Ekologický dluh USA a koncept ekologické stopy

Cílem většiny ekologických hnutí je trvale udržitelný rozvoj - něco, oč bychom měli usilovat, jestliže chceme, aby planeta unesla civilizaci i v budoucnu. Je však těžké přejít od obecných úvah ke konkrétním argumentům. Tvrdí-li někdo, že lidstvo dnes žije neudržitelně, na dluh, a že tím riskuje globální ekologickou katastrofu, měl by to také doložit.

Hypotéza o neudržitelném fungování současné ekonomiky je však testovatelná jen s obtížemi. Stanovení ekologické stopy je vlastně „ekologické účetnictví“, které nepočítá s penězi, nýbrž s „přírodním kapitálem“.

Ten je představován jednak přírodními zdroji, jako je voda či rostlinná hmota, jednak přírodními službami, k nimž patří absorpce odpadů, možnost rekreace apod. Metoda kvantifikuje přírodní kapitál, který lidská populace využívá, a porovnává jej s celkovým kapitálem, jenž je na planetě dostupný. Jestliže mají být údaje vzájemně srovnatelné, je potřeba všechny formy lidské spotřeby (a produkce odpadů) převést na jedno měřítko.

Ekologická stopa je tedy plocha ekologicky produktivní země, jejíž kapacitu využívá zkoumaná jednotka (například jedinec, město, stát či celá lidská populace, nebo konkrétní odvětví průmyslu, zemědělství, obchodu). Pro přiblížení celého konceptu uvádí W. Rees metaforu: Představte si ekonomiku jako velké zvíře, říká.

Verdikt o tom, jestli konkrétní ekonomika funguje v globálním měřítku trvale udržitelně, nebo neudržitelně, vyplývá z porovnání ekologické stopy s plochou produktivní země, která je k dispozici. Vychází se z veškeré dostupné země na planetě, od níž je odvozen spravedlivý podíl pro každého jejího obyvatele (celková plocha dělená počtem lidí).

Čtěte také: Souvislosti ekologického dluhu

Podmínkou udržitelnosti je, aby ekologická stopa pro danou jednotku nepřevýšila dostupnou plochu. Pokud je například ekologická stopa průměrného obyvatele konkrétního státu větší než spravedlivý podíl ekologicky produktivní země na osobu, znamená to, že obyvatelé tohoto státu žijí buďto na úkor jiných lidí na planetě, nebo na úkor příštích generací - a tudíž přispívají k neudržitelnosti v planetárním měřítku.

Jak počítat s využitelností přírody

Praktické provedení analýzy je poměrně komplikované. Především nejsou všechny části země z hlediska lidských potřeb stejně hodnotné. Liší se v tom, jaký přírodní kapitál a v jakém množství mohou za jednotku času poskytnout. Je nutné rozlišit například zastavěnou plochu, pole, pastviny a další typy země, které jsou částečně, ne však libovolně zaměnitelné.

(Nedostatek zemědělské plochy není možné kompenzovat nadbytkem parkovišť či obytných domů.) V analýze je lze pro určité účely sčítat, součet má však omezenou informační hodnotu. Má smysl například tehdy, jestliže chceme porovnat velikost ekologické stopy obyvatel různých měst nebo států, neříká však nic o tom, jaké typy produktivní země tito obyvatelé „okupují“.

Co se týče kvantitativních rozdílů, Wackernagel a Rees zanedbávají odlišnou produktivitu jednotlivých částí země a pro každou kategorii počítají s předem definovanou konstantou. Má-li mít analýza smysl, je důležité, aby se nepočítalo s čistým přírodním kapitálem, který může plocha za rok poskytnout, ale s trvale udržitelným výnosem. Ten představuje množství přírodního kapitálu, jež lze za rok společenstvu odejmout, aniž by to způsobilo jeho degradaci (například množství vytěženého dřeva, které se v daném lese rovná jeho přirozené obnově).

Dosavadní výsledky

V roce 1997 publikovali Wackernagel a kol. analýzu ekologické stopy 52 zemí světa, které představují 80 % světové populace a zároveň 95 % světového domácího produktu. Podle jejich výsledků má největší ekologickou stopu na osobu Island (9,9 ha ekologicky produktivní země), následuje Nový Zéland (9,8 ha), USA (8,4 ha), Austrálie (8,1 ha) a Kanada (7,0 ha).

Čtěte také: Život s úsměvem a ohledem na přírodu

Údaje, které jsou na opačném konci pořadí, se liší o řád: nejmenší ekologická stopa (0,7 ha na jednoho obyvatele) byla zjištěna pro Bangladéš, následují Indie a Pákistán (0,8 ha), Etiopie (1,0 ha) a Čína s Egyptem (1,2 ha). Průměrný obyvatel některé ze zemí na špici pořadí tedy zatěžuje planetu přibližně desetkrát více než obyvatel Bangladéše, Indie či Pákistánu.

