Singapur: Město čistoty a přísných pravidel

Singapur proslul důrazem na čistotu a nulovou tolerancí k sebemenším přestupkům. Proslulá čistota a pořádek jsou udržovány díky prosazování přísných zákonů, a také důrazem na veřejnou morálku. Usilování o čistotu města je v Singapuru prosazováno silnými zákony a jejich přísným prosazováním. Doprovází je intenzivní vysvětlovací kampaň, díky které přijali obyvatelé tyto cíle za své.

Cestovatelé informují, že porušíte-li pravidla, může se stát, že vás někdo z okolojdoucích nahlásí pořádkovým orgánům. Je to dáno asijskou mentalitou, jež klade na první místo vždy zájem celku oproti zájmu jednotlivce. Některé singapurské postupy by asi v české kotlině neprošly. Promyšlenou snahou o čistotu v ulicích a ochranu prostředí před znečištěním bychom se však mohli inspirovat.

Zákazy a pokuty

Více než dvacet let je v Singapuru zakázán dovoz žvýkaček a jejich prodej je nelegální. Podle znalců bylo prvním impulsem, že lidé lepili vysloužilé žvýkačky po výtazích nebo u dveří do metra, až v několika případech přestala fungovat čidla. Také čistota ulic a veřejných prostor se zde bere velmi vážně a zašlapaná kolečka po vyplivnutých žvýkačkách hyzdila veřejná místa. Dnes tedy nesmíte žvýkačky vlastnit, dovážet nebo nabízet. Pokud vám je najdou při příjezdu v zavazadle, můžete mít problém.

Samotné žvýkání vysloveně zakázáno není, ale vzhledem k sankcím si ho lidé asi radši odpustí: za odhození žvýkačky hrozí pokuta až 1000 singapurských dolarů (SGD), tj. Za krmení holubů je pokuta 500 SGD tj. zhruba 8000 korun a jelikož je lidé v obavě ze sankcí nekrmí, moc jich ve městě nevidíte. Stejnou pokutu dostanete za konzumaci jídla ve veřejné dopravě, zde vedle snahy o čistotu působí i místní zvyky. Podobně jako v Japonsku se v Singapuru jedení jídla na ulici považuje za velkou neslušnost. Za vytvoření graffiti to bude buď pokuta nebo výprask rákoskou.

Přes silnici se chodí pouze na zelenou, a to i když vůbec nic nejede. Odpady patří výhradně do koše, ovšem košů je v ulicích málo. Lidé své odpady odnášejí s sebou domů, kde se jich teprve zbaví. Za odhození obalu od bonbónu dostanete pokutu 300 SGD, pokud se prohřešek opakuje, čeká vás soud a povinný úklid města. Za drogy je trest smrti.

Čtěte také: Asie a změna klimatu

Boj proti kouření

Nedopalky jsou považovány za nežádoucí odpad, který může znečistit životní prostředí nebo způsobit požár, což je vzhledem k množství výškových budov v Singapuru silné téma. Po městě jsou rozmístěny stovky bezpečnostních kamer. Od roku 2019 používá Národní agentura pro životní prostředí (NEA) k odhalování kouření na vybraných zakázaných místech také termokamery, které dokáží detekovat předměty vyzařující vysoké teplo a pořizují snímky přestupků spojených s kouřením.

Poněkud kuriózní je případ z roku 2015, kdy bezpečnostní kamera zachytila muže, odhazujícího nedopalky z okna výškové budovy. Za čtyři dny vyhodil 33 cigaretových nedopalků a za každý z nich dostal pokutu 600 SGD - celková částka tak přesáhla tři sta tisíc korun. Vedení města (Singapur je městským státem) směřuje k Singapuru bez nedopalků v ulicích a bez cigaret ve veřejném prostoru.

Už v roce 1970 bylo zakázáno kouření v autobusech, kinech, divadlech a místech, kde se pohybuje hodně lidí. Pak následoval zákaz kouření ve veřejné dopravě, kavárnách, hospodách a barech. Zpočátku bylo povoleno zřizovat místa pro kuřáky, ale nyní už to možné není. Zákaz kouření se stále rozšiřuje a nyní zahrnuje prakticky veškeré prostory, kam vstupuje veřejnost, včetně společných prostor obytných bloků nebo veřejně přístupných parků. V roce 2018 byl dokonce navržen zákaz kouření v soukromých obydlích, zejména kvůli stížnostem na dým valící se od sousedů.

