Vegetační pásy podle klimatických pásů: Charakteristika

Klima ovlivňuje dominantní složku rostlin, které představují většinu biomasy, živé organické hmoty ekosystému, tj. formu, lze hovořit i o formaci, popř. rostlinné formaci. Dochází plynule i ke změnám typické vegetace na daném území.

Základními klimatickými prvky jsou průměrná teplota a úhrn srážek. Graf s těmito hodnotami nazýváme klimadiagram.

Faktory ovlivňující podnebí a vegetaci

Podnebí ovlivňuje zeměpisná šířka, nadmořská výška a vzdálenost od moře. Rozlišujeme základní klimatické pásy (polární, subpolární, severní mírný, mírný, subtropický vlhký, subtropický suchý, tropický).

• Zeměpisná šířka: Jejími důsledky jsou pak zejména šířková pásmovitost.
• Vzdálenost od moře: Tlumí teplotní výkyvy. Oblasti s oceanickým klimatem mají teplejší zimy, chladnější léta a větší množství srážek.
• Nadmořská výška: Mají biomy podmíněné nadmořskou výškou - orobiomy. V našich podmínkách může jako typický příklad sloužit horská a boreální smrčina, nebo tundra a alpinské hole.

Rovněž se mění i suma teplot v průběhu vegetačního období v různých zemských šířkách. V důsledku toho mají rostliny ze severních a jižních oblastí jiné požadavky na sumu teplot nutnou pro začátek rašení, rozvíjení listů a pod.

Holocén a vývoj vegetace

Holocén (8 300 před naším letopočtem po současnost) je obdoba doby meziledové (interglaciál). Dělí se na 7 různých období podle klimatických výkyvů.

Čtěte také: Oddělení vegetační ekologie

Preboreál (8 300 - 6 800 př. n. l.)

Preboreál je první postglaciální období a v časové chronologii zaujímá období od 8 300 do 6 800 BC (let před naším letopočtem). Vzhledem k předchozímu mladšímu dryasu nastalo oteplení a mírné zvlhčení s průměrnými teplotami až o 5 °C nižšími než dnes. Klima bylo ještě kontinentální. Začaly tát horské i kontinentální ledovce, čímž se uvolnilo značné množství vody. Pro vegetaci, hlavně dřeviny, to znamenalo podstatnou změnu podmínek ve smyslu jejich zlepšení.

Dochází k silnému rozvoji nelesních vegetačních pásů a z refugií se šíří z nížin do vyšších poloh vegetační pás Pulsatilla spolu s Pinus sylvestris a prvky vegetačního pásu Larix-Pinus cembra včetně Pinus mugo. Lesy měly charakter dnešní borobřezové tajgy, byly složeny z Pinus sylvestris, Betula pubescens, Betula alba, Populus tremula, Juniperus, Salix, Sorbus. Ještě značný výskyt měla Betula nana, Vacciniaceae a Ericaceae.

V karpatské oblasti se začaly šířit porosty Larix a Pinus cembra, ale byly zastaveny šířícím se smrkem z předpokládaných glaciálních refugií. Vedle klimatických podmínek se jako diferenciační činitelé vegetace uplatňovala různá geologická podloží ještě v podmínkách nevytvořených půd. Na konci tohoto období se už zcela ojediněle objevují Corylus, dále Quercus a Ulmus.

Boreál (6 800 - 5 500 př. n. l.)

Boreál zaujímá období od 6 800 roků do 5 500 roků BC. Došlo k dalšímu oteplení klimatu. Názory na výši vodních srážek jsou dosud nejednotné, ale léta jsou suchá a podnebí má kontinentální ráz. Průměrné roční teploty jsou až o 2 až 3 °C vyšší než dnes. V nížinách na spraších si upevnila svoje postavení step. Dřeviny posunuly hranici svého vertikálního rozšíření do hor.

Do borových lesů se šířila Corylus jako předvoj lesního vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Líska je charakteristickou dřevinou boreálu a v horách pronikla daleko za svoji dnešní hranici. V tomto období začíná být více zastoupen smrk z vegetačního pásu Picea. Smrk se k nám začal šířit ze svých refugií z oblasti Vysokých Tater a z východních předhoří Alp.

