Důležitost Udržitelného Používání Počítačů a Jejich Recyklace

Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně-naučných článků tištěných i elektronických periodik. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum, na kterém si brousí svůj ostrovtip jak žurnalisté, tak i mnozí politici a političtí aspiranti z řad nejrůznějších občanských a jiných sdružení. Charakteristickou nectností většiny publikací na toto téma je vedle pomíjení skutečného stavu věcí i libovolné nakládání s terminologií, které mate čtenáře.

Ekologický a Ekonomický Smysl Recyklace

Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu. Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin. Nutnou podmínkou je dostatečně vysoký rozdíl mezi energetickým vkladem do primární výroby a do recyklace. V tomto ohledu jednoznačně vede hliník následovaný ostatními kovy.

V případě polymerních materiálů jsou předpoklady k úspěšné recyklaci podstatně horší. Energetický vklad do výroby polymerů není výrazně vyšší než energetická náročnost jejich recyklace, a proto musí být případ od případu pečlivě váženo, jakým postupem odpadní plasty zhodnotit, aby výsledek ekonomické a ekologické bilance procesu skončil pozitivně. Naštěstí se všechny polymerní materiály vyznačují vysokým energetickým obsahem daným jejich chemickým složením, a tak vždy zbývá jako poslední možnost jejich zhodnocení energetické. Přes uvedené nepříznivé okolnosti byla do průmyslové praxe úspěšně zavedena řada recyklačních postupů a polymerní materiály jsou recyklovány již desítky let. Málo známá je skutečnost, že průkopníkem recyklace polymerních odpadů byl Henry Ford.

Oblíbeným omylem tradovaným v komunitě „zelených“ aktivistů je, že recyklovat se dá všechno. Realita je však taková, že recyklovat lze jen některé druhy plastového odpadu, pro které jsou splněny základní technické a ekonomické podmínky. Technologický odpad se recykluje ve zpracovatelských závodech již od počátků výroby a zpracování polymerů, tedy již od čtyřicátých let. Technologické odpady jsou buď přidávány přímo k primárnímu materiálu, nebo se z nich vyrábějí stejné výrobky, avšak v nižší kvalitativní třídě. V tomto případě jde vždy o primární recyklaci. Složitější je to již s recyklací průmyslového odpadu, zvláště pokud sestává z více druhů polymerů.

Recyklace Plastového Odpadu

Separace a čištění jednotlivých složek směsného plastového odpadu jsou operace technicky i ekonomicky náročné, a proto se primární recyklace jednotlivých materiálových složek nemusí vždy vyplácet. Jako příklad může sloužit průmyslový odpad z výroby automobilových přístrojových desek, kterým jsou výseky z otvorů pro přístroje a výdechy větrání. Přístrojové desky obvykle sestávají z nosné kostry z polypropylenového kompozitu, na kterou je vypěněna vrstva měkkého polyuretanu, krytá plastovou fólií. Recyklace tohoto průmyslového odpadu je technologicky složitá, a je tedy i na hraně ekonomické smysluplnosti.

Čtěte také: Proč je příroda důležitá?

Uživatelský odpad obyvatelstvo dobrovolně třídí z komunálního odpadu a tvoří ho především použité plastové obaly a plastové výrobky s kratší dobou životnosti. Materiálově sestává ze směsi komoditních plastů (tj. HDPE, LDPE, PP, PET, PS) s převažujícím podílem polyolefinů a malou příměsí konstrukčních plastů (ABS, PA, PBT, PC).

Vzhledem k obrovskému objemu uživatelského plastového odpadu má jeho zhodnocení celospolečenský význam, ale zároveň představuje z hlediska technologie recyklace nejsložitější problém. Prakticky jediným spolehlivým zdrojem informací o objemu produkce plastového odpadu jsou výkazy autorizované společnosti EKO-KOM, a. s. Předpokládejme, že plastový odpad z komunálního sběru tvoří téměř výhradně jednorázové plastové obaly. Zanedbáme tedy ostatní vysloužilé plastové výrobky, kterých je v uživatelském plastovém odpadu odhadem nejvýše několik hmotnostních procent.

