní program snižování emisí České republiky (dále jen „národní program“). Národní program schvaluje vláda.

Program zlepšování kvality ovzduší pro zónu nebo aglomeraci vydává ministerstvo v případě, že je v dané zóně nebo aglomeraci překročen imisní limit stanovený v bodech 1 až 3 v příloze č. 1 k tomuto zákonu nebo v případě, že není dosažen národní cíl snížení expozice.

Součástí programu zlepšování kvality ovzduší jsou taková opatření, která zajistí, aby bylo imisního limitu nebo cíle snížení expozice dosaženo co nejdříve. Pro dosažení imisních limitů a cíle snížení expozice se opatření uvedená v programu zlepšování kvality ovzduší a opatření uvedená v národním programu navzájem doplňují.

Programy zlepšování kvality ovzduší jsou závazné pro orgány ochrany ovzduší při výkonu působnosti podle tohoto zákona, pro ústřední správní úřady a jiné správní orgány při výkonu působnosti s dopadem na úroveň znečištění nebo znečišťování a pro obce a kraje při výkonu samostatné působnosti s dopadem na úroveň znečištění a znečišťování.

Smogové situace

Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší ohrožující lidské zdraví, kdy úroveň znečištění oxidem siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM10 nebo troposférickým ozonem překročí informativní, regulační nebo varovnou prahovou hodnotu uvedenou v příloze č. 6 k tomuto zákonu a jsou splněny podmínky uvedené v této příloze.

Vznik smogové situace a její ukončení vyhlašuje ministerstvo neprodleně způsobem umožňujícím dálkový přístup a v médiích. Současně neprodleně informuje inspekci, dotčené kraje, dotčené obce, které mají vydaný regulační řád, dále obce, které mají stanovenu nízkoemisní zónu, a dotčené provozovatele stacionárních zdrojů, kterým byly uloženy zvláštní podmínky provozu podle odstavce 5.

Pro případy vyhlášení smogové situace mohou obce přijmout tzv. regulační řád, který krátkodobě omezuje dopravu s cílem zmírnit mimořádný stav znečištění (dle § 10 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší).

Nové standardy kvality ovzduší

Částice ve vzduchu (PM) se nacházejí v prachu, sazích, nečistotách a kouři. Pokyny pro hrubé a jemné částice, PM10 a PM2,5, byly aktualizovány pro roční a 24hodinové průměrování. PM2,5 jsou částice o průměru 2,5 mikrometru (µm) nebo menší.

V roce 2005 byla nejvyšší doporučená průměrná roční úroveň emisí pro PM2,5 10 μg/m3. Revize 2021 toto číslo sníží na polovinu, na pouhých 5 μg/m3. Doporučená průměrná roční úroveň emisí pro PM10 byla v roce 2005 20 μg/m3.

Úroveň pro rok 2021 se posunula na 15 μg/m3. WHO určila, že neexistuje dostatek údajů, které by poskytly pokyny pro jiné typy PM, včetně černého uhlíku a elementárního uhlíku, částic pískové a prachové bouře a ultra-jemných částic (UFP) - aerosolových částic o průměru pouhých 0,1 mikrometru nebo méně.

Troposférický ozon nebo přízemní ozon je znečišťující i skleníkový plyn. Vzniká interakcí oxidů dusíku a těkavých organických sloučenin (VOC). WHO stanovila doporučenou hladinu AQG 60 μg/m3 během „hlavní sezóny“. Standard je nový pro rok 2021.

Vrcholná sezóna se vztahuje na šest po sobě jdoucích měsíců s nejvyšším průběžným průměrem koncentrace ozonu. Většina oxidu dusičitého v životním prostředí pochází ze spalování paliva vozidel a elektráren. Pokyny WHO byly každoročně ostře revidovány ze 40 na pouhých 10 μg/m3.

Oxid uhelnatý je plyn bez zápachu, bez barvy a chuti, způsobený nedokonalým spalováním.

Pokyny WHO pro kvalitu ovzduší nejsou právně závazným standardem nebo dokumentem. Podle Zprávy o světové kvalitě ovzduší z roku 2020 polovina evropských měst překročila cíl WHO - starý cíl 10 μg/m3 z roku 2005 - roční znečištění PM2,5. Zatímco všechny znečišťující látky představují pro lidské zdraví zdravotní hrozbu, PM2,5 a ultra jemné částice jsou nejnebezpečnější.

Mezi běžné zdravotní problémy a nemoci způsobené PM2,5 a ultra-jemnými částicemi patří:

• Onemocnění dýchací a oběhové soustavy
• Některé látky pak mají karcinogenní účinky

Z tohoto důvodu MŽP každoročně ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem zpracovává Informace o zdravotních rizicích spojených s kvalitou ovzduší. Podobně má znečištění ovzduší negativní vliv i na ekosystémy, kdy se jedná především o oxidativní stres (způsobený O3), acidifikaci (SO2) a eutrofizaci (NOx). Tyto vlivy řeší především Ministerstvo zemědělství.

Přehled vybraných znečišťujících látek a jejich limitní hodnoty

Následující tabulka uvádí přehled vybraných znečišťujících látek a jejich horní a dolní meze pro posuzování úrovně znečištění dle vyhlášky č. 330/2012 Sb.

tags: #stupně #znečištění #ovzduší #normy

Oblíbené příspěvky:

• Pro milovníky hor a dobrodružství
• Dopady znečištění
• Příčiny ohrožení velryb
• Lidské a environmentální náklady modernizace
• Správný odpadkový koš