Čtěte také: Co jsou Přírodě Podobné Vegetační Prvky?

Od jihu k nám pronikal stále více vegetační pás Quercus-Tilia-Acer se svými prvky Quercus, Ulmus a později Tilia. Lesy tohoto typu dosahovaly do 300 - 400 m n. m. Rovněž se k nám šířila na vlhké ekotopy Alnus. Smíšené listnaté porosty však neměly ještě větší rozšíření.

K původním dřevinám (Pinus sylvestris, stromová Betula a Alnus) přistoupily druhy klimaticky náročnější jako Quercus, Ulmus, Tilia, Acer, v určitých oblastech hlavně Corylus. Otevřené formace tundry, lesotundry a chladné stepi ustupovaly, avšak mnohé elementy přežívaly na extrémních stanovištích jako byly rašeliniště, písečné přesypy, skalní biotopy, stanoviště po polomech apod. Krajina byla lesnatá, mnohde stále dominoval Pinus a hojná byla i Betula. Expanze dřevin klimaticky, hydrologicky a pedologicky náročnějších byla velmi rychlá. Tyto dřeviny tvořily základ budoucích smíšených doubrav.

Starší atlantikum (5 500 - 4 000 př. n. l.)

Starší atlantikum zaujímá období od 5 500 roků do 4 000 roků BC. Proti suchému boreálu došlo ke značnému zvlhčení klimatu, srážky byly bohatší až o 60-70 % a průměrná roční teplota byla vyšší až o +3 °C než dnes. Podnebí mělo oceánický charakter. Pylové analýzy na celém území státu ukazují na vyloženě lesní vegetaci.

V dřevinné skladbě se vyskytoval Quercus, Ulmus, Fraxinus, Tilia a Acer z vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Tyto smíšené listnaté lesy, jejichž jednotlivé druhy snášejí větší zastínění než Pinus a Corylus, pronikaly kompetičně do jejich světlých porostů, vzniklých v předchozím období. Pinus spolu s vegetací vegetačních pásů Pulsatilla, Stipa a mediteránní horské stepi vytvářely reliktní ostrovy a enklávy v stupni listnatých lesů na ekotopech, které nemohl tento les osídlit.

Postupně se tyto plochy lesostepi a stepi zmenšovaly ve prospěch listnatého lesa, ale jeho postup v nížinách byl asi kolem roku 4 500 před n. l. postupně zastaven osídlením těchto nelesních ploch neolitickým lidem zabývajícím se zemědělstvím. Od této doby se datuje v našich územích soustavné působení člověka na les.

Čtěte také: Definice vegetačního rytmu

V horských polohách se značně rozšířil vegetační pás Picea rovněž na úkor borových a lískových porostů a vytvořil společnou hranici se smíšeným listnatým lesem v nižších polohách vegetačního pásu Quercus-Tilia-Acer. Na této hranici se stýkal Quercus petraea (dub zimní) se Picea. Smrk se vyskytoval v tomto období na mnoha lokalitách ve velmi nízkých nadmořských výškách, a to buď v nesmíšených porostech, nebo spolu s Quercus robur (dub letní), který jako jediná listnatá dřevina (kromě Alnus) v těchto polohách mohl snášet vysoké zamokření půd.

V závěru atlantiku se pak vytvořila tato vegetační stupňovitost: v nižších polohách se vyskytovaly zmenšené plochy stepí a lesostepí přeměňované člověkem na zemědělskou půdu. Výše až do hor se vyskytoval stupeň smíšených doubrav ještě bez habru, a ty v horách přecházely ve smrkový vegetační stupeň, nad jehož horní hranici se formoval klečový vegetační stupeň. V karpatském území se vyskytovali u horní hranice lesa navíc Larix a Pinus cembra. Modřín však často rostl spolu s klečí i níže na skalnatých a suťových místech, která nemohl osídlit smrk. Kleč zaujímala i rašelinné plochy ve stupni lesů.