Podle výročního shrnutí EKO-KOM bylo na trh v ČR v roce 2018 uvedeno 1 187 087 tun obalů pro jedno použití, z čehož bylo 22 % obalů plastových, tj. 261 159 tun. Ze stejného zdroje vyplývá, že z tohoto množství bylo 67 %, tj. 174 977 tun, recyklováno.

Recyklace PET Lahví

Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky. Pro recyklaci PET lahví existuje řada postupů. Jednou cestou jsou postupy materiálové recyklace opět na materiál pro výrobu nápojových lahví označované jako B2B (bottle-to-bottle). Všechny postupy B2B jsou založeny na důkladném vyčištění suroviny (PET-flakes) a jejím následném zpracování v tavenině tak, aby nedocházelo ke štěpení řetězců PET. Zde je nezbytné zmínit, že PET na výrobu lahví musí mít poměrně vysokou střední molární hmotnost, tedy dlouhé řetězce, aby z něho vůbec šly použitelné lahve vyrobit.

Mechanické vlastnosti PET (platí to i pro všechny ostatní polymery) jsou totiž strmě závislé na molární hmotnosti, a tedy délce řetězců polymeru. PET je silně náchylný k hydrolytickému štěpení řetězců při vysoké teplotě, při níž je v tavenině zpracováván. Všechny procesy B2B využívají technologický krok, kterým je naopak střední molární hmotnost zpracovávaného PET zvýšena na hodnotu vhodnou pro výrobu lahví. Společným problémem všech postupů B2B jsou vysoké nároky na čistotu vstupní suroviny. Přednostně jsou technologiemi B2B zpracovávány čiré bezbarvé lahve.

Čtěte také: Argumenty ohledně klimatických změn

V České republice realizovala v roce 2005 firma Plastic Technologies and Products, s. r. o., v Jílovém u Prahy vlastní modifikovaný postup B2B založený na prodlužování řetězců PET reakcí s vícefunkčními silikony. Na Slovensku v Kolárově je od roku 2004 v provozu závod na B2B recyklaci společnosti Sledge Slovakia.

Velké objemy PET lahví jsou zpracovávány na vlákna. Plně postačující formou suroviny pro tento způsob recyklace je vytříděná a dobře vypraná drť odpadního PET. Roku 1993 zavedla společnost Wellman (Spijk, Nizozemsko) postup zpracování drti odpadního PET na střiž chráněný pod známkou Ecospun. Tímto postupem je možné získat střiž v kvalitě vyhovující i pro textilní zpracování na oděvy. Největší množství odpadního PET se však zpracovává na technické textilie, zvláště pak na ty netkané, a na vláknité výplně nacházející poměrně široké uplatnění jako čalounický materiál. Tyto výrobky se ve velké míře uplatňují ve vnitřní výbavě automobilů.

Recyklace Polyetylenových Fólií

Polyetylenové fólie jsou tříděny podle barvy (bezbarvé a barevné) a přepracovány opět na materiál pro výrobu fólií (primární recyklace). Postup sestává z mletí fólií na nožových mlýnech, praní, sušení a zpracování extruzí na granulát. Extrudery musí být vybaveny filtrací taveniny, kde se zachytí zbytky nežádoucích příměsí.

Zpracování Směsi Plastů

Zpracování zbývající směsi plastů po vytřídění PET lahví a PE fólií je obtížnější. Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu. Termodynamicky podmíněná nemísitelnost naprosté většiny polymerů se projevuje separační tendencí polymerních složek směsi, což vede k hrubé fázové struktuře a nedobré adhezi mezi jednotlivými fázovými útvary. Výsledkem je pak špatná soudržnost materiálu, a tedy i nevyhovující mechanické vlastnosti. Degradativní změny polymerů navíc negativně ovlivňujívlastnosti výsledného recyklátu.

Mechanické a estetické vlastnosti recyklátu směsi plastů významně omezují rozsah jeho aplikací na masivní dílce, které nahrazují dřevo nebo beton a nacházejí uplatnění především v pozemním, dopravním a vodním stavitelství a v zemědělství. V angličtině jsou tyto výrobky označovány jako „plastics lumber“, tedy doslova „plastové řezivo“. Vhodné české pojmenování tohoto druhu výrobků se doposud nenašlo. Aplikační možnosti směsných plastových recyklátů vyplývají z porovnání poměru jejich vlastností a objemové ceny s konkurenčními materiály. U řady aplikací hovoří tento poměr ve prospěch plastových recyklátů.

