Troposférický smog a metody odsiřování

Ovzduším se obecně rozumí zemská atmosféra, vzdušný obal zeměkoule. Množství vzduchu v atmosféře je 5,3.10¹⁸ kg. Množství a přírodních pochodů se neustále mění. Ovzduší se skládá ze dvou hlavních složek - kyslíku a dusíku a koncentrace vzácných plynů. V ovzduší se neustále mění fyzikálních podmínek, zejména teploty a proudění.

V souvislosti s ochranou životního prostředí se používá pojem znečišťování ovzduší. Mezi znečišťující látky patří škodlivého elektromagnetického záření až po hluk, teplo a další. Znečišťování ovzduší můžeme rozdělit na primární a sekundární.

Pro ochranu ovzduší v ČR, je klíčový Zákon 86/2002 a jeho novela č. Ten doplňuje první „porevoluční“ zák. č. 309/91. Tyto zákony se zabývají následků znečišťování ovzduší a zlepšováním kvality ovzduší. Zákon také určuje úplaty a sankce za znečišťování.

Emise ovzduší jsou tímto zdrojem způsobovány (tmavost kouře). Imise jsou znečišťující látky obsažená v ovzduší. Depozice jsou usazené po dopadu na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času.

Za překročení emisního limitu hrozí sankce. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP, inspekce) je zřízena jako výkonný odborný a kontrolní orgán ministerstva. Oblast její působnosti je dohled a kontrola zdrojů znečištění. Inspekce m.j. Obec a orgány obce řeší lokální záležitosti ve vztahu k ochraně ovzduší.

Čtěte také: Vliv vizuálního smogu na města

Emisní koncentrace je hmotnostní množství znečišťující látky v jednotce objemu nosného plynu. Udává se při 101.32 kPa a 0°C. Emisní tok je hmotnostní množství znečišťující látky, vztažená na jednotku času. Tmavost kouře je optické vyjádření kouřové vlečce vystupující z komína. Tmavost se vyjadřuje v číslech podle Ringelmanna nebo Bacharacha nebo v procentech opacity.

Meteorologické vlivy na znečištění ovzduší

Na rozptyl znečišťujících látek mají vliv meteorologické charakteristiky, jako stav vlhkosti (mlha, oblaky, srážky) a zejména teplotní zvrstvení atmosféry. Zemský povrch a atmosféra jsou v celkové termické rovnováze. Pokud by atmosféra neobsahovala skleníkové plyny, teplota by se pohybovala kolem -18 °C. Ohřívání zemského povrchu slunečním zářením vede ke vzniku vertikálního proudění.

Horizontální pohyby vzduchu v zemské atmosféře, pohyby vzduchu zřeďují a přemísťují znečišťující látky vnášené do atmosféry. Stabilita atmosféry je dána rozdílem teploty a hustotě, resp. teplotou. Inverzní vrstvy, t.j. teplotní inverze, jsou proto velmi účinnou bariérou pro pohyb hmoty v atmosféře.

Teplotní inverze se vyskytují ve vrstvách nad tropopauzou (vrstvou atmosféry ve výši cca 10 km. V troposféře klesá teplota přibližně o 1 K na každých 100 m výšky (t.zv. suchoadiabatický gradient), resp. přibližně 0.6 K (adiabatický gradient). Pokud je teplota vzduchu klesající s výškou, je výstupu urychlována. Pokud se teplota s výškou nemění (t.zv. izotermie) nebo dokonce roste (tzv. teplotní inverze), vrací se vzduch do původní hladiny. Dochází k omezení vertikálního proudění a intenzívnímu promíchávání vzduchové hmoty, což snižuje rozptyl škodlivin.

Atmosféra se zvrstvením indiferentním je ideální pro rozptyl. Naproti tomu, vrstvy s teplotní inverzí jsou nepříznivé pro rozptyl. Atmosféra se skládá ze vzájemně oddělených vrstev s odlišnou stabilitou, nejčastěji se jedná o inverzí nad zemským povrchem. Emise se hromadí v této vrstvě a vznikají kritické situace. Nízké přízemní inverze způsobují hromadění emisí z nízkých zdrojů. Vyšší inverze umožňují dálkovému přenosu emisí.