Na styku vegetačního stupně smíšených doubrav se smrkem se vytvořil na paludifikovaných lokalitách smíšený dubovo-smrkový vegetační stupeň s četnými, později reliktními výskyty smrku i v nejnižších polohách.

Mladší atlantikum (4 000 - 2 500 př. n. l.)

Mladší atlantikum je období 4 000 roků až 2 500 roků BC. Horní hranice lesa začínala ustupovat, ale byla v průměru ještě o 200-300 m výše než dnes. Vegetační stupňovitost se uchovává jako v mladším atlantiku. Pinus a Corylus byly výrazně na ústupu. Ve smíšených doubravách ustupoval Ulmus a Tilia a více se objevoval Fraxinus.

Asi uprostřed mladšího atlantika došlo k mohutné imigraci vegetační pásu Fagus-Abies. Tento vegetační pás k nám pronikl od jihozápadu jako klín mezi vegetaci pásu Picea v horských polohách a pásu Quercus-Tilia-Acer v nižších polohách v podmínkách snižující se horní hranice lesa. Imigrací vegetačního pásu Fagus-Abies se vytvořily v našich územích ke konci staršího atlantika v podstatě vegetační stupňovitost tak, jak ji známe dnes.

Dubovo-smrkový vegetační stupeň v hercynskosudetském území v polohách, kde se vyskytuje dnešní bukový vegetační stupeň, se přeměnil imigrací jedle snášející zamokření v dubovojehličnatý vegetační stupeň. Na nejchudších ekotopech se pak mohla udržet v tomto vegetačním stupni i reliktní borovice.

Od nížin do hor se vyskytují vegetační stupně dubový, bukovo-dubový, dubovo-bukový, bukový a dubovojehličnatý, jedlovobukový, smrkovo-bukovo-jedlový, smrkový a klečový.

Středoevropská krajina dosáhla v atlantiku svého maximálního holocenního zalesnění. Podle Jankovské (1997a) teplé klima umožnilo rozvoj dřevin a bylin citlivých na silné či pozdní mrazy. Dokazují to četné nálezy pylu Viscum (jmelí), Hedera (břečťan), Ilex (cesmína) a Taxus.

Toto období představuje přelom ve vývoji rostlinstva i celé středoevropské přírody, neboť na jeho počátku ke konci subatlantika se objevuje neolitický člověk - zemědělec, který zprvu zakládá své osady v nejúrodnějších lesostepních a stepních oblastech, později však zatlačuje lesy a vytváří odlesněnou obdělávanou oblast.

Subboreál (2 500 - 800/500 př. n. l.)

Subboreál trvá od roku 2 500 do roku 800/500 BC. Klima bylo v průměru o 1 °C až 2 °C teplejší než dnes, ale bylo suché, spíše subkontinentální. Subboreál je charakteristický prudkou expanzí Abies. Ta pronikla ve středních polohách i do míst, kde se již předtím šířil Fagus, i do nižších poloh, kde do té doby převládaly porosty smíšených doubrav.

Začaly se formovat jedlo-bukové a bukojedlové porosty s podstatným podílem smrku. V pylových diagramech je možné pozorovat pokles křivky Ulmus, Quercus, Tilia, Acer, Fraxinus a Corylus. Do některých našich krajů se Abies a Fagus ani nedostaly, protože zde již působil vliv zemědělství lidí doby bronzové. Ti mohli ostatně ovlivnit i výskyt ostatních dřevin.

Subatlantikum (800/500 př. n. l. - současnost)

Subatlantikum zaujímá období od 800/500 let BC do současnosti. Starší subatlantik trvá od roku 800/500 let BC asi do roku 6. až 13.století n. l. Docházelo ke kolísaní vlhčích a sušších fází, celkově však bylo podnebí oceáničtější a poněkud chladnější než v současnosti. Zvlhčení klimatu podporovalo mohutný rozvoj vegetačního pásu Fagus-Abies, který pronikl hluboko do nižších poloh.

Fagus a zejména Abies se objevovali na nejnižších hranicích svého rozšíření, kde se dnes jedle už nevyskytuje. Mohutný rozvoj smíšených bukovo-jedlových a jedlovo-bukových lesů ve vlhčím klimatu souvisel s ústupem tehdejšího osídlení člověka do nižších poloh. Šíří se i Picea a Carpinus.