Čtěte také: Přehled současných klimatických problémů

Hlavní výhodou výrobků z recyklátů je jejich chemická a biologická odolnost, která je nesrovnatelně vyšší než odolnost klasických materiálů. Tím také odpadají jakékoliv nároky na povrchovou ochranu výrobků proti účinkům vody, povětrnosti a půdním mikroorganismům, což eliminuje náklady na údržbu v aplikaci. Nízká povrchová energie materiálu naopak neumožňuje jiný způsob barvení výrobků než ve hmotě a vzhledem k původu a charakteru suroviny jen v barevném sortimentu omezeném na tmavé odstíny.

Je zřejmé, že zlepšení mechanických vlastností recyklátu směsi plastů by podstatně rozšířilo jeho uplatnění i na výrobky s vyššími nároky na kvalitu, a tím i na dosažení vyšší prodejní ceny zpracovaného materiálu. Dobré mechanické vlastnosti směsí nemísitelných polymerů jsou podmíněny vysokou mezifázovou adhezí a co nejmenšími částicemi dispergované fáze. Separační tendence polymerních složek směsi je možné potlačit vytvořením vazeb (fyzikálních nebo chemických) na mezifázovém rozhraní (kompatibilizací). Výsledkem kompatibilizace je stabilizace vzniklé struktury materiálu. Tyto vazby se vytvářejí obvykle přídavkem další složky, tzv. kompatibilizátoru.

V ÚMCH byl vyvinut a v provozním měřítku i otestován kooperativní kompatibilizační systém pro směsi polyolefinů se styrenovými plasty založený na synergické kombinaci styren-butadienového a etylen-propylenového kopolymeru s antidegradanty na bázi derivátů difenylaminu. Tento systém je zvláště účinný ve směsích degradačně poškozených plastů, které jsou jinak obtížně recyklovatelné. Výslednému recyklátu uděluje vysokou pevnost a houževnatost a vysokou termooxidační i fotooxidační odolnost, vyšší, než mají původní materiály.

Fyzikální a Chemická Recyklace

Pro co nejúčinnější využití surovinového a energetického vkladu do panenského polymerního materiálu je předurčena fyzikální recyklace. Obecně je fyzikální (materiálová) recyklace založena na dodání tepelné a mechanické energie a aditiv (stabilizátorů, barviv, případně i plniv), nutných pro přetvoření odpadní suroviny na nový materiál s mechanickými i estetickými vlastnostmi blízkými panenskému polymeru. Může-li recyklát v dané oblasti nahradit v aplikační oblasti hodnotný panenský plast, tedy má-li požadovanou jakost, je ekonomická bilance této recyklace příznivá. Na operace čištění, separace cizích látek a zdrojů kontaminace, mletí a přetavení se spotřebuje přibližně 15 % ekvivalentní energie panenského materiálu. Ekonomický efekt recyklace se však strmě snižuje s omezováním praktického uplatnění recyklátu v důsledku jeho nižší kvality.

Fyzikální recyklace zahrnuje procesy od mletí upotřebených výrobků přes následné tepelně-mechanické zpracování meliva na granulát po další zpracování obvyklými plastikářskými technologiemi. Na znečištění nejsou naopak citlivé chemické procesy recyklace a některé procesy (např. metanolýza PET „PETREC“ fy DuPont) snášejí až 10 % nežádoucích příměsí.

Chemický rozklad polykondenzátů účinkem vybraných nízkomolekulárních látek je souhrnně označován jako chemolýza. Tímto způsobem je možné recyklovat materiály na bázi polyamidů (PA), polyuretanů (PUR) a zvláště pak lineárních polyesterů, např. polyetylentereftalátu (PET) a polybutylentereftalátu (PBT). Podstatou chemolytického rozkladu je obrácení vratné polykondenzační reakce směrem k odbourávání monomerních jednotek z řetězců polymeru. Chemolýzou polykondenzátu je možné získat buď přímo monomerní, nebo oligomerní produkty vhodné (po nezbytném přečištění) k polykondenzaci nového polymeru.