Od začátku roku 2019 pak bylo zakázáno kouření i na slavné Orchard Road, dvoukilometrové centrální ulici Singapuru, plné obchodů, restaurací a zábavy. Pokuty za nedodržení zákaz jsou mimořádné: kuřák až 1000 SGD (16 500 korun), provozovatelé pak 200 SGD za první přestupek a 500 SGD za každý další. Provozovatel je při tom zodpovědný za kuřáka, který by si zapálil mimo malé vyhrazené prostory.

Kromě zákazů prosadila vláda zákaz reklam a vysoké daně na cigarety. Běží řada kampaní a vzdělávacích programů, které zvyšují povědomí o nebezpečí kouření a odhazování nedopalků. Proběhl také pokus o zavedení doživotního zákazu prodeje tabáku určitým věkovým skupinám s cílem vytvořit nekuřáckou generaci.

Čtěte také: Pozorování divoké zvěře

Restrikce se projevují ve statistikách. V roce 2017 uváděly statistiky, že v Singapuru kouří denně 12 % dospělých obyvatel, což oproti roku 1992 představuje pokles o víc než 18 %.

Vandalismus a trest rákoskou

Singapur - K devíti měsícům vězení a třem ranám rákoskou odsoudil soud v Singapuru dva německé turisty, kteří se přiznali, že počmárali vagon tamního metra. Nepomohlo jim doznání ani slova lítosti - byli obviněni z vandalismu a neoprávněného vniknutí. Asijský městský stát ale vandalismus tvrdě potírá.

Singapurské úřady hájí rozhodnutí místního soudu, který za posprejování vlaku metra odsoudil dva mladé německé turisty k devíti měsícům vězení a třem ranám rákoskou. Reagovaly tak na kritiku americké skupiny na ochranu lidských práv Human Rights Watch (HRW), podle níž se tento trest rovná "mučení". Singapur ale uvedl, že rozhodnutí soudu dokazuje jen to, že tato jihoasijská země měří všem stejně. „Singapurské zákony proti vandalismu jsou dobře známé. Výprask je předepsaný trest za vandalismus a zákon platí pro kohokoli, kdo se rozhodne ho dopustit,“ řekla AFP mluvčí úřadu vrchního státního žalobce.„Výprask není mučení. Provádíme ho za přísných podmínek a pod dohledem lékaře,“ dodala.

Když teenageři sprejují po zdech, vagonech a vozech veřejné dopravy, hrozí jim v Česku za takové vandalství i roční vězení. V Singapuru ale může podobný přečin vynést provinilci drakonický trest. Poprvé se o přísném postihu vandalismu v zemi svět dozvěděl v roce 1994, kdy Singapur potrestal za poškození aut a veřejného majetku Američana Michaela Faye.

Případ Michaela Faye

Před 30 lety o tom veřejným výpraskem poučili 18letého středoškoláka z Ohia Michaela P. Faye. „Ohnuli mě přes kozlík, takže mi hýždě trčely vzhůru, ruce i nohy mi připoutali ke konstrukci. Byl jsem nahý, kromě ochranné gumové podložky přes záda. Kromě muže s rákoskou byl přítomen lékař a vězeňští úředníci. Muž s rákoskou ostře postoupil o tři kroky dopředu, aby působil nadřazeně. Pak začali: Jedna, slyšíte je křičet opravdu nahlas. Rozsudek zněl na šest ran, nakonec dostal čtyři. Po čtvrtém úderu byl odpoután a odveden do cely. Bití podle něj trvalo asi minutu. Na hýždích mu zanechalo několik krvavých pruhů, které intenzivně bolely asi pět dní, pak začaly svědit, jak se hojily. Stopy po nich byly viditelné ještě po sedmi dnech. „Prvních pár dnů po výprasku se mi opravdu těžce sedělo,“ vzpomínal Fay.

Čtěte také: Rozdíly v asijském klimatu

Michael Peter Fay se narodil 30. května 1975 v St. Louis v americkém státě Missouri, ale od roku 1992 žil a studoval v Singapuru, kam se po rozvodu odstěhovala jeho matka. „Začátkem října 1993 ho singapurská policie zatkla a obvinila z držení kradených věcí včetně singapurských státních vlajek, dopravních značek a různých vývěsních štítů. Později téhož měsíce byl obviněn i z vandalismu spočívajícím v tom, že měl posprejovat několik aut a házet na ně vejce. Dlužno dodat, že nic z toho, co mu policie přičítala, nepáchal Michael sám.