Důležitější je ovšem srovnání vypočtených ekologických stop na osobu s dostupnou produktivní zemí na planetě, která teoreticky připadá na jednoho člověka. Toto číslo se z roku na rok mění podle toho, jak roste světová populace a jak postupuje degradace půdy. V roce 1997 Wackernagel a kol. vypočítali, že na jednoho obyvatele planety připadají v průměru 2 ha ekologicky produktivní země, ovšem za předpokladu, že by člověk využíval všechnu zemi na planetě, bez ohledu na ostatní biologické druhy.

Pokud chceme do budoucna na planetě zachovat i druhy, které pro nás nemají přímý význam, musíme spravedlivý podíl 2 ha na osobu zmenšit. Podle stanoviska odborníků ze Světové komise pro životní prostředí a rozvoj je rozumné do budoucna ponechat nevyužitých 12 % plochy, reprezentujících všechny typy ekosystémů.

To sice nezajistí udržení celkové druhové diverzity na současné úrovni, autoři odhadu však vycházeli z předpokladu, že větší procento nelze z politických důvodů prosadit. Ze stejných dat určili Wackernagel a kol. ekologickou stopu průměrného obyvatele planety, která podle jejich výpočtu činí 2,3 ha - tedy o 0,6 ha více, než by odpovídalo spravedlivému podílu dostupné ekologicky produktivní země na osobu.

Na tomto místě není podstatné, jestli je předpoklad spravedlivého dělení produktivní země realistický, či nikoliv. „Přestřelení“ se děje jednak na úkor budoucnosti (zátěž lesů imisemi, degradace půdy, mizení biologických druhů), jednak na úkor zdrojů vzniklých v geologické minulosti (fosilní paliva).

Čtěte také: Eko prací prášky: Jak vybrat ten správný?

Je třeba zdůraznit, že metoda stanovení ekologické stopy je pouze popisná, nikoliv predikční. Říká, že světová ekonomika přetěžuje planetu, ale neříká, jak rychle se nám to může vymstít. Neposkytuje informaci o tom, za jak dlouho budou celkové zásoby přírodního kapitálu přečerpány a kdy může nastat globální kolaps. Je ovšem zřejmé, že jakmile budou vyčerpány nejdůležitější zásoby zdrojů (uhlí, ropa), bude lidstvo stát před nutným úkolem „fungovat udržitelně“.

Lze usilovat o udržitelnost?

Analýza ekologické stopy nemá být jen prostředkem ke strašení lidí, kteří sázejí na myšlenku neomezeného ekonomického růstu, a už vůbec ne výzvou k „návratu na stromy“. Je třeba počítat s tím, že spravedlivý podíl ekologicky produktivní země na osobu se do budoucna bude zmenšovat. Wackernagel a Rees odhadli, že pokud populace poroste stejným tempem a zároveň nepokročí degradace půdy, připadne v roce 2040 na jednoho obyvatele jen 0,9 ha ekologicky produktivní země.

Autoři konceptu ekologické stopy nevolají po hromadném obratu k askezi. Tvrdí, že uvážlivé a rozumné využívání potenciálu planety bez vytváření dalších dluhů do budoucna nemusí být za určitých okolností v rozporu s blahobytem.

Za jedno z nadějných řešení (ne však jediné) považují technologický pokrok, například ohřev vody sluneční energií nebo lepší tepelnou izolaci v obytných domech. Na druhou stranu poukazují na řadu technologických inovací, které čerpání přírodních zdrojů neomezily, ale naopak urychlily.

Moderní zemědělství sice dosahuje vyšších výnosů na jednotku orné půdy než zemědělství tradiční, ale spotřebovává na jednotku vyprodukované plodiny mnohem víc energie, materiálů a vody. Právě ekologická stopa může být dobrým měřítkem toho, jak konkrétní technologie přispívá k udržitelnosti.

Největší slabiny

Samozřejmě ani koncept ekologické stopy není zaručeným receptem na udržitelnou budoucnost. Jeho etický aspekt a předpoklad, že je možné směřovat k ekologické spravedlnosti jako k reálně dosažitelnému cíli, je velmi odvážný.

Z exaktního hlediska vadí snad nejvíce nepřesné odhady produktivity ekosystémů a udržitelného výnosu. Tím, že autoři metody vesměs nadhodnocují produktivitu a ovlivňují analýzu v neprospěch vstupní hypotézy (jíž je neudržitelnost), se sice chovají „férově“, samotná nepřesnost metody se tím ale neřeší.

