Vegetační rytmus, ekologie a definice

Ekologie (z řeckého oikos - dům, obydlí, okolí, logos - nauka, věda) je jedním z biologických oborů. Hlavním a společným objektem studia biologie a ekologie jsou živé organismy. Zatímco biologický obor jako je anatomie studuje stavbu těla a fyziologie se zabývá studiem funkcí orgánů, tkání a buněk, zkoumá ekologie vztahy mezi organismy a jejich prostředím.

Nejnižší jednotkou, kterou ekologie zkoumá, je jedinec a jeho vazby na okolní prostředí i na ostatní organismy. O ekologii se také v širších souvislostech hovoří jako o předmětu, který se zabývá vztahy člověka k prostředí a k ostatním organismům v tomto prostředí žijícím. Tento směr si většinou všímá více nepříznivých vlivů činností člověka na přírodu, a to nejen na živé organismy, ale i na ovzduší, vodu, půdu, ale i vlivů na zdraví samotného člověka.

I když tento obor vychází vždy ze základů ekologie, jedná se o nauku o životním prostředí. Vzájemné postavení ekologie a nauky o životním prostředí lze přirovnat ke vztahu mezi původně biologickými disciplínami - anatomii a fyziologií na jedné straně a medicínou (lékařskou vědou) na straně druhé. Zatímco anatoma a fyziologa zajímá stavba a funkce normálního, zdravého organismu, lékaře zajímá organismus nemocný, tj. stavu změn navozených nějakým zevním nežádoucím vlivem (infekcí, zraněním, otravou). Také nauka o životním prostředí zkoumá přírodu - organismy a prostředí včetně člověka, v okamžiku nějaké nežádoucí změny.

Nezabývá se tedy výskytem ryb a jejich způsobem života, ale např. vlivem znečištění vody na úhyn ryb, stejně jako předmětem zájmu ekologie není pěstování a růst lesa, ale odumírání stromů následkem kyselých srážek apod. Podobně jako lékařská věda není jednotným oborem, ale oborem skládajícím se z mnoha specializací (vnitřní lékařství, chirurgie, dermatologie atd.), platí totéž o nauce o životním prostředí. Oba obory jsou především nástrojem k řešení konkrétních problémů.

Nauka o životním prostředí odhaluje nejen podstatu nových dějů (proč lesy odumírají), ale hledá k nim praktická řešení jejich nápravy (vysazování určitých druhů odolných dřevin v postižených oblastech). Bez základů ekologie není možné pochopit většinu složitých vztahů a jevů, které probíhají v prostředí kolem nás. Složitost těchto jevů vzrůstá s velikostí studovaného prostoru a s množstvím vazeb mezi složkami prostředí a organismy v něm žijících.

Čtěte také: Oddělení vegetační ekologie

Je zřejmé, že snáze pochopitelné jsou vztahy na úrovni jednoduchého celku, např. O globálních vztazích toho ještě mnoho nevíme, ale naše poznatky jsou dostatečné, abychom byli schopni odhadnout případné následky lidské činnosti na celoplanetární systém. Máme mnoho důkazů o vlivu freonů na ozónovou vrstvu ve stratosféře a víme, že skleníkové plyny, především oxid uhličitý, přispívají ke globálnímu oteplování.

Historie ekologie

Vztahy v přírodě byly známé už dávným lovcům a sběračům, stejně jako prvním zemědělcům před mnoha tisíci lety. Podle písemných záznamů se však o první zobecnění pokoušejí až staří Řekové. Zkoumání přírody, organismů a vztahů mezi nimi se věnují filozofové a lékaři Hippokrates (460-370 př. Kr.) a Empedoklés (493-433 př. Kr.), později i velký myslitel, filozof a zakladatel řady vědeckých disciplín Aristoteles (384-322 př.

Podrobnějším studiem potravních řetězců a populací se začíná v 17. a 18. století zabývat Holanďan Antoni van Leeuwenhoek (čti Lévnhúk), průkopník využívání světelného mikroskopu. Vztah organismů k prostředí a jejich vývoj studuje v 19. století i britský biolog Charles Darwin, jehož teorie evoluce přírodním výběrem je uznávána do dnešní doby. Základy ekologie položil a poprvé v r. 1866 tohoto termínu použil německý biolog Ernst Haeckel, který v mnohém vycházel z Darwinova díla.

Ekologie je definována jako zvláštní odvětví biologie na mezinárodním botanickém kongresu v r. 1910 v Bruselu a k bouřlivému rozvoji ekologie dochází zejména v 50. a 60. letech 20. století.

Organismy a prostředí

Hovoříme-li o určitém organismu, máme na mysli obvykle charakteristického zástupce některého druhu rostliny, živočicha, houby nebo bakterie. Podle způsobu získávání látek a energie dělíme organismy na dvě hlavní skupiny, a to na autotrofní (sám se živící, samostatně si vytvářející výživu) a heterotrofní (živící se jinými organismy).

Čtěte také: Klimatické pásy a vegetace

• Autotrofní organismy: Mezi autotrofní řadíme především zelené rostliny.
• Heterotrofní organismy: Naši planetu obývá velké množství nejrůznějších druhů organismů, jejichž počet jen těžko odhadneme.

Biologové dosud popsali nebo pojmenovali pouze část z nich. Organismy se od sebe liší nejen velikostí, tvarem těla a barvou, ale také způsobem života, tj. vazbou na okolní prostředí. Rozličné rostliny rostou na různých půdách, jiní živočichové žijí v mořské vodě, jiní na souši nebo v bažinách či jeskyních.