Mladík se 28. února 1994 u prvoinstančního soudu přiznal k držení kradeného majetku, k posprejování dvou aut a ke dvěma dalším případům škody menšího rozsahu. Fay skončil po rozsudku s depresí v nemocnici a jeho právníci se proti rozsudku odvolali. Fay, který je teď ve vězení, zatímco jeho právníci sepisují žádost o milost, uvedl, že přiznání podepsal až poté, co dostal od policistů facku a ránu pěstí. Devět dnů ho drželi ve vazbě bez toho, že by ho nechali vyspat, a prakticky mu znemožnili kontakt s rodiči i s ambasádou.

Rozsudek nad sotva plnoletým Američanem spolu s jeho svědectvím o mučení okamžitě spustil lavinu mezinárodních protestů. Tehdejší americký velvyslanec v Singapuru Ralph Boyce učinil první prohlášení k rozsudku hned v den jeho vyhlášení a označil ho za příliš přísný. Proti rozsudku vystoupil osobně i tehdejší prezident USA Bill Clinton. Několik amerických a singapurských psychiatrů sepsalo petici, v níž proti mladíkovu bičování ostře protestovali.

Nic z toho však nezviklalo singapurskou vládu, která rozsudek potvrdila. Nepřesvědčila ji ani žádost o milost, kterou podepsaly více než dvě desítky amerických senátorů. Výprask v podobě čtyř ran rákoskou se tak nakonec přece jenom uskutečnil.

Život v Singapuru

Singapur je ostrov, a pokud náhodou nejedete po některém ze dvou dálničních mostů směrem z Malajsie, začíná cesta do tohoto asijského ráje na letišti. Už vstup do jeho haly dává leccos tušit. Uprostřed je orchidejová zahrada s jezírkem, o kus dál les pultíků s počítači a internetem zadarmo. Návštěvník ze středu Evropy si rychle ověří, že ani v Singapuru není počítač vševědoucí, a dopřává si druhé kolo, byť jen do chvíle, kdy se střetne se zrakem opodál stojícího domorodce, který jako by dával najevo, že tohle se tady prostě nedělá. Naštěstí vzájemný úsměv první náznak civilizačního střetu rychle vyžehlí.

Na singapurské letištní hranici se stejně jako v Londýně či New Yorku stále víc bojí teroristů, od kulatého slovanského obličeje tady ale evidentně nikdo nic zlého nečeká, odbavení tedy probíhá okamžitě. Hned po něm se do návštěvníka opře vlhko a příjemných pětadvacet stupňů Celsia (to se přes rok moc nemění). U některého z řady kiosků s mapami a propagačními letáky každé singapurské čtvrti stačí naplnit si kapsy, opětovat široký úsměv a vykročit na nedaleké metro, první z divů singapurského ráje.

Dává totiž odpověď na otázku, jak přežít v ostrovním městě, které nemá žádný obchvat, a podle evropských měřítek tu přitom každý disponuje dostatkem peněz na vlastní auto. Ostrov má nějakých čtyřicet kilometrů na délku a dvacet na šířku a celý je prošpikovaný supermoderní, levnou rychlodráhou, v centru podzemní, mimo centrum nadzemní. Lístek stojí zhruba stejně jako v Praze a tam, kde náhodou není v dohledu zastávka metra, jezdí městský autobus. Navíc auto je tu čestně povýšené na luxus, za který se draze platí. Už od devadesátých let tu funguje systém mýtného, navíc kvůli speciální dani stojí pořízení auta dvakrát víc než v Evropě a kupující musí přesvědčit úřady, že má kde zaparkovat, jinak mu vůz nedovolí koupit.

Kdo se přijel do Singapuru divit (a tomu se úplně neubrání nikdo), může začít už ve zmíněném metru. Svojí dokonalou čistotou budí dojem, jako by ho teprve před hodinou uvedli do provozu. Království skla a kovu září novotou, všude kolem visí plány podzemí i všeho nad ním, vysvětlující nápisy, displeje, obrazovky, z nichž se cestující dozví, za kolik minut dojede do jakékoliv další stanice, ale také to, že pokud uvidí něco podezřelého, má volat na číslo 99 nebo se hlásit u dozorce stanice.