Existuje dokonce mnoho druhů zátěží životního prostředí, které tato metoda dosud vůbec nedokáže kvantifikovat. Metoda má tedy zatím nedostatky nejen jako nástroj „ekologického plánování“, ale i jako nástroj popisný.

ES vyjadřuje míru souladu mezi dostupnou biologickou kapacitou prostředí a lidskými nároky na tuto biokapacitu. Pokud ES převyšuje dostupnou biokapacitu, nalézá se země v ekologickém dluhu. V případě vyšší biokapacity ve srovnání se stopu má naopak stát ekologický přebytek. Průměrná globální biokapacita je okolo 1,8 gha. Z mezinárodního srovnání vyplývá, že ČR je zemí se 14. nejvyšší ES na světě.

ES ČR dlouhodobě roste, v roce 2007 to bylo 5,85 gha/obyvatele. Dostupná biokapacita je ale pouze 2,67 gha/obyvatele (a dlouhodobě se ještě mírně snižuje), “ekologický dluh” ČR tedy dosahuje - 3,18 gha/obyvatele. Celkový ekologický deficit se tak za posledních 15 let téměř zdvojnásobil.

Na rozdíl od nízkého zájmu o environmentální otázky je ekologická stopa České republiky vysoká. Přesahuje hodnoty okolních států i možnosti našeho území. Na rozdíl od zemí, jakými jsou Německo, USA nebo Velká Británie, zde také existuje relativně málo iniciativ nazývaných “green communities”, tj. společenství, která prosazují a v praxi realizují udržitelné způsoby svého rozvoje.

Summit Země 2012, s názvem Rio+20, má jako hlavní téma zelenou ekonomiku. V návrhu klíčového dokumentu “The Future We Want” je zelená ekonomika považována za prostředek naplnění konceptu udržitelného rozvoje.

Zelená ekonomika se přizpůsobuje environmentálním podmínkám zemí, bere v úvahu omezenou kapacitu přírodních zdrojů a je založena na inovativních ekonomických přístupech směřujících k růstu lidské kvality života při zachování harmonie takové ekonomiky s životním prostředím. Nadcházející Summit deklaruje mj. nutnost změny vzorců spotřeby a výroby.

Konečnou snahou zelené ekonomiky je, aby ekonomika rostla, ale zátěž prostředí se snižovala. Velké společnosti i menší podnikatelské subjekty začínají přehodnocovat svou výrobní politiku - berou v úvahu dopady svého působení na okolní prostředí.

Obecně se tyto společnosti označují jako “green companies” a jsou považovány za významného a neopominutelného spoluhybatele směřování k udržitelnému rozvoji. Kromě firem přistupuje k udržitelnému rozvoji celá společnost. Na vzorcích lidské spotřeby závisí vzorce výroby - spotřeba obyvatel je parametr, který výrazně ovlivňuje chod národní, ale i globální ekonomiky.

Vysoká spotřeba obyvatel sice pozitivně podporuje ekonomiku, nicméně dochází k nadměrnému poškozování prostředí - nadměrné čerpání přírodních zdrojů, poškozování ekosystémů produkcí škodlivých látek (z odpadů, agresivních detergentů, nadužívaných léčiv), ničení přírodních stanovišť. To však vyžaduje investice, které se dotknou firem i celé společnosti.

Investice do moderních technologií i technologických postupů mohou zvýšit náklady na produkci výrobku nebo služby, která se promítne do konečné ceny výrobku pro spotřebitele. Cena může i zůstat stejně vysoká, ale firma kompenzuje svou investici do ochrany životního prostředí jiným způsobem.

Pro plnění cílů udržitelného rozvoje je zásadní změna vnímání společnosti. V nejrozvinutějších zemích, jako jsou Švýcarsko, Rakousko, Holandsko, skandinávské země, Kanada, Německo atd. je sice zájem obyvatel o životní prostředí vysoký a ochota investic do něj tomu odpovídá, nicméně tyto státy stale výrazně překračují možnosti, které Země poskytuje.

V řadě z nich např. patří ekologická stopa - souhrnný ukazatel zátěže planety - ke světově nejvyšším. Je zde však patrný posun ve vnímání životního prostředí lidmi deklarovaný “ochotou platit” za menší zátěž prostředí, ve kterém žijí. Tato ochota k placení ale stále ještě nejde za velmi vysoký životní standard. Investice do životního prostředí se tak na ekologické stopě takových zemí projevují jen málo.

tags: #usa #ekologicky #dluh #definice

Oblíbené příspěvky:

• Významní Přírodovědci z Třebíčska
• Výlet do Pohádkového lesa
• Důležitost vnitřního klimatu
• Odpady Kunratice – reference projektu
• Více o stupni ohrožení