Na jeho konci dochází ve střední Evropě ke stěhování národů a naše země jsou osídleny Slovany. Z toho vyplývá, že okolí lokality bylo odlesněné, byly rozšířeny luční porosty v údolních polohách nebo stepi na skalnatých stanovištích.

Mladší subatlantikum trvá od 6. až 13. století našeho letopočtu dodnes. Nastalo zřetelné vysušení krajiny a zvýšila se poněkud kontinentalita. Zvětšil se rozdíl vlhkosti mezi zalesněnými hornatinami a odlesněnými nížinami. Člověk snižoval horní hranici lesa pastvou, vypalováním a vysekáváním dřevin.

Spodní hranice mladšího atlantika tedy není dána klimaticky, ale výraznými antropickými zásahy do přirozeného charakteru vegetace. V pylových diagramech z tohoto období je vidět prudký pokles pylových křivek lesních dřevin, hlavně Abies, Quercus a Picea. Na odlesněné plochy a do prosvětlených lesů se opětně šířily světlomilné dřeviny - Pinus, Betula a různé keře, např. Juniperus.

O vývoji lesů z nejmladšího úseku tohoto období jsme pak informováni už na základě písemných dokladů v kronikách a archívech. Nelesní plochy byly proměněny v pastviny, louky, pole a sídliště. To je pyloanalyticky dokumentováno vzestupem pylů bylin.

Biomy a klimatické pásy

Klimatická pásma se rozlišují na základě různého úhlu dopadu slunečních paprsků s ohledem na uvažovaný homogenní povrch Země a tedy odlišnou, ale v dané zeměpisné šířce stejnou insolaci. Lze tak rozlišit pět pásem: jedno tropické pásmo mezi obratníky, dvě mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a dvě polární pásma mezi polárními kruhy a póly.

Klimatická fyzická pásma Země představují skutečná klimatická pásma Země, která jsou vymezena nejen na základě teplotních poměrů, ale zohledňují také rozložení srážkových úhrnů, charakter vegetačních formací, odlišnosti v cirkulaci vzduchu apod. Ve školské geografii se setkáváme s označením podnebné pásy.

Tropický deštný les

Tropický deštný les představuje zonobiom v oblastech tropického perhumidního a humidního klimatu. Je pro něj používána celá řada synonym, jako tropický prales, džungle ap. Je po obou stranách rovníku mezi 10° sš. a j.š (výjimečně zasahuje až po 20. rovnoběžku) v Západní a Střední Africe, Jižní a Střední Americe, JZ části indického subkontinentu, JV Asii a SV Austrálii. V celém svém areálu vykazují tropické deštné lesy přes konvergentní vývoj různou floristickou a faunistickou skladbu podle světadílů, regionů (např. ostrovy) i odlišnosti ve stavbě a provozu (tj. struktuře a funkci - Jeník 1995).

Měsíční úhrny srážek vesměs přesahují 100 mm. Půdy jsou mimořádně hluboké, jež dosahuje až několika desítek metrů. Tropické deštné lesy přecházejí v oblastech s kolísáním vlhkosti v podobě plynulého zonoekotonu do různých typů (biomů) tropických a subtropických sezónních lesů nebo tropických a subtropických poloopadavých lesů a savan.

Mangrovy

Mangrovy jsou zaplavovány mořskou vodou. Vzniká výrazná zonace jednotlivých druhů mangrovníků a doprovodných druhů. Kořenů je životně důležitá i pro rozmnožování řady mořských živočichů, např. ryb a korýšů.

Savana

Termín savana se ustálil pro označení převážně travnatého zonobiomu s podřízenou složkou dřevin v podmínkách tropického klimatu. Mezi tímto typem ekosystému a tropickým deštným lesem se vyskytují různé a plynule se měnící typy tropického sezónního lesa. Pro zónu savan se vyznačuje humidně aridním tropickým klimatem s vydatnými sezónními, letními dešti. Srážky člení rok na období bohatých srážek a období sucha. Reliéf savan je převážně rovinatý a mírně zvlněný, ať už v nížinatých oblastech nebo ve vyšších nadmořských výškách ve východní Africe.