Na chvíli pak znervózní při zjištění, že pokud náhodou zavadí o knoflík na zastavení jezdících schodů, zaplatí pokutu v hodnotě čtyř průměrných českých platů anebo dostane rákoskou výprask a možná obojí. Do údivu pak znova upadá u stěny s automaty na lístky, do kterých se musí hodit víc peněz a které po odjetí jízdy cestujícího odmění vrácením části jízdného. Uklidnění přichází až uvnitř vozu. Po běžné asijské zvědavosti z pohledu na bílého muže není v Singapuru ani památky. Cestující mají iPody na uších a koukají do prázdna nebo na displeje mobilů, ti malí ve svých ručkách drtí elektronické kapesní hry. Bizarní dojem z ostrovního města stvrzuje poznání vyčtené z bedekru už před cestou: tahle pestrá směs Číňanů, Malajců a Indů tady v zapadákově na konci světa mezi sebou skutečně mluví anglicky.

Vstup na území supermoderního státu, kde má žít podle tabulek na jednom kilometru čtverečním přes šest tisíc obyvatel (skoro třikrát víc než v Praze), není tak drtivý, jak by možná člověk čekal. Auta jezdí i po širokých silnicích krokem a chodníky od nich oddělují hradby tropické zeleně, takže chodit po ulici je na rozdíl od jiných asijských velkoměst radostí. Město je poseté mrakodrapy, ale také řadami patrových koloniálních domů s čerstvě omítnutými fasádami. Celodenní ruch je i kolem nově otevřené Národní knihovny v samotném centru. Lidi proudí nahoru do čítáren, divadel a desítek výstavních sálů. Zrovna začíná pršet, a tak u vchodu půjčují igelitové obaly na promáčené deštníky, aby si je lidi mohli vzít nahoru. Díky celoročnímu teplu se v přízemí přímo na dvoře prodávají knížky, pije kafe a pojídají vysoké dorty.

Okolní ulice jsou vystavěné z prosklených stěn moderních domů nebo patrových koloniálních domků, hned za nimi v druhé řadě už se ale tyčí monstra ze skla a betonu. Na mnoha místech se domy rozestupují a střídají je palmové háje v noci osvětlené reflektory stejně jako v Praze kostely. Pouliční kavárny jsou obestavěné květináči se zelení, nad nimi se vrtí větráky, u těch luxusních horký vzduch rozhání pouliční klimatizace. Západní fast foody střídají indické jídelny a čínské vývařovny, podobně jako kostely střídají mešity nebo buddhistické a hinduistické temply. Blíž k pobřeží shonu ubývá, silnice se rozšiřují, mrakodrapy rostou a plochu mezi nimi protínají kanály spojené s mořem, po kterých se šinou nízké čluny.

Historie a vývoj

Malý ostrůvek vklíněný mezi Malajsii a Indonésii, osídlený převážně Číňany a indickými Tamil, hledal svoji cestu desítky let. V padesátých letech se zbavil britské koloniální uzdy, zkusil federaci s Malajsií a pak se vydal na cestu samostatného městského státu. U zrodu toho stál čínský politik Lee Kuan Yew, který si vytkl velký cíl: vyrovnat se svým bývalým kolonizátorům. Za tím účelem narýsoval bizarní cestu k modernizaci.

Zavedl angličtinu jako úřední jazyk, začal tvrdě trestat nešvary jako nepořádek a vandalství, nekompromisně trval na dodržování zákonů a začal říkat a prosazovat to, že chudí lidé nemohou mít volební právo, protože jsou nevzdělaní a neumí se zodpovědně rozhodnout. Zároveň ale začal dělat všechno pro to, aby chudých žilo v Singapuru co nejméně. Prosadil maximálně příznivé podmínky podnikání a zemi otevřel zahraničním investorům. Obklopen východoasijskými diktaturami začal udržovat výborné vztahy s Amerikou, Austrálií a Británií a dnes „jeho“ ostrov pravidelně zaujímá některé z čelních míst v žebříčcích zemí, v nichž se nejsnáze žije.

Chudí jsou tedy dávno minulostí, skutečně svobodného volebního práva se ale dodnes nedočkali. Ekonomický premiant zamrzl na pozici autokratického státu nesvobodných občanů, byť nutno dodat, že tahle nesvoboda vypadá výrazně jinak, než na jakou jsme byli zvyklí v komunistickém Československu.

tags: #trest #rakoskou #za #odpadky #Asie

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelné nákupní tašky
• Vlečka na odpad Kyjov
• Přeprava stavebních odpadů v ČR
• Turecké hotely v přírodě: Recenze
• Příroda v grafickém umění