Čtěte také: Řešení pro smog ve městech

Hromadění emisí vede ke zvýšení koncentrace škodlivin a v extrémních případech až ke vzniku tzv. smogu. Během svého setrvání v atmosféře podléhá většina škodlivin chemickým změnám. Vznikají peroxyradikály, které se dále štěpí a navzájem reagují. Produkty těchto reakcí se ve formě plynných složek nebo roztoků dopadají na zemský povrch. Některé škodliviny se rozptylují v celém objemu troposféry a částečně pronikají až do stratosféry.

Chemické procesy v atmosféře

Chemické procesy v atmosféře mají vliv jak na dobu setrvání škodlivin, tak i na jejich škodlivost nebo způsob působení. Řada reakcí probíhá v kapičkách vody. Troposféra je od vyšších vrstev oddělena teplotní inverzí v tropopause. Troposféra je propustná pro viditelné a blízké ultrafialové záření, ale absorbuje záření o vlnových délkách nad 300 nm. Většina reakcí probíhá vesměs reakcemi oxidačními.

Absorpce fotonu vede k excitaci molekuly. Pokud dojde k rozštěpení molekuly hovoříme o fotolýze nebo fotodisociaci. Rychlost reakcí závisí m.j. absorpčním koeficientu absorbující molekuly. V chemii atmosféry se označují vysoce reaktivní zlomky molekul jako radikály. Tyto se vyznačují často, ale ne vždy volným nepárovým elektronem. Některé molekuly nejsou nijak zvlášť reaktivní (NO, NO₂, O₂, O). Jiné molekuly mají sudý počet elektronů, přestože by tomu tak správně mělo být.

Fotolýzou ozónu dávají 2 radikály OH·, srážkou s inertní molekulou (např. N₂). Radikály OH· mají zásadní význam při odbourávání mnohých škodlivin. Radikály OH· reagují např. s NO₂ a ozónem. Radikál NO₂ pak společně s ozónem oxiduje organické látky. Kysličník dusičný fotolýzou rychle zaniká. Reakce s ozónem je rychlá za předpokladu, že absorbují vlnové délky nad 300 nm.

Radikál NO₃ je často fotooxidanty. Je známo, že mnohé reakce v atmosféře přes vysokou koncentraci kyslíku probíhaly velmi pomalu. Proto mají radikály OH· význam při vzniku smogu. Radikály HO₂ se účastní při oxidaci škodlivin. Radikály HO₂ vznikají jako produkt m.j. při fotolýze aldehydů, které reakcí s NO opět regenerují OH˙. Pochody probíhající v noci - tvorba NO₃, jejichž část vytváří s vodou kyselinu dusičnou. Peroxid vodíku vzniká fotochemickou cestou.

Čtěte také: Situace s ovzduším v Brně

Doba, za kterou se koncentrace sníží na polovinu trvá řádově několik měsíců. Oxidaci parafinů můžeme ukázat na příkladu metanu. CO podléhá oxidaci podle výše uvedeného schematu, radikály HO₂ reakcí s NO obnovují radikál OH. Souběžně probíhá i dříve popsaná fotolýza HCHO. Tyto reakce způsobují pokles koncentrace radikálu OH, což zpomalují průběh odbourávání uhlovodíků. Bez radikálů OH· by poločas odbourávání metanu byl několik let.

Oxidace SO₂ je tedy obdobou odbourávání CO. Doba, za kterou se koncentrace sníží na polovinu trvá několik dnů. Reakce radikálu OH· s NO₂ je asi desetkrát rychlejší než s SO₂. Z toho důvodu se SO₂ rozptyluje do mnohem většího prostoru než NO₂. Kyselina dusičná se rychle rozpouští v mlze a kapkách vody.

Londýnský smog vzniká kombinací tuhých částic (zejména popílku a sazí) a ostatních plynných škodlivin. Losangeleský smog vzniká v aglomerací. Spaliny jsou nízkými komíny rozptylovány do nízké nadzemní vrstvy. Popílek a saze působí katalyticky na oxidaci SO₂ na kyselinu sírovou. Kyselina sírová se rozpouští v mlze a činí ji tak vysoce kyselou a agresivní vůči dýchacím orgánům.

