Syndrom vyhoření: Rizikové faktory a jak mu předcházet

Syndrom vyhoření je jednou z největších nástrah moderní doby, která klade vysoké nároky na výkon. Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku "Staff burnout" v časopise Journal of Social Issues. Světová zdravotnická organizace (WHO) zařadila burn-out v roce 2019 do 11. Klasifikační seznam vstoupil v platnost 1. 1. 2023).

Podle Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, přibližně 20 % české populace vykazuje intenzivní symptomy vyhoření. Ze zpráv společnosti Gallup se cítí ve vysokém stresu už 44 % zaměstnanců na světě. Vyhoření přitom není „jen“ individuální krize. Odhaduje se, že vyhoření stojí americkou ekonomiku až 500 miliard dolarů a 120 milionů pracovních dnů ročně, což představuje ztrátu kolem 1 bilionu dolarů.

Co je syndrom vyhoření?

Syndrom vyhoření je psychický stav charakterizovaný chronickým emocionálním a fyzickým vyčerpáním, cynismem a sníženým pracovním výkonem. Vzniká jako důsledek dlouhodobého vystavení stresu na pracovišti a nedostatečného zvládání pracovních nároků. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu. Nejpodstatnějším znakem je chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd.

Syndrom vyhoření (burnout) je stav celkového vyčerpání organismu v důsledku dlouhodobého intenzivního stresu. Tělo a mysl v syndromu vyhoření už nejsou schopny zvládat neustálý tlak, což vede ke ztrátě energie, motivace a pocitu, že naše každodenní činnosti mají smysl. V rámci prevence syndromu vyhoření by však naším cílem neměla být kompletní eliminace našeho stresu. Ten totiž k životu patří a v některých případech nás může motivovat k lepším výsledkům.

„Stres je normální reakcí na každodenní tlaky, ale může se stát nezdravým, když naruší vaše každodenní fungování.

Čtěte také: Hranice syndromu vyhoření

Příklady myšlenek při syndromu vyhoření

• „Už na nic nemám sílu.“
• „Nikdy to neudělám dost dobře.“
• „Už mě nic nebaví.“
• „Jsem k ničemu, pořád dělám chyby.“
• „Nikdo mou práci neocení.“
• „Mám toho moc, nikdy to nestihnu.“
• „Nikdo mi nepomůže, všechno musím zvládnout sám/sama.“

Rizikové faktory syndromu vyhoření

Mezi rizikové faktory patří profese. Nejvíce ohrožené syndromem vyhoření patří pomáhající profese a další profese, kde se kombinuje práce s lidmi v časovém presu. Jedná se o lékaře, zdravotní sestry, duchovní, psychoterapeuty, psychology, učitele, sociální pracovníky, dispečery záchranné služby, právníky, kriminalisty, policisty v přímém výkonu služby ale také pracovníky pošt atd. Syndrom vyhoření ohrožuje i tzv. „nadšenci“.

Velká emoční angažovanost v kombinaci s nerealistickými nároky na vlastní osobu a své výkony a nepodporujícím pracovním prostředím může snadno vést k syndromu vyhoření,“ vysvětlila klinická psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Kateřina Weigertová. Mezi profese, u nichž hrozí zvýšené riziko SV, patří hlavně sociální pracovníci, zdravotníci či učitelé, pro jejichž práci je klíčová komunikace a vztah s klientem, pacientem či studentem.

Rizikovým faktorem je nedostatečné sociální zázemí. Samotný jedinec potřebuje mimo práci další zdroje uspokojení, jako je bezvadně fungující rodina, okruh dobrých přátel, dostatek zájmů, odpočinku i relaxace. Psychiku pak nedrží jediný sloup - práce, a v případě neúspěchu se celá nezhroutí.

Závažným rizikovým faktorem je tzv. syndrom pomáhajícího. Ta se stává osobnostní strukturou, spojenou se zdánlivě všemohoucí, nenapadnutelnou fasádou pomáhajícího pracovníka. Ukázala se souvislost mezi přijetím a podporou slabosti, bezmoci či otevřeného doznávání emocionálních problémů u druhých a jejich neakceptování u sebe sama. Postižený věří, že náklonnost okolí získá svým chováním, nikoliv díky tomu, jaký je.

Svůj vliv mají i negativní vlivy v prostředí pracoviště (nedostatečné prostory, špatné osvětlení, vysoká hladina hluku, špatné vnitřní klima).

