Územní ochrana přírody a krajiny v České republice

30.03.2026

Ochrana jednotlivých druhů rostlin a živočichů, ve slangu legislativy „druhová ochrana“, nemá v dlouhé historii české ochrany přírody zdaleka tak slavnou minulost, jako ochrana územní.

Přestože se někteří osvícení majitelé velkých panství snažili už ve století osmnáctém, na poslední chvíli, zabránit vyhubení medvědů či rysů, prakticky nikdy se to nepodařilo, protože nešlo o plošná opatření.

Současná legislativa ochrany druhů rostlin a živočichů je zakotvena v části páté (§46-57) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění.

Tato část zákona definuje tři kategorie ochrany (kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené druhy) a podmínky jejich ochrany. Seznamy konkrétních druhů a jejich zařazení do kategorií jsou uvedeny v přílohách vyhlášky č.

První seznamy „užitečných“ druhů na našem území vznikaly ve druhé polovině 19. století. Takové pojetí souviselo především s pohledem člověka - hospodáře, který si uvědomil přímé pozitivní vlivy (dnes bychom možná řekli „ekologické služby“) některých živočišných druhů na zemědělství a lesnictví.

Čtěte také: Územní plánování a ÚSES

V době svého vzniku mělo takové rozdělení i pozitivní ochranářské dopady (například zákaz tzv. „čižby“, tedy chytání pěvců a jejich prodej na trzích pro krátkodobé chovy), ale současně probíhal lov „škodlivých“ živočichů, včetně vyplácení odměn za takovou činnost.

Přes několik desetiletí rozvoje moderních přístupů k ochraně přírody přežívá v některých skupinách veřejnosti tradiční rozdělení živočichů na „škodlivé“ a „užitečné“.

Když tedy pomineme stálou potřebu výchovy a vzdělávání, může se dnešní praxe ochrany druhů jevit jako nejjednodušší součást široké problematiky ochrany přírody.

Zdá se tedy, že na této tématice není co nového objevovat nebo měnit.

Nelze zpochybnit, že druh, ohrožený (lidským vlivem) nebo vzácný (například výjimečnými požadavky na prostředí či omezeným areálem rozšíření), je prostě nezbytné chránit především v místě, kde se vyskytuje a pokud možno eliminovat všechny negativní vlivy, které by mohly ovlivnit rozlohu a charakter jeho biotopu a snížit početnost jeho populace.

Čtěte také: Definice a význam ÚSES v ČR

U druhů, jejichž úbytek byl způsoben působením člověka, je legitimní i snaha populace posílit, minimálně na geneticky trvale udržitelnou početnost.

Nikoho asi nenapadne snažit se rozšířit endemický druh do nějakých dalších území a veškerou snahu nasměrujeme na ochranu jedinečného biotopu, kde se takový druh nachází.

Přitom už ale několik desítek let ochotně akceptujeme tzv. „záchranné transfery“ s cílem vymístit chráněné druhy z místa, ve kterém má probíhat stavba.

Předcházejí tomu často velmi podrobné a drahé průzkumy, které přesně stanoví, jaké druhy a kolik jedinců těchto druhů bude přeneseno na jiné místo a často je vyžadováno, aby byli důsledně přeneseni úplně všichni jedinci.

Ovšem na monitoring na náhradních stanovištích už peníze nebývají a mnohdy k tomu chybí i odvaha, protože by se mohlo ukázat, že transfer stejně nepřinesl žádoucí efekt.

Čtěte také: Udržitelnost krajiny skrze ÚSES

Za všechny uvedu jeden z příkladů, který tuto skutečnost odhaluje v celé nahotě.

Ze dna budované soustavy nádrží Nové Mlýny byly přeneseny desítky tisíc jedinců bledule letní, sněženky podsněžníku a ladoněk.

Kolik jich dnes najdeme na náhradních lokalitách?

Věc je přitom velice jednoduchá.

Rostliny a živočichové rostou a žijí tam, kde mají vhodné podmínky. Kde je nemají, tam nejsou nebo živoří.

Pokud je přeneseme na lokalitu, kde již rostou a žijí, populace pravděpodobně dosáhnou vždycky jen takové početnosti, jaká odpovídá kapacitě prostředí.

Jinak řečeno, za několik let po transferu bude početnost populace stejná, jaká byla před jeho zahájením.

Jediná šance, jak úspěšně přenést rostliny nebo živočichy na náhradní stanoviště, je vytvoření náhradního biotopu na místě zcela novém (tedy dosud ochranářsky nevýznamném) nebo v minulosti degradovaném.

Ovšem, přiznejme si, pro kolik druhů zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů skutečně dokážeme vytvořit dlouhodobě vyhovující podmínky a případně je zde vhodným managementem dlouhodobě udržet?