Hovoříme o tom, že některé podmínky jsou pro organismy vhodné a jiné nevhodné. Tím způsobem jsou organismy svému okolí přizpůsobeny, neboli jsou na podmínky v okolí adaptovány. Adaptace je tedy každé přizpůsobení umožňující organismu existovat za podmínek daných v minulosti v jeho stanovišti tak, že má co největší užitek z živin u energie, které jsou tam dosažitelné.

V dlouhé historii vývoje organismů se podmínky měnily postupně nebo náhle. Organismy, které nebyly schopny se přizpůsobit, vyhynuly. Naopak ty, které změnu podmínek snášely, dále rostly a množily se. Stálý tlak prostředí, za něhož vývoj organismů probíhal a probíhá, je nazýván přírodním výběrem.

Všechny organismy, které dnes na Zemi žijí, se nevyvíjely pouze pod vlivem a tlakem přírodních faktorů. Do přirozeného vývoje a výběru zasáhl před více než deseti tisíci lety i člověk. Od okamžiku, kdy začal chovat domácí zvířata a pěstovat kulturní plodiny, vybíral vhodné druhy k rozmnožování a měnil záměrně podmínky jejich života. Zpočátku se snažil pouze vyloučit některé nepříznivé vlivy prostředí. Za sucha rostliny zavlažoval, půdu hnojil a vytrhával konkurenční rostliny - plevel. V době nedostatku přikrmoval ochočená zvířata uskladněnou potravou, vybudoval stáje pro případ nepřízně počasí a zabíjel šelmy, které jeho stáda ohrožovaly. Schopnost ovlivnit vývoj je patrná např. na množství plemen psů.

Krajinná ekologie

Krajina není statický, ale dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost. Vývoj krajiny od jednoduché až po tzv. klimaxovou krajinu, je označován jako krajinná sukcese. Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění. Mění se i její organické a anorganické složky a tím se mění její vzhled.

Čtěte také: Co jsou Přírodě Podobné Vegetační Prvky?

Krajina je výsledkem celého vývoje Země. Vývoj krajiny je ovlivňován přírodními a socioekonomickými procesy. Vliv člověka a lidské společnosti na utváření krajiny (odlesňování, zemědělství, vliv osídlení, průmyslu, mentality, využití krajiny a využívání krajinných složek - např. vody, přírodního bohatství a zdrojů, zprostředkovaně vliv lidské společnosti na koloběh vody, globální oteplování, klima aj.) je podmíněné mimo jiné i kulturou, politikou a ekonomikou.

Krajina není statická, mění se v čase s různou intenzitou v rámci všech (nebo většiny) svých složek. Mění se v průběhu geologických období geomorfologické utváření povrchu (reliéfu) vlivem sil endogenních (probíhají v zemské kůře; zemětřesení, sopečná činnost, půdotvorný a horotvorný proces ...) a exogenních (probíhají mimo zemskou kůru; změny atmosféry a klimatu - teplota, srážky, vzdušné proudění..., zvětrávání aj.), se mění klima a v důsledku toho prostředí pro život rostlin a živočichů.

Kromě přírodních procesů mají nemalý vliv na změnu krajiny vlivy antropogenní, zahrnující celou sféru lidské činnosti a jejího vlivu na krajinu. Tento vliv je patrný již od neolitu. Člověk svým vlivem posiluje přírodní disturbance.

V rámci dynamiky krajiny se uplatňuje sukcese a různé formy využití krajiny člověkem, který působí jako krajinotvorný činitel (v rámci krajinného a územního plánování). V rámci dlouhodobé postupné změny probíhají krátkodobé přeměny jedné krajinné složky v druhou. Systém, v němž probíhají dlouhodobé změny současně s krátkodobými vnitřními prostorovými proměnami, se nazývá proměnlivá mozaika. Změny mozaiky jsou zkoumány uvnitř ekosystému.

Vliv času

Lidská činnost v krajině působí změny rytmů přírodních procesů v krajině, které pak vedou k dalekosáhlým změnám. (ROSYPAL a kol, 1998, s. fenologie (je studium časového průběhu periodicky se opakujících životních projevů rostlin a živočichů tj. fenologických fází a jejich vazbou na počasí a podnebí včetně půdních projevů (ROŽNOVSKÝ, HAVLÍČEK, 2002, s. ovlivnění vývoje lesních bylin (na jaře před olistěním stromů vykvétají byliny náročné na sluneční záření, v létě pak méně náročné; tj.

Rekonstrukcí přírodního prostředí v minulých dobách se zabývá komplexní přírodní věda - paleoekologie. Jako syntetická disciplína využívající poznatky paleontologie, paleoklimatologie, paleobotaniky aj. byla ustanovena až počátkem 80. let (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s. Čtvrtohory představují z geologického hlediska poměrně krátký časový úsek, avšak příroda v něm prodělala významné změny. i člověk. Čtvrtohory bývají také nazývány jako antropozoikum - epocha zrodu lidstva (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s.

Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře. Při jejich dělení se často používá členění běžné v archeologii. Podle současných názorů převládalo na Zemi v poslední miliardě let globální podnebí, které bylo až o 10°C teplejší než dnes.

tags: #vegetační #rytmus #ekologie #definice

Oblíbené příspěvky:

• Směsný odpad v Tišnově - průvodce
• Záchrana pralesních savců
• Tipy pro ekologické uchovávání potravin
• Udržitelné bydlení a FINEP
• Fotografie přírody