Na chemolytickém procesu je také založeno zužitkování odpadního PET na suroviny pro chemickou výrobu jiných materiálů, např. bis-(hydroxybutyl)tereftalát pro výrobu polybutylentereftalátu (PBT), polyoly pro výrobu polyuretanů, nenasycené polyesterové pryskyřice pro výrobu reaktoplastů a další. Chemolýza je prakticky jediným efektivním způsobem recyklace odpadních PUR, které nelze pro jejich zesítění recyklovat fyzikálně.

Takto získané polyoly lze využít pro přípravu nových PUR výrobků, avšak ne měkké pěny. Patentovány jsou postupy založené na hydrolýze (US 4 025 559, US 4 339 236), aminolýze (EP 1 149 862) či nejčastěji na glykolýze (US 3 983 087, US 4 044 046, US 5 684 054, CZ 301 686). Glykolyzní postupy jsou technologicky nejschůdnější. Hlavní nevýhodou je omezená aplikovatelnost produktů, tj. polyolů, pro jejich vysoké hydroxylové číslo pouze pro přípravu nových tuhých PUR pěn. Tato nevýhoda je částečně eliminována u procesu podle patentu CZ 302 362 založeného na rozkladu PUR tzv. bioreagentem připraveným z rostlinného oleje, nebo postupem tzv. split-phase glykolýzy (US 3 632 530, US 5 691 389).

Obecně lze říci, že co nejde recyklovat fyzikálně, jde recyklovat chemicky. Co nejde recyklovat chemicky, může být zhodnoceno surovinově (např.

Ekonomické a Legislativní Překážky Recyklace

Zásadní překážky pro realizaci recyklace plastových odpadů lze rozdělit na ekonomické a ostatní. Ekonomika recyklačních provozů závisí na tržní ceně finálního produktu. Pokud se výrobní náklady na recyklaci blíží ceně produktu, je ekonomicky odpovědné na recyklaci zapomenout. Taková situace nastala např.

Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Smrtící je pro realizaci nových postupů recyklace plastů kombinace platných zákonných omezení a povinností a pověstného „výkonu“ české státní správy. Splnění všech povinností nezbytných pro povolení výstavby technologické jednotky zabere celá léta a výjimkou není ani desetiletý proces, který nadto často končí zamítnutím. Pracně získaným povolením výstavby a samotnou realizací recyklačního závodu však martyrium podnikatele nekončí.

Recyklační provoz je dále stíhán kontrolami ze strany státní správy, které se zaměřují na dodržování všech možných předpisů stran odpadů, dodržování emisních limitů, hygienických a bezpečnostních předpisů. Zvláště aktivně si pak při likvidaci podniků zaměřených na recyklaci plastů počínají „zelená“ občanská sdružení, která zásobují orgány státní správy hojnými stížnostmi. Žádnou podporu nenachází podnikání v recyklaci ani u místní samosprávy, které je naopak takový závod v katastru obce trnem v oku. Všechna tato tvrzení lze podložit konkrétními případy.

Recyklace Lithium-iontových Baterií

S přechodem na ekologické technologie a obnovitelné zdroje energie poptávka po bateriích rychle roste. To platí zejména pro lithium-iontové (Li-ion) baterie, které pohánějí širokou škálu komponent, včetně chytrých telefonů, elektromobilů a systémů pro skladování energie. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že na každý milion vyrobených elektromobilů připadá 250 000 tun a 500 000 metrů krychlových odpadu z lithium-iontových baterií. Počet použitých baterií bude v nadcházejících desetiletích exponenciálně narůstat.

Li-ion baterie lze recyklovat třemi hlavními způsoby: pyrometalurgií, hydrometalurgií nebo přímou recyklací, přičemž části těchto procesů lze také kombinovat. Ve většině případů tyto techniky vyžadují před recyklací baterie předúpravu, která spočívá ve vybití nebo inaktivaci, demontáži a separaci. Elektrického vybití lze dosáhnout, když lze hospodárně uložit zbytkovou energii li-ionové baterie. V opačném případě je nutná inaktivace ponořením do inertního vodného roztoku, aby se zabránilo hoření. Vybité nebo inaktivované baterie lze ručně rozebrat, aby se zachovaly jejich součásti. Tento proces je však časově náročný a pracovníci jsou při něm vystaveni působení nebezpečných materiálů. Nejjednodušší metodou demontáže je rozdrcení nebo rozdrcení baterií na malé kousky, které se často provádí ve vakuu nebo v inertní atmosféře.

• Pyrometalurgie: Proces vyžaduje vystavení materiálů vysokým teplotám v inertním prostředí, aby se zabránilo jejich hoření. Tento proces je jednoduchý, škálovatelný a účinný pro získávání kobaltu, manganu, mědi, niklu a železa. Vyžaduje však velké množství energie, což má za následek nižší výtěžnost získaného lithia než jiné techniky.
• Hydrometalurgie: Využívá rozpouštění ve vodě k ionizaci aktivních materiálů, přičemž se kovy odstraňují loužením pomocí kyselin, zásad nebo bioorganických materiálů. Tato metoda zajišťuje přesnou výtěžnost, vyšší čistotu produktu a výrazně nižší spotřebu energie než pyrometalurgie. Použití nebezpečných chemikálií však představuje bezpečnostní rizika jak pro personál, tak pro životní prostředí.
• Přímá recyklace: Na rozdíl od tradičních metod, které rozkládají katodový materiál na jednotlivé prvky, se přímá recyklace neboli „recyklace katody na katodu“ zaměřuje na separaci a omlazení použitého materiálu. Tento přístup se používá k obnově kapacity li-ionových baterií. Přímá recyklace vyžaduje méně kroků předúpravy a chemických rozpouštědel ve srovnání s pyrometalurgií a hydrometalurgií. Tato metoda produkuje produkty s vyšší čistotou, čímž snižuje poptávku po vytěžených materiálech a přispívá k udržitelnějšímu oběhovému hospodářství baterií. Významným omezením přímé recyklace je její závislost na jednom typu katody.

Bioloužení je novou metodou recyklace, ale jeho životaschopnost ve velkém měřítku zůstává nejistá. Při tomto procesu se pomocí bakterií získávají specifické bminerály z baterií. Bioloužení se úspěšně používá v těžebním průmyslu a může sloužit jako doplňkový proces k hydrometalurgii a pyrometalurgii.

Robotická demontáž použitých baterií je rychle se rozvíjející technologie se slibným potenciálem. Tato metoda automatizuje proces demontáže baterií, čímž zvyšuje efektivitu a snižuje nebezpečí vystavení člověka toxickým materiálům baterií. Navzdory významnému pokroku se robotická demontáž použitých baterií stále potýká s problémy, které představují rozdíly v konstrukci baterií a nestandardní součásti, jako je flexibilní kabeláž umístěná na různých místech od jedné baterie ke druhé. Pro řešení těchto složitostí jsou nezbytné pokročilé algoritmy schopné adaptivního a inteligentního provozu. Efektivnější techniky demontáže a schopnost zachránit celé součásti snižují potřebu nových materiálů pro výrobu nových baterií.

Přestože jsou tyto procesy recyklace baterií účinné při získávání minerálů z li-ionových baterií, přetrvávají obavy o životní prostředí a bezpečnost. Například chemické procesy používané při hydrometalurgické recyklaci zahrnují použití kyselin, silných rozpouštědel, toxických chemikálií a dalších potenciálně nebezpečných látek. Je třeba s nimi pečlivě zacházet, aby nedošlo k poškození člověka nebo kontaminaci životního prostředí. Některé mechanické a chemické metody recyklace navíc vyžadují vysoké teploty a spotřebu energie.

Většina lithium-iontových baterií je navíc po skončení životnosti klasifikována jako nebezpečný odpad, a to z několika důvodů souvisejících s jejich chemickým složením, možností vzniku požáru a negativním dopadem na životní prostředí. Při demontáži a zpracování baterií je nejdůležitější bezpečnost pracovníků. Vystavení toxickým materiálům a riziko požáru nebo výbuchu vyžadují dodržování přísných bezpečnostních protokolů.

Oběhové Hospodářství Baterií

Dosažení oběhového hospodářství baterií vyžaduje téměř úplné využití aktivních materiálů, plastů a kovových fólií používaných při výrobě baterií. To přesahuje rámec tradiční recyklace a vyžaduje přehodnocení konstrukce, používání a likvidace baterií. Jedním z přístupů jsou aplikace druhé životnosti, kdy jsou použité baterie znovu použity pro méně náročné aplikace, například pro systémy skladování energie z obnovitelných zdrojů.

Zásadní roli při uzavírání smyčky baterií hrají také politika a předpisy. Vlády a regulační orgány musí zavést normy a pobídky, které podpoří správnou likvidaci baterií, recyklaci a využití recyklovaných materiálů v nových bateriích.

Baterie do elektromobilů, převážně li-ionové, lze recyklovat popsanými postupy. Přestože čelí kapacitním problémům, účinnost recyklace baterií pro elektromobily se díky výše zmíněným inovacím rychle zlepšuje. Recyklace baterií ve velkém měřítku se stává stále důležitější oblastí výzkumu kvůli rychle rostoucímu počtu baterií vyžadujících budoucí recyklaci. Tento počet úměrně roste s tím, jak na silnice vyjíždí rekordní počet elektromobilů a jak se rozšiřují systémy skladování energie založené na bateriích.

Závody na recyklaci práškových li-ion baterií získávají cenné materiály z použitých baterií jejich přeměnou na prášek. Tato zařízení se stále častěji používají pro opětovné použití v nových bateriích. Výslednou „černou hmotu“ prášku z rozbitých baterií rozmělňují na jednotlivé složky pro vyšší využití minerálů. Toho se obvykle dosahuje tepelným zpracováním o vysoké intenzitě, například tavením nebo pražením (pyrometalurgie), nebo chemickým loužením (hydrometalurgie). Tepelné zpracování je sice jednodušší, ale ve srovnání s loužením vede k nižší čistotě složek.

Práškové závody na recyklaci li-ion baterií ukazují potenciál pokročilých recyklačních technologií pro uzavření smyčky v dodavatelském řetězci baterií. Černá hmota je prášek používaný při výrobě baterií a je směsí cenných minerálů.

Recyklace baterií má zásadní význam pro udržitelné hospodaření se zdroji ve světě, který je stále více závislý na nefosilních zdrojích energie. Přestože se tento proces a související technologie rychle vyvíjejí, problémy přetrvávají. Díky neustálým inovacím a spolupráci se však odvětví přibližuje k dosažení systémů s uzavřeným cyklem, které maximalizují hodnotu použitých baterií. Mezitím tento přístup minimalizuje dopad výroby nových baterií na životní prostředí.

Tabulka: Přehled Recyklačních Metod Li-ion Baterií

Recyklace baterií má zásadní význam pro obnovu cenných materiálů, snížení dopadu výroby baterií na životní prostředí a zajištění udržitelného nakládání se zdroji. Lithium-iontové baterie se obvykle recyklují kombinací mechanických, pyrometalurgických a hydrometalurgických procesů.

Ano, baterie do elektromobilů lze recyklovat, ale tento proces je složitý a nákladný. S přechodem na ekologické technologie a obnovitelné zdroje energie poptávka po bateriích rychle roste. To platí zejména pro lithium-iontové (Li-ion) baterie, které pohánějí širokou škálu komponent, včetně chytrých telefonů, elektromobilů a systémů pro skladování energie. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že na každý milion vyrobených elektromobilů připadá 250 000 tun a 500 000 metrů krychlových odpadu z lithium-iontových baterií. Počet použitých baterií bude v nadcházejících desetiletích exponenciálně narůstat.

tags: #uvaha #pouzivani #pocitacu #a #jejich #recyklace

Oblíbené příspěvky:

• Ohrožení ve městech: Analýza příčin
• Alternativní zdroje energie na VŠB-TUO
• Výlety do přírody Posázaví
• Uhlíková stopa Babiše
• Snižování emisí autobusů