Umělecké formy v přírodě: Příklady a inspirace

Přírodu, jaká opravdu je, nikdy nepoznáme. Zato přírodu, jak se nám jeví, poznáváme pořád líp. Zásluhu na tom má nesčetný zástup badatelů, mezi nimi Ernst Haeckel, biolog, který první odhalil v přírodě i skrytou krásu a ustavil obor ekologie.

V letech 1899-1904 vydal několik brožur s názvem Umělecké formy přírody, kde své obrázky představil veřejnosti s pobídkou, aby řemeslníci, výtvarníci, architekti tyto „krásné motivy“, jak napsal, využívali ve své práci. Brožury sklidily mimořádný úspěch a významně ovlivnily právě vznikající umělecký sloh secese.

A mně maně tane myšlenka na původ smyslu pro krásu v nás - ano, vtiskla nám ho příroda během tisíců generací vývoje. Vyjádřeno obecněji - veškerá kultura vychází z přírody a nemůže bez ní existovat (alespoň dosud).

V roce 1866 vyšla Haeckelova dvojbichle Všeobecná morfologie organismů se dvěma dodnes živými a inspirativními vědeckými zářezy. Za prvé zde autor formuloval tzv. biogenetický zákon.

Haeckel energicky propagoval evoluci druhů přírodním výběrem (Darwin byl vedle Humboldta jeho největším vzorem) a jeho biogenetický zákon svojí sugestivní symbolikou a názorností udělal pro přijetí darwinismu ve veřejnosti možná víc než celá kupa faktů.

Čtěte také: Umělecké foto akty v přírodním prostředí

Tohle tušil už Humboldt se svojí úpornou snahou postihnout vzájemné souvislosti mezi atmosférou, půdou, vodstvem, flórou, faunou. A to měl na mysli i Ernst Haeckel, když - rovněž v díle Všeobecná morfologie organismů z roku 1866 - vytvořil zbrusu nový přírodovědný obor ekologii (oikos je řecky „domácnost“, tedy „věda o domácnosti“), kterou definoval jako „multidisciplinární nauku o vztazích mezi organismem a jeho prostředím“.

Od té doby ekologie stále důrazněji dokazuje, jak jemná i složitá je pavučinka vztahů mezi složkami prostředí a organismy i jak obtížné je do nich beztrestně zasahovat. Tedy obtížné, ono je to dokonce zhola nemožné.

Současně se vyvíjel obraz, který o lese zprostředkovávala věda, jmenovitě ekologie. Ekologie začala předkládat obraz lesa jako svébytného samoregulačního systému, který se díky nejrůznějším zpětným vazbám chová téměř účelně, a kde každá složka má své místo a svou roli.

Les je ve srovnání s ostatními typy přirozeného prostředí, s nimiž se setkáme v evropské krajině, mnohem méně závislý na vnějších faktorech, jako je půdní substrát či mikroklima; les si vytváří svoje vlastní prostředí. Je to svět sám pro sebe, jehož povahu sice na začátku vnější vlivy determinují (na písku vyroste jiný les než na vápenci), ale jež si svá pravidla nastavuje později sám. Každý organismus, který tam chce žít, se musí přizpůsobit, bez ohledu na to, jaké vnější podmínky tam panovaly před tím, než tam les vyrostl, zároveň každý organismus k fungování lesa nějak přispívá.

Vzájemná provázanost organismů a jejich prostředí a aktivní role organismů jistě není specifická pouze pro les, ale na lese je dobře vidět a na příkladu lesa je nejlépe pochopitelná spontaneita a nezávislost přírody.

Čtěte také: Umělecké dílo přírody

Krajina v umění a výtvarné výchově

Článek se zabývá možnostmi tvůrčí práce s krajinou v současné výtvarné výchově. Text cílí především na vytvoření přehledného a shrnujícího rámce rozmanitých přístupů ke krajině, který lze považovat za pomyslnou vstupní bránu pro další didaktické uchopení této široké tematiky.

Kromě obecného zmapování různorodých forem činností, zahrnujících jak výtvarnou práci s krajinnými náměty, tak práci přímo v prostředí krajiny, se text věnuje také ontogenetickým předpokladům a významu krajinné tematiky jako takové.

Je zřejmé, že krajina jako taková - ať již existující, nebo imaginární - je prostorem o více vrstvách - prostorem mnohotvárným, plynoucím a živelným. Je jevem, který stojí za to zkoumat nejen prostřednictvím exaktních vědních oborů, jako jsou například geologie nebo krajinná ekologie, ale také skrze osobnější přístupy a tvořivé reflexe.

Primárním cílem tohoto příspěvku je vytvoření přehledného didaktického rámce a vymezení pestré škály možností využití krajiny jako námětu či média v praxi předmětu výtvarné výchovy.

