Vytápění rodinných domů tuhými palivy představuje významný zdroj znečišťujících látek emitovaných do ovzduší, a to nejen v České republice, ale i v dalších evropských zemích.
Spalování tuhých paliv v malých topeništích je vždy doprovázeno produkcí škodlivin do ovzduší a úkolem výrobců, výzkumných pracovišť a samozřejmě také provozovatelů zařízení je tuto produkci minimalizovat na přijatelnou míru.
Významnou znečišťující látkou, která vzniká spalováním tuhých paliv v topeništích malých výkonů, je prach. Množství prachu, který rodinný dům vypouští do ovzduší, je ovlivněno především kombinací čtyř základních faktorů:
- typem spalovacího zařízení,
- typem použitého paliva,
- kvalitou obsluhy a důležitou úlohu zde hraje také
- kvalitní údržba zařízení a spalinových cest.
Pokud se zaměříme na první zmíněný faktor, kterým je typ spalovacího zařízení, tak můžeme říci, že jedním z možných nástrojů pro to, jak snížit emise prachu do ovzduší, je nastavení legislativních požadavků, které jsou na daná zařízení kladena.
Základní limitní požadavky na emise prachu jsou pro Evropu jednotné. Nicméně některé země si tento limit navíc zpřísňují národními požadavky. Pokud existují limitní hodnoty, je také nutné mít metodu, která ověří jejich plnění.
Čtěte také: Metody hodnocení klimatu třídy
Emisní třídy kotlů a jejich charakteristika
Každý kotel na tuhá paliva spadá do jedné z emisních tříd. Ta říká, kolik škodlivých látek daný kotel vypouští a jak moc je při práci účinný. Emisních tříd je celkem pět.
Emisní třídy byly zavedeny v roce 2000 a detailněji je definuje norma ČSN EN 303-5. Ta rozděluje kotle na tuhá paliva do pěti emisních tříd - podle toho, jakou mají účinnost a kolik škodlivých látek produkují.
Měření probíhá při plném (100%) a při sníženém (obvykle 30%) výkonu a sledují se emise oxidu uhelnatého (CO), organicky vázaného uhlíku (OGC) a prachu.
Rozdíly mezi jednotlivými emisními třídami v produkci škodlivých látek jsou obrovské. To je také důvod, proč se v zákoně o ochraně ovzduší v roce 2012 rozhodlo, že nejstarší kotle první a druhé emisní třídy (případně bez emisní třídy) bude nutné zakázat. Původní termín byl rok 2022, nakonec se kvůli energetické krizi zákaz posunul na září 2024.
Emisní třída vyjadřuje, jaké množství škodlivých emisí kotel vypouští. Rozlišuje se celkem 5 emisních tříd. Rozdělení vychází z hodnocení účinnosti a emisí dle normy ČSN EN 3035:2012.
Čtěte také: Klimatické indikátory podle Roberta Čapka
Tato norma na základě měření množství emisí při jmenovitém výkonu 100 % a 30 % určuje zařazení kotle do příslušné třídy.
Kotle 1. emisní třídy produkují nejvyšší množství emisí a zároveň dosahují nejnižší účinnosti. Naopak zařazení do 5. Emisní třídy kotlů se objevily v roce 2000. Do té doby žádné podobné označení neexistovalo. Kotle vyrobené dříve proto nemají přidělenou emisní třídu.
Na výrobním štítku se uvádí celková třída kotle, nikoliv emisní třída. Pojem emisní třída se sice běžně užívá, ale normativně ani legislativně není definovaný.
Pro zařazení do příslušné třídy musí kotel splnit limitní hodnoty pro emise i účinnost zároveň. Pokud model z pohledu emisí vyhovuje požadavkům třídy 4, ale svojí účinností odpovídá třídě 3, bude zařazen k nižší z uvedených tříd.