Čtěte také: Likvidace nebezpečných odpadů

Příznaky syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření (SV) se může projevit u psychicky naprosto zdravých lidí a nijak nesouvisí s psychickou patologií. Obvykle bývá doprovázen negativními emocionálními příznaky, jako je pokles nálady, podrážděnost nebo vyčerpání, objevují se změny v chování, ztráta motivace k výkonu pracovní činnosti a pocity neschopnosti.

Syndrom vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým působením stresujících podnětů. „Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro práci, uspokojení z úspěchů a nadšení ze seberealizace se vytrácí. Často dochází ke střetu s realitou, která bývá zcela odlišná od představ, se kterými daný člověk do práce nastoupil. Profesionální chování se začíná měnit, vytrácí se zájem o klienta či pacienta. Objevuje se podrážděnost, skleslost, ztráta sebedůvěry a pocity vnitřní prázdnoty,“ nastínila průběh psycholožka.

Máte trvalý pocit únavy a vyčerpání. I když se dobře vyspíte, stále se cítíte unavení. Nepomáhá ani volný víkend a často ani dovolená. Ztrácíte motivaci a elán. Kdysi vás práce bavila a motivovala, ale teď ke každému pracovnímu dnu přistupujete s odporem. Máte pocit zbytečnosti a frustrace. Zhoršuje se vám koncentrace. Máte problém soustředit se i na jednodušší úkoly. Ztrácíte pozornost, snadno se rozptýlíte a děláte více chyb než dříve. Jste emocionálně odtažití. Cítíte se „odtrženi“ od své práce, kolegů nebo klientů. Trpíte nespavostí a změnami ve spánkovém režimu. Pociťujete změny v chování a náladě. Vaše nálada je jako na houpačce, často jste podráždění, naštvaní nebo emocionálně rezignovaní. Máte pocit beznaděje nebo sklon k pesimismu, který ovlivňuje jak vaši práci, tak osobní vztahy.

Pokud nejsou výše uvedené varovné signály včas rozpoznány a řešeny, syndrom vyhoření může způsobit dlouhodobé následky, včetně středně závažné až závažné deprese.

Fáze syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření je pro nás nebezpečný i kvůli jeho plíživému, mnohdy nenápadnému rozvoji. Celkový proces probíhá v několika fázích, které se prohlubují a začínají výrazně zasahovat do pracovního výkonu a celkové kvality života.

Čtěte také: Příčiny klimatických změn

1. fáze nadšení - Počáteční přístup k práci plný elánu. Práce přináší uspokojení, člověk pro ni je ochoten mnohé obětovat.
2. fáze stagnace - Počáteční nadšení se vytrácí, člověk začíná vidět chyby a nedokonalosti.
3. fáze frustrace - Dostavuje se, když člověk začne pochybovat nad smyslem své práce.
4. fáze apatie - Nastává až po delší době frustrace.
5. fáze vyhoření - Poslední fáze pozorovatelná již i okolím, postižený člověk vykazuje viditelné příznaky syndromu vyhoření.

Jsme plní elánu a nadšení pro práci. Oplýváme vysokým výkonem, kreativitou a nápady. Starosti a pracovní nároky nás začínají přetěžovat. Objevují se myšlenky jako „klienti se mnou manipulují“ nebo „všechno mě štve“. Ztrácíme motivaci a energii. Děláme jen to nejnutnější a začínáme se odcizovat kolegům i klientům. Dochází k úplnému vyčerpání organismu.

Důsledky vyhoření v práci

Všechny uvedené příznaky mohou významně ovlivňovat pracovní výkonnost. Psychické zdraví svých zaměstnanců by tedy mělo být pro firmy jednou z hlavních priorit. Realita však často není tak růžová - a spousta společností své pracovníky nadále tlačí k téměř nadlidským výkonům.

• Vyšší míra absencí - vyhoření vede k častějšímu čerpání nemocenské a sick days v důsledku zhoršené imunity.
• Zvýšená fluktuace zaměstnanců - zaměstnanci, kteří pociťují vyhoření, častěji mění práci, což firmám zvyšuje náklady na nábor a školení nových pracovníků.
• Zhoršení péče o klienty - zaměstnanci mohou ztrácet trpělivost a empatii, což vede k poklesu spokojenosti zákazníků.
• Šíření špatné nálady - negativní nálada se šíří v týmu, což narušuje spolupráci a snižuje pracovní morálku.
• Snížená efektivita a kvalita práce - vyčerpaní zaměstnanci ztrácejí koncentraci, což vede k chybám a pomalejšímu výkonu.
• Ztráta kreativity - vyhoření zaměstnanci mají sníženou schopnost přicházet s novými nápady, což může zpomalovat růst firmy.