Fotochemický smog vzniká v atmosféry v oblastech s vysokou hustotou automobilového provozu. Dochází k poškození flory atd.RO + O₂ ────> HO₂. HO₂ + NO ────> OH. NO₂ + OH. HO₂ + HO₂. Aldehydy reagují dále, např. reakcí acetaldehydu s OH. CH₃CHO + OH. ────> CH₂CHO. CH₂CHO + O₂ ────> CH₃C(O)O₂. CH₃C(O)O₂. Nejčastějším zdrojem aldehydů jsou alkeny, např. na klimatických podmínkách a denní době. Za přítomnosti ozónu vznikají radikály OH· a reagují s uhlovodíky. HO₂ oxiduje NO a obnovuje tak OH. Reakce likvidující radikály (tvorba HNO₃, peroxylnitráty).

Měření emisí a imisí

V ochraně ovzduší rozlišujeme dva základní druhy měření - emisní a imisní. Emisní měření provádí. Měření emisí může být kontinuálně nebo poloautomaticky. Imisní měření se provádí stanicích, nebo mobilními měřicími jednotkami. Při měření emisních a imisních koncentrací základních znečišťujících látek se používají kontinuální metody. Manuální metody mohou sloužit jako jednorázová, orientační nebo kontrolní. Při emisních měřeních nejsou manuální metody často frekventované.

Pro emisní monitoring jsou nezbytná přídavná zařízení, aby byly splněny všechny požadavky na stav plynu při vstupu do analyzátoru. Důležitá je např. teplota, přítomnost rušivých složek a pod. Měří se koncentrace oxidů uhelnatého, siřičitého, dusnatého (příp. částic, a dále o koncentraci kyslíku jako vztažné hodnoty. Protože měřené koncentrace totiž závisí na množství spalovacího vzduchu. Jinak by měřené koncentrace vycházely nízké, třebaže hmotový tok emise by byl velký. Stejná metoda se užívá i při stanovení oxidu siřičitého, příp. a cca o jeden řád nižší pro NO. Stanovení NO₂ se provádí převedením NO₂ na NO nebo naopak ve speciálním konvertoru. Tato metoda je využitelná i pro stanovení N0₂ a NOx. Kyslík se stanovuje v magnetomechanických analyzátorech s min. rozsahem obvykle 0 - 1 obj. %. Alternativně lze použít i elektrochemické senzory na bázi zirkoniumoxidu. Prach se stanovuje radiometrické měření.

Pro stanovení amoniaku se používají různé měřicích přístrojů. Její stanovení klasickými titračními nebo elektrochemickými metodami. Kvantitativní převedení do roztoku je v některých případech, např. NOx, slabým článkem postupu. Proto se zavádějí nové používané postupy. Kysličník uhelnatý se stanovuje polarograficky. Oxid uhelnatý se za zvýšené teploty oxiduje oxidem jodičným. Sulfan se stanoví za přítomnosti železitých iontů na methylenovou modř. Kysličník siřičitý v přítomnosti měďnatých iontů dává žlutohnědé zbarvení. Čpavek se stanoví kolorimetricky reakcí s Nesslerovým činidlem (alk. Coulometrickou a z novějších např. prostředí kyseliny sírové. Generuje a zaznamenává se proud, potřebný k uvedení systému do výchozího stavu. Tento proud je úměrný koncentraci SO₂.

Pro stanovení oxidů dusíku se používá coulometrickou metodu nebo metodu chemiluminiscenční. Pro stanovení oxidů síry se používá coulometrickou metodu nebo metodu chemiluminiscenční. Imisní koncentrace NO se stanoví coulometrickou metodu nebo metodu chemiluminiscenční.

Metody snižování emisí

Snižování sirných emisí z energetiky je řešeno různou měrou. Dále pak tuhé úlety a s nimi související emise těžkých kovů. Vzhledem k náročností výrob. bude ještě dlouho podstatným článkem naší energetiky. Proto je nutné se zaměřit na stavbě zdrojů nových. Důležitá je spolehlivosti, stejně jako tlakové zplynění uhlí. Podstatou celého procesu je tlakové zplynění uhlí parou a vzduchem (příp. kyslíkem). Vyrobený plyn expanduje v expanzní turbině. Poté je poháněna parní turbina.

Existuje mnoho metod snižování sirných emisí z energetiky, založených na nejrůznějších chemických či fyzikálně-chemických principech. Hlavní cíl je, aby siřičitým proces opouští jako produkt odsíření. Velká pozornost se věnuje tomu, aby spaliny nebyly ochlazeny pod rosný bod vody. Mezi suché metody je možné zařadit i metody katalytické. procesy absorpční (např. Suchá aditivní vápencová metoda. oxidů síry na vápenatý ion, kde se spolu s popílkem odloučí a deponuje. Účinnost je kolem 30%, výjimečně lze dosáhnout 50%.