Komunikace člověka s krajinou otevírá takřka neutuchající zdroj nových tvůrčích podnětů a estetických i mimoestetických objevů. V prostoru interakce s vrstvami krajiny tak můžeme opakovaně nalézat nové náměty a z nich následně vytvářet smysluplné vzdělávací obsahy pro výuku v interiéru i exteriéru. Důležitost tvořivého zkoumání krajiny se v současné době odvíjí také od dalších výchovně-vzdělávacích cílů, mezi které patří především celková kultivace vztahu člověka a životního prostředí.

Čtěte také: Přírodní umění: Příklady a inspirace

Také oblast současné výtvarné výchovy reflektuje navazování uvědomělého vztahu ke krajině, směřujícího k ochraně přírodního a kulturního dědictví, jako nedílnou součást své obsahové náplně. Do popředí vybraných výtvarných činností se tak logicky dostávají témata ochrany přírody, udržitelného rozvoje, odpovědnosti ke krajině a vědomí ekologických problémů, jejichž příčinu stručně formuloval český filozof Erazim Kohák ve svých Kapitolách z ekologické etiky: „Nekonečný nárok v konečném světě je kořenem ekologické krize“ (2000).

Zmíněné výzvy mají v současné školní praxi již zavedenou metodickou oporu v rámci průřezového tématu environmentální výchovy, jejímž cílem je zprostředkovat žákům povědomí o ekologických tématech a problémech, před kterými lidské společenství aktuálně stojí.

Domníváme se, že jsou to právě výtvarné či obecně tvůrčí činnosti, které mohou být důležitým prostředníkem a oporou pro pochopení toho, co pro jednotlivce krajina znamená a jakým způsobem se k ní zodpovědně vztahovat.

Setkání s krajinnými motivy v praxi výtvarné výchovy samozřejmě není ničím vzácným či neobvyklým. Krajina patří již tradičně k všeobecně a často využívaným obsahům plošných, ale i prostorových výtvarných činností žáků od mateřských škol až po terciární vzdělávací sféru. Ve většině případů se krajina v díle objevuje ve více či méně podružné roli - slouží jako scenérie vybraného děje.

V praxi výtvarné výchovy se však krajina objevuje také jako hlavní či zcela autonomní námět. Připomeňme například často využívané náměty krajin v proměnách ročních dob. Oblíbené motivy pro výtvarná zpracování představují také vybrané krajinné prvky, jako jsou například stromy, cesty nebo architektura. Ty pak ve výtvarných artefaktech figurují povětšinou jako svébytné kompoziční dominanty.

Především v rámci výuky základních uměleckých škol se s krajinou častěji setkáváme jako se samostatným studijním žánrem. Většinou se jedná o kresebné skici či studijní malby realizované pod širým nebem v městském prostředí nebo volné krajině. Za účelem soustředěného výtvarného studia krajiny také řada škol organizuje vícedenní plenérová soustředění.

Dynamické proměny v zobrazování krajiny sledujeme také skrze ontogenetický vývoj jedince. V dílech dětí raného věku bývá krajina rozprostřena, z pohledu dospělého pozorovatele poněkud neuspořádaně, po celém formátu, přičemž je charakterizována především samotnými objekty, které se v ní nachází.

Ornament jako odraz přírody v umění

Zajímavou kapitolou využití přírodních motivů, odkazujících k proměňujícímu se chápání přírody (i umění) je ornamentika. Ornament, pokud ho budeme chápat jako nějaký stylizovaný prvek použitý k výzdobě (z lat. ornare - zdobit, krášlit, zpestřit), patří k nejstarším projevům lidské kultury.

Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody.

Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách.

Celá secesní ornamentika svým způsobem spolupracuje, ba možná i stojí, na této představě. Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy. Na druhé straně či současně - v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

A to ať už je interpretoval Darwin jako vzniklé preferováním určité krásy samečků samičkami v rámci pohlavního výběru, nebo interpretované jako ochranné či naopak výstražné zbarvení (Wallace, Müller, Poulton aj.). Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě.

Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření. Obdobně ostatně v našem prostoru uvažoval jeden z našich nestorů botaniky, Josef Velenovský (ten však připomenut na výstavě není), pro kterého byl ornamentální princip přímo evolučním principem, stejně jako třeba darwinovský přírodní výběr.

Na vyšší umělecké úrovni se takové prolnutí úvah nad ornamentálností organismů v rámci přírodních věd a uměleckořemeslné činnosti objevuje na výstavě zastoupeném Aloisi Studničkovi, řediteli uměleckoprůmyslové školy v Jaroměři. Ten se do hloubky zabýval i teorií vnímání, napsal ale i např. popularizující knížku jako Divy přírody.

Zajímavým motivem, spojeným zdánlivě překvapivě i s ornamentem, bylo též studium pohybu - bylo to ale využití rytmu a opakování ve variacích, tradičně s ornamentem spojených, která vyústilo jak v různé fotografické experimenty, tak v různá díla výtvarného umění i řemesla od Muchových kreseb zachycujících dekorativnost pohybových křivek po výzdobu textilií.

Umělci, stejně jako vědci, tehdy studovali fyziologii vnímání a optické zákonitosti, jak připomíná jedna z částí výstavy. A vůbec se nedá říci, že by nějak pouze následovali zákonitosti formulované vědci (jakkoli třeba Chevreulův zákon simultánního kontrastu inspiroval mnohé z nich, mj. pointilisty).