Vývoj technických požadavků na kotle
Do roku 2000 se mohly v ČR uvádět na trh kotle na pevná paliva splňující obecné podmínky pro bezpečnost provozu a z emisí se ověřoval pouze oxid uhelnatý CO, pro který byla stanovena maximální hranice 2 % (cca 25000-30000 mg/m3).
Čtěte také: Klima ve třídě
Změna nastala v roce 2000, kdy byla u nás zavedena evropská norma ČSN EN 303-5, platná pro teplovodní kotle na pevná paliva do jmenovitého výkonu 300 kW. Kotle zde byly rozděleny do tříd 1, 2 a 3, z nichž třída 3 znamenala nejvyšší dosažitelnou kvalitu.
Začaly se ověřovat emise CO, organicky vázaného uhlíku (OGC), prachu (TZL) a účinnost při jmenovitém výkonu a emise CO a OGC při nejmenším výkonu (u kotlů s regulovatelným rozsahem výkonů).
V roce 2012 začala v EU platit novelizovaná norma EN 303-5, která byla u nás přijata jako norma ČSN EN 303-5:2013, platná pro kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva o jmenovitém tepelném výkonu do 500 kW. Doposud nejvyšší zavedená třída 3 se tím stala třídou nejnižší, představující nejnižší možné požadavky na emise a účinnost.
Nově byly zavedeny třída 4 a třída 5, které definují nové pokrokové technologie spalování pevných paliv. Nově podle této normy musely být měřeny emise TZL i při sníženém výkonu.
Aktualizace normy v roce 2012 přinesla zásadní změny. Z dosud nejvyšší třídy 3 se stala třída splňující nejnižší možné požadavky na emise a účinnost.
Kotle tříd 1 a 2 se nesměly od roku 2014 uvádět na trh. Nově se zavedly třídy 4 a 5, které odrážely technologický pokrok při spalování pevných paliv. Podle aktualizovaných pravidel se hodnoty začaly měřit i při sníženém výkonu.
Od roku 2018 nesmí být na trh uvedeny ani kotle 3. třídy. Povolen zůstal jen prodej kotlů třídy 4 a 5. Ani tento stav však dlouho nevydržel - všechny kotle, které se objeví na trhu po 1. lednu 2020, musí splňovat ekodesign.
Tímto pojmem se označuje souhrn nových požadavků na kotle na tuhá paliva.
Zákaz provozu kotlů 1. a 2. emisní třídy
Od 1. září 2024 začíná podle zákona o ochraně ovzduší, platit zákaz provozu kotlů na tuhá paliva, které jsou zařazeny do 1. a 2. emisní třídy, případně jsou natolik staré, že u nich emisní třídu nelze určit.
Zákaz byl uzákoněn již v roce 2012 a počítal s koncem těchto kotlů v roce 2022. Tato lhůta byla, z důvodu plynové krize, posunuta o dva roky.
V zákoně o ochraně ovzduší se nehovoří o tom, že od 1. září 2022 lze provozovat pouze kotle na pevná paliva třídy 3 a vyšší. Je zde uvedeno, že od daného termínu lze „… provozovat spalovací stacionární zdroj na pevná paliva o jmenovitém tepelném příkonu do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění a který není navržen rovněž pro přímé vytápění místa instalace, v souladu s minimálními požadavky uvedenými v příloze č. 11 k tomuto zákonu.“
V příloze č. 11 jsou poté uvedeny požadavky na emise TZL, OGC a TOC (OGC), které kotel nesmí překročit. Z toho lze odvodit, že kotel, který má na výrobním štítku uvedenu třídu 3 a vyšší tedy plní podmínky provozu i po roce 2022.
Naopak u kotlů vyrobených do roku 2000 se emise OGC a TZL neověřovaly a není tedy nijak doložitelné, že daný kotel plní požadavky přílohy č. 11, tudíž jej nelze provozovat po roce 2022.