Fluidní spalování s přídavkem vápence spočívá v tom, že se aditiva přidávají do spalovacího prostoru. Důležitá je delší doba zdržení paliva a tím i aditiva v horké zóně. Při přebytku proti stechiometrii kolem 1,5 dosahuje až 85%. Prodlužuje se doba zdržení uhelných částic v kotli. To má příznivý vliv na stupeň zreagování vápence. Dosahuje se účinnosti na 38 až 42%.

Rozprašovací absorpce je podobná aditivní metody k metodám mokrým. Z kotle se odvádí popílkem současně s nezreagovaným CaO. Část zachyceného úletu recirkuluje. Vápence se používá v 1,8násobku stechiometrie. Probíhá 1 - rozpr. odsíření. Proces Bergbau-Forschung spočívá v katalytické oxidaci oxidu siřičitého na oxid sírový, který spolu s vlhkostí vytváří kyselinu sírovou. Spaliny odcházejí do komína s teplotou cca 125°C. Regenerace probíhá horkým pískem při teplotě asi 650°C. Aktivní koks se zčásti spotřebovává. Spaliny dále obsahují hlavně oxid uhličitý a vodní páru. Tato metoda je náročná na energii i na spotřebu aktivního koksu.

Vápno-vápencové metody

Vápno-vápencové metody probíhají podle rovnic:CaO + SO₂ + 2 H₂O ────> CaSO₃. 1/2 H₂OCaCO₃ + SO₂ + 1/2 H₂O ────> CaSO₃. 1/2 H₂O + CO₂CaSO₃. 1/2 H₂O + 1/2 O₂ + 3/2 H₂O ────> CaSO₄ . Poslední dvě reakce probíhají různou rychlostí. Dříve se používaly metody, které navíc umožňoval pracovat s čirým roztokem místo suspenze. Výše uvedený průběh má některé nevýhody. Tvoří se síranu vápenatého, které způsobují komplikace při provozu. Tvoří se hydrogensiřičitanu a z toho vyplývá nedostatečná oxidace na síran. Problém se řeší přídavkem anorganických nebo organických aditiv. Dále se problém řeší - zvýšení stechiometrického poměru CaCO₃ : SO₂ a - pH v kyselejší oblasti. Vápno proti vápnu kromě ceny má ještě výhodu v nižším pH roztoku. Sádrovec se odděluje na filtr nebo do odstředívek. Sádrovec se promývá na obsah Cl pod 100 mg/kg a konečně dosuší na obsah volné vody cca 10%.

Hořečnaté metody spočívají v tom, že se zavádí t.zv. siřičitého do suspenze oxidu hořečnatého. Vzniká MgSO₃ a MgO.MgO + SO₂ + 3(6) H₂O ────> MgSO₃ . Energetická náročnost je velká. Metoda má vysokou účinnost přes 90% a bezodpadovost. Přes tyto výhody nemá proces tak široké uplatnění jako metody vápencové. Sodné metody produkují roztok o koncentraci 80 až 90% a krystalický siřičitan sodný. Ztráty sodného iontu krýt přídavkem hydroxidu sodného nebo sody. Tato metoda je spolehlivá a pracuje s účinností vyšší než 90%.

Amoniakální metody spočívají v tom, že se do proudu spalin vstupujících do komína (350°C), do nichž je přidáván téměř všechen potřebný čpavek. Produkt se zachytí v elektrofiltru a granuluje se. Získává se směs síranu vápenatého či amonného. Podle naznačeného principu pracují např. na vanadovém katalyzátoru. Spaliny proudí do ekonomizéru a ohřívače vzduchu. Část spalin recirkuluje. Zpracování spalin probíhá po oxidaci SO₂ na SO₃. Tím se vytváří síran amonný, který se odlučuje v elektroodlučovači.

Proces Chiyoda je ve svém principu poněkud odlišný. Spaliny se ochladí vodou za současného odloučení popílku. Oxid siřičitý se absorbuje zředěnou kyselinou sírovou. Kyselina se neutralizuje vápencem na sádrovec. Důležité je, že spaliny obsahují dostatečné množství kysličníku siřičitého na sírový. Teplota spalin je dostatečně vysoká pro jejich rozptyl, takže odpadá potřeba jejich přihřívání. Tato metoda se hodí pro provozy velkého výkonu.