Další oblastí, kde se prolínalo umění, řemeslo a věda pak neleželo jen v optice a biologii, ale i - jak opět ukazuje jedna část výstavy - ve zkoumání struktur krystalů a vůbec neživé přírody.

Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo - ve zkratce -k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec).

Dům přírody Litovelského Pomoraví

Text je věnován areálu Dům přírody Litovelského Pomoraví v Horce nad Moravou. Interpretuje ho jako sochařský park s díly, která jsou originální, zároveň však zařaditelná do souvislostí dobového umění. Stejně tak ho lze chápat jako areál centra ekologického vzdělávání a návštěvnického střediska přilehlé rezervace, jehož posláním je kultivace především citového vztahu k přírodě. Je tak hybridní formou, která je součástí širšího proudu spojujícího umělecký a environmentální břeh.

V průběhu podzimu roku 2014 byla veřejnosti zpřístupněna krajinná intervence, která nese název Dům přírody Litovelského Pomoraví. Vznikla v dosahu jmenované přírodní rezervace a pozornost poutá především faktem, že je výsledkem spolupráce ekopedagogů a umělců. Při její realizaci se tak setkaly dva obory, které spolu nijak úzce nesouvisí, a především tento u nás méně obvyklý interdisciplinární status je výzvou k interpretaci, o což usiluji i v tomto textu.

Text přibližuje areál Domu přírody a okolnosti jeho vzniku a poté směřuje k jeho analýze a obecnějšímu zhodnocení. Informace o projektu jsem čerpal z písemných a obrazových návrhů umělců a projektové dokumentace, několika publikovaných interview a osobních rozhovorů s hlavními aktéry.

Areál příslušný k Centru ekologických aktivit Sluňákov leží mezi posledními staveními vsi Horka nad Moravou a lemem lužních lesů, který tvoří hranici CHKO Litovelské Pomoraví. Na poli, které si v 90. letech vyhlédli olomoučtí ekopedagogové, byl roku 2007 vybudován architektonicky zajímavý a oceňovaný nízkoenergetický dům, určený k výuce a dalšímu provozu centra.

Příležitost k naplnění tohoto záměru se naskytla díky dotačnímu programu Dům přírody, který byl určen k vybudování sítě návštěvnických center ve významných chráněných krajinných oblastech. Michal Bartoš oslovil Miloše Šejna a Františka Skálu, s kterými se seznámil v rámci pravidelně pořádaných Ekologických dnů v Olomouci, a Miloše Fekara, kterého poznal při stavbě vlastního domu. Těmto tvůrcům představil ideu „galerie v přírodě, komponované krajiny, kde se procházíte a čas od času najdete objekt, který umocní genia loci toho místa“.

Sluneční hora Miloše Šejna

Miloš Šejn původně připravil návrh celého symbolickými odkazy prodchnutého areálu s řadou architektur a hříček. Z nich byl konceptuálně i stavebně nejnáročnější objekt, který byl posléze skutečně realizován a nazván Sluneční hora. Má podobu nasypané mohyly s vnitřní komorou završenou kopulí. Ta je zvenčí přístupná dvěma tunelovými chodbami se zákruty a slepou větví. Uvnitř komory je Pramen počátku - studna s vodou, která je přiváděna a odváděna kanálem.

Rajská zahrada Františka Skály

Realizace Františka Skály se jmenuje Rajská zahrada. Architektura romantického „jižního“ charakteru má půdorys lodi, uzavřený dvůr je ukryt za zdí s výklenky a zákoutími. Oba konce „lodi“ jsou doplněny arkádou a prostor je rozdělen transparentním plotem na dvě části - klidovou, odpočinkovou, meditativní pro návštěvníky, a část, která by podle projektu mohla být obývána drůbeží.

Lesní chrám Miloslava Fekara

Třetí umělec, Miloslav Fekar, je autorem drobnějšího mobiliáře areálu, od můstků po různé herní prvky. Ty jsou zamýšleny nejen jako zpestření, ale také jako prostředek zkušenosti s přírodou. Největší Fekarovou konstrukcí je Lesní chrám. Oválný prostor je překryt trámovými žebry stínícího altánu. Na jeho vrchol stoupá k vyhlídkové plošině dvojramenné schodiště.

Umění v přírodě

Současná evropská tradice estetického a ideového formování přírody sahá zpět do dob ranějšího novověku. Připomeňme si renesanční, barokní, klasicistní a romantické zahrady a krajinné celky akcentované architekturami, sochami, exotickými a nostalgickými hříčkami. Sluňákovský areál je v mnohém připomíná a jeho tvůrci se k této inspiraci také hlásí.

tags: #umělecké #formy #v #přírodě #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce instalací odpadního potrubí
• Elektroodpad
• Průvodce výběrem čističů odpadů
• Rekonstrukce nádraží Opava východ
• Spojení vzdělávání, výzkumu a praxe