Od 1. září 2024 jsou kotle první a druhé emisní třídy zakázané a nesmějí se používat. Emisní třídu svého kotle vyčtete z výrobního štítku na zadní straně přístroje, případně z produktové dokumentace. Pokud štítek nemůžete najít, kontaktujte výrobce kotle.
Kotlíkové dotace a program Nová zelená úsporám
Již od roku 2015 s výměnou kotlů významně pomáhají Kotlíkové dotace, které znatelně zlepšily kvalitu ovzduší. Celý projekt výměny kotlů v České republice je tak příkladem úspěšné ekologické politiky z hlediska strategického nastavení.
Podle Ministerstva životního prostředí využilo kotlíkové dotace 130 tisíc žadatelů. Ve výzvách ukončených do roku 2021 bylo na dotacích vyplaceno více než 10 miliard korun. Pozitivní efekt kotlíkových dotací je z pohledu snížení znečištění ovzduší nesporný.
Podpora výměny kotlů od září 2024 nekončí, ale přesouvá se do programů Nová zelená úsporám a Nová zelená úsporám Light. Dotace sice nebude tak štědrá jako v případě kotlíkových dotací, ale nízkopříjmové domácnosti stále dosáhnou na podporu ve výši až 110 000 korun v případě nákupu nového kotle na biomasu a 150 000 korun při pořízení tepelného čerpadla.
Na kotle na biomasu můžete získat až 65 000 Kč, na kotle s celosezónním zásobníkem je dotace až 90 000 Kč a pro nízkopříjmové domácnosti až 110 000 Kč. Podporovány jsou také lokální zdroje na biomasu se samočinnou dodávkou paliva (sálavé, teplovzdušné nebo s teplovodním výměníkem), podpora činí 35 000 Kč.
Samotné kotlíkové dotace myslí především na nízkopříjmové skupiny obyvatel, tedy na starobní a invalidní důchodce a také na osoby, které pobírají příspěvek na bydlení. Těm stát vrátí až 95 procent z částky, kterou za nový kotel zaplatí.
Ostatní se mohou zapojit do další vlny programu Nová zelená úsporám, díky kterému ušetří až 50 procent z celkové částky. Maximálně je ale možné čerpat jen 80 nebo 100 tisíc korun, podle toho, jestli zároveň vybudujete i zásobník na pelety.
Emise prachu z malých spalovacích zařízení na tuhá paliva a metody jejich stanovení
Vytápění rodinných domů tuhými palivy představuje významný zdroj znečišťujících látek emitovaných do ovzduší a to nejen v České republice, ale i v dalších evropských zemích.
Spalování tuhých paliv v malých topeništích je vždy doprovázeno produkcí škodlivin do ovzduší a úkolem výrobců, výzkumných pracovišť a samozřejmě také provozovatelů zařízení je tuto produkci minimalizovat na přijatelnou míru.
Významnou znečišťující látkou, která vzniká spalováním tuhých paliv v topeništích malých výkonů, je prach. Množství prachu, který rodinný dům vypouští do ovzduší, je ovlivněno především kombinací čtyř základních faktorů:
- typem spalovacího zařízení,
- typem použitého paliva,
- kvalitou obsluhy a důležitou úlohu zde hraje také
- kvalitní údržba zařízení a spalinových cest.
Pokud se zaměříme na první zmíněný faktor, kterým je typ spalovacího zařízení, tak můžeme říci, že jedním z možných nástrojů pro to, jak snížit emise prachu do ovzduší, je nastavení legislativních požadavků, které jsou na daná zařízení kladena.
Základní limitní požadavky na emise prachu jsou pro Evropu jednotné. Nicméně některé země si tento limit navíc zpřísňují národními požadavky. Pokud existují limitní hodnoty, je také nutné mít metodu, která ověří jejich plnění.