Ohřev spalin

Vstupem do komína měly spaliny určitou minimální teplotu, obvykle 80 až 90°C. Používají se technicky nenáročných až po technicky dokonalé výměníky plyn - plyn. Dále se používá jejich mísení s horkými neodsířenými spalinami. Vzhledem ke zpřísňovaným emisním limitům se však od tohoto způsobu upouští. Jinou možností je zavedení těchto horkých spalin k chladným odsířeným spalinám. Tyto metody spotřebovávají energii a zvyšují tak cenu odsíření. Jiný způsob ohřevu spalin je pod názvem REGAVO. Další možností je rekuperativní systém ohřevu spalin, t.zv. medium. Jedná se o přenos tepla z jednoho prostoru do druhého. Existuje i systém využívající tepelný impuls vzduchu v chladicí věži. Teplota spalin je na výstupu z věže. Spaliny se zavádějí do chladicí věže ve výšce max. 30% výšky věže.

Snižování emisí oxidů dusíku

Emise oxidů dusíku stály dlouho stranou zájmu. Oxidy dusíku vznikají:

• - oxidací dusíku ze spalovacího vzduchu za vysoké teploty (t.zv. termické NOx),
• - oxidací chemicky vázaného dusíku v palivu (t.zv. palivové NOx),
• - z chemicky vázaného dusíku radikálovými reakcemi na rozhraní plamene (t.zv. promptní NOx).

Kysličník dusnatý se v přebytku kyslíku dále oxiduje na NO₂.

Metody snižování emisí NOx

Snižování emisí NOx úpravou spalovacího procesu (t.zv. primární opatření). Snížením množství spalovacího vzduchu se dosáhne snížení teploty plamene. Jedná se o nenáročný zásah nevyžadující žádné úpravy na zařízení. Tuto metodu lze použít u elektrárenských kotlů, které mají spalovací poměr optimalizován. Nevýhodou je nedopalem. To vede ke snížení tepelné účinnosti, ztráty nedopalem, problémy s hořením.

Spalování se realizuje ve dvou úrovních. V prvním stupni spalování spálí v relativním přebytku vzduchu. Tato metoda se dá použít na stávajících zařízeních. Výhodou je jednak snížení teploty. Snižování NOx je poměrně účinný a lze takto dosáhnout až 50% snížení. Nevýhodou je nerovnoměrné rozložení proudu sekundárního vzduchu. Je nutné udržovat spalování ve správné hodnotě, aby palivový dusík přecházel na elementární.

Nízkoprahové hořáky pracují s palivem. Jedná se o systém využívající principu dvojího přívodu paliva. Část paliva se spaluje v primárním hořáku, který je konstruován jako hořák na nízký obsah NOx. Druhá část paliva se spaluje v prostředí, kde se NOx redukují na dusík. Nad hořákem je zaveden vzduch, spolu s recirkulovanými spalinami nebo jsou spaliny přiváděny nad něj.

Denitrifikace spalin

Tato kapitola shrnuje některé významnější procesy denitrifikace spalin. V současné době denitrifikace spalin pomocí selektivní katalytické redukce (SKR) může konkurovat. Reakce probíhá při teplotách zpravidla nad 300°C (80 - 450) na katalyzátoru. Jako katalyzátory se používají různé materiálech. Životnost katalyzátoru - nejdelší (6 - 7 let) se udává pro plyn, nejkratší (3 roky) pro uhlí. Nevýhodou je, že při teplotách nad 1000°C a působí ztráty NH₃ a zvýšení obsahu NOx. Optimální teplota je až 1000°C.

Selektivní nekatalytická redukce (SNCR) spočívá ve vstřikování čpavku. Optimální teplota je při 700°C. Vstřikování se provádí v několika úrovních do stěny kotle. Nevýhodou je rozdělení teplot. Při nízkých teplotách dochází i k poklesu účinnosti reakce. Další nevýhodou je, že emise amoniaku jsou podstatně vyšší než u SKR (řádově desítky mg/m³).

Procesy kombinovaného odsíření a denitrifikace spalin. Princip je analogický odsíření spalin metodou Bergbau-Forschung. Používá se aktivní uhlí (reaktivuje parou při 900°C), alternativně z hnědého rýnského uhlí. Tyto metody jsou méně účinné než SKR. Důvodem je rozdílný charakter obou oxidů. Zatímco NO se chová jako inert, t.j. přecházet do roztoku, NO₂ je reaktivní a ve vodě dobře rozpustný. Proces využívající tvorbu komplexů. Schopnost vytvářet komplex má jen dvojmocné železo. Používá se ethylendiamintetraoctovou (EDTA). Metoda s oxidací NO na NO₂ je zřejmě nejperspektivnější z metod aplikujících oxidaci NO na NO₂. Oxid dusičitý se zachycuje roztokem, v němž se NO₂ zachycuje jako dusičnan amonný. Tato metoda se používá jako druhý stupeň desulfurační technologie Walther. Produktem jsou hnojivech.

Snižování emisí z dopravy

Emise z dopravy jsou výrazně odlišné. Hlavní zdroje emisí jsou spalovací komory. Mezi negativní vlivy patří hlučnost. U moderní motory, zejména nového typu, vcelku bez problémů předepsané normy. Řešení se hledají v oblasti zážehových motorů, příp. v zachycování tuhých emisí u vznětových motorů. Katalyzátor se umisťuje ve výfukovém systému při co nejvyšší teplotě a v přítomnosti přebytku kyslíku. Účinnost je nízká, obvykle 30 - 50% a nelze takto ovlivnit emise NOx. Třícestný katalyzátor umožňuje redukci NOx. Oxidace a redukce jsou za určitých podmínek spojeny v jeden. Katalyzátor, umožňující oxidaci i redukci, se nazývá trojcestný. Důležitá je stechiometrická směs vzduchu n. palivo:vzduch, která se realizuje pomocí t.zv. n-sondy, t.j. lambda sondy. Lambda sonda slouží pro přípravu palivové směsi. Katalyzátory jsou tvořeny keramickým nosičem, jejichž poměr je různý. Nosič má tvar voštiny se stejným, ale rovným plechem. Nosič je opatřen vrstvou s velkou tepelnou vodivostí, který se podstatně snáze zahřívá na pracovní teplotu. Katalyzátor pracuje spíše v redukční atmosféře, přičemž uhlovodíky a CO zčásti zůstávají nezlikvidovány.

V praxi se lze setkat i s t.zv. neřízeným katalyzátorem, t.j. katalyzátorem, používaným bez n-sondy. V takovém případě není nutné ji provádět. V poslední době uplatnění filtrační systémy, jejichž vývoj probíhá již od 70. let. Filtry jsou tvořeny ovinutých keramickými vlákny. Filtry obsahují katalyzátory pro snížení emisí CO a uhlovodíků.

Biologické metody odstraňování škodlivin

Biologické metody odstraňování škodlivin využívají působením mikroorganismů. Obecně lze biologické postupy rozdělit na biologické filtry a biologické pračky. Prvém případě je nosičem mikroorganismů pevná fáze (např. kůra), ve druhém případě jsou mikroorganismy přežívajícími v roztoku. Volba nasazení se řídí místními možnostmi. Hlavní výhodou jsou výrazně nižšími investičními i provozními náklady.

Biofiltry se používají pro odstraňování škodlivin v nízkých koncentracích. Důležité je, aby produkty odbourávání nesmí negativně ovlivňovat vlastní bioproces (např. změnou pH). Jako náplň se používá např. kůry. Účinnost biofiltrů je většinou velmi dobrá, pohybuje se od 90 do 95%. Podmínkou je, že je lze biologicky odbourat.

Biologické pračky pracují na principu kontaktu plynem a roztokem. Realizují se provozováním absorbéru. Používají se patrové nebo sprchové pračky s co největší plochou fázového rozhraní. Hodnota pH se stabilizuje přídavkem vhodných chemikálií. V některých případech používá dvoustupňové praní s různou hodnotou pH. Odpadní vody se shromažďují v nádržích. Kal, který se průběžně odtahován, aby nevytvářel úsady v absorbéru. Celkově tyto metody snižují celkové emise škodlivin. Výběr účinných metod a úspěšné řešení je jen otázkou výběru optimální metody.

tags: #troposferický #smog #atmosférické #znečištění #metody #odsiřování

Oblíbené příspěvky:

• Recenze Megaslizouna Sada
• Podpora ekologických kotlů v ČR
• Filtr pračky bez chlupů
• Budoucnost obnovitelných zdrojů
• Dopad topení dřevem na životní prostředí