Význačný jev je výskyt tzv. kamenných čar, což je vrstva hrubého skeletu v hloubce 50 - 200 cm vzniklá činností žížal a termitů přemísťujících jemnozem k povrchu půdy. Dominantní životní formy ve složce producentů převažují v oblasti savan jsou hemikryptofyti, tj. traviny či graminoidi (trávy, šáchorovité) s bohatě vytvořeným jemným kořenovým systémem.

Pouště

Horké pouště zabírají zhruba 21 % povrchu souše, význačné pouště mají i svá jména. K nejznámějším pouštím patří Sahara na severní polokouli Afriky za pásmem súdánských savan, Namib, Kalahari a Karoo na polokouli jižní, Arabská poušť - Rub al-Chálí na Arabském poloostrově a sousedící pouště.

Pro pouště je typická absence souvislého rostlinného krytu, expozice povrchu působení extrémních klimatických činitelů a v důsledku toho intenzivní mechanické zvětrávání hornin a denudace terénu. Vegetace je difúzní (ojedinělí jedinci na relativně vhodnějších lokalitách), a kontrahovaná (stažená kolem terénních zlomů, na dně sníženin a kolem zdrojů vody). Význačný je výskyt efemerů (terofyty) a efemeroidů (geofyty a hemikryptofyty, objevujících se pouze v krátkých časových intervalech, např. po náhodných deštích.

Tvrdolisté lesy

Jejich vznik je umožněn výskytem hornin s obsahem chloridů a sulfátů v podloží, vodné roztoky vzlínají díky intenzivnímu výparu k povrchu a sole se zde akumulují. Tyto podmínky jsou tedy příznivé pro poměrně málo rostlinných halofilních druhů.

Jejich rozšíření je typický výskyt vždy na západní straně (pobřeží) kontinentů. Vyskytují se především ve Středozemí, jež dalo tomuto typu vegetace jméno, tj. na Iberském, Apeninském a Balkánském poloostrově, na všech středomořských ostrovech a na pobřeží Francie, severního a východního Turecka, dále na Předním východě a severu Afriky. Další významné oblasti jsou v Kalifornii mezi 30. a 40. rovnoběžkou, v Chile mezi 33. a 37. rovnoběžkou (j.š.), v Kapsku a podél jihozápadního pobřeží Austrálie.

Průměrné roční teploty se pohybují kolem 15 °C, přičemž v zimě kolísají kolem 10 a v létě mezi 18 - 20 °C. V suché periodě trvá zvýšené nebezpečí požárů. Stromová vegetace se nepříznivému vlivu letního sucha brání několika způsoby.

Step

Navazujícím zonobiomem směrem k aridnějším podmínkám je pásmo stepí a ještě dále pásmo kontinentálních pouští mírného pásma. Klesající vliv oceánu (rostoucí kontinentalita) a klesající srážky vylučují postupně fanerofyty a pak dokonce i většinu přízemní travinné i bylinné vegetace. V Eurasii leží zonobiom stepí mezi 45 - 55° sš. od Černého moře až po Čínu a Mongolsko.

Klimatické klasifikace

Klimatické klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Taková regionalizace klimatu podává přehled o generalizovaných a zákonitě vymezených oblastech. Základní klasifikační jednotkou je klimatické pásmo, ačkoli se ve školské geografii tradičně používá označení klimatický (podnebný) pás.

Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod. Z nejznámější konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.).

Köppen-Geigerova klasifikace

Köppen-Geigerova klasifikace představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Její základ pochází od německého klimatologa Wladimira Köppena, který její první verzi publikoval již na sklonku 19. století. Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu.

Köppen vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy.

Tabulka: Hlavní skupiny klimatu podle Köppen-Geigerovy klasifikace

tags: #vegetační #pásy #dle #klimatických #pásů #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Cena a informace - Skládka Přerov
• Co je idiopatická environmentální intolerance?
• Přehled košů do skříňky 50l
• Aktivity pro děti: Cykly přírody
• Recenze služeb v Dobříši