Studie ukazují, že emise celkového prachu z malých zdrojů (TZL - tuhé znečišťující látky, nebo v zahraniční literatuře označován jako TSP - total suspended particles) jsou dominantně tvořeny jemnými částicemi, např. podle [2] frakce PM1 (částice ≤ 1 µm) tvoří celkový prach při spalování dřeva v lokálních topeništích více než z hm. 90 %.
z popeloviny - anorganické nespalitelné části paliva (u dřeva tato část představuje přibližně hodnotu do 1 % hmotnosti a u uhlí cca 5-20 %). Větší část popele zůstane v popelníku, na roštu a ve výměníku spalovacího zařízení. Popelovina je ta část paliva, která nehoří.
Z výsledků měření vyplývá, že při špatně provozovaném spalovacím zařízení zastaralého typu může prach z nedokonalého spalování tvořit až 90 % z celkových emisí prachu [2].
Pro kotle na tuhá paliva určené k ústřednímu vytápění se samočinnou nebo ruční dodávkou platí evropská norma EN 303-5:2012 [4], která byla v roce 2012 novelizovaná a nahrazuje předchozí normu z roku 1999 [5]. Novelizovaná norma je nově určena pro kotle o jmenovitém tepelném výkonu až do 500 kW (předchozí verze normy byla do 300 kW). Zatímco v předchozí verzi normy z roku 1999 lze nalézt emisní třídu 1 až 3, tak současná verze normy požadavky na emise zpřísňuje, ruší emisní třídy 1 a 2 a navíc zavádí emisní třídy 4 a 5.
V tabulce Tab. 1 jsou uvedeny mezní hodnoty pro prach v rámci jednotlivých emisních tříd. Pro lepší představu o zpřísnění jsou v tabulce uvedeny také hodnoty z předchozí verze normy. Mezní hodnoty jsou udány pro referenční kyslík 10%.
pro 3. emisní třídu je v aktualizované normě z roku 2012 vložena výjimka, kde kotle určené pro spalování rostlinné biomasy dle EN 14961-6 (např. sláma, miscanthus, rákos, jádra apod.) a ostatních tuhých paliv dle EN 14961-1 (např. rašelina) nemusí plnit uvedené limity.
V České republice jsou kotle na ústřední vytápění certifikovány podle české verze evropské normy - ČSN EN 303-5:2000 [7]. Navíc od 1. září 2012 u nás platí nový zákon o ochraně ovzduší [8], který upravuje podmínky pro provozování a prodej malých spalovacích zařízení. Osoba uvádějící na trh v České republice spalovací stacionární zdroj o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, je povinna prokázat certifikátem podle jiného právního předpisu [9], že spalovací stacionární zdroj splňuje emisní požadavky podle tabulky Tab 2.
Minimální mezní hodnoty pro prach platné od 1. ledna 2014 víceméně odpovídají hodnotám emisní třídy 3 normy EN 303-5, resp. Tab.
Provozovat spalovací stacionární zdroj na tuhá paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, v souladu s minimálními požadavky, které odpovídají emisní třídě 3 dle [7], a to nejpozději do 10 let od nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do 1. září 2022.
Provádět jednou za dva kalendářní roky prostřednictvím osoby, která byla proškolena výrobcem spalovacího stacionárního zdroje a má od něj udělené oprávnění k jeho instalaci, provozu a údržbě, kontrolu technického stavu a provozu spalovacího stacionárního zdroje na tuhá paliva o jmenovitém tepelném příkonu od 10 do 300 kW včetně, který slouží jako zdroj tepla pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, a předkládat na vyžádání obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností doklad o provedení této kontroly vystavený odborně způsobilou osobou potvrzující, že stacionární zdroj je instalován, provozován a udržován v souladu s pokyny výrobce a tímto zákonem.
Provozovatel je podle zákona povinen zajistit provedení první kontroly technického stavu a provozu nejpozději do 31. prosince 2016. Zákon o ochraně ovzduší zavádí také opatření pro dodržování této legislativy, včetně definovaných sankcí.
tags: #tridy #emise #prachu #normy
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]