Prevence syndromu vyhoření

Stejně jako u většiny chorob je jednodušší se zaměřit na prevenci než na léčbu. „V praxi to znamená předcházet dlouhodobému vyčerpání, žít zdravým životním stylem a mít dostatek času na vlastní aktivity, zájmy, rodinu a přátele,“ konstatovala Mgr. Weigertová. Prevenci podle ní lze rozdělit na dvě oblasti. Zaměstnavatelé mohou zlepšovat podmínky, v nichž lidé pracují. Podmínky na pracovišti jsou totiž jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů a příčin vzniku SV.

Stanovujte si realistické pracovní cíle a priority. Je v pořádku být ambiciózní, ale všeho s mírou. Ujistěte se, že si nastavujete dosažitelné cíle a že úkoly odpovídají vašim možnostem. Dělejte si pauzy. Nepřetržitá práce bez dostatečných pauz může vést k rychlému vyčerpání. Najděte rovnováhu mezi prací a osobním životem. Snažte se, aby práce příliš nezasahovala do vašeho volného času. Nastavte si jasné hranice, abyste měli čas i na sebe a svůj osobní život. Budujte podporující pracovní vztahy. Silné vztahy s kolegy vám pomůžou snížit pocit stresu a izolace. Efektivně řiďte svůj pracovní čas. Plánování úkolů vám může pomoci vyhnout se přetížení. Delegujte úkoly. Nemusíte být na všechno sami - naučte se delegovat úkoly na ostatní. Věnujte pozornost svému zdraví. Zdravý životní styl je v rámci prevence syndromu vyhoření to nejdůležitější. Naučte se techniky zvládání stresu. Jak jsme si řekli, stres je přirozenou součástí života, ale pokud je nadměrný, můžete se dostat do problému. Přesně od toho jsou techniky pro zvládání stresu, jako je hluboké dýchání, meditace, mindfulness nebo nejrůznější relaxační cvičení.

Syndrom vyhoření: jak z toho ven?

Pakliže už syndrom vyhoření pociťujete, je důležité jednat včas, aby nedošlo ke zhoršení stavu. Někdy je zapotřebí udělat profesní nebo pracovní změnu. Velmi důležitá je při léčbě podpora okolí ze strany rodiny, přátel a spolupracovníků. V ostatních případech doporučujeme vyzkoušet kognitivně-behaviorální terapii, kterou s Mindwell můžete absolvovat z pohodlí svého domova. V programu Syndrom vyhoření se společně zaměříme na to, jak naše vlastní prožívání a chování ovlivňuje náš stav a ukážeme si, že vyhoření můžeme mimo jiné předcházet také pomocí práce s myšlenkami. Ty mají totiž vliv na naše emoce, tělesné pocity a chování. Postupně je „přeprogramujeme“ tak, aby k vyhoření nadále nepřispívaly.

Pokud se tyto příznaky začnou projevovat, měl by daný člověk zvážit návštěvu u odborníka. Když se syndrom vyhoření neřeší, může vést až ke vzniku depresí, úzkostných poruch či poruch spánku, užívání různých návykových látek i rozvoji dalších obtíží, jako jsou bolesti hlavy, vysoký krevní tlak, obtíže spojené s trávením a chronická únava. „Je důležité vědět, že jde o vážný stav. Na začátku je nutné si připustit, že něco není v pořádku. Může být velmi těžké si přiznat, že člověk situaci v práci už nezvládá a převzít zodpovědnost za změny, které s léčbou SV souvisí. Terapie spočívá v zařazení aktivit, které působí jako prevence. Důležité je si odpočinout, naučit se relaxovat a uvolnit napětí, které při práci vzniká,“ sdělila.

tags: #syndrom #vyhoření #rizikové #faktory

Oblíbené příspěvky:

• Charakteristika modrých zón
• Muzeum v Příkazích
• Dopady průmyslového znečištění půdy
• Dvojitý koš Wenko - recenze
• Kanibalismus v Přírodě