Možná pro několik desítek, při čemž asi bezkonkurenčně vedou obojživelníci a plazi.

Naopak donkichotským příkladem může být snaha o repatriaci matizny bahenní na Černovírském slatiništi u Olomouce.

I přes vynaložené lidské úsilí a finanční prostředky se doposud nepodařilo obnovit životaschopnou, samovolně se rozmnožující populaci.

Po roce 1992, kdy u nás začala platit nová legislativa (zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jeho prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb.), jsme (někteří) propadli nadšení, že jsme problém druhové ochrany vyřešili.

Zákon z roku 1992 vedle sebe postavil klasický pohled, že ohrožený druh musíme chránit (každého jedince a ve všech jeho vývojových stádiích), a poněkud modernější širší náhled, že nelze záměrně poškozovat biotopy výskytu zvláště chráněných druhů.

Tyto dvě výsady ovšem platí pouze pro tři skupiny zvláště chráněných „vyvolených“ druhů, vyjmenovaných ve vyhlášce.

Zvláště chráněné druhy (zvláště ty přizpůsobivé) se často stávají náhradním argumentem vyjádření kompetentního orgánu ochrany přírody (dále jen OOP) tam, kde by měly být argumentem jiné části zákona (funkce ekosystémů, významný krajinný prvek, obecná ochrana přírody).

Zmíněná „nedotknutelnost“ se vztahuje i na populace zvláště chráněných druhů, které by biolog, mající ponětí o rozšíření daného taxonu, jen těžko označil za přirozené.

Takové populace nezřídka vznikly úmyslným šířením za účelem estetického okrašlování či snahy o laickou „pomoc“ danému taxonu.

Děje se tak anonymně, bez povolení OOP, ale prokázat uměle vzniklou populaci je obtížné.

Pomůckou by mohly být databáze rozšíření zvláště chráněných druhů, které jsou ovšem často neúplné, přístupné omezeně a paradoxně nejvěrohodnější data v nich představují odborníkem revidované herbářové položky.

Tedy materiál, který je jedním z nejožehavějších témat v druhové ochraně rostlin, OOP ad libitum tolerovaný, ale většinou pořízený bez patřičných povolení.

Stejná situace panuje i u entomologických sbírek - amatérských i profesionálních.

V ČR máme početnou základnu entomologů a díky několika generacím jsme ve faunistických datech z našeho území na světové špičce.

Většina sběrů ale proběhla a stále probíhá bez povolení na odchyt a sběr ZCHD, zároveň také bez povolení sběru v zvláště chráněných územích. Při tom by bez těchto sběrů bylo těžké posoudit, jaké mají být nastaveny konkrétní ochranářské priority.

Diskutabilní kapitolu z praxe představuje využívání Červených seznamů ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů např. pro hodnocení podle § 67 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

V dnešní překotné době se rychlost jejich vydávání značně zvýšila a podle přijímaného mezinárodního úzu tomu tak bude i nadále.

Na příkladu těch botanických: od roku 2001 do roku 2017 byly vydány tři celostátní Červené seznamy (dvakrát jako dílo AOPK, jednou jako odborný článek v časopise Preslia) a nejméně dva regionální - pro Moravskoslezský kraj (Moravskoslezská pobočka České botanické společnosti), jižní část Čech (Jihočeská pobočka České botanické společnosti).

Přestože v době vydání Červené seznamy prezentují ucelenější a také aktuálnější pohled na stav ohrožení druhů daného území, jejich status není v zákoně o ochraně přírody nijak ošetřen.

Představují pouhý výčet druhů, na něž by měl být brán zřetel, nehledě na jejich (ne)zařazení do seznamu zvláště chráněných druhů.

Již ale nevíme, kdo zřetel brát má - biolog zpracovávající průzkum v terénu, investor nebo úředník, který hodnotí výsledek takového průzkumu?

Který z Červených seznamů má větší váhu?

Celostátní, krypticky sestavovaný jednotkami lidí, nebo regionální, který je podložen činností celé pobočky České botanické společnosti s rozsáhlou a přístupnou databází floristických nálezů?

A který použít?

Ten aktuální se zcela novou metodikou dle kritérií IUCN nebo ten předešlý, na který si uživatelé dokázali postupem let „zvyknout“?

Výsledkem bývají průzkumy plné zkratek složených z písmen, číslic a symbolů, jejichž význam je v důsledku nulový.

V době schválení zákona č. 114/1992 Sb. jsme, poněkud naivně, předpokládali pozitivní vývoj struktury krajiny.

tags: #územní #ochrana #přírody